26 Cdo 1449/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce statutárního města Přerova, se sídlem v Přerově, Přerově
I – Městě, Bratrská 34, zastoupeného JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v
Přerově, Blahoslavova 2, proti žalované I. B., zastoupené Mgr. Robertem
Pastorčákem, advokátem se sídlem v Přerově, Komenského 15, o vyklizení
přístřeší, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 92/2008, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 16. září 2008, č. j. 12 Co 416/2008-30, ve spojení s usnesením ze dne
10. března 2010, č. j. 12 Co 416/2008-74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. září 2008,
č. j. 12 Co 416/2008-30, ve spojení s usnesením ze dne 10. března 2010, č. j.
12 Co 416/2008-74, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. dubna 2008,
č. j. 15 C 92/2008-11, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. dubna 2008,
č. j. 15 C 92/2008-11, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do
patnácti dnů od právní moci rozsudku „přístřeší v bytě č. 11, I. kategorie,
nacházejícím se v přízemí domu č. p. 2491 v P., ulici Jižní čtvrť II č. or. 5,
které sestává z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ či „přístřeší v předmětném bytě“); současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že město
P. (zastoupené Domovní správou města Přerova) jako pronajímatel a L. L. a
žalovaná jako nájemci uzavřeli dne 26. ledna 2004 smlouvu o nájmu předmětného
bytu na dobu určitou od 1. února 2004 do 31. ledna 2007, že následně město
Přerov (zastoupené Domovní správou města Přerova) jako pronajímatel a žalovaná
jako nájemkyně uzavřeli dne 16. března 2007 nájemní smlouvu na dobu určitou od
16. března 2007 do 15. září 2007, jejímž předmětem bylo přístřeší v předmětném
bytě, že žalovaná přístřeší po uplynutí sjednané doby nájmu nevyklidila a užívá
je k bydlení do současné doby a že k 25. březnu 2008 činil její dluh na
nájemném 53.058,- Kč. Už na tomto místě je zapotřebí zmínit, že za nadbytečné
pokládal soud prvního stupně žalovanou navržené důkazy vyjádřením MUDr. A. L.
ze dne 7. dubna 2008 k plánované změně bytu, průkazkami ZTP/P L. L., nar. 4.
března 1993, a M. L., nar. 7. dubna 2000, a vyjádřením Základní školy prof. Z.
M. Olomouc ze dne 7. dubna 2008, a proto je neprovedl. Na takto zjištěném
skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že po uplynutí sjednané doby
nájmu užívá žalovaná přístřeší v předmětném bytě bez právního důvodu, a proto
žalobě – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 16. září 2008, č. j. 12 Co 416/2008-30, ve spojení s
usnesením ze dne 10. března 2010, č. j. 12 Co 416/2008-74, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací sod se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními názory,
které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dodal, že žalovaná užívá
přístřeší v předmětném bytě po uplynutí sjednané doby nájmu bez právního důvodu
a že „z tohoto pohledu jsou zcela irelevantní výhrady žalované o její sociální
a finanční situaci, případně platbách nájemného dalšími v odvolání zmiňovanými
osobami, neboť závěr, že po skončení nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou
žalovaná užívá tento byt jako přístřeší bez právního titulu, nemohou ovlivnit“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupená advokátem –
dovolání, které následně doplnila prostřednictvím ustanoveného advokáta.
Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především
uvedla, že žaloba „měla znít na vyklizení bytu, nikoli přístřeší“. Oběma soudům
pak vytkla, že neprovedly tam specifikované důkazy (o její tíživé sociální a
finanční situaci), které v nalézacím řízení navrhla. Poté namítla, že nájemní
smlouva byla obnovena podle § 676 odst. 2 obč. zák., neboť předmětem nájmu bylo
přístřeší v předmětném bytě a nikoli byt, a proto zde nelze aplikovat § 686a
odst. 6 obč. zák. zakazující použití ustanovení o prodloužení nájmu (§ 676
odst. 2 obč. zák.) na nájem bytu. Následně soudům vytkla absenci právního
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti – podobně jako v
nalézacím řízení – zdůraznila, že její dluhy na nájemném vznikly v době životní
krize, kdy jí krátce po sobě zemřely dvě nezletilé děti ve věku osmi a šesti
let, její druh se pokusil o sebevraždu a poté byl ve výkonu trestu odnětí
svobody a dvě ze čtyř dětí, s nimiž nyní přístřeší užívá, jsou postiženy (jedno
z nich je doživotně odkázáno na invalidní vozík a druhé je mentálně retardované
a není schopno zajistit si ani základní úkony). Navrhla, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16.
září 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti (v
této souvislosti nelze přihlížet k opravnému usnesení ze dne 10. března 2010,
č. j. 12 Co 416/2008-74), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen
„o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že dovolatelka
odvolacímu soudu vytkla absenci právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.
zák. Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud
prvního stupně) posouzením otázky rozporu žaloby na vyklizení s dobrými mravy
ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny
okolnosti rozhodné pro takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího
soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit
zásadní právní význam. Naopak za zásadně právně významnou nelze pokládat otázku
obnovení nájemní smlouvy podle § 676 odst. 2 obč. zák., a to především proto,
že žádné právně významné okolnosti nebyly v tomto ohledu ani tvrzeny, a proto
na posouzení této otázky odvolací soud (a ani soud prvního stupně) své
rozhodnutí nezaložil. Přesto však dovolací soud dodává, že i kdyby připadalo v
úvahu obnovení nájemní smlouvy (podle § 676 odst. 2 věty první obč. zák.) na
dobu od 16. září 2007 do 15. března 2008 (podle § 676 odst. 2 věty druhé obč.
zák.), pak žaloba podaná u soudu prvního stupně dne 26. března 2008 (ve lhůtě
podle § 676 odst. 2 věty první obč. zák.) by dalšímu obnovení nájemní smlouvy
„zabránila“. Má-li rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, stává se
tím dovolání – pro řešení otázky rozporu žaloby na vyklizení s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Tyto vady naopak byly v dovolání uplatněny; dovolací soud
se však v tomto případě nejdříve zabýval – z pohledu dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – otázkou rozporu žaloby na vyklizení s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února
2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze
17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li
žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li
žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3
odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout.
Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod
č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu
s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k
bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo
tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v
dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1
obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního
důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě,
jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní
úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č.
5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24
v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn.
26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a
ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v
sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V ustálené
soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že bytovou náhradu
zásadně nelze přisoudit (za použití § 3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy
bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z
18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo
2146/2005, a z 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008).
Přestože byly v řízení alespoň tvrzeny okolnosti, které mohly mít význam pro
posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud (a ani soud
prvního stupně) se otázkou rozporu žaloby na vyklizení s dobrými mravy podle
citovaného ustanovení (a to ani z pohledu dřívější soudní praxe – srov. výklad
v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí) nezabýval. Jeho právní
posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu
byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit
opodstatněně.
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se – z důvodu nadbytečnosti
– zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž posouzením věci podle § 3
odst. 1 obč. zák. nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že ustálená soudní praxe nezaznamenala
odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro
použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v
jejímž rámci musí být zváženy nejen důvody, pro něž se použití citovaného
ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry
vyklizovaného apod.), nýbrž i všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se
vyklizení domáhá (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které
mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby
mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení přístřeší užívaného po
skončení sjednané doby nájmu bez právního důvodu) dočasně odepřena. Není-li
právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou
zabývající se všemi rozhodnými okolnostmi (tj. i právně významnými okolnostmi
na straně žalobce, tedy v daném případě mimo jiné i otázkou dluhu na nájemném a
také tím, že byt byl užíván již jen jako přístřeší), jde o posouzení neúplné a
tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními
zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy
je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit,
zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v
případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu