26 Cdo 2663/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně Ing. J. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. V. a
2) V. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 30/2002, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. 17 Co
471/2003-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. dubna 2003,
č. j. 12 C 30/2002-30, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu o
kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím, tj. s předsíní, koupelnou, WC a
spíží, situovaného ve čtvrtém patře a sklepem v suterénu domu č. p. 969 v
P.-H., D. 6“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na
rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
16. října 2003, č. j. 17 Co 471/2003-52, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z
nájmu předmětného bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet
prvním dnem následujícího měsíce poté, kdy rozsudek nabude právní moci, a
žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do tří
měsíců od uplynutí výpovědní lhůty; současně zmíněný rozsudek změnil rovněž v
nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na základě skutkového zjištění, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu)
nezaplatili žalobkyni (pronajímatelce bytu) nájemné a úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu za měsíce červen 2001, říjen 2001, leden 2002 a
částečně nájemné za červenec 2002 (zde nezaplatili rozdíl mezi původní a nově
stanovenou výší nájemného v částce 174,- Kč), usoudil odvolací soud – na rozdíl
od soudu prvního stupně – na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §
711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném
v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Současně dovodil, že
– z důvodů popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku – není výpověď z nájmu
bytu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k
závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
se již nezabýval otázkou dalších uplatněných výpovědních důvodů podle § 711
odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. (ohledně nichž soud prvního stupně dovodil, že
naplněny nejsou).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s
přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnili dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ odst. 3 o.s.ř. V dovolání především
namítli, že kontrolou poštovních poukázek, tj. dokladů o placení nájemného za
rok 2002, jejichž kopie jsou založeny ve spisu, zjistili, že za období od ledna
2002 do doručení žaloby druhé žalované v měsíci říjnu 2002 „nedlužili na
nájemném žádnou platbu“. V této souvislosti dále mimo jiné uvedli, že nájemné
za měsíc leden 2002 v částce 2.113,- Kč zaplatili dne 5. února 2002 a že
nájemné za měsíc červenec 2002 rovněž zaplatili, a to dne 19. srpna 2002 v
částce 2.287,10 Kč. Jsou přesvědčeni, že ke dni doručení žaloby druhé žalované
dlužili za této situace nájemné za měsíce červen 2001 a říjen 2001 (to v
mezidobí rovněž zaplatili). Jde-li o úhradu za plnění poskytovaná s užíváním
bytu, mají za to, „že ke dni žaloby na těchto poplatcích taktéž nic nedlužili“.
Žalobkyně jim totiž v květnu 2003 vrátila za léta 2000, 2001 a 2002 z tohoto
titulu částku 7.140,90 Kč, z čehož vyplývá, že pokud by vyúčtování prováděla
každoročně, žádný dluh by jim nevznikl. Z uvedeného podle názoru žalovaných
vyplývá, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. naplněn
nebyl. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolací námitky žalovaných
považuje za pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, a dodala, že
ke dni rozhodování odvolacího soudu nebyl vzniklý dluh zaplacen. Má také za to,
že účastník nemůže přijít s novými důkazy až v dovolacím řízení. Navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence těchto vad tvrzena nebyla a uvedené vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ (v
projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání
podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z pohledu skutkové podstaty podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě
nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu
delší než tři měsíce) bylo v projednávané věci nepochybně právně významné
skutkové zjištění, týkající se plateb nájemného a úhrady za plnění poskytovaná
s užíváním bytu za měsíce červen 2001, říjen 2001, leden 2002 a zčásti červenec
2002. Protože správnost skutkového zjištění o nezaplacení uvedených plateb za
měsíce červen 2001 a říjen 2001 dovolatelé nezpochybnili (pouze uvedli, že v
mezidobí tento dluh již vyrovnali), bude – z hlediska naplněnosti výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – právně významná otázka dluhu z
titulu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za období od ledna
1992 do října 1992, konkrétně pak za měsíc leden 1992 a zčásti za měsíc
červenec 1992. Zde se ovšem dovolací soud ztotožňuje s názorem žalobkyně, že
dovolací námitky žalovaných jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudy
obou stupňů. Žalovaní zde brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, a
přehlížejí, že platbou v měsíci únoru 2002 nemohlo být zaplaceno nájemné za
měsíc leden 2002, neboť žalovaná si uvedenou platbu započetla na nájemné v
měsíci únoru 2002 (viz údaje v protokolu o jednání před soudem prvního stupně
ze dne 23. dubna 2003), a že za měsíc červenec 2002 nemohlo být nájemné
zaplaceno v částce 2.287,10 Kč platbou ze dne 19. srpna 2002, neboť čtyři
platby ze dne 19. srpna 2002 si žalobkyně započetla na dluh za srpen, září,
březen a duben 2002 (viz údaje v protokolu o jednání před soudem prvního stupně
ze dne 12. března 2003).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom
neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění
odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem
logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132
o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že vzhledem ke
zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s
užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. může pronajímatel s přivolením
soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že požadavku určitosti výpovědi z
nájmu bytu neodporuje, je-li v ní uplatněný výpovědní důvod vymezen uvedením
skutkových okolností, které jej zakládají, např. i tak, že „žalovaní dluží
žalobci nájemné za dobu delší než tři měsíce”, jak tomu bylo v projednávané
věci (srov. rozsudky Nejvyšší soud České republiky např. z 8. června 1999, sp.
zn. 26 Cdo 2259/98, z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99, z 21. srpna 2000,
sp. zn. 26 Cdo 521/99, z 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2989/99, uveřejněný pod
č. C 40 ve Svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 4. března 2001,
sp. zn. 26 Cdo 654/2000). Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani
od názoru, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním
bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako
hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu
bytu pronajímatelem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č.
12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a rozhodnutí ze dne 12. března 2001,
sp. zn. 26 Cdo 1716/2000). Přitom neplacením nájemného ve smyslu § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná
částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tj. je placeno
v nižší částce než dohodnuté, resp. než jednostranně zvýšené. Zbývá dodat, že
nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem,
má možnost se proti takto zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 2003,
sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod č. C 1693 ve Svazku 23 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z toho rovněž vyplývá, že okolnosti, pro které
nájemce neplatil nájemné (platil nájemné v částce nižší než dohodnuté, resp. v
částce nižší než jednostranně zvýšené), nejsou právně významné pro posouzení,
zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm.
d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července
2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. Přitom podmínka, že
nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§ 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři
měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být
naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil
nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne
v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97,
uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V projednávané věci se žalovaným prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění
o nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za měsíce
červen 2001, říjen 2001, leden 2002 a zčásti za červenec 2002. Za tohoto
skutkového stavu obstojí – s přihlédnutím k závěrům uvedeným ve shora citované
judikatuře – právní závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák. Z řečeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř., obsahově konkretizovaných
dovolacími námitkami žalovaných, správný. Dovolací soud proto dovolání podle §
243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří
nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které
úspěšné žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce
1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst.
1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu