26 Cdo 1021/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyň a) M. K., a b) Ing. D. H., zastoupených
advokátkou, proti žalovaným 1) MUDr. A. L., zastoupené advokátkou, a 2) Ing. V.
L., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 20/97, o dovoláních žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 35 Co 155/2007-589, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním oprávněným
společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.035, Kč k
rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. října 2006, č. j. 10 C 20/97-516, vyhověl žalobě a uložil žalovaným
povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyním odevzdat do patnácti dnů od právní
moci rozsudku „byt č. 7, II. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 2.
patře domu čp. 1541 v P., ulice U Havlíčkových sadů 5“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí
ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j. 35 Co 155/2007-589, potvrdil citovaný
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém
výroku jen tak, že náklady činí 26.347,- Kč; jinak ho i v tomto výroku
potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů
především za zjištěno, že po rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru v
Praze 4 ze dne 13. dubna 1977, kterým byla schválena dohoda o výměně bytu, se
žalovaná přestěhovala z bytu v P., Mojmírova 1371 do bytu v P., U Havlíčkových
sadů 1541, že rozhodnutím bývalého ONV v Praze 2 ze dne 4. května 1984 o
sloučení bytů byly k bytu užívanému žalovanou na adrese P. k její žádosti
připojeny dvě místnosti po A. Č. a vznikl tak předmětný byt, že dne 18. září
1984 byla mezi tehdejším OPBH v P. a žalovanou uzavřena dohoda o užívání takto
sloučeného bytu a že žalovaná bydlela v předmětném bytě se svou matkou Ing. A. V. Dále vzal za prokázáno, že rozhodnutím o přidělení bytu vydaným tehdejším
ONV v P. dne 10. května 1988 byl žalované přidělen byt o jednom pokoji a jedné
kuchyni na adrese P., Uruquayská 5 (dále jen „byt Uruquayská“), že podle
evidenčního listu předmětného bytu byla jako jeho uživatel vedena matka
žalované poté, co se žalovaná k 1. červenci 1988 odstěhovala do bytu Uruquayská
(a poté, co na matku v důsledku toho přešlo tehdejší právo osobního užívání
bytu), že rozhodnutím o přidělení bytu vydaným tehdejším ONV v P. dne 28. srpna
1989 byl žalované přidělen (namísto bytu Uruquayská) byt III. kategorie o
jednom pokoji a jedné kuchyni na adrese P., Chodská 1696/6 (dál jen „byt
Chodská“), že podle protokolu o převzetí bytu podepsaného žalovanou byl byt
Chodská předán bez závad, že podle evidenčního listu byl v bytě Chodská od 10. července 1991 hlášen žalovaný jako druh žalované a od 21. srpna 1991 synovec
žalované D. Č., že v dopisu ze dne 12. prosince 1991 adresovaném Obvodnímu
úřadu v P. žalovaná výslovně uvedla, že ještě jednou stvrzuje své prohlášení ze
dne 1. prosince 1991 o ukončení užívání bytu Chodská, v němž s ní žil od jejího
přestěhování z bytu Uruquayská ve společné domácnosti žalovaný, že podle
potvrzení Policie ČR ze dne 3. listopadu 1993 byla žalovaná přihlášena k
trvalému pobytu v bytě Chodská od 20. prosince 1989 do 6. listopadu 1991, kdy
se přihlásila k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu, že ve vyjádření ze
dne 4. prosince 2003 žalovaná sama výslovně uvedla, že byt Chodská byl vrácen
městské části P. k 1. prosinci 1991, a že dne 12. února 1992 vystavil vedoucí
bytového oddělení Obvodního úřadu v P. žalované potvrzení, že v době smrti její
matky (ke dni 13. června 1991) trvale bydlela v předmětném bytě a že jí vzniklo
právo užívání předmětného bytu. Zjistil rovněž, že dřívější vlastnice
předmětného domu M. Š. jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely
dne 13. dubna 1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou (tří let)
od 1. listopadu 1991 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 13. dubna 1992“), že
žalovaní, kteří uzavřeli manželství dne 1. října 1993, žijí v předmětném bytě
do současné doby, že žaloba na určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 13. dubna 1992 podaná žalovanou byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 12. října 1995, č. j. 10 C 170/93-98, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 3.
září 1996, č. j. 29 Co 460/96-137, a že v
tomto řízení dospěly soudy k závěru, že nájemní smlouva ze dne 13. dubna 1992
je platná, neboť na žalovanou právo nájmu předmětného bytu smrtí její matky
nepřešlo proto, že v den smrti matky s ní v předmětném bytě nebydlela a měla v
té době vlastní byt. Vzal rovněž za prokázáno, že v zásilce předané k poštovní
přepravě dne 30. října 1994 a doručené M. Š. dne 31. října 1994 se nacházel
dopis žalovaných datovaný dnem 30. listopadu 1994, že v tomto dopisu žalovaní
navrhli tehdejší vlastnici předmětného domu M. Š. prodloužení nájemní smlouvy
ze dne 13. dubna 1992 na dobu 40 let s tím, aby byla v článku I., 2. doplněna
další osoba žijící ve společné domácnosti – manžel žalované Ing. V. L., a že M. Š. tento návrh neakceptovala a dopisem ze dne 14. dubna 1996 žalované vyzvala,
aby předmětný byt vyklidili a vyklizený jí předali do 29. dubna 1996; na
základě těchto skutkových zjištění přijaly oba soudy skutkový závěr, že
navrhovaná smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu 40 let uzavřena nebyla
(tento skutkový závěr podpořily i úvahou, že byla-li nájemní smlouva ze dne 13. dubna 1992 uzavřena písemně, mohla být změněna také pouze písemně - § 40 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 107/2006 Sb. /dále jen „obč. zák.“/). Nakonec zjistily, že na
základě darovací smlouvy ze dne 1. dubna 1996, sp. zn. N 155/96, uzavřené mezi
M. Š. jako dárkyní na straně jedné a jejími dcerami (žalobkyněmi) jako
obdarovanými na straně druhé jsou žalobkyně podílovými spoluvlastnicemi
předmětného domu, každá z nich v rozsahu jedné ideální poloviny. Na tomto
skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné
dovodil, že na žalovanou nepřešlo smrtí její matky dřívější právo osobního
užívání předmětného bytu (ve smyslu § 179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí její matky /a ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb./ - dále jen „obč. zák. před
novelou”). Podle názoru soudů obou stupňů tomu bylo tak proto, že žalovaná
nesplňovala žádný ze dvou tam normovaných předpokladů, za jejichž současného
naplnění docházelo k přechodu práva osobního užívání bytu podle citovaného
ustanovení; v době smrti své matky totiž žila s žalovaným ve společné
domácnosti v bytě Chodská, k němuž jí svědčilo právo osobního užívání, a měla
proto také vlastní byt. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem, že
žalované vzniklo nájemní právo k předmětnému bytu (až) na základě nájemní
smlouvy ze dne 13. dubna 1992, že uzavřením manželství vzniklo žalovaným dne 1. října 1993 právo společného nájmu předmětného bytu a že šlo o nájemní poměr v
trvání tří let, tj. do 1. listopadu 1994. Shodně se soudem prvního stupně pak
odvolací soud dovodil, že nepodal-li pronajímatel po skončení nájemního poměru
u soudu návrh na vyklizení bytu, nájemní poměr vzniklý na základě nájemní
smlouvy ze dne 13. dubna 1992 se obnovoval za týchž podmínek vždy o jeden rok
(§ 676 odst. 2 obč. zák.) a že naposledy se takto obnovil na dobu do 31.
října
1997, neboť žaloba na vyklizení bytu byla podána až 4. února 1997. Za správný
pokládal rovněž závěr, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení
§ 126 odst. 1 obč. zák.; užívají-li totiž žalovaní v současné době předmětný
byt bez právního důvodu, je namístě, aby ho vyklidili. Proto vyhovující
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž vyklizovací povinnost žalovaných z
bytu podmínil zajištěním bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal každý z žalovaných samostatně dovolání; v
takto podaných dovoláních však uplatnili obsahově totožné námitky. Namítli, že
skutkové závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování a že
soudy obou stupňů věc posoudily v rozporu s hmotným právem. Především uvedli,
že ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. se vztahuje i na nájem bytu a že byla-li
žaloba na vyklizení podána mimo zákonem stanovenou třicetidenní lhůtu, tj. v
době, kdy obnovený nájemní poměr trval, „nemůže mít za následek skončení
nájemního vztahu“, neboť nájemní smlouva ze dne 13. dubna 1992 se v důsledku
nepodání žaloby v třicetidenní lhůtě obnovila ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák.
za týchž podmínek, tj. v daném případě o jeden rok. Zpochybnili rovněž
správnost právního závěru, že smrtí matky nepřešel na žalovanou nájem
předmětného bytu. Zde uvedli, že předmětný byt měla v osobním užívání
jednoznačně žalovaná, že její matka s ní v bytě bydlela jako příslušník
domácnosti, že společnou domácnost s matkou nikdy neopustila, předmětný byt
řádně užívala a platila z něj nájemné a že v přiděleném bytě Chodská nikdy
nebydlela z důvodů jeho rozsáhlé rekonstrukce probíhající ještě v době úmrtí
matky a také z důvodů péče o vážně nemocnou matku. Dodali, že k závěru, že
žalovaná měla v době úmrtí matky jiný byt, nepostačuje pouhé formální nájemní
právo k bytu Chodská, jestliže v tomto bytě nebydlela. Zdůraznili, že žalovaná
byla přesvědčena o svém nájemním právu k předmětnému bytu, že nájemní smlouvu
ze dne 13. dubna 1992 podepsala poté, co se jí dostalo podvodného vysvětlení,
že doba tří let se týká pouze placení nájemného v tam dohodnuté výši a že po
uplynutí této doby s ní bude uzavřena nová nájemní smlouva se zvýšeným nájemným
podle předpisů o cenové regulaci nájemného. Namítli rovněž, že soudy nevzaly v
úvahu okolnost, že tehdejší pronajímatelka uzavřela s žalovanou jako nájemkyní
ústně novou nájemní smlouvu od 1. listopadu 1994 na dobu 40 let s fixním
nájemným po celou dobu sjednaného nájemního vztahu; dodali, že žalobkyně
existenci této smlouvy nevyvrátily jediným důkazem. Podle dovolatelů písemná
forma nájemní smlouvy ze dne 13. dubna 1992 nevylučovala uzavření nové nájemní
smlouvy ústní formou. Dovolatelé jsou rovněž přesvědčeni, že i kdyby byl
správný názor, že žalované nesvědčí platný titul k bydlení, je v rozporu s
dobrými mravy vyklizení bytu bez vázanosti na zajištění bytové náhrady.
Navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Z
obsahu dovolání vyplývá rovněž dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítly, že napadené rozhodnutí nelze
pokládat za rozhodnutí zásadně právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„o.s.ř.“); podle jejich názoru jde proto o dovolání nepřípustné. Jde-li o
námitku, že žaloba na vyklizení bytu podaná mimo stanovenou třicetidenní lhůtu
nemá za následek zánik nájemního vztahu, odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2793/99 a 26 Cdo 972/2006, podle nichž podání
žaloby mimo stanovenou třicetidenní lhůtu má za následek zánik nájemního vztahu
v případě, probíhá-li řízení o takové žalobě ještě v okamžiku, kdy doba trvání
již obnoveného nájemního vztahu uplynula. Navrhli-li žalovaní změnu písemné
nájemní smlouvy ze dne 13. dubna 1992, musela by být tato změna ve smyslu § 40
odst. 2 obč. zák. písemná. Ve vztahu k námitce o dobrých mravech odkázaly na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, a
na celou řadu dalších rozhodnutí, podle nichž nelze pokládat za zásadně právně
významnou otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových
okolností v rozporu s dobrými mravy. Navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na
odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
použili dovolatelé vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma
soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly
svá skutková zjištění vztahující se k nájemní smlouvě ze dne 13. dubna 1992,
dále skutková zjištění významná pro skutkový závěr týkající se uzavření nové
nájemní smlouvy /viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp.
zn. 26 Cdo 2440/2004, a ze dne 20. února 2008, sp. zn. 26 Odo 1288/2006/ a
konečně skutková zjištění pro posouzení naplněnosti předpokladu žití žalované s
matkou jako nájemkyní předmětného bytu ve společné domácnosti v den její smrti
ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.). Zde jsou jejich výtky založeny
na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění; dovolatelé v těchto
ohledech nabídli svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož
základě zpochybnili správnost zejména skutkového závěru vztahujícího se k
tvrzené nově uzavřené nájemní smlouvě a dále rovněž právních závěrů učiněných s
odkazem na ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Dovolatelé však
přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej
sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném
případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé rovněž zpochybnili správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností
uváděných v dovolání dovozovali nesprávnost zejména výše uvedeného skutkového
závěru a dále rovněž právního závěru učiněného s odkazem na ustanovení § 706
odst. 1 věty první obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř lze uvést následující.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. platí
i pro nájem bytu. Nepostupoval-li pronajímatel proti nájemci, který byt dále
užívá, způsobem uvedeným v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák., nájem bytu se
obnoví a nezanikne tedy uplynutím doby, na kterou byl sjednán (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97,
uveřejněný pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze
dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 26 Cdo 2409/98). Ustálená soudní praxe však
rovněž dovodila, že podání žaloby mimo stanovenou třicetidenní lhůtu má za
následek zánik nájemního vztahu jen v případě, probíhá-li řízení o této žalobě
ještě v okamžiku, kdy doba trvání obnoveného nájemního vztahu uplynula (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 2793/99, a
ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 972/2006, tj. rozhodnutí, na něž ve
vyjádření poukázaly dovolatelky, a dále např. rozsudky ze dne 31. srpna 2000,
sp. zn. 20 Cdo 1427/99, a ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1303/2006).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že odvolací soud
potvrdil ve věci samé vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, aniž
vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění bytové náhrady. Dovolatelé
v dovolání uvedli, že i kdyby byl správný názor, že žalované nesvědčí platný
titul k bydlení, je v rozporu s dobrými mravy vyklizení bytu bez vázanosti na
zajištění bytové náhrady. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto
mohlo jít ve vztahu k bytové náhradě o otázku zásadního právního významu.
Výklad dovolateli zpochybněné otázky se však v soudní praxi ustálil a odvolací
soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, pokud
vyklizovací povinnost žalovaných z bytu zajištěním bytové náhrady nepodmínil.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda
vyklizení místností užívaných vyklizovanou osobou bez právního důvodu má být
výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty
k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný,
který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení,
nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze
po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto
podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z
roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998,
sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu
Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení
bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč.
zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v
přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu
nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v
rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp.
zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Z uvedeného vyplývá, že užívá-li vyklizovaný
byt bez právního důvodu, lze jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění
bytové náhrady pouze ve výjimečných případech, a to za použití ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. Tím spíše nelze bytovou náhradu přisoudit (za použití § 3
odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu
sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince
2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, a z
29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005).
Odvolací soud se proto neodchýlil od výše uvedené judikatury, jestliže na
základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost nelze v daném případě
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. podrobit
dovolacímu přezkumu – viz výklad shora) potvrdil ve věci samé vyhovující
rozsudek soudu prvního stupně, aniž vyklizovací povinnost žalovaných z bytu
vázal na zajištění bytové náhrady; jeho rozhodnutí je v tomto ohledu výrazem
standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobkyním vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny
advokátky v částce 1.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10
odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky
485,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu