26 Cdo 3254/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobce P. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. K.,
zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 634/2004, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006, č. j. 19 Co 210/2005-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006, č.
j. 19 Co 210/2005-111, a rozsudek Okresního soudu v
Blansku ze dne 4. dubna 2005, č. j. 5 C 634/2004-74, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna
2005, č. j. 5 C 634/2004-74, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 2,
I. kategorie, ve druhém nadzemním podlaží rodinného domu č. p. 88, v obci R.,
stojícím na pozemku parc. č. 88 v obci R., k. ú. R. u B., sestávajícím ze tří
pokojů, obytné kuchyně, vedlejší plochy kuchyně, předsíně, neobytné haly, jiné
vedlejší plochy a sklepa (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), rozhodl, že
nájem skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, a uložil žalované vyklidit byt do
15 dnů po zajištění přístřeší (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II.
rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č.
j. 19 Co 210/2005-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že uložil
žalované předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí
výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší a jinak rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v
němž se nachází předmětný byt, že dne 17. 6. 2002 uzavřel k předmětnému bytu
nájemní smlouvu na dobu neurčitou s manželem žalované J. K. (který byl rovněž
žalován o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ale v průběhu řízení – dne 1. 11.
2004 – zemřel), že dopisem ze dne 17. 10. 2002 žalobce oznámil J. K.
jednostranné zvýšení nájemného na 1.799,- Kč měsíčně s účinností od 1. 11.
2002, že dalším dopisem ze dne 17. 3. 2003 žalobce upozornil J. K., že hradí
nájemné v nedostatečné výši (jen 400,- Kč měsíčně) a vyzval ho, aby uhradil
nedoplatek 6.995,- Kč za pět měsíců (listopad 2002 až březen 2003) nejpozději
do 10. 4. 2003, že následně dopisem ze dne 24. 11. 2003 (došlým dne 27. 11.
2003 a dne 28. 11. 2003) dal manželům K. výpověď z nájmu bytu pro nezaplacení
nájemného v měsících únoru, květnu, červenci, srpnu a září 2003 v celkové výši
8.995,- Kč (za pět měsíců po 1.799,- Kč), že ke dni podání žaloby (11. 5. 2004)
se dluh na nájemném zvýšil na 26.383,- Kč, že platebním rozkazem Okresního
soudu v Blansku ze dne 31. 5. 2004, č. j. Ro 643/2004-13, který nabyl právní
moci dne 24. 6. 2004, byl J. K. zavázán zaplatit žalobci dluh na nájemném
23.683,- Kč, že žalovaná neplatila zvýšené nájemné proto, že měla výhrady k
oznámení žalobce o jednostranném zvýšení nájemného a dále proto, že žalobce
neudržuje byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání (ústřední vytápění bylo
odpojeno od kotle, v kuchyni je ucpaný odpad, v bytě je nevyhovující elektrika,
nevyhovující rozvody vody a plesnivé zdi), v důsledku čehož byla nucena vytápět
byt přímotopy, a vznikly jí značné náklady.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů
dovodily, že žalovaná spolu s manželem hrubě porušili své povinnosti jako
nájemci bytu, neboť nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná v
souvislosti s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce a naplnili tím
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Oba soudy po
právní stránce uzavřely, že jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem
umožňovalo v rozhodné době (17. 10. 2002) ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. a
výměr ministerstva financí č. 01/2002. Nesouhlasila-li žalovaná a její manžel s
výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, mohli se proti
zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu. Z žádného právního
předpisu však pro ně nevyplývalo oprávnění nájemné si snížit a platit nájemné v
částce nižší. Dovodily, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění spojená s
užíváním bytu nájemkyní po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně
označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá bez
dalšího důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Dále uzavřely, že v období,
s nímž je spojena výpověď z nájmu bytu, žalovaná a její manžel neuplatnili
právo na slevu z nájmu bytu a že až do roku 2003 nepožadovali opravy v bytě.
Povinnost žalované vyklidit předmětný byt soudy vázaly jen na zákonnou bytovou
náhradu – přístřeší, neboť i když jde o rodinu s nezletilými dětmi, nebyla
splněna další kumulativní podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné – pro
poskytnutí vyšší formy bytové náhrady ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“).
Jako dovolací důvod označila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítala,
že odvolací soud opřel zjištění, že žalovaná a její manžel řádně neplatili
nájemné, především o platební rozkaz ze dne 31. 5. 2004, č. j. Ro 643/2004-13,
kterým byl J. K. pravomocně zavázán zaplatit žalobci dlužné nájemné 26.383,-
Kč. Uvedený platební rozkaz byl však vydán v řízení, ve kterém nebyla účastnicí
řízení (jako žalovaná) a nemohla tedy proti němu podat odpor, což by nepochybně
učinila, neboť jej nepokládá za věcně správný. Uvedený platební rozkaz tedy
není spolehlivým důkazem o existenci dluhu na nájemném. Odvolací soud však její
tvrzení a důkazní návrhy o tom, že platební rozkaz není věcně správný „odmítl“
jako nadbytečné. Dále odvolacímu soudu vytýkala, že se nezabýval posouzením,
zda požadavku na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebrání ustanovení § 3 odst.
1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Poukazovala na
to, že byt byl nezpůsobilý k řádnému užívání, že jej spolu s manželem museli
vytápět přímotopy a dostali se tak do finanční tísně. Navrhla, aby byly
rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání žalované
„zamítnuto“. Poukazoval na to, že neplacení nájemného ve výši, jak bylo určeno
jeho jednostranným oznámením, žalovaná nepopírala. Zpochybňovala jen titul k
jeho placení. Pokud jde o okolnosti odůvodňující aplikaci ustanovení § 3 odst.
1 obč. zák. (závady v bytě, které bránily jeho řádnému užívání), tak tyto
okolnosti právně relevantním způsobem žalovaná vůči žalobci v rozhodném období
neuplatnila. Nemohou být tedy zohledněny v souvislosti s ustanovením § 3 odst.
1 obč. zák.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci se jednalo o potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho
výrocích (byť odvolací soud formuloval výrok o lhůtě k plnění jako měnící). Ani
ve výroku o lhůtě k plnění totiž odvolací soud nevymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků odlišně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov.
R 52/99).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z
něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom
podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení
– vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání
alespoň zpochybnila.
I když dovolatelka označila jako dovolací důvod výhradně nesprávné právní
posouzení věci, ve skutečnosti – podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) –
uplatnila námitkou, že nemělo být zjištění o existenci dluhu čerpáno z
platebního rozkazu ze dne 31. 5. 2004, č. j. Ro 643/2004-13, (který byl vydán
jen ve vztahu k jejímu manželovi, a to ve zkráceném řízení /bez jednání/, v
němž nebylo prováděno dokazování, a nebylo proto spolehlivě zjištěno, zda dluh
existuje) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., založený na tom, že
napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu oporu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže měnit. Lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení
ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci
pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatelka odvolacímu soudu též vytkla absenci právního posouzení věci podle §
3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se odvolací
soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní
posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přisoudit zásadní právní význam (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo
1460/2003). V naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že v řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy ke
zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s.
ř.). Má-li rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, stává se tím
dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku přípustným podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7
z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn
také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). Ustálená
soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou
splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit
po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se
použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a
sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně
toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit
odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat,
aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně
odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.
podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení
neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními
zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy
je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit,
zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v
případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Přestože byly v řízení tvrzeny okolnosti (sporná výše nájemného jako příčina
neplacení nájemného, neplnění povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, neodstranění závad v bytě,
zvýšené náklady na vytápění a v důsledku toho tíživá finanční situace), které
mohly mít význam při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací
soud (a ani soud prvního stupně) se posouzením věci podle citovaného ustanovení
nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž nesprávné. V tomto
ohledu byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. použit
opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu
prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu