26 Cdo 654/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Č., zastoupenému
advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 10 C 70/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 13. října 1999, č. j. 12 Co 379/99-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 1999, č. j. 12 Co 379/99-98,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. února 1999, č. j. 10 C
70/96-80, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. října 1999, č. j.
12 Co 379/99-98, změnil ve výroku o věci samé v pořadí třetí - zamítavý -
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 25. února
1999, č. j. 10 C 70/96-80, tak, že vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost
"vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat atelier, sklad a předsíň s
příslušenstvím (dále jen "místnosti nesloužící k bydlení", resp. "nebytové
prostory") v podkroví domu č.p. 766 v P. (dále jen "předmětný dům", resp.
"dům") do 15 dnů od právní moci rozsudku". Citovaný rozsudek změnil rovněž ve
výroku o nákladech řízení tak, že žalovaného zavázal k náhradě nákladů, které
žalobkyni vznikly v řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků. Předchozí dva, rovněž zamítavé, rozsudky
soudu prvního stupně ze dne 21. srpna 1996, č. j. 10 C 70/96-12, a ze dne 28.
listopadu 1997, č. j. 10 C 70/96-50, byly k odvolání žalobkyně usneseními
odvolacího soudu ze dne 15. dubna 1997, č. j. 29 Co 67/97-32, a ze dne 3.
prosince 1998, č. j. 29 Co 180/98-75, zrušeny a věc byla v obou případech
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ze zjištění, učiněných z provedených důkazů, soudy obou stupňů, byť odvolací
soud pouze odkazem na svá předchozí zrušující usnesení, především dovodily, že
žalovanému vzniklo k nebytovým prostorám právo nájmu (na dobu neurčitou) až na
základě nájemní smlouvy ze dne 10. září 1990, uzavřené mezi právním předchůdcem
žalobkyně Bytovým podnikem v P., který měl v té době k předmětnému domu právo
hospodaření, a žalovaným. Nebylo-li totiž v řízení prokázáno ani přidělení
místností nesloužících k bydlení žalovanému rozhodnutím "tehdejšího ONV" (podle
§ 196 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1. květnem
1990, kdy bylo ustanovení § 196 a § 197 občanského zákoníku zrušeno zákonem č. 116/1990 Sb. - dále jen "obč. zák.") a ani následné uzavření dohody o odevzdání
a převzetí těchto místností do užívání (ve smyslu § 196 odst. 2 obč. zák.) "s
tehdejším vlastníkem domu", nevzniklo žalovanému "nájemní (dříve užívací) právo
k těmto prostorám před 10.9.1990", jak to vyjádřil odvolací soud ve zrušujícím
usnesení ze dne 3. prosince 1998, č. j. 29 Co 180/98-75, na něž v napadeném
rozsudku rovněž odkázal. Protože tedy nešlo o nájem, vzniklý z práva užívání
nebytových prostor podle předpisů platných před účinností zákona č. 116/1990
Sb. (tj. před 1. květnem 1990), nebylo pro jeho vypovězení - podle právního
názoru přijatého v citovaném zrušujícím usnesení - zapotřebí předcházejícího
souhlasu ve smyslu § 15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Následně oba soudy
dovodily, že výpověď ze dne 20. května 1993, jíž měla žalobkyně jako vlastník
domu (dům jí byl vydán v restitučním řízení) v úmyslu ukončit nájem nebytových
prostor žalovaným (dále jen "výpověď ze dne 20. května 1993"), "se ve smyslu
ust. § 45 odst. 1 OZ dostala do dispoziční sféry žalovaného, neboť ji v bytě
žalovaného převzala dne 28.5.1993 jeho manželka, a byla proto z tohoto hlediska
schopna vyvolat právní následky s ní spojené". Soud prvního stupně však poté
výpověď ze dne 20. května 1993 posoudil jako neplatnou pro neurčitost ve smyslu
§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "obč. zákoník"), neboť dovodil, že v ní užitý a v daném
případě možný výpovědní důvod byl vyjádřen neurčitě. Podle názoru soudu prvního
stupně totiž nepostačí formulace "soustavné neplacení nájemného a záloh za
poskytované služby", pokud z ní nevyplývá, "za jaké měsíce nájemné nebylo
placeno a jak dlouho nájemce je v prodlení s placením nájemného". Naproti tomu
odvolací soud pokládal výpověď ze dne 20. května 1993 za určitou (a tudíž
platnou), neboť dovodil, že "požadavku určitosti výpovědi neodporuje, je-li v
ní výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají,
aniž by zde přitom byly uvedeny konkrétní měsíce, za které nájemné nebylo
uhrazeno. Doba, po kterou případně nebylo nájemné, resp. i další platby, ze
strany nájemce pronajímateli poskytovány, je pak v rámci případného soudního
řízení podstatná pro zjištění, zda byl výpovědní důvod naplněn ...".
Ze
zjištění, že žalovaný neplatil nájemné za měsíce září 1992 až březen 1993, a že
nájemné za duben až srpen 1992 bylo žalobkyni poukázáno až v měsíci srpnu 1995
(zjištění, učiněného soudem prvního stupně z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
3 ze dne 9. září 1997, č. j. 19 C 138/94-54, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 9. dubna 1998, č. j. 36 Co 25/98-83), pak usoudil na
naplnění uplatněného výpovědního důvodu a poté na skončení nájemního poměru
žalovaného k nebytovým prostorám uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která
začala běžet od 1. června 1993. Protože po uplynutí výpovědní lhůty žalovaný
užívá nebytové prostory bez právního důvodu, žalobě s poukazem na ustanovení §
126 obč. zákoníku vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný - bez advokátního zastoupení -
blanketové dovolání, v němž sdělil, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241
odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále
jen "o.s.ř."). Uvedené dovolání později doplnil advokátem zpracovaným podáním,
došlým soudu prvního stupně dne 9. února 2000, v němž uvedl dovolací návrh, již
uplatněné dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. obsahově
konkretizoval a navíc uplatnil a konkretizoval rovněž dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. - s odkazem na ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. - namítl
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, odkazuje-li se v něm, jde-li o řešení
"otázky vzniku nájemního poměru žalovaného ke sporným nebytovým prostorám a
platnosti nájemní smlouvy, stejně jako otázky nutnosti udělení předběžného
souhlasu příslušného národního výboru ...", pouze na předchozí zrušující
rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by se tyto otázky řešily přímo v napadeném
rozsudku. Námitkami, že "bývalý bytový odbor Obvodního národního výboru v P. vydal dne 22. března (února, jak podle žalovaného nesprávně uvedly soudy obou
stupňů) 1989 správní rozhodnutí (pod zn. BH-disl.-33-776/89-ML, č. j. 1510/89),
podle něhož s odvoláním na ust. § 196 odst. 1 obč. zák. přidělil žalovanému
nebytový prostor (resp. jeho část), a to místnost o výměře 66 m2 ...", a že
"následně byla mezi OPBH P. a žalovaným uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí
bytu (na příslušném formuláři byly však vyplněny údaje týkající se nebytového
prostoru předtím přiděleného)", zpochybnil v rámci dovolacího důvodu podle §
241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. správnost skutkového závěru, že v řízení nebylo
prokázáno ani přidělení místností nesloužících k bydlení rozhodnutím
"tehdejšího ONV" (podle § 196 odst. 1 obč. zák.) a ani uzavření dohody o
odevzdání a převzetí těchto místností do užívání (ve smyslu § 196 odst. 2 obč. zák.) "s tehdejším vlastníkem domu". Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především napadl závěr, že právo nájmu k nebytovým
prostorám mu vzniklo až na základě nájemní smlouvy ze dne 10. září 1990. Přinejmenším k části nebytového prostoru, tvořící samostatnou místnost, vzniklo
na základě přidělovacího rozhodnutí ze dne 22. března 1989 a následné dohody o
odevzdání a převzetí místnosti právo osobního užívání místnosti nesloužící k
bydlení. Toto právo se transformovalo na právo nájmu nebytového prostoru a
nebyl-li k výpovědi ze dne 20. května 1993 udělen předcházející souhlas ve
smyslu § 15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb."), je
výpověď už z tohoto důvodu neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zákoníku. Navíc je citovaná výpověď neplatná také pro neurčitost (§ 37 odst. 1
obč.
zákoníku); zde žalovaný pro stručnost odkázal na právní závěr, který v
tomto ohledu dovodil soud prvního stupně v rozsudku ze dne 25. února 1999, č. j. 10 C 70/96-80. Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem, že výpověď ze dne 20. května 1993 byla způsobilá vyvolat právní následky s ní spojené, neboť se ve
smyslu § 45 odst. 1 obč. zákoníku dostala do jeho dispoziční sféry tím, že ji v
bytě žalovaného převzala dne 28. května 1993 jeho manželka. Namítl totiž, že
citované ustanovení otázku doručení výpovědi z nájmu neřeší. Má zato, že
převzala-li výpověď z nájmu jeho manželka, která jej v tomto ohledu zastupovat
nemohla, pak lze mít zato, že výpověď z nájmu mu dosud doručena nebyla. Navrhl,
aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolání, které nemá zákonem předepsané
náležitosti a bylo podáno, aniž byl dovolatel zastoupen advokátem, bylo
odmítnuto. K doplňku dovolání v dalším vyjádření namítla, že na atelier nebylo
vydáno rozhodnutí "o přidělení části půdy" a takové rozhodnutí bylo vydáno až
dne 22. března 1989 ohledně další části půdy na sklad, a dodala, že protokol o
převzetí této části je podepsán až dne 11. června 1990. Současně zdůraznila, že
Magistrát h. m. P. udělil souhlas k výpovědi z nájmu dne 4. srpna 1998.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. října
1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Námitce žalované, že dovolání by mělo být "odmítnuto" (proto, že nemá zákonem
předepsané náležitosti a bylo podáno, aniž byl dovolatel zastoupen advokátem),
nelze přisvědčit; dovolání je totiž projednáníschopné. Je tomu tak proto, že
tzv. blanketové dovolání splňovalo obecné náležitosti podání, upravené v
ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř., a bylo z něj rovněž patrno, proti kterému
rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu a z jakých důvodů (byly v něm uplatněny
způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.) se toto
rozhodnutí napadá; dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1
písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nedostatek podmínky povinného
advokátního zastoupení byl na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 14.
prosince 1999, č. j. 10 C 70/96-101 (správně -106), odstraněn tím, že si
dovolatel dodatečně zvolil advokáta, který již učiněné podání - ve smyslu
citovaného usnesení - doplnil vlastním podáním, v němž uvedl dovolací návrh,
uplatněné dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. řádně
obsahově konkretizoval a navíc uplatnil a také konkretizoval dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., k němuž dovolací soud v případě
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, byť nebyl v dovolání
uplatněn.
Napadený rozsudek proto mohl být podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v
jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími
důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé
o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v
§ 237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a
k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst.
3 písm. b/ o.s.ř.).
Podle § 157 odst. 2 o.s.ř., použitelného prostřednictvím ustanovení § 211
o.s.ř. rovněž v odvolacím řízení, v odůvodnění rozsudku soud mimo jiné posoudí
zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
V daném případě odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, jde-li o řešení
dovoláním zpochybněných otázek vzniku nájemního poměru žalovaného k nebytovým
prostorám a nutnosti udělení předcházejícího souhlasu podle § 15 odst. 2 zákona
č. 116/1990 Sb. k výpovědi z nájmu, odkázal na právní závěry, přijaté ve vztahu
k těmto otázkám "již v dříve vydaných usneseních, v nichž bylo rozhodováno o
odvoláních ...". Lze pouze připomenout, že zmíněné závěry jsou obsaženy ve
zrušujícím usnesení ze dne 3. prosince 1998, č. j. 29 Co 180/98-75. Jestliže
odvolací soud tyto závěry, z nichž při posouzení věci vyšel, opětovně v
odůvodnění napadeného rozsudku nerozváděl a bez dalšího na ně způsobem výše
uvedeným (pro stručnost) odkázal, nastala - v důsledku uvedeného odkazu -
situace, jakoby tyto závěry přijal v napadeném rozsudku; nedopustil se tedy
žádného pochybení, natož vady, která mohla mít ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/
o.s.ř. za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je
v tomto ohledu srozumitelné, je objektivně pochopitelné a - ve spojení se
závěry, které byly odvolacím soudem ohledně těchto otázek přijaty v usnesení ze
dne 3. prosince 1998, č. j. 29 Co 180/98-75, na něž bylo odkázáno - vyhovuje
rovněž výše zmíněnému požadavku na odůvodnění rozsudku, obsaženému v ustanovení
§ 157 odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že v dovolání zmíněné okolnosti
nejsou způsobilé dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. naplnit.
Řízení je však přesto postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.,
k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti, i když v dovolání uplatněna
nebyla, neboť dovolání - byť z jiných důvodů - bylo podáno v dovolací lhůtě
legitimovaným subjektem a je přípustné.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. dubna 1998, sp. zn.
26 Cdo 732/98, uveřejněného pod č. 35 v sešitě č. 6 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními
povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit
(§ 5 o.s.ř.). To platí i tehdy, jestliže žalovaný uvádí, že na něj přešlo právo
nájmu bytu, avšak netvrdí všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení
důvodnosti jeho procesní obrany. Tvrdí-li žalovaný v rámci této obrany, že nemá
vlastní byt, je na žalobci, aby prokázal opak. V této souvislosti nelze
pominout ani právní názor přijatý již v usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněném pod č. 14
v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, totiž právní názor, že
podle § 5 o.s.ř. je soud povinen poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká
práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy ...
a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu.
V dané věci žalovaný již ve své účastnické výpovědi, učiněné při jednání u
soudu prvního stupně dne 23. července 1997, tvrdil, že "dostal veškerá
rozhodnutí potřebná k užívání prostor, jak starých tak nových", že po kolaudaci
vybudovaného atelieru "byla uzavřena dohoda o užívání tohoto atelieru", že na
další prostory, vybudované v roce 1989, "nebyla uzavírána žádná další dohoda" a
že "uzavíral dohodu o užívání bytových a nebytových prostor s bytovým podnikem
jak na původní prostory, tak na nové" (navíc při jednání dne 19. listopadu 1997
vyjádřil přesvědčení, "že se jedná o chráněný nájem vzhledem k tomu, že užívání
těchto nebytových prostor vzniklo ještě před účinností zákona o nájmu
nebytových prostor ..."). Byť uvedená tvrzení jsou zčásti rozporná, nelze v
těchto souvislostech přehlédnout, že byla žalovaným přednesena, čímž si ve
vztahu k právně významným skutečnostem splnil povinnost tvrzení, avšak nikoli
již povinnost důkazní. Přesto, že žalovaný uvedená tvrzení ničím neprokazoval,
soud prvního stupně jej o jeho důkazní povinnosti jako povinnosti procesní ve
smyslu § 5 o.s.ř. nepoučil a odvolací soud uvedenou vadu řízení v průběhu
odvolacího řízení neodstranil. Z uvedeného - po zohlednění závěrů přijatých ve
shora citovaných rozhodnutích dovolacího soudu - vyplývá, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve
skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné správně za zjištěno, že k žádosti žalovaného
o úpravu části nebytových prostor v předmětném domě na pracovnu Obvodní národní
výbor v P., odbor bytového hospodářství rozhodnutím ze dne 14. května 1980
vydal žalovanému příslib, že po vlastním nákladem provedených stavebních
úpravách mu bude část podkroví předmětného domu asi 40 m2 přidělena na
pracovnu. Poté zjistily, že na základě stavebního povolení ze dne 13. dubna
1981 byla žalovanému povolena přestavba části podkroví v předmětném domě na
atelier a že dne 2. prosince 1987 vydal Obvodní národní výbor v P. kolaudační
rozhodnutí pro přístavbu části podkroví v předmětném domě na atelier. Následně
zjistily, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v P., odboru bytového
hospodářství ze dne 22. února 1989 byla žalovanému s odkazem na ustanovení §
196 odst. 1 obč. zák. přidělena část půdy asi 66 m2 v předmětném domě na
rozšíření stávajícího atelieru, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v P.
ze dne 3. března 1989 byla schválena změna užívání půdy v předmětném domě v
rozsahu asi 66 m2 na sklad rozšiřující stávající atelier, a že dne 6. března
1989 vzal odbor výstavby Obvodního národního výboru v P. na vědomí ohlášení
stavebních úprav, spočívajících ve zřízení příčky a 3 střešních oken ve skladu
v půdním prostoru předmětného domu. Jejich skutkový závěr, že v řízení nebylo
prokázáno přidělení místností nesloužících k bydlení žalovanému rozhodnutím
"tehdejšího ONV" (podle § 196 odst. 1 obč. zák.), však nelze pokládat za
správný, neboť při hodnocení zmíněných důkazů pominuly rozhodnutí bývalého
Obvodního národního výboru v P., odboru bytového hospodářství ze dne 22. února
(resp. března, jak tvrdí dovolatel) 1989, resp. alespoň nevysvětlily, z jakého
důvodu nelze toto rozhodnutí pokládat za rozhodnutí o přidělení místnosti
nesloužící k bydlení ve smyslu § 196 odst. 1 obč. zák. Lze uzavřít, že při
přijetí uvedeného skutkového závěru se s daným zjištěním nijak nevypořádaly.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně.
Za této situace nemůže obstát ani právní posouzení věci, které se v otázce
vzniku práva nájmu žalovaného k nebytovým prostorám o uvedený skutkový závěr
opírá. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud zrušil rovněž toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
V dalším řízení soud nepřehlédne, že předpokladem zákonné transformace práva
osobního užívání místností nesloužících k bydlení na právo nájmu ve smyslu
ustanovení § 871 odst. 1 obč. zákoníku je, že takovéto právo ke dni účinnosti
zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (uvedený závěr, byť ve vztahu k
transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu § 871 odst. 1
obč. zák., byl přijat v rozsudcích Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna
1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.
března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněných pod č. 25 a 26 v příloze
sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a v rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97,
uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený
závěr, byť rovněž ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo
nájmu, lze dovodit též z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 -
4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu
České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod
č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky.
Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§ 868 obč.
zákoníku), tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1.
květnem 1990, kdy bylo ustanovení § 196 a § 197 občanského zákoníku zrušeno
zákonem č. 116/1990 Sb. - dále opět jen "obč. zák.". Jak vyplývá z ustanovení §
196 odst. 1 obč. zák., nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a
převzetí místnosti nesloužící k bydlení do užívání, na jejímž základě vznikalo
ve smyslu § 196 odst. 2 obč. zák. právo užívat místnost nesloužící k bydlení,
bylo rozhodnutí o přidělení místnosti ... vydané místním národním výborem nebo
jiná skutečnost stanovená tímto zákonem (o tu v dané věci nejde). Právní
skutečností, působící vznik práva užívat místnost nesloužící k bydlení, sice
byla dohoda o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, avšak ta mohla být
platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí místního
národního výboru o přidělení místnosti nesloužící k bydlení.
Jelikož podle § 196 odst. 1 obč. zák. podléhaly místnosti nesloužící k bydlení
stejnému právnímu režimu, tedy přidělovacímu režimu, jako byty, bylo rozhodnutí
místního národního výboru o přidělení místnosti nesloužící k bydlení - podobně
jako rozhodnutí o přidělení bytu - rozhodnutím vydaným ve správním řízení
(zákon č. 71/1967 Sb.).
Při posuzování otázky určitosti výpovědi ze dne 20. května 1993 soud neopomene,
že jde-li o neplatnost výpovědi z nájmu bytu pro neurčité vymezení výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku, soudní praxe se ujednotila
tak, že pronajímatel nemusí ve výpovědi, opírající se o ustanovení § 711 odst.
1 písm. d/ obč. zákoníku, přesně specifikovat dobu, po kterou nájemce neplatil
nájemné (nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu), a výši dluhu,
který z tohoto titulu vznikl. Uvedený právní závěr lze využít rovněž při
posouzení otázky určitosti výpovědi z nájmu nebytových prostor. Požadavku
určitosti výpovědi neodporuje, je-li v ní uplatněný výpovědní důvod vymezen
uvedením skutkových okolností, které jej zakládají. Ke stejnému závěru dospěl
Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo
521/99, a 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99. K výpovědi může ovšem soud
přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto
způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon
1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá
tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě)
odůvodněna, rovněž prokáže - ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České
republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a z 24. února
2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková