26 Cdo 43/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška
ve věci žalobce S., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. B.,
2) K. B., zastoupeným advokátem, a 3) M. B., o vyklizení bytu, vedené u
Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 153/2003, o dovolání žalovaných 1) a
2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2004, č.j. 13 Co
592/2004-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, č.j. 13 Co
592/2004-53, potvrdil rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č.j. 8 C 153/2003-12, kterým
Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) uložil žalovaným vyklidit do
šesti měsíců od právní moci rozsudku byt č. 2, o velikosti 1+2, II. kategorie,
v prvním podlaží domu čp. 1361 v S. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl
o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce jako vlastník domu, v
němž se předmětný byt nachází, uzavřel dne 25. 2. 2002 s matkou žalovaných
smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 30. 6. 2002 (dále jen
„nájemní smlouva“), že v nájemní smlouvě se žalobce zavázal na základě písemné
výzvy nájemce uzavřít s ním do 30. 6. 2002 plynule navazující dodatek nájemní
smlouvy opět na dobu určitou za předpokladu splnění všech závazků vyplývajících
z nájmu bytu, že takový dodatek uzavřen nebyl, že matka žalovaných dne 22. 11.
2002 zemřela, že žalobce uznal přechod nájmu na žalované, že žalovaní po
uplynutí dohodnuté doby byt nevyklidili a že dne 2. 12. 2003 podal žalobce
žalobu na vyklizení bytu. Dovodily, že žalovaným vznikl nájem přechodem dle §
706 odst. 1 obč. zák. za stejných podmínek jako jejich matce, tento nájem se
obnovoval podle § 676 odst. 2 obč. zák. a zanikl uplynutím doby (ke dni 9. 11.
2003), neboť v důsledku podání žaloby na vyklizení nedošlo k jeho dalšímu
obnovení a žalovaní užívají nadále byt bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní jimi sepsaná
dovolání.
Dovolání žalovaného 3) bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 3.
2005, č.j. 8 C 153/2003-64, odmítnuto pro opožděnost.
Dovolání žalovaných 1) a 2) (dále jen „dovolatelky“) bylo doplněno
prostřednictvím advokáta, kterého soud ustanovil usneseními ze dne 26. 4. 2005
jejich zástupcem. Přípustnost dovolání dovolatelky dovozovaly z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť
řeší právní otázku (kterou dovolatelky výslovně neformulovaly) v rozporu s
hmotným právem. Uplatněné dovolací důvody nepodřadily dovolatelky žádnému
zákonnému ustanovení. Poukázaly na to, že v nájemní smlouvě se žalobce
zavázal po splnění závazků nájemce a jeho písemné výzvě uzavřít s nájemcem
dodatek této smlouvy, že se domnívají, že jejich matka všechny závazky splnila,
a přesto s ní žalobce dodatek neuzavřel, čímž smlouvu porušil. Mají za to, že
nemohly žádným způsobem ovlivnit chování matky, jímž mohla být způsobena
existence případných dluhů na nájemném a poplatcích za služby a že za tyto
případné dluhy nenesou odpovědnost. Zastávají názor, že žalobce mohl ustanovení
nájemní smlouvy o době určité zneužít, protože se zavázal uzavírat dodatky k
této smlouvě o jejím prodlužování a tyto povinnosti neplnil. Pokud by předložil
dovolatelkám rozpis požadovaných plateb, byly schopny jejich úhradu zajistit.
Připomínají, že matka nájemní smlouvu uzavřela poté, co byla ze strany žalobce
ujištěna, že bude uzavírat dodatky ke smlouvě. Dovolatelky považují jednání
žalobce za rozporné s dobrými mravy, jelikož nájemní smlouva měla být uzavřena
toliko na 125 dnů. Nesouhlasí se závěrem o skončení nájmu uplynutím doby ke dni
9. 11. 2003, protože došlo k porušení smlouvy ze strany žalobce, smlouva byla
uzavřena jako nevyvážená a její ustanovení bodu X považují za rozporné s
dobrými mravy, a proto neplatné. Smlouva byla podle jejich názoru uzavřena na
dobu neurčitou a ke skončení nájemního vztahu platným způsobem dosud nedošlo.
Navrhly, aby dovolací soud (s ohledem na jejich sociální situaci a zdravotní
stav jejich bratra) odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, toto
rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu
vydáno dne 21. října 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelky.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatelky spojují zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí s otázkou, zda na rozhodnutí ve věci má vliv (zejména z hlediska
souladu jednání žalobce s dobrými mravy) okolnost, že žalobce porušil smluvní
závazek uzavírat dodatky k nájemní smlouvě, zda je ujednání pod bodem X
nájemní smlouvy (o nájmu na dobu určitou a závazku žalobce uzavřít dodatek ke
smlouvě opět na dobu určitou při splnění sjednaných podmínek) pro rozpor s
dobrými mravy neplatné, a zda nájemní smlouva tak byla ve skutečnosti uzavřena
na dobu neurčitou.
Označené otázky však přípustnost dovolání nezakládají.
Prvá z uvedených otázek je totiž založena na skutkovém předpokladu, že matka
žalovaných své závazky ze smlouvy splnila (navíc formulovaném nikoli formou
tvrzení, nýbrž v podobě pouhé domněnky, kterou vzápětí dovolatelky zpochybňují,
když uvádějí, že jednání své matky nemohly ovlivnit, a zároveň připouštějí, že
je možné, že závazky z nájemní smlouvy nesplnila). Pouze za splnění uvedeného
skutkového předpokladu by tedy bylo možno dovodit, že žalobce tím, že neuzavřel
dodatek k nájemní smlouvě, tuto smlouvu porušil. Takový závěr však nemá oporu
ve skutkových zjištěních, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a již z
toho důvodu nemůže jít o otázku zásadního právního významu. V důsledku toho je
nadbytečné zabývat se otázkou, zda porušení smlouvy žalobcem mohlo mít vliv na
rozhodnutí ve věci (posouzení opodstatněnosti žaloby na vyklizení bytu).
Druhá z dovoláním vymezených otázek spočívá v posouzení zda určité smluvní
ujednání pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Řešení této otázky je významné
pouze pro posouzení této konkrétní věci, nelze jej zobecnit pro účely
rozhodování jiných věcí stejného druhu, postrádá tak potřebný judikatorní
přesah, a nemůže tudíž představovat otázku zásadního právního významu (srov.
Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M., Občanský soudní řád. Komentář. II.
díl. 6. vydání. Praha C.H. Beck 2003, s. 1047, a obdobně např. usnesení ze dne
9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, svazku 1, pod
C 23, usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v
Souboru, sv. 1, pod C 71, usnesení ze dne 31 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 513/99,
uveřejněné v Souboru, sv. 2, pod C 127, usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26
Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru , sv. 3, pod C 308, a usnesení ze dne 21. 8.
2002, sp. zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné v Souboru, sv. 19, pod C 1357).
Nelze rovněž přehlédnout, že částečnou neplatnost smlouvy o nájmu namítly
dovolatelky teprve v dovolání a neuplatnily tuto námitku před soudem prvního a
druhého stupně.
Třetí dovolatelkami formulovaná otázka opět není otázkou právní, nýbrž
skutkovou. Jestliže totiž dovolatelky ve skutečnosti zpochybňují správnost
(úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud
odvolací, a na základě odlišného skutkového stavu (tj. na základě skutkového
tvrzení, že smlouva o nájmu předmětného bytu byla sjednána na dobu neurčitou,
zatímco soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že nájem byl sjednán na dobu
určitou) dovozují nesprávnost závěru o zániku práva žalovaných předmětný byt
užívat a v důsledku toho o důvodnosti žaloby na vyklizení, nemohou tyto námitky
rovněž založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Se zřetelem k uvedeným závěrům nelze než uzavřít, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto
stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
Žalované 1) a 2), jejichž dovolání bylo odmítnuto, by měly nahradit žalobci
náklady dovolacího řízení. Protože však žalobci podle obsahu spisu v tomto
stádiu řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu