26 Cdo 1460/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalované S. H.,
zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 487/2000, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č. j. 64 Co 344/2002-91, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č. j. 64 Co
344/2002-91, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. července 2002,
č. j. 7 C 487/2000-62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí třetím
rozsudkem ze dne 23. července 2002, č. j. 7 C 487/2000-62, vyhověl žalobě a ve
vztahu k žalované přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 1, o třech pokojích a
jedné kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. podlaží domu č. p. 2200 v
P., k. ú. S., ulice K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že
nájem bytu skončí uplynutím výpovědní lhůty, která je tříměsíční a počne běžet
prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a
žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do
patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; ohledně tehdejšího dalšího
žalovaného P. H. žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Předchozí rozsudky soudu prvního stupně (vyhovující ze dne 3. ledna 2001, č. j.
7 C 487/2000-10, a zamítavý ze dne 5. prosince 2001, č. j. 7 C 487/2000-38)
byly zrušeny – první k odvolání druhé žalované a druhý k odvolání žalobce –
usneseními Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 22. června 2001,
č. j. 64 Co 203/2001-25, a ze dne 16. dubna 2002, č. j. 64 Co 36/2002-52, a věc
byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 64 Co
344/2002-91, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a
žalovanou potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na základě zjištění, že žalovaná a původní další žalovaný P. H. (dřívější
společní nájemci předmětného bytu) a posléze pouze žalovaná (pozdější výlučná
nájemkyně předmětného bytu) nezaplatili žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně delší než tři
měsíce (za dobu vymezenou v žalobě – kromě období, za něž nájemné dodatečně
zaplatili), soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Za této situace žalobě ve vztahu
k žalované vyhověly; její vyklizovací povinnost z bytu – s odkazem na
ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. – podmínily zajištěním náhradního
ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Z obsahu dovolání
vyplývá, že soudům vytkla absenci právního posouzení věci podle § 3 odst. 1
obč. zák. Uvedla, že v době podání žaloby byla příjemcem dávek sociální péče, a
pokračovala, že pokud jí pronajímatel neposkytl účinnou součinnost při řešení
její vypjaté sociální situace a namísto toho jí dal výpověď z nájmu bytu, lze
takový postup hodnotit jako postup odporující dobrým mravům. Současně
zdůraznila, že na údajný nedoplatek nájemného v částce 107.617,- Kč zaplatila
dne 29. prosince 2000 částku 15.000,- Kč, dne 14. května 2001 částku 20.000,-
Kč a dne 16. dubna 2002 částku 26.000,- Kč. K tvrzení žalobce, že po vyhlášení
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. července 2002, č. j. 7 C 487/2000-62,
již na dluh nic nezaplatila, namítla, že v této době na dluh zaplatila částku
55.000,- Kč, a to tak, že ve dnech 26. srpna 2002, 20. září 2002, 26. listopadu
2002, 16. prosince 2002 a 14. ledna 2003 zaplatila vždy částku 11.000,- Kč. Z
toho podle žalované vyplývá, že dluh již zcela vyrovnala, resp. jej alespoň
podstatně snížila. Jestliže platí řádně a včas také běžné nájemné a úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu, měla být i z těchto důvodů žaloba při
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnuta. Má rovněž zato, že jde-li
o rodinu se sedmi dětmi a je naplněn i předpoklad důvodů zvláštního zřetele
hodných, měla jí být podle § 712 odst. 5 obč. zák. přisouzena bytová náhrada ve
formě náhradního bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka)
dovolací soud nepřehlédl, že v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně,
potvrzeným – v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé – napadeným rozhodnutím
odvolacího soudu, bylo sice rozhodnuto jinak než ve druhém (zrušeném) rozsudku,
avšak nestalo se tak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu
vysloveným ve zrušujícím usnesení ze dne 16. dubna 2002, č. j. 64 Co
36/2002-52. Zbývá dodat, že v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně
nebylo ve vztahu k žalované rozhodnuto jinak než v jeho prvním rozsudku (v obou
případech šlo ve vztahu k žalované o rozsudky vyhovující). Lze uzavřít, že z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že dovolatelka
odvolacímu soudu vytkla absenci právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.
zák. Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud
prvního stupně) posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. přesto, že v řízení
byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní posouzení, jde o
rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. přisoudit zásadní právní význam. V naznačených souvislostech nelze ani
opomenout, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen
provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky
navrhovány (§ 120 odst. 2 o.s.ř.). Bez významu není ani to, že v předchozích
rozhodnutích (v zamítavém rozsudku ze dne 5. prosince 2001, č. j. 7 C
487/2000-38, a ve zrušujícím usnesení ze dne 16. dubna 2002, č. j. 64 Co
36/2002-52) se soudy posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. zabývaly. Má-
li rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, stává se tím dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7
z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn
také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V
citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce
dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení
toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98,
uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy,
pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé
sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době
soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a
nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele,
který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými
mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této
situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Zbývá dodat, že
pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
(nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu
na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný – ke dni rozhodnutí
soudu o věci samé – nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001,
uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C.H BECK). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom,
že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst.
1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností
zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98,
uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura) a
nepřehlédne ani specifické postavení obce (v daném případě města P.) jako
pronajímatele bytu při zajišťování potřeby bydlení osob bydlících v dané obci.
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom,
zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je
nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení
výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak
důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít
např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné
okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá
(pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou
ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě
požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k
výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3
odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými
okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu
musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č.
36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní
povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského
práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou
ochranu odepřít.
Přestože byly v řízení tvrzeny a dokonce zčásti i prokázány (srov. skutková
zjištění uvedená na jiném místě tohoto rozhodnutí) okolnosti, které mohly mít
význam při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud (a ani
soud prvního stupně) se posouzením věci podle citovaného ustanovení nezabýval.
Jeho právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V
tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
použit opodstatněně.
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně (který se rovněž posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k důvodům, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů,
bylo předčasné zabývat se otázkou bytové náhrady pro žalovanou (ve smyslu § 712
odst. 5 věty první a druhé obč. zák.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu