26 Cdo 1109/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce S. Č., proti žalovanému R.P.G. B., s.r.o., zastoupenému
advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu
v Ostravě pod sp.zn. 34 C 294/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2008, č.j. 42 Co 468/2008-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 3.
2008, č.j. 34 C 249/2007-23, určil, že výpověď žalovaného z nájmu bytu č. 24 v
domě č.p. 2826/28 na ulici J. v O. – Z. (dále „předmětný byt“ resp. „byt“),
kterou dal žalobci dne 26. 9. 2007, je neplatná; dále rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 3. 9. 2008, č.j. 42 Co 468/2008-41, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že
žalobce užívá předmětný byt na základě rozhodnutí o přidělení podnikového bytu
ze dne 18. 6. 1982 a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu, že
nájemné z bytu činilo od 1. 7. 2006 částku 4.260,- Kč měsíčně a od 1. 7. 2007
částku 4.420,- Kč měsíčně, že žalobce platil nájemné formou trvalého příkazu u
banky, že v březnu 2007 zrušil z důvodu změny výše nájemného trvalý příkaz na
částku 4.260,- Kč a zadal nový trvalý příkaz na částku 4.330,- Kč, že banka
provedla pouze zrušení původního příkazu, ale neprováděla platby na základě
příkazu nového, čímž mu vznikl dluh na nájemném, který činil ke dni 31. 8.
2007 částku 15.902,- Kč, že dne 2. 10. 2007 zadal bance příkaz k převodu
částky 24.742,- Kč na účet žalovaného, že od listopadu 2007 je nájemné hrazeno
řádně, a že dne 3. 10. 2007 byla žalobci doručena výpověď z nájmu bytu, daná
žalovaným z důvodu neplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu (dále též „úhrada za služby“) ve výši odpovídající nejméně
trojnásobku měsíčního nájemného. Zatímco soud prvního stupně shledal výpověď
neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1
občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006
Sb. (dále jen „obč.zák.“), odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď je vedle
toho absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč.zák. Dovodil, že
právní názor, z něhož vycházela dřívější soudní praxe při výkladu ustanovení §
711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, podle
něhož pronajímatel – za předpokladu, že skutkově vymezil daný výpovědní důvod –
nemusel uvádět konkrétní měsíce, za které nebylo nájemné zaplaceno, již není za
současné právní úpravy použitelný. Uvedl, že v případě výpovědi pronajímatele
dané z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. je nutné, aby byl tento
výpovědní důvod vymezen naprosto přesně, a to uvedením konkrétních měsíců, za
které údajně nebylo nájemné placeno, a to i proto, aby nájemce mohl řádně vést
řízení
o určení neplatnosti výpovědi (zejména zpochybňovat údaje v ní uváděné). V dané
věci byl výpovědní důvod vymezen tak, že ve výpovědi byla pouze vyčíslena
dlužná částka 15.902,- Kč ke dni 31. 8. 2007 při měsíční výši platby 4.420,-
Kč. Takovéto vymezení výpovědního důvodu je neurčité, a proto je výpověď podle
§ 37 odst. 1 obč.zák. neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť jednak řeší otázku, která
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a jednak „řeší otázku v
rozporu s hmotným právem“. Vyjadřuje přesvědčení, že není na místě aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a poukazuje na to, že z provedeného dokazování
vyplynulo, že žalobce dlužil ke dni vyhotovení i ke dni doručení výpovědi
částku, která překračovala trojnásobek měsíčního předpisu nájemného a úhrady za
služby, a že mu v zájmu mimosoudního řešení sporu navrhl uzavření nové nájemní
smlouvy. Dovolatel má za to, že okolnost, že dluh na nájemném vznikl zaviněním
banky, nemůže mít vliv na platnost výpovědi a na vztah mezi účastníky, a že
napadené rozhodnutí je vůči němu v rozporu s dobrými mravy. Dále vyjadřuje
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že výpověď je neplatná pro neurčitost, a
uvádí, že vymezení výpovědního důvodu je zcela určité. V této souvislosti
poukazuje na to, že aplikace dosud používaného výkladu je možná i ve vztahu k
ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. Navrhl, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. září 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho
přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené
napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., jehož se dovolatel dovolává.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je
zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení –
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z
těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň
zpochybnil.
Dovolatel neformuloval výslovně právní otázku, s níž spojuje zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí. Se zřetelem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) je patrno, že vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu (na nichž
napadené rozhodnutí spočívá), že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými
mravy a pro neurčitost.
Pokud jde o otázku posouzení platnosti výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z
hlediska dobrých mravů, Nejvyšší soud opakovaně (srov. jeho usnesení ze dne 24.
8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4908/2007, rozsudek ze dne 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo
1592/2008) zaujal právní názor, který sdílí i v dané věci, že výpověď
pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným, adresovaným právním úkonem, který
musí – vedle náležitostí stanovených v § 711 odst. 3 obč.zák. – vyhovovat též
obecným náležitostem právních úkonů vyplývajícím z ustanovení § 34 a násl.
obč.zák., tj. mimo jiné nesmí odporovat zákonu, ani zákon obcházet a nesmí být
ani v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč.zák.). Otázku, zda výpověď
pronajímatele je v souladu s dobrými mravy, posuzuje soud v řízení o žalobě na
určení neplatnosti výpovědi, podané nájemcem v souladu s ustanovením § 711
odst. 5 obč.zák. Z odůvodnění rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 4908/2007 dále vyplývá,
že i za současné právní úpravy je využitelný právní názor, že hodnocení
okolností, významných pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., nelze
považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní
praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo
931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále
např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, rozsudek ze dne 9.
2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 180/2004 a usnesení ze dne 9. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo
43/2006).
Z uvedeného je zřejmé, že pro posouzení otázky, zda je Výpověď v rozporu s
dobrými mravy, nelze v dané věci shledat dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustným.
Naproti tomu pokud jde o otázku určitosti výpovědi pronajímatele z nájmu bytu
dané z důvodu hrubého porušení povinnosti vyplývajících z nájmu bytu nájemcem,
spočívajícího v nezaplacení nájemného a úhrad za služby (§ 711 odst 1 a 2 písm.
b/ obč.zák.), je dovolací soud toho názoru, že jde o otázku zásadního právního
významu podle § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť nebyla dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu výslovně řešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené
rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); obligatorně posuzované vady nebyly v
dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu ustanovení § 710 odst. 1 obč.zák. nájem bytu zanikne (mimo jiné)
písemnou výpovědí. Jak již bylo uvedeno výše, musí výpověď vyhovovat i obecným
náležitostem právního úkonu, předepsaným zejména ustanovením § 37 a § 39
obč.zák., tj. i požadavku určitosti.
Podle § 711 odst. 1 a 2 písm. b) obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem
bytu bez přivolení soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního
nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Dřívější judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 6. 1999, sp.zn. 26 Cdo 2259/98, dále např. rozsudky ze dne 15. 11. 1999,
sp.zn. 26 Cdo 2472/98, ze dne 6. 4. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2663/2004, a ze dne 29.
6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2014/2005) zastávala ve vztahu k obdobně formulovanému
výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění
účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč.zák. před
novelou“) názor, že požadavku určitosti výpovědi (§ 37 odst. 1 obč.zák.)
neodporuje, je-li v ní tento výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových
okolností, které jej zakládají, např.
i tak, že \"nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce\", aniž by
přitom pronajímatel uvedl konkrétní měsíce, za něž nájemné nebylo zaplaceno. K
výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, jestliže ke dni
doručení výpovědi nájemci byl takto skutkově vymezený důvod skutečně naplněn a
pronajímatel v řízení
o přivolení k výpovědi prokáže svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď
odůvodněna.
Uvedený právní názor byl přijat za právního stavu, kdy pronajímatel mohl
vypovědět nájem bytu pouze s přivolením soudu, a to i v případě výpovědi z
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. před novelou. V průběhu řízení o
přivolení k výpovědi, které mělo charakter řízení nesporného ve smyslu
ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. (který si zachovává sice i nyní, avšak toliko v
řízení o přivolení k výpovědi dané z důvodů podle § 711a obč.zák.), byla dána
pronajímateli možnost, aby svá skutková tvrzení o existenci výpovědního důvodu
prokázal, a nájemci prostor pro jeho procesní obranu.
Naproti tomu po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. je již situace zásadně
odlišná. Pronajímatel nyní může – v případech zákonem stanovených – vypovědět
nájem bytu, aniž by k tomu potřeboval rozhodnutí soudu. Ukončení nájemního
vztahu k bytu je tak v uvedených případech v dispozici jeho subjektů a
ingerence soudu je omezena na rozhodování o případném návrhu nájemce na určení
neplatnosti výpovědi (§ 711 odst. 5 obč.zák.). S tím jsou pochopitelně spojeny
i vyšší požadavky na náležitosti výpovědi pronajímatele (viz § 711 odst. 3
obč.zák.), a to i s přihlédnutím k právním důsledkům, jež zákon s jeho
jednostranným projevem vůle – k němuž již nemusí přistoupit další právní
skutečnost v podobě pravomocného rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi –
spojuje, tj. zánik nájemního vztahu k bytu.
Ve vztahu k určitosti výpovědi pronajímatele (§ 37 odst. 1 obč.zák.) dané z
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč.zák., spočívajícího v neplacení
nájemného
a úhrad za služby, je třeba, aby pronajímatel dostatečně určitě skutkově
vymezil uplatněný výpovědní důvod tak, aby z ní bylo patrno, z čeho dovozuje
jeho naplnění; nestačí tedy, aby např. pouze uvedl, že „nájemce nezaplatil
nájemné a úhrady za služby ve výši odpovídající trojnásobku těchto měsíčních
plateb“, nebo že „dluží na uvedených platbách konkrétní částku“, uvedenou ve
výpovědi, ale je třeba, aby specifikoval, z čeho se tato částka sestává
(nejlépe tak, že uvede, za které konkrétní měsíce a kolik nájemce nezaplatil).
Uvedený požadavek určitosti výpovědi pronajímatele je odůvodněn i tím, že
nájemce musí v případné žalobě na neplatnost výpovědi podle 711 odst. 5
obč.zák. (na jejíž podání má zákonnou lhůtu 60-ti dnů) uvést, v čem spatřuje
neplatnost této výpovědi – neexistenci uplatněného výpovědního důvodu, tj.
vylíčit rozhodující skutečnosti, jimiž se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1
věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné,
o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a to v takovém rozsahu, aby
umožňoval jednoznačnou individualizaci skutku, tj. nemožnost jeho záměny s
jiným skutkem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002,
sp.zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č.
290/2002, a ze dne 21. 5 1996, sp.zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod č. 4/1998). K tomu, aby nájemce dostál shora uvedeným
požadavkům na vylíčení rozhodných skutečností, nepostačí v žádném případě
uvést, že částku uvedenou ve výpovědi nedluží.
Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď
žalovaného je podle § 37 odst. 1 obč.zák. neurčitá, je-li v ní vymezen
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 a 2 písm. b) obč.zák. tak, že byla pouze
vyčíslena dlužná částka 15.902,- Kč ke dni 31. 8. 2007 při měsíční výši platby
4.420,- Kč, je jeho právní posouzení věci správné.
Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6
o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl právo vůči neúspěšnému dovolateli.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu