26 Cdo 3873/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. T. P., se sídlem P., insolvenčního správce
dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem P., zastoupeného Mgr.
Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti
žalovanému Ing. M. D., bytem P., zastoupenému Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem
se sídlem Praha 5, Na Hřebenkách 12, o vyklizení garážového stání, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 135/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č. j. 23 Co 81/2011-100,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č. j. 23 Co 81/2011-100,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 34 C
135/2009-67, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 11. 2010,
č. j. 34 C 135/2009-67 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 30. 12. 2009, č. j. 34 C 135/2009-32, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 4. 6. 2010, č. j. 23 Co 146/2010-49, a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení), zamítl žalobu, jíž se žalobce (dlužník) domáhal vyklizení nebytové
jednotky – garáže v budově, postavené na pozemku, zapsané v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální
pracoviště Praha, obec Praha, na LV pro katastrální území S. (dále jen
„předmětná garáž“ nebo „garáž“); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za zjištěno, že Pražské stavební bytové družstvo (dále
též „Družstvo“) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné
garáže, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs s účinky ke dni 17. 4. 2009 a
insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. Tomáš Pelikán, advokát se sídlem
Praha 1, Dušní 22, jenž navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, že Družstvo jako
budoucí převodce garáže a žalovaný jako její budoucí nabyvatel uzavřeli dne 9. 4. 1996 smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy (dále jen „Smlouva o smlouvě
budoucí“), v níž se Družstvo zavázalo, že s žalovaným uzavře smlouvu o
majetkovém převodu garáže včetně příslušného spoluvlastnického podílu na
společných částech garážového objektu a pozemku za dohodnutou kupní cenu,
kterou žalovaný Družstvu uhradil, poté od něj garáž převzal, užívá ji a platí
poplatky s jejím užíváním spojené. Vzal rovněž za prokázáno, že Družstvo
uzavřelo s žalovaným k předmětné garáži „nájemní smlouvu“ (bez uvedení data) na
dobu určitou (dále též jen „Smlouva“), jež obsahovala mj. ujednání, že doba
nájmu začne běžet dnem jejího podpisu a skončí vložením vlastnického práva ke
garáži a spoluvlastnickému podílu na společných částech „budovy“ do katastru
nemovitostí, vedeného Katastrálním úřadem Praha - město, a že nájem byl sjednán
– „vzhledem k charakteru právního vztahu“ – jako bezúplatný. Dovodil, že právní
vztah mezi účastníky vnikl na základě smlouvy označené jako smlouva nájemní,
která však postrádá jednu z podstatných náležitostí nájemní smlouvy - určení
výše nájemného. Na takovýto právní vztah lze proto nahlížet jako na vztah
obdobný vztahu nájemnímu, který je založen inominátní smlouvou (§ 51 obč. zák.)
s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce. Smlouva byla sepsána proto, aby
řešila vzniklou situaci, kdy jedna ze smluvních stran uhradila druhé kupní cenu
a převzala garáž do užívání a druhá strana ji sdělila, že k převodu garáže do
vlastnictví dojde po vyřešení vlastnických práv k pozemku, na němž je
postavena. Žalovaný tak legitimně očekával, že se stane vlastníkem garáže. Okolnost, že Smlouva neobsahovala ujednání o výši úhrady za užívání, nemá za
následek její neplatnost, neboť se nejedná o smlouvu nájemní, ale o smlouvu
inominátní. Dovodil dále, že pokud se žalobce dovolává její absolutní
neplatnosti, jde vzhledem k okolnostem, za nichž byla uzavřena, o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), který nelze aprobovat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 23 Co 81/2011-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, přičemž v tomto
směru odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Konstatoval dále, že žalovaný užíval
garáž na základě Smlouvy o smlouvě budoucí a pokud nedošlo k uzavření kupní
smlouvy, nelze mu tuto okolnost klást k tíži. Neshledal důvodnou odvolací
námitku, že Smlouva obchází požadavek na úplatnost nájemního vztahu, neboť
žádný právní předpis nezakazuje účastníkům uzavření takové smlouvy, jejímž
předmětem je bezúplatné přenechání bytu (garáže) do užívání. Za významné
považoval jen to, jaký právní následek účastníci zamýšleli vyvolat (rozsudek
Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2715/2010). Ve vztahu k postavení žalobce
(insolvenčního správce) uvedl, že může splnit závazky, k nimž se úpadce zavázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, „zda má žalovaný právní titul k užívání
předmětné nebytové jednotky“, k čemuž přistupuje okolnost, že jde o právní
otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu považuje za nepřezkoumatelné, „neboť z něj nelze seznat, co je konkrétním
užívacím titulem, který … opravňuje žalovaného nebytovou jednotku užívat“,
resp. není v něm uvedeno, na základě jakého právního titulu žalovaný garáž
užívá (vlastnictví, nájem, výpůjčka). Z odůvodnění nijak nevyplývá (uvádí se
dále v dovolání), jakou zákonnou normu odvolací soud aplikoval a jaká práva a
povinnosti účastníků z ní dovodil. V uvedeném (jakož i v tom, že se odvolací
soud nevypořádal s jeho námitkami) spatřuje dovolatel vadu řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Namítá, že žalovaný nemohl na základě Smlouvy o smlouvě
budoucí v dobré víře očekávat převod vlastnictví k předmětné garáži, neboť
nevyužil žádná svá práva (podání žaloby na nahrazení projevu vůle, odstoupení
od smlouvy) a nechal uplynout lhůty, které mu svědčily. Je toho názoru, že
zamítnutí žaloby je za takovéto situace v rozporu se zásadami, že každý je
povinen dbát svých práv a že neznalost zákona neomlouvá. Dovozuje, že úmyslem
účastníků bylo od počátku uzavření nájemní smlouvy, a namítá, že takováto
smlouva nemohla být právním důvodem užívání garáže žalovaným, byť by byla
posouzena jako smlouva inominátní. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem
prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen
vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento
právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho
rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí
ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při
rozhodování věci samé. V posuzovaném případě odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 4. 6. 2010, č. j.
23Co 146/2010-49, nevyslovil právní názor, který by byl jedině a
výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci. Za
této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/), podle něhož je dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního
významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolatel mj. brojí proti správnosti právního závěru odvolacího soudu, že
žalovaný užívá předmětnou garáž na základě tzv. inominátní smlouvy. Dovolací
soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu
lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda v daném
případě může jít o „smlouvu inominátní (ve smyslu § 51 obč. zák.) s prvky
smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce“. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatel spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu především v
„nepřezkoumatelnosti“ rozsudku odvolacího soudu, resp. v chybějícím právním
posouzení právního vztahu mezi účastníky. Takovouto námitku však nelze shledat
opodstatněnou, neboť – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací
soud se ztotožnil s právním posouzením daného právního vztahu soudem prvního
stupně, na něž odkázal. Ostatně sám dovolatel tento právní závěr (o charakteru
Smlouvy) v dovolání zpochybnil. Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že
se nevypořádal s jeho námitkami, jde z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) o uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém
rozsudku ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, občanský zákoník je
ovládán zásadou autonomie vůle, což subjektům občanskoprávních vztahů zásadně,
tj. až na výjimky (§ 2 odst. 3 obč. zák.), umožňuje uzavírat jakékoli smlouvy,
pokud svým obsahem nebo účelem neodporují zákonu nebo jej neobchází anebo se
nepříčí dobrým mravům. Určité smluvní typy, které jsou mezi subjekty uzavírány
nejčastěji, občanský zákoník ve své zvláštní části speciálně upravuje. Vedle
těchto tzv. pojmenovaných (nominátních) smluv lze však uzavírat i smlouvy,
které nejsou v zákoně zvláště upraveny, neodporují-li obsahu nebo účelu
občanského zákoníku (§ 51 obč. zák.). Pro právní vztahy vyplývající z takových
smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání (lex contractus), tedy
to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Z řečeného vyplývá, že
obecný princip autonomie vůle v občanskoprávní oblasti, zvláště pak smluvní
autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení samotných subjektů, zda
vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a
mimo jiné i jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí.
Ve snaze co nejúplněji realizovat své individuální potřeby a zájmy mohou
uzavřít i smlouvy, které nejsou v občanském zákoníku, popř. ani v jiném
občanskoprávním předpise zvlášť upraveny. Na případy, kdy smluvní ujednání
nelze podřadit pod žádný smluvní typ upravený v jeho části osmé, pamatuje
občanský zákoník svým ustanovením § 51. Odpovídá-li však uzavřená smlouva, a to
s přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím
uzavřením sledovaly, určitému (výslovně upravenému) smluvního typu, je už z
tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného
smluvního typu, resp. jako smlouvu inominátní, jen proto, že v ní schází určitá
obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ.
V posuzované věci uzavřelo Družstvo označené jako pronajímatel a žalovaný
označený jako nájemce smlouvu označenou jako nájemní, jejímž předmětem byla zde
specifikovaná garáž. Nájem byl sjednán na dobu určitou (do vkladu vlastnického
práva ke garáži), přičemž „vzhledem k charakteru právního vztahu“ se dohodli na
nájmu „bezúplatném“. Dovolací soud zastává názor, že takto uzavřenou Smlouvu
nelze – navíc bez zjištění, k čemu (k jakému výsledku) směřovala vůle účastníků
při jejím uzavření – posoudit jako inominátní smlouvu (tedy výslovně
neupravenou) s prvky smlouvy nájemní (jen proto, že v ní bylo užito pojmů
typických pro tento smluvní typ) a s prvky smlouvy o výpůjčce (jen proto, že
neobsahuje ujednání o nájemném). Právní posouzení věci odvolacím soudem je
proto neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. byl tedy použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené
rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že podle ustálené soudní praxe nelze na
základě § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor,
jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod R
12/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 29. 8.
2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní
judikatura 11/2001, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od
počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a
žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka),
nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto
směru dlouhodobě ustálena, svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002,
uveřejněný pod R 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006
(ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České
republiky usnesením ze 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1732/08), a z 15. 10. 2008,
sp. zn. 26 Cdo 1743/2007. Od uvedených právních názorů se přitom judikatura
Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době, tj. ani po přijetí stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009,
sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod R 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, neboť uvedené stanovisko se vztahuje, jak nakonec vyplývá i ze
samotné právní věty, pouze na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k
bydlení) a nelze je vztáhnout na vyklizení nebytových prostor užívaných bez
právního důvodu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 11. 2009, sp.
zn. 30 Cdo 3696/2009, z 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008, z 2. 3. 2011, sp.
zn. 26 Cdo 662/2010, a již citované rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2018/2012).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu