ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v Praze 1,
Dušní 22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského
stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance
7/300, IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1/ Ing. J. R. a 2/ E. M.,
zastoupeným JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na hřebenech
II 1718/8, o vyklizení bytů a garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 9 C 47/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. srpna 2011, č. j. 18 Co 458/2010-375, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2011, č. j. 18 Co
458/2010-375, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. května 2010, č.
j. 9 C 47/2009-267, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2010, č.
j. 9 C 47/2009-331, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 21. ledna 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního
stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance
7/300, IČ: 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalovaným byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizené mu předat „byt – jednotku č. 2151/24 a byt –
jednotku č. 2151/26, nacházející se v objektu bydlení – budově vedené pod
popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a
2154, postavené na pozemcích parc. č. 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973,
2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 4603 pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětné byty“, resp. „byty“, a
„objekt“, resp. „dům“), a dále „garáž č. 2151/258 v objektu“ (dále jen „garáž“). Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský
soud v Praze zjistil (s účinky od 17. dubna 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a
na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty
dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkurzu na
majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Jelikož při
jednání před soudem prvního stupně dne 24. února 2010 insolvenční správce
dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení bylo pokračováno (srov. protokol
o jednání na č. l. 156 – 157), stal se tímto dnem účastníkem daného řízení na
straně žalobce namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 9 C 47/2009-267, ve
znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 9 C 47/2009-331,
zamítl žalobu na vyklizení předmětných bytů (výrok I.) i garáže (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Dlužník je v katastru
nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných bytů (jednotek jako vymezených
částí domu ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů/, ve
znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o vlastnictví bytů“) a garáže. Ve
dnech 14. prosince 1992, 11. února 1993 a 14. října 1993 uzavřel jako budoucí
prodávající nejprve se společností Mastest, s.r.o., poté s žalovaným a nakonec
s Ing. K. F., jako budoucími kupujícími, smlouvy o uzavření budoucích smluv o
majetkovém převodu předmětných bytů a garáže (včetně souvisejícího
spoluvlastnického podílu na domu) z družstevního majetku (dále též jen „smlouvy
o smlouvách budoucích“). Žalovaní (manželé) pak ve dnech 21. dubna 1994 a 18. prosince 1996 uzavřeli se společností Mastest, s.r.o., a s Ing. K. F. dohody o
postoupení práv a povinností (dále jen „postupní smlouvy“), jimiž jím jmenované
subjekty postoupily svá práva a povinnosti z těch smluv o smlouvách budoucích,
v nichž vystupovaly jako budoucí kupující.
Ve smlouvách o smlouvách budoucích
se dlužník zavázal převést na budoucí kupující předmětné byty a garáž, a to za
předpokládané kupní ceny ve výši 794.208,- Kč za jeden byt a ve výši 95.500,-
Kč za garáž; přitom uvedené částky mu byly uhrazeny předem. Byty měly být
budoucím kupujícím převedeny do vlastnictví původně „do 90 dnů ode dne, kdy
nabyde právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu“. Dodatky ke
smlouvám o smlouvách budoucích z 29. listopadu 1995 (dále jen „Dodatky“) se
však dlužník a žalovaný dohodli, že převody předmětných bytů budou uskutečněny
podle zákona o vlastnictví bytů ve lhůtě „do 12-ti měsíců ode dne, kdy bude
mezi vlastníkem zastavěného pozemku hl. m. Prahou a budoucím prodávajícím
upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje výše uvedený zákon“; zmíněný
právní vztah si ovšem dlužník a hlavní město Praha do současné doby neupravili. Ohledně garáže měla být uzavřena smlouva o majetkovém převodu „do 6 měsíců ode
dne zápisu nemovitosti do katastru nemovitostí“. Předmětné byty a garáž dlužník
postupně předal budoucím kupujícím ve dnech 7. června 1993, 21. dubna 1994 a
16. ledna 1997, aniž s nimi uzavřel nájemní či jinou smlouvu opravňující je k
jejich užívání. Dopisem ze dne 14. listopadu 2008 žalovaní vyzvali dlužníka,
aby s nimi uzavřel smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným bytům a garáži
(dále jen „realizační smlouva“). Realizační smlouvu však s nimi dlužník doposud
neuzavřel. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že
žalovaným nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných bytů a garáže. Následně však dospěl k závěru, že vlastnickému právu realizovanému žalobou
podanou v této věci je namístě soudní ochranu odepřít za použití § 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“). V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu
České republiky vydané ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04 – zdůraznil, že splnili-li
žalovaní své závazky ze smluv o smlouvách budoucích, svědčí jim k bytům a
garáži „právo tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva“, jemuž je
třeba dát přednost před vlastnickým právem dlužníka, jenž své závazky z
citovaných smluv porušil, jestliže jim od roku 1993 do současně doby vlastnické
právo k bytům a garáži nepřevedl, ačkoli objektivně mu v tom nic nebránilo
(dosud nesplněná podmínka pro převod vlastnictví k předmětným bytům uvedená v
Dodatcích mohla být dohodou účastníků vypuštěna); navíc od počátku disponoval
značnými finančními prostředky od žalovaných. Proto žalobu na vyklizení
předmětných bytů i garáže zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. srpna 2011, č. j. 18 Co 458/2010-375, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
(ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní názory soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Přitom
poukázal na odůvodnění kasačního nálezu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. I.
ÚS
3571/10, v němž Ústavní soud uložil obecným soudům rozhodujícím v jiné obdobné
věci mimo jiné „zvážit přesvědčivou argumentaci rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 č. j. 9 C 47/2009-262“. V této souvislosti zdůraznil, že rozhodnutí
Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy
České republiky) a právní názory vyslovené v odůvodnění nálezů Ústavního soudu
platí rovněž pro soudy rozhodující v typově shodných případech (zde odkázal na
nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 77/97).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky
podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Nesouhlasil především s právním názorem, že v dané věci jde o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V tomto ohledu předně
zdůraznil, že důvodem kasačního nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS
3571/10 bylo procesní pochybení obecných soudů a veškeré další v něm obsažené
názory byly Ústavním soudem vysloveny pouze „in eventum“. Dále uvedl, že
žalovaní v tomto případě nemohou na základě smluv o smlouvách budoucích
legitimně očekávat nabytí vlastnického práva k bytům a garáži, neboť „nechali
marně uplynout jasně zákonem a smlouvou stanovenou lhůtu“ k uzavření realizační
smlouvy; jednali tak v rozporu se zásadou „vigilantibus iura“, což mu nelze
přičítat k tíži. Podle jeho mínění je tudíž vyloučeno v daném případě aplikovat
právní závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS
353/04, jelikož „smyslem institutu legitimního očekávání není překonávat
dosavadní legislativní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí a v ní stanovených
lhůt“. V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se nezabýval
otázkou prekluze práv ze smluv o smlouvách budoucích týkajících se předmětných
bytů, v nichž si smluvní strany „sjednaly režim obchodního zákoníku“. Měl za
to, že napadený rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný, neboť podle právní
teorie i konstantní judikatury se u smluv o smlouvách budoucích uzavřených
podle obchodního zákoníku jedná o prekluzi práva (a nikoli o jeho promlčení), k
níž je soud povinen přihlížet ex officio. Ve vztahu k právnímu posouzení věci
podle § 3 odst. 1 obč. zák. dále namítl, že jen s odkazem na dobré mravy nelze
vlastníka trvale vyloučit z výkonu jeho vlastnického práva, že odepření ochrany
práva pro rozpor s dobrými mravy se tak může odvozovat jen z konkrétní situace,
jejíž trvání je časově omezené, a že tedy žalobu na vyklizení lze s odkazem na
§ 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout pouze „pro tentokrát“, tj. do okamžiku, kdy
pominou určité dočasné důvody (např. sociální). Zde odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1216/99 a dále zejména na jeho stanovisko sp. zn. Cpjn 6/2009. Podle jeho názoru z citovaného stanoviska taktéž plyne, že
úvaze o zamítnutí žaloby (jakožto opatření „ultima ratio“) na základě výjimečné
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. musí předcházet úvaha o tom, zda nepostačí
stanovení delší lhůty k vyklizení či přiznání přístřeší nebo jiné bytové
náhrady; přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě
požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila,
jak to Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2938/2009.
Vycházeje z
uvedeného zdůraznil, že žalovaní nejsou v takovém sociálním postavení, že by
pro ně vyklizení předmětných bytů představovalo „neřešitelný problém“, že
naopak předmětné byty neužívají k uspokojení své bytové potřeby, ale
„pronajímají“ je třetím osobám, a že byty a garáž užívají po velmi dlouhou dobu
zcela bezplatně, čímž se na úkor dlužníka, resp. nyní insolvenčních věřitelů,
bezdůvodně obohacují; v důsledku toho byly zaplacené zálohy na kupní cenu bytů
a garáže již dávno „spotřebovány“ na „nájemné“. Pokračoval, že navíc účastníkem
řízení v postavení žalobce již není dlužník, nýbrž insolvenční správce. Ten
jedná na základě výslovných zákonných příkazů, podle nichž musí majetek
dlužníka – v tomto případě byty a garáž – zpeněžit, čemuž však brání „okupace
jednotky žalovanými bez právního důvodu“. Z toho dovozoval, že i kdyby snad
bylo možné považovat za rozporné s dobrými mravy jednání dlužníka, nemůže mít
toto jednání význam v řízení, kde jako žalobce vůbec nevystupuje dlužník, neboť
případné „prohřešky dlužníka“ by tím byly přenášeny na insolvenčního správce,
resp. insolvenční věřitele, což nelze připustit. Konečně se dovolával principu
předvídatelnosti soudních rozhodnutí jakožto jedné z podmínek spravedlivého
procesu, přičemž v dovolání poukázal na řadu tam uvedených rozsudků v obdobných
sporech o vyklizení bytů ve vlastnictví dlužníka, v nichž byl – na rozdíl od
nyní souzené věci – úspěšný. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále
použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací
přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím
důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě
takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
uplatnil námitkou, že ve smlouvách o smlouvách budoucích týkajících se
předmětných bytů si smluvní strany „sjednaly režim obchodního zákoníku“. Jestliže pak z uvedené okolnosti dovozoval, že odvolací soud se měl při právním
posouzení věci zabývat otázkou prekluze práv vyplývajících z uvedených smluv,
uplatnil tím výtku nesprávného právního posouzení věci, avšak založenou zejména
na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Je přitom nerozhodné, že
v naznačených souvislostech namítal též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
neboť takto uplatněnou vadu řízení ve skutečnosti – opět s přihlédnutím k
obsahu dovolání – nijak obsahově nekonkretizoval. Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen rovněž na právním názoru, že
výkon vlastnického práva realizovaný žalobou podanou v této věci je v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Správnost uvedeného právního názoru
dovolatel zpochybnil též námitkami podřaditelnými pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 26 Cdo 4136/2010, Nejvyšší soud
České republiky – s odkazem na svá dřívější rozhodnutí z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1460/2003, ze 17. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2590/2004, z 31. července
2008, sp. zn. 26 Cdo 3254/2006, a z 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 1449/2010 –
dovodil, že za zásadně právně významné lze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat
i v případech, kdy při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud
zohlednil okolnosti, jež pro právní posouzení věci podle citovaného ustanovení
neměly právní význam, a naopak opomněl některé (všechny) v úvahu připadající
právně významné okolnosti, které byly v řízení alespoň tvrzeny. Protože z
posléze uvedených důvodů jde o tuto situaci i v projednávané věci, dospěl
dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit
zásadní právní význam pro řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Za zásadně právně významnou však dovolací soud pokládá rovněž otázku, zda lze
za použití § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových
prostor (zde garáže) užívaných bez právního důvodu; uvedená otázka je totiž
soudy neustále rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené
rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení
uvedených otázek – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedenou
vadu řízení dovolatel uplatnil poukazem na princip předvídatelnosti soudních
rozhodnutí. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v judikatuře Ústavního soudu
České republiky je vskutku dlouhodobě zastáváno stanovisko, že právní názor
obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, je
obecně závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. nálezy Ústavního
soudu z 20. března 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, uveřejněný pod č. 32 ve svazku
č. 7 z roku 1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z 18. listopadu
1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, uveřejněný pod č. 142 ve svazku č. 12 z roku 1998
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze 14. října 2000, sp. zn. III. ÚS
200/2000, uveřejněný pod č. 151 ve svazku 20 z roku 2000 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Za takový závazný „právní názor“ obecné povahy však
nelze pokládat pokyn Ústavního soudu vyjádřený v nálezu z 12. května 2011, sp. zn. I.
ÚS 3571/10, podle něhož mají obecné soudy rozhodující v tam řešené
(jiné) věci v dalším řízení (v řízení po zrušení jejich rozhodnutí zmíněným /
kasačním/ nálezem) mimo jiné „zvážit přesvědčivou argumentaci rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 9 C 47/2009-262“. Nelze proto bez dalšího
pokládat za správný právní názor soudu prvního stupně přijatý při posouzení
věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., s nímž se odvolací soud – rovněž s odkazem na
zmíněný nález – ztotožnil. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru (který ostatně
dovolateli prospívá), že žalovaní užívají předmětné byty a garáž bez právního
důvodu. Za této situace z něj dovolací soud vychází. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Soudní praxe je ve výkladu posléze citovaného ustanovení jednotná potud, že na
jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy
nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu
České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku
4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě § 3 odst. 1
obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je
smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod
číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné
uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem
(spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové
prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho
nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva,
který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn.
20 Cdo 1203/99,
uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura,
pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k
užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost,
jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k
jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena,
svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z
roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní
judikatura), a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006 (ústavní
stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České
republiky usnesením ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 1732/08), z 18. září
2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, a z 15. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007. Od uvedených právních názorů se přitom judikatura Nejvyššího soudu neodklání
ani v současné době (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. srpna 2009,
sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, tj. v rozhodnutí vydané v souzené věci, z 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 3696/2009, z 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo
179/2008, a z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010). Z řečeného vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, dospěl-
li odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – k závěru, že žalobu na
vyklizení garáže (tj. nebytového prostoru) užívané žalovanými bez právního
důvodu lze zamítnout za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Jde-li o žalobu na vyklizení předmětných bytů, nelze v poměrech souzené věci
opomenout, že Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo
2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor,
že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu
(tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a
žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn
6/2009, uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva
realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je
uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví
buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním
vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i
zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již řečeno, že soudy obou
stupňů dospěly v projednávaném případě k (dovoláním nezpochybněnému) závěru, že
žalovaní užívají předmětné byty bez právního důvodu. K tomu dovolací soud
dodává, že ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní poměr
k bytu vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy (§ 685 a násl. obč. zák.) jako
dvoustranného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem. Nebyl-li takový právní úkon mezi účastníky uzavřen, muselo být žalovaným od
počátku zřejmé, že jim nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných bytů. Na tom nemůže nic změnit ani závazek dlužníka, obsažený ve smlouvách o
smlouvách budoucích, že s budoucími kupujícími uzavře v dohodnutých lhůtách
smlouvy o převodu vlastnického práva k těmto bytům. Nesvědčí-li žalovaným podle
ničím nezpochybněného právního názoru obou soudů žádný právní důvod k užívání
předmětných bytů, nelze pro účely zamítnutí vyklizovací žaloby pro rozpor s
dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě (jakoby
navíc) konstituovat – na základě obsahu smluv o smlouvách budoucích – jakési
„právo tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva“, jak to vyjádřil
soud prvního stupně. Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o
tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je
nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení
výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak
důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může
jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné
okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými
okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu
okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také
okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky z 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. dubna 2009,
sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému
rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince
2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §
3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými
okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu
musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
tedy je obecným ustanovením hmotněprávní
povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského
práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou
ochranu (dočasně) odepřít. Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na
základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima
ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v
situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně
nespravedlivým. Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického
práva s dobrými mravy tak připadá výjimečně do úvahy např. tehdy, pokud výkon
práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi
přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť
významného zájmu žalovaného – zpravidla jde o zajištění bydlení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Naproti tomu není-li v řízení o žalobě na vyklizení bytu ani po zvážení
hledisek obsažených v § 3 odst. 1 obč. zák. důvod určit delší než zákonnou
lhůtu k vyklizení bytu nebo vázát vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného
druhu bytové náhrady, tím méně tu mohou být důvody pro zamítnutí vyklizovací
žaloby za použití § 3 odst. 1 obč. zák. S přihlédnutím k poměrům v této konkrétní věci zastává dovolací soud názor, že
při posouzení rozporu výkonu práva s dobrými mravy nebylo možné vyjít z
„pouhého“ „práva tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva“ a ve
skutečnosti bez dalšího opomenout žalobní tvrzení, že „žalovaní … podnajímají
předmětné byty jiným osobám“, tj. sami v nich svoji potřebu bydlení
neuspokojují. Při úvaze o rozporu vyklizení s dobrými mravy se však soudy
uvedeným tvrzením nezabývaly (ani jeho správnost nijak nezjišťovaly) a
izolovaně zdůrazňovaly pouze okolnosti na straně žalovaných (zejména jejich
tzv. právo legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k bytům). Kromě toho
odvolací soud se nijak nevypořádal ani s dalšími právně významnými okolnostmi
(„žalovaní užívají jednotky po velmi dlouhou dobu … zcela bezplatně“, „neplatí
od prohlášení konkursu /míněno na majetek dlužníka/ ani úhrady za služby“,
„dluží do majetkové podstaty již více než 270.000,- Kč“ atd.), byť dovolatelem
uplatněnými teprve v odvolacím řízení (viz jeho podání ze dne 1. srpna 2011 na
č. l. 345 – 348 spisu), a tento svůj postup ani nijak nevysvětlil (např. odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř.). Lze uzavřít, že úvaha soudů obou
stupňů o rozporu vyklizení bytů s dobrými mravy je zjevně nepřiměřená. Nad rámec uvedeného dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že bez právního
významu je pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že v tomto
řízení nyní vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak už proto, že otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo
vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ze shora vyložených
důvodů neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. tak byl uplatněn opodstatněně. Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace
správný. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se pro nadbytečnost zabýval dovolací
námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu