26 Cdo 5277/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobců a) RNDr. L. B., CSc., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem,
advokátem se sídlem Praha 3, náměstí Winstona Churchilla 2, a b) Z. B.,
zastoupené Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Praha 3, náměstí
Winstona Churchilla 2, proti žalovanému Ing. J. B., o určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C
54/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
června 2009, č. j. 18 Co 90/2009-207, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2009, č. j. 18 Co
90/2009-207, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. října 2008,
č. j. 34 C 54/2007-167, ve spojení s usneseními ze dne 21. listopadu 2008, č.
j. 34 C 54/2007-173, ze dne 5. prosince 2008, č. j. 34 C 54/2007-177, a ze dne
27. února 2009, č. j. 34 C 54/2007-194, vyhověl žalobě a určil, že jsou
neplatné výpovědi žalovaného ze dne 24. listopadu 2006 z nájmu žalobců k „bytu
č. 2 o celkové podlahové ploše 27, 54 m2, umístěnému v budově čp. 2464, na
adrese H. 74, P. 5 – S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že
předmětný byt získal žalobce na základě schválené dohody o výměně bytu ze dne
18. dubna 1983, že dne 21. dubna 1983 uzavřeli žalobci manželství, že za trvání
manželství pak uzavřela žalobkyně se svými rodiči dohodu o převodu členských
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a poté se stala
nájemkyní družstevního bytu na adrese Praha 4, P. 3246, že následně oba žalobci
jako manželé získali do společného jmění „bytovou jednotku č. 3 v bytovém domě
č. p. 3246 na pozemku č. 3994/4, zapsanou na listu vlastnictví č. 7670 u
Katastrálního úřadu pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P., na adrese P. 3246, P. 4“ (dále jen „bytová jednotka P.“), že žalobci jako dárci a jejich
dcery N. B. a M. B. jako obdarované uzavřeli dne 11. dubna 2005 darovací
smlouvu, jejímž předmětem byla mimo jiné i bytová jednotka P., že žalobci a
jejich dcery podali téhož dne návrh na vklad vlastnického práva k bytové
jednotce P., že následně – z důvodu nesrovnalostí ohledně vlastnického práva k
pozemku – vzali podáním ze dne 4. prosince 2007 návrh zpět a vkladové řízení
bylo usnesením katastrálního úřadu ze dne 7. prosince 2007 zastaveno, že dne
14. února 2008 podali další návrh na vklad vlastnického práva a že rozhodnutím
katastrálního úřadu ze dne 18. dubna 2008 bylo vloženo vlastnické právo k
bytové jednotce P. ve prospěch dcer žalobců. Dále zjistil, že dopisy ze dne 24. listopadu 2006 (doručenými žalobci dne 28. listopadu 2006 a žalobkyni dne 27. listopadu 2006) dal žalovaný (pronajímatel předmětného bytu) žalobcům
(společným nájemcům bytu) výpověď z nájmu bytu (dále jen „výpověď“) s
odůvodněním, že vedle předmětného bytu mají další byt (bytovou jednotku P.)
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že v době
doručení výpovědi byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2
písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené
zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobci měli dva byty –
byli společnými nájemci předmětného bytu a současně měli ve společném jmění
bytovou jednotku P.. Poté dovodil, že výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými
mravy (a přitom odkázal na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.), a to proto, že
žalobci již dávno před podáním výpovědi převedli bytovou jednotku P. na své
dcery a pouze z důvodů, které nespočívaly na jejich straně, bylo vlastnické
právo k bytové jednotce P. vloženo ve prospěch jejich dcer až po doručení
výpovědi. Za této situace žalobě vyhověl. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
19. června 2009, č. j. 18 Co 90/2009-207, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud především doplnil dokazování přečtením tam uvedených listin a v
této souvislosti uvedl, že listiny žalovaný doručil soudu prvního stupně dne
18. října 2007, avšak „jejich obsahem se blíže soud I. stupně nezabýval“. Z
takto přečtených listin vzal za zjištěno, že dne 4.
září 1992 byla založena tam
označená obchodní společnost, jejímž jednatelem a společníkem je žalobce, že
dne 21. září 1998 byla založena další obchodní společnost, jejímž jednatelem a
společníkem je opět žalobce, že žalobce dne 21. prosince 2004 daroval žalobkyni
„ideální jednu polovinu nemovitostí, a to budovy č. evidenční 8, se stavební
parcelou č. 230, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 25 m2, vše zapsané na
listu vlastnictví č. 117 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu v B.“
(dále jen „nemovitosti K.“), že žalobci prodali dne 30. března 2005 svým dcerám
N. a M. B. „nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 309 pro obec Rumburk,
katastrální území D. K., a to objekt bydlení č. p. 263 na pozemku označeném
jako zastavěná plocha a nádvoří, č. parcelní 322, a další pozemky zde uvedené“
(dále jen „nemovitosti R.“), že téhož dne prodali svým dcerám ideální jednu
polovinu nemovitostí K. a že ve věci sp. zn. 9 C 323/91 Obvodního soudu pro
Prahu 5 vedla matka žalovaného proti žalobci spor o přivolení k výpovědi z
nájmu předmětného bytu, že v tomto řízení žalobce uváděl, že s manželkou nežije
od roku 1987 a že žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné
legitimace, neboť výpověď z nájmu směřovala pouze proti žalobci (a nikoli
současně proti žalobkyni). Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně
především dovodil, že v době doručení výpovědi byl naplněn výpovědní důvod
podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Na doplněném skutkovém základě pak
rovněž dovodil, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy (stejně jako soud
prvního stupně odkázal v této souvislosti na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.). Konstatoval, že při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vzal soud
prvního stupně v úvahu pouze okolnosti prospívající žalobcům, avšak nezohlednil
okolnosti na straně žalovaného. Uvedl, že ve prospěch žalovaného je třeba
vyhodnotit to, že „rodina žalobců má dlouhodobě k dispozici majetek značného
rozsahu sestávající z více nemovitostí a žalobce ad a) navíc majetek spadající
do jmění jeho obchodních společností, jichž je výlučným jednatelem a
společníkem“. Podle odvolacího soudu „by bylo v rozporu se zásadou o dobrých
mravech, aby žalovaný byl povinen tolerovat stav, kdy jeho byt je užíván
nájemcem spíše jako evidenční adresa jeho podnikání …“. Ani okolnost, že
žalobci spolu dlouhodobě nežijí, nemůže být podle odvolacího soudu vyhodnocena
v neprospěch žalovaného. S přihlédnutím k tomu odvolací soud změnil vyhovující
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Především uvedli, že při posouzení, zda výpověď je v
rozporu s dobrými mravy, „odvolací soud použil nepřípustné novoty …, které
navíc nejsou podepřeny žádnými provedenými důkazy“. Z provedených důkazů
především nevyplynulo, že by předmětný byt byl užíván spíše jako evidenční
záležitost pro podnikání a nikoliv k bydlení a navíc žalovaný tímto výpověď ani
neodůvodnil; kromě toho žalobce v bytě několik desítek let bydlí. Další
nemovitosti, které žalobci vlastnili, nebyly podle nich určeny k trvalému
bydlení. Dovolatelé mají za to, že pro posouzení dané věci je rozhodující, že v
době doručení výpovědi měli další byt „pouze nedopatřením a administrativní
chybou katastrálního úřadu“ a že „spolu dlouhodobě nežijí a vedou oddělené
domácnosti“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 19. června 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., a proto z něj dovolací soud vycházel.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud zastává názor, že dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnili vedle dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. – viz posléze uvedený výklad).
Již na tomto místě je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí
(srov. rozsudky z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, z 25. listopadu
2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, z 23. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, z
27. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008, a dále např. usnesení z 24. srpna
2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007) zaujal právní názor (který sdílí i v
projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 posuzuje
soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák. ) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§ 39 obč. zák. ). Pro
úplnost je zapotřebí dodat, že při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy budou právně
významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel
uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé
po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat.
V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č.
30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o
věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud
učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své
rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc
vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku
vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního
stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem
prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další
skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v
případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze
provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má
doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění
dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem
ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné
rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud
nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit
dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění
převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem
k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil
(z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a
významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto
postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu
soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu,
na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo
rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Obdobně vyznívají i závěry rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98,
uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z
roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s dovolací námitkou, že při
úvaze, zda výpověď je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
(správně při hodnocení otázky neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy
podle § 39 obč. zák.), „odvolací soud použil nepřípustné novoty …,“. Při
posouzení věci podle citovaného ustanovení totiž soud prvního stupně
nezjišťoval (pravděpodobně s ohledem na skutkové vymezení uplatněného
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) okolnosti týkající
se podnikatelských aktivit žalobce a ani okolnosti vztahující se k majetkovým
poměrům žalobců. Za této situace nebyly podmínky pro to, aby odvolací soud
dokazování v tomto směru doplnil až v odvolacím řízení a taková (pro jeho
posouzení právně významná) skutková zjištění učinil (prvostupňově) a na nich
své měnící (zamítavé) rozhodnutí založil. Proto nebyly podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl tento
rozsudek zrušit podle § 221 odst. 1 věty první a § 221 odst. 1 věty druhé písm.
a/ o. s. ř. a podle § 221 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. věc vrátit soudu prvního
stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů nutných pro
posouzení věci z hlediska citovaného ustanovení. Pokud tak nepostupoval a
naopak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel
žalobcům možnost přezkoumání správnosti dalších skutkových zjištění v odvolacím
řízení (na základě jejich případného odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně). Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
S přihlédnutím k uvedenému se již dovolací soud z důvodu nadbytečnosti
nezabýval – z pohledu použitých dovolacích námitek – otázkou naplněnosti
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ho podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.
s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž se – zejména z důvodu
předčasnosti – zabýval z pohledu obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. otázkou správnosti právního posouzení věci
podle § 3 odst. 1 (správně § 39) obč. zák.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu