Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
– rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojila proti
skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací
soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. V tomto směru tedy nejprve
zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako
soud prvního stupně) vycházel při právním posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.
zák., a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sama nabídla,
správnost právních závěrů učiněných v tomto ohledu soudy obou stupňů. Podstatou
dovolacích námitek jsou tedy také výtky týkající se nedostatečně, resp.
nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených
důkazů. Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním
posouzením, pak pouze potud, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých
skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila,
musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ohledně rozporu výkonu práva
s dobrými mravy. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v
dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak –
podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto
ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve
zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující
proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně
relevantní. Ve vztahu k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zbývá
připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i
kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.)
zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.
října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo
1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15.
srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že soud není povinen provést všechny
navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o.s.ř.); jestliže některé z nich neprovede, měl
by
v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2
o.s.ř.). Zbývá dodat, že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady
vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy
směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního
posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl důkaz (§ 120 odst. 1 věta
druhá o.s.ř.) výslechy svědků, které navrhla dovolatelka a v odůvodnění svého
rozhodnutí dostatečným způsobem (a v souladu s ustanovením § 157 odst. 2
o.s.ř.) vysvětlil, proč tento důkaz neprovedl. V této souvislosti uvedl (§ 157
odst. 2 o.s.ř.), že „tito svědci, kteří nebydlí v bytech sousedících s bytem
žalovaných, nejsou schopni popsat, zda a kdy hluk obtěžoval nejbližší sousedy
žalovaných, tj. Š. M. a J. K.“. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil.
K dovolací námitce, že v řízení byl proveden důkaz přečtením přestupkových
spisů, ačkoliv jde o „dokumenty a jejich soubory, které nejsou v zásadě
veřejné“, dovolací soud uvádí následující. Podle § 125 o.s.ř. mohou za důkaz
sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci; v citovaném ustanovení
jsou pak příkladmo vyjmenované některé druhy důkazů. V uvedených souvislostech
nelze ani opomenout, že účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a
ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o.s.ř.), že v soudním řízení platí
zásada volného hodnocení důkazů soudem (§ 132 o.s.ř.) a že soud je vázán
rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek
nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je
spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím
v blokovém řízení (§ 135 odst. 1 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí
je založeno mimo jiných rovněž na právním názoru, že – z důvodů uvedených v
napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – nejde v daném
případě o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru v dovolání napadla. Z pohledu
dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního
významu.
Zpochybnila-li však dovolatelka – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání,
jímž navíc přikládá jiný právní význam – správnost právního názoru, který
odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze
konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení
ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku
3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004,
sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze
dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004,
a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který
sdílí
i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi; ostatně samotná dovolatelka v dovolání (v jeho části
D, posledním odstavci článku III.) hovoří – v tam uvedených souvislostech – o
„povaze případu, který je dílem neopakovatelný …“.
Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelkou zpochybněné otázky se
v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení
této otázky neodchýlil.
Ustálená soudní praxe dovodila, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající
úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně
přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že
výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002,
uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom
při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze izolovaně zdůrazňovat a
vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně
významné okolnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007).
Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud – v souladu s ustálenou soudní
praxí – vzal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. všechny okolnosti,
které vyšly v řízení najevo. Nelze mu ovšem nic úspěšně vytýkat, pokud z těchto
okolností přiznal – opět v souladu s ustálenou judikaturou – rozhodující význam
tomu, že žalovaní neužívali byt řádně, že z jejich strany docházelo k
porušování dobrých mravů a že po skončení nájmu neplatili za užívání bytu
příslušnou úhradu a ani úhradu za služby poskytované s užíváním bytu. V této
souvislosti lze poukázat i na argumentaci soudu prvního stupně, že z těchto
důvodů nemůže žalobce jako pronajímatel nést odpovědnost za ochranu zájmů
nezletilých dětí, že tuto odpovědnost nesou primárně jejich rodiče, kteří jsou
povinni zajistit jim výživu zahrnující i bydlení, a že obec jim v tom má být
nápomocna, avšak tato pomoc v sobě nezahrnuje právo na setrvání v bytě bez
právního důvodu; podle názoru dovolacího soudu zvláště s přihlédnutím k tomu,
že žalovaní od skončení nájemního poměru neplatí úhradu za užívání bytu a za
služby poskytované s užíváním bytu. Poskytnutí ochrany žalovaným by podle
názoru dovolacího soudu vyvolalo v praxi neřešitelnou situaci, neboť žalovaní,
kteří byli před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 20. prosince 2005 výslovně
upozorněni na to, že jde o nájemní poměr na dobu „půl roku“, by v bytě bydleli
bez právního důvodu za situace, kdy po skončení nájmu bytu neplatí úhradu za
jeho užívání a za služby spojené s jeho užíváním.
Z uvedeného bez dalšího rovněž vyplývá, že napadené rozhodnutí netrpí
nedostatkem řádného a přesvědčivého odůvodnění a že právní závěr odvolacího
soudu učiněný s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. není v extrémním
nesouladu se zjištěnými skutečnostmi. Proto další odkazy dovolatelky (na právní
názory vyslovené v tam označených rozhodnutích) pokládá dovolací soud za
nepřípadné. Nepřípadná – vzhledem ke zjištěné praxi žalobce při uzavírání smluv
o nájmu bytů – je rovněž námitka, že postup žalobce je nedovoleně diskriminační.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/
o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Byť v daném řízení mají žalovaní postavení nerozlučných společníků, nelze při
rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že dovolání podala
pouze žalovaná. Proto dovolací soud zavázal pouze žalovanou, která zavinila, že
její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých
žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky
(§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2
odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto, že
žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu