NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 26 Cdo 2014/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobce Ing. A. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. J. D.,
zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 200/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2005, č.j. 19 Co 204/2004-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2005, č.j. 19 Co
204/2004-148, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2.
2004, č.j. 19 C 200/98-133 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne
10. 4. 2000, č.j. 19 C 200/98-83, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně
ze dne 10. 3. 2003, č.j. 37 Co 450/2000-112, a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení), přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 12 třetí kategorie ve třetím
nadzemním podlaží domu č.o. 22 na ul. P. v B., sestávajícího z jednoho pokoje a
příslušenství (dále jen „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované, aby
do 15 dnů po zajištění přístřeší předmětný byt vyklidila a rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvního stupně po přezkoumání všech formálních náležitostí
výpovědi dospěl k závěru, že výpověď je platným právním úkonem, z jehož obsahu
je zřejmý výpovědní důvod i jeho skutkové vymezení. Dále vyšel ze skutkového
zjištění, že žalovaná předmětný byt nadále užívala, přestože byla zaměstnána v
Š. a podle jejího prohlášení neměla žádný nájemní nebo podnájemní vztah k
jinému bytu. Protože bylo v řízení současně prokázáno, že žalovaná po dobu
jednoho roku od léta 1997 do léta 1998 umožnila bez souhlasu pronajímatele
(žalobce) jiné osobě, aby v době její nepřítomnosti předmětný byt užívala, čímž
hrubě porušila povinnosti nájemce ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ občanského
zákoníku ve znění účinném v době dání výpovědi, tj. do 30. 3. 2006 (dále jen
„obč. zák.“), byl podle soudu prvního stupně uplatněný výpovědní důvod dán. S
ohledem na použitý výpovědní důvod a skutečnost, že žalovaná je svobodná a žije
sama vázal její povinnost vyklidit byt na zajištění přístřeší. Zbylými
výpovědními důvody (§ 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.) se soud prvního
stupně již nezabýval, neboť odvolací soud v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí
odkázal na jejich posouzení soudem prvního stupně v jeho prvním rozsudku.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 3. 2005, č.j.
19 Co 204/2004-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na
přivolení k výpovědi z nájmu zamítl, dále jej změnil ve výrocích o nákladech
řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle názoru odvolacího soudu ze znění výpovědi nelze dovodit výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., neboť žalobce zahrnul nepovolené
podnajímání předmětného bytu toliko do skutkových líčení, která nelze zaměňovat
s výpovědí z nájmu. Judikatura sice připouští, aby výpovědní důvody byly
uvedeny v jiné části žaloby, nicméně se musí jednat o takovou část, z níž lze
dovodit kontinuitu s úkonem představujícím výpověď z nájmu bytu. Podle
odvolacího soudu tak nebyla splněna hmotněprávní podmínka řádné výpovědi (jejíž
náležitosti nemá ani podání žalobce ze dne 26. 4. 1999) podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák., a z tohoto důvodu nebylo možné žalobě vyhovět. Protože v
řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaná disponovala
dvěma byty, nebyl podle odvolacího soudu naplněn ani výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Navíc od něj i sám žalobce v průběhu řízení
odstoupil. Pokud šlo o výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ obč.
zák., odvolací soud vzhledem k nezměněnému skutkovému stavu uzavřel, že za
situace, kdy žalovaná pracovala v Š., se objektivně nemohla během pracovního
týdne v předmětném bytě zdržovat a rovněž nebylo možné po ni spravedlivě
požadovat, aby zde trávila i každý víkend.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále
jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatel zejména nesouhlasí s
odůvodněním napadeného rozhodnutí, podle kterého je „na hranici
projednatelnosti“ stručné skutkové vylíčení o nepovoleném podnajímání
předmětného bytu pouze skutkovým tvrzením žaloby jako procesního úkonu. Žalobce
se odvolává na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž pro platnost
výpovědi z hlediska určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.) postačuje vymezení
uplatněného výpovědního důvodu skutkovými okolnostmi. Splnění tohoto požadavku
dokládá podle jeho názoru i to, že se k otázce hrubého porušování povinností
nájemce ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. žalovaná vyjadřovala a
zabývaly se jí i soudy obou stupňů. Podání ze dne 26. 4. 1999 považuje
dovolatel za pouhé upřesnění, že výpověď z nájmu z důvodu podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák. dal žalované již v žalobě. Uvedené podání je podle názoru
dovolatele s ohledem na jeho obsah natolik „propojeno“ s žalobou, že odstraňuje
možnou pochybnost o tom, zda žalobce uplatňuje výpověď z nájmu i z důvodu dle §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Proto odvolací soud pochybil, když se výpovědí z
nájmu z hlediska hrubého porušení povinností nájemce nezabýval. Z těchto důvodů
dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť dovolání
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z
obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu
posouzení správnosti právního názoru, že vymezení důvodu výpovědi z nájmu bytu,
která je součástí žaloby, spočívajícího v přenechání bytu do podnájmu jiné
osobě bez souhlasu pronajímatele je natolik neurčité, že způsobuje neplatnost
této výpovědi.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě a
srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani
jeho výkladem nelze - objektivně posuzováno - zjistit, jaký obsah jím měl být
vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že vyjádření
projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Podle § 35 odst. 2
obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Výpověď pronajímatele je z hmotněprávního hlediska jednostranným právním
úkonem, který proto musí vyhovět všem právním náležitostem (§ 37 obč. zák. a
násl.), i když je součástí žaloby. Z podání musí být tedy patrno, že
pronajímatel dává nájemci výpověď, z jakého zákonného důvodu, který by měl být
skutkově konkretizován, a s jakou výpovědní lhůtou.
Podle soudní praxe projev vůle pronajímatele vtělený do výpovědi z nájmu bytu
je určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný, tj. jestliže typický
účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu může tuto vůli bez rozumných
pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – svazku 5, pod C 436).
Požadavku určitosti výpovědi (§ 37 odst. 1 obč. zák.) dané z důvodů podle § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák. neodporuje, je-li v ní výpovědní důvod vymezen
uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, např. i tak, že „nájemce
nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce”, aniž by přitom pronajímatel
uvedl konkrétní měsíce, za něž nájemné nebylo zaplaceno. K výpovědi může ovšem
soud přivolit pouze za předpokladu, jestliže ke dni doručení výpovědi nájemci
byl takto skutkově vymezený důvod skutečně naplněn, a pronajímatel v řízení o
přivolení k výpovědi prokáže svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď
odůvodněna (srov. rozsudek ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2989/99,
uveřejněný v Souboru, sv. 1, pod C 40). Je-li výpověď pronajímatele z nájmu
bytu pojata do textu žaloby na přivolení soudu k této výpovědi, není neplatná
jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod poř. č. 33). Rovněž
není vyloučeno, aby formulace výpovědi byla rozčleněna do více částí žaloby
(nikoli žalobního návrhu); je však nezbytné, aby kontext jednotlivých dílčích
částí takové výpovědi byl ze žaloby zřetelně patrný (srov. rozsudek ze dne 20.
12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 604/2001, uveřejněný v Souboru, sv. 13, pod C 932).
V dané věci původní dva žalobci v žalobě pod bodem I. uvedli, že jsou
„spolumajitelé“ domu, v němž se nalézá předmětný byt, a žalovaná je jeho
nájemkyní na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 1995. Pod bodem II. uvedli,
že od počátku července 1997 žalovaná předmětný byt neužívá, přestěhovala se do
Š., kde získala jiný byt, a (což je z hlediska dovolacího přezkumu
nejpodstatnější) že současně uvedený byt pronajala bez souhlasu žalobců
ukrajinské občance O. D., která byt nyní užívá. Pod bodem III. žalobci uvedli,
že žalovaná tedy jako nájemce neužívá pronajatý byt bez vážných důvodů a
získala jiný nájemní byt, že jsou proto dány výpovědní důvody výpovědi z nájmu
bytu podle § 711 odst. 1 písm. g) a písm. h) obč. zák. a že podle ustanovení §
712 odst. 5 věty třetí obč. zák. nemá žalovaná právo ani na náhradní byt ani na
náhradní ubytování. Pod týmž bodem žaloby žalobci výslovně uvedli, že tímto
vypovídají žalované nájem předmětného bytu v tříměsíční výpovědní lhůtě, která
počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, kterým soud k výpovědi z nájmu přivolí. Pod bodem IV. žalobci
navrhli, aby soud vydal rozsudek, jímž přivolí k výpovědi z nájmu předmětného
bytu, určí, že nájemní poměr zanikne uplynutím výpovědní lhůty, žalované uloží
„se všemi uživateli bytu“ předmětný byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí
výpovědní lhůty s tím, že žalovaná nemá právo na náhradní byt náhradní
ubytování ani na poskytnutí přístřeší, a uloží žalované nahradit žalobcům
náklady řízení. V důsledku toho, že se v průběhu řízení stal žalobce výlučným
vlastníkem domu, v němž se nalézá předmětný byt, a další žalobce vzal proto
žalobu zpět, bylo řízení ve vztahu k dalšímu žalobci usnesením soudu prvního
stupně ze dne 20. 10. 1999 zastaveno.
Na rozdíl od odvolacího soudu je dovolací soud přesvědčen, že výpověď z nájmu
zahrnutá do žaloby v projednávané věci vyhovuje i z hlediska požadavku
určitosti výše uvedeným závěrům soudní praxe. Obsah projevu vůle žalobců
obsažený v žalobě byl co do uplatněných výpovědních důvodů pro žalovanou
objektivně seznatelný; ostatně mezi účastníky nebylo v tomto ohledu žádných
rozporů (v podání ze dne 25. 9. 1998 se žalovaná i k tvrzení, že byt přenechává
do podnájmu jiné osobě, vyjadřovala). Odvolací soud správně konstatoval, že
právní kvalifikace výpovědních důvodů není obligatorní náležitostí výpovědi z
nájmu a soud není (žalobcem) použitou právní kvalifikací vázán; proto
neurčitost výpovědi nelze dovozovat z okolnosti, že ve výpovědi je odkazováno
pouze na ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., a nikoli na
ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Rozhodující je, že ve výpovědi je
obsahově nepochybně vymezen (rovněž) výpovědní důvod spočívající v tom, že
žalovaná předmětný byt podnajala bez souhlasu žalobců jiné osobě, která byt
užívá. Odvolací soud pak ani nekonkretizoval, proč v daném případě nelze podle
jeho názoru dovodit kontinuitu v žalobě vymezeného výpovědního důvodu s úkonem
představujícím výpověď z nájmu bytu. Závěr, že žalobce zahrnul podnajímání bytu
pouze do skutkových líčení, které nelze směšovat s výpovědí z nájmu, je
přehnaně formalistický, staví nepřekonatelnou bariéru mezi skutkovým vylíčením
rozhodných skutečností v žalobě a výpovědí z nájmu jako hmotněprávním úkonem a
odporuje tak výše formulovaným judikatorním závěrům ohledně požadavku určitosti
výpovědi z nájmu zahrnuté do žaloby. Jestliže soudní praxe připustila, že
výpověď z nájmu může být rozčleněna do různých částí žaloby, a nemusí tedy být
od ostatního textu žaloby zřetelně oddělena, je logickým důsledkem takové
myšlenky závěr, že nelze jednoznačně objektivně určit, která část žaloby má
povahu vylíčení skutkových tvrzení a která část je vlastní výpovědí z nájmu.
Názor zaujatý odvolacím soudem by vedl k absurdnímu důsledku, že pronajímatel
by byl nucen opakovat tytéž skutkové údaje dvakrát – jednou jako vylíčení
skutkových tvrzení, jednou jako náležitost výpovědi z nájmu.
Z tohoto důvodu odvolací soud posoudil otázku platnosti výpovědi
nesprávně, neboť se chybně domníval, že ze znění výpovědi obsažené v žalobě
nelze dovodit uplatnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák., a proto se dále již nezabýval ani otázkou, zda byl uvedený důvod výpovědi
z nájmu ke dni jejího doručení žalované skutečně dán.
Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro odvolací soud
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Robert W a l t r ,
v.r.
předseda senátu