26 Cdo 4136/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně L. B., zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se
sídlem v Brně, Mezírka 1, proti žalované I. P., zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem,
advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o vyklizení bytu, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 87/2008, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2010, č. j. 19 Co 316/2009-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2010, č. j. 19 Co
316/2009-83, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2009, č. j. 50 C
87/2008-61, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. dubna 2009, č. j. 50 C 87/2008-61, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a
vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění přístřeší „byt č. 5,
který se sestává ze 2 pokojů, kuchyně a příslušenství a který se nachází ve 4. nadzemním podlaží domu v B. na ulici B. č. popisné 810, č. orientační 44“ (dále
jen „předmětný byt”, resp. „byt” a „předmětný dům“); současně rozhodl o
nákladech řízení účastnic. K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2010, č. j. 19 Co 316/2009-83, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu a
pronajímatelka bytu) doručila žalované dne 18. září 2007 výpověď z nájmu
předmětného bytu (na níž bylo omylem vyznačeno datum 19. září 2007) z důvodu
podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), že žalovaná
nepodala v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi u soudu žalobu na určení
její neplatnosti a že předmětný byt i nadále užívá k bydlení. Na tomto
skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především
dovodil, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu skončil uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty počítané od prvního dne měsíce následujícího po
doručení výpovědi z nájmu bytu (§ 710 odst. 2 obč. zák.), tj. k 31. prosinci
2007; od 1. ledna 2008 tudíž žalovaná užívá byt bez právního důvodu, čímž
neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Soudy obou stupňů se zabývaly rovněž posouzením, zda ze strany žalobkyně nejde
o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Učinily tak proto, že žalovaná se dožadovala zamítnutí žaloby s
odůvodněním, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti
tvrdila, že v předmětném bytě žije přes šedesát let, nemá jinou možnost bydlení
(mimo jiné i vzhledem ke svým nízkým příjmům – pobírá starobní a vdovský důchod
v celkové výši zhruba 10.000,- Kč měsíčně), byt se souhlasem předchozího
pronajímatele na své náklady stavebně upravila, v důsledku čehož žalobkyně v
roce 1992 změnila kategorii předmětného bytu ze IV. na II. a začala jí účtovat
vyšší nájemné, její zdravotní stav není dobrý a má na něj nepříznivý vliv
rovněž chování syna žalobkyně R. B. (bydlícího v jiném bytě v předmětném domě),
který jí v průběhu let 2007 a 2008 opakovaně poškozoval vstupní dveře do bytu,
odstraňoval štítky s jejím jménem z poštovní schránky a zvonku, vypínal přívod
elektřiny do bytu a v lednu 2009 jí dokonce nejprve slovně a následně i fyzicky
napadl tak, že se po pádu na zem musela podrobit operaci kolena. Zatímco soud
prvního stupně při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
zdůraznil, že
„vztahy, které má žalovaná se synem žalobkyně, je třeba řešit v jiném řízení,
ať již v řízení přestupkovém či trestním“, omezil se odvolací soud na
konstatování, že žalovaná měla možnost se proti výpovědi z nájmu bytu bránit,
což bez vážných důvodů neučinila, a že „podle svých písemných podání nehodlala
platit nájemné stanovené pronajímatelkou, aniž by ovšem tuto situaci řešila v
souladu s právními předpisy“. Z těchto důvodů pak žádný ze soudů nepokládal
výkon vlastnického práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč. zák.). Za této situace odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, a to včetně výroku o bytové náhradě (ve formě přístřeší) pro
žalovanou (§ 712 odst. 5 ve spojení s § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupena advokátem –
dovolání, které následně doplnila podáním ustanoveného advokáta. Přípustnost
dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání označila za zásadně právně
významnou otázku, zda výkon vlastnického práva žalobkyně (v podobě požadavku na
vyklizení předmětného bytu) je v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Měla za to, že uvedenou otázku odvolací soud nesprávně právně posoudil,
jestliže v daném případě odmítl aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (mimo jiné) proto, že nevyužila možnosti podat v zákonné lhůtě žalobu na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Vyjádřila přesvědčení, že pokud by odvolací
soud citované ustanovení správně vyložil a „důkladně prozkoumal“ okolnosti,
které v této souvislosti tvrdila (a které jsou již uvedeny na jiném místě
odůvodnění tohoto rozhodnutí), nemohl by jí uložit povinnost předmětný byt
vyklidit. Soudům obou stupňů – s poukazem na nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 22. června 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99 – rovněž vytkla, že
ačkoli neprovedly navržený důkaz jejím účastnickým výslechem, tento postup
nijak neodůvodnily, čímž porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatelka v dovolání zpochybnila správnost právního názoru, že v daném
případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15.
března
2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo
192/2004) zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle
zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v
rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s
obecným dosahem pro soudní praxi. Současně však opakovaně judikoval, že
nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle
§ 3 odst. 1 obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti
rozhodné pro takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu),
kterému lze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit zásadní právní
význam (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo
1460/2003, ze 17. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2590/2004, z 31. července 2008,
sp. zn. 26 Cdo 3254/2006, a z 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 1449/2010). Zastává rovněž názor, že za zásadně právně významné lze rozhodnutí odvolacího
soudu pokládat i v případech, kdy při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil okolnosti, jež pro právní posouzení věci podle
citovaného ustanovení neměly právní význam, a naopak opomněl některé (všechny)
v úvahu připadající právně významné okolnosti, které byly v řízení alespoň
tvrzeny. Protože z posléze uvedených důvodů jde o takový případ i v
projednávané věci, dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu
rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda v
daném jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze
uvedenou vadu řízení dovolatelka v dovolání namítla. Pro posouzení otázky, zda
vytýkaná vada byla vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. zkoumat, zda
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák.
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února
2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze
17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li
žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li
žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3
odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009,
uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný
žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v
rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením
delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení
na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím
žaloby (pro tentokrát). Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není
pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost
k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu,
případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí
právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její
analogické aplikace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. září 1998, sp. zn. 3
Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31
Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě se odvolací soud při posouzení věci podle § 3 odst. 1
obč. zák. vůbec nezabýval okolnostmi tvrzenými v tomto směru dovolatelkou
(ačkoliv tyto okolnosti – pokud by byly prokázány – by byly právně významné při
posouzení věci podle citovaného ustanovení) a požadavek žalobkyně na vyklizení
předmětného bytu nepokládal za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.) jen proto, že dovolatelka bez vážných důvodů nevyužila možnosti
bránit se proti výpovědi z nájmu bytu (zřejmě za použití žaloby podle § 711
odst. 5 obč. zák.), a dále také proto, že „podle svých písemných podání
nehodlala platit nájemné stanovené pronajímatelkou, aniž by ovšem tuto situaci
řešila v souladu s právními předpisy“. Podle přesvědčení dovolacího soudu
neexistuje jediný rozumný důvod pro to, aby při úvaze o rozporu vyklizení s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) bylo dovolatelce kladeno k tíži, že (v
zákonné šedesátidenní lhůtě) nepodala u soudu žalobu na určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu (§ 711 odst. 5 obč. zák.). Oprávnění dovolat se
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu uvedenou žalobou totiž využít mohla, ale
nemusela. Nevyužila-li ho, byla sankcionována již tím, že uplynutím výpovědní
lhůty jí zanikl nájem bytu. Za této situace nelze nečinnost v tomto směru
přičítat k její tíži ještě při posouzení, zda vyklizení bytu (užívaného již bez
právního důvodu) je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Dovodil-li pak
odvolací soud, že požadavek na vyklizení předmětného bytu nemůže být v rozporu
s dobrými mravy také proto, že dovolatelka neřešila v souladu s právními
předpisy otázku stanovení výše nájemného žalobkyní, není zřejmé jaké právní
předpisy měl v tomto ohledu na mysli. Ostatně založil-li zmíněný závěr toliko
na tom, že dovolatelka nájemné určené žalobkyní (podle svých vyjádření) platit
„nehodlala“, a tedy nikoli na zjištění, že je vskutku neplatila (což by navíc
mohlo být významné při posouzení otázky naplněnosti uplatněného výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. a nikoli při posouzení věci podle
§ 3 odst. 1 obč. zák.), je tento závěr přinejmenším předčasný (a už proto
nesprávný). Kromě toho v souzené věci nebylo ani tvrzeno, že by šlo o
jednostranné zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, jemuž by bylo možné se bránit žalobou na určení
neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného (viz § 3 odst. 6 citovaného
zákona). Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že pro účely posouzení věci podle § 3
odst. 1 obč. zák. uplatnila dovolatelka rovněž okolnosti, jež (alespoň zčásti)
nastaly až po doručení výpovědi z nájmu předmětného bytu a jež v žalobě podle §
711 odst. 5 obč. zák. ani úspěšně uplatnit nemohla. Je tomu tak proto, že při
posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy
(v tomto případě podle § 39 obč. zák.) jsou právně významné pouze skutečnosti,
které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon
(výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku
nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 5277/2009). Takto
uplatněnou okolností je zejména tvrzené šikanózní chování syna žalobkyně vůči
dovolatelce, o němž se soud prvního stupně mylně domníval, že je pro danou věc
bez dalšího právně bezvýznamné (neboť je třeba ho řešit „v jiném řízení, ať již
v řízení přestupkovém či trestním“, jak to vyjádřil).
Byť takovéto chování by
nebylo možné přičítat k tíži žalobkyně již na základě pouhého příbuzenského
vztahu, mohlo by mít při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. za určitých
předpokladů své místo. Bylo by tomu tak tehdy, pokud by vyšlo v řízení najevo,
že o něm žalobkyně věděla (bylo jí oznámeno) a z pozice vlastnice předmětného
domu proti němu dostupnými prostředky nezasáhla (nezabránila mu). V takovém
případě by její nečinnost vypovídala o tom, že v rozporu se svými povinnostmi
nezajistila dovolatelce plný a především nerušený výkon práv spojených s
užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.), byť v tomto případě již v období mezi
skončením nájemního poměru a uplynutím lhůty k vyklizení bytu (srov. § 712a
obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. zohlednil okolnosti, jež pro právní posouzení věci podle citovaného
ustanovení neměly právní význam, a naopak opomněl právně významné okolnosti,
které byly v řízení alespoň tvrzeny. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž byl užit opodstatněně. Nemůže-li z tohoto důvodu napadené rozhodnutí obstát, dovolací soud je podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se – zejména z důvodu
nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu