Střet vlastnického práva a práva na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného - ze dne 16. června 2005
sp. zn. I. ÚS 353/04
ve věci ústavní stížnosti Š. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004 č. j. 22 Cdo 1678/2003-220, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2003 č. j. 18 Co 134/2003-196 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. července 2002 č. j. 28 C 52/2000-176, jimiž bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí není stěžovatel, nýbrž žalobce (vedlejší účastník).
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo garantované ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně určil, že vlastníkem rodinného domku postaveného na pozemku jiného vlastníka, p. č. 1442, o výměře 187 m2, zapsaného v katastrálním území P.-D., v obci P., okres Plzeň-město, je žalobce (vedlejší účastník 1. P. i. f., a. s. - v likvidaci).
Stěžovatel podal proti výše citovanému rozsudku soudu I. stupně odvolání, které nebylo soudem II. stupně shledáno důvodným, a soud odvolací v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Posledně napadeným rozsudkem pak soud dovolací zamítl dovolání stěžovatele dle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Vadný postup obecných soudů spatřuje především v tom, že obecné soudy ve svých rozhodnutích potvrdily vznik a existenci vlastnického práva na základě smluv, které jsou dle jeho názoru absolutně neplatné a není je tedy možné považovat za legální základ jakéhokoliv právního vztahu. Stěžovatel tvrdí, že není možné uznat za smluvní stranu subjekt, který nikdy neexistoval, a jestliže dovolací soud tvrdí, že 1. P. i. f., a. s., a I. s. G. je jeden a tentýž subjekt, přehlédl pak fakt, že Ing. V. nikdy nebyl členem představenstva vedlejšího účastníka, a nemohl jej tedy zastupovat, čímž opřel své rozhodnutí o podklady, které svým obsahem i formou odporují právnímu pořádku. Jak dále uvádí, je nepochybné, že v bodu realizace rodinného domu nebyla žádná z přezkoumávaných smluv nikdy naplněna, naopak ve stavu rozestavění mu byla stavba, nikoli hotový rodinný dům, předána. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil pro jejich rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.
K ústavní stížnosti stěžovatele se vyjádřili další účastníci řízení - Okresní soud Plzeň-město, Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud.
Samosoudce soudu nalézacího ve svém vyjádření uvedl, že pokládá všechna napadená rozhodnutí za věcně správná.
Ve stejném smyslu se vyjádřil i předseda senátu soudu odvolacího, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu II. stupně.
Předseda senátu Nejvyššího soudu uvedl, že nesdílí názor, že by napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní stížnost je dle jeho názoru pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů a pokusem o jejich další přezkoumání. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.
Vedlejší účastník 1. P. i. f., a. s. - v likvidaci, se k ústavní stížnosti stěžovatele v určené lhůtě řádně nevyjádřil.
II.
Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil následující. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město dne 18. 2. 2000 se vedlejší účastník domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti specifikované v žalobním petitu. Prvním rozsudkem ve věci ze dne 13. 11. 2000 č. j. 28 C 52/2000-70, soud nalézací tento návrh zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "pokud navrhovatel [vedlejší účastník] dovozuje své vlastnické právo ke sporné nemovitosti ze smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 1. 4. 1994, pak soud, když dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná, nezabýval se již dále otázkou, která vyvstala v průběhu důkazního řízení, a sice, zda odpůrce [stěžovatel] od uzavřené smlouvy o pronájmu nemovitosti řádně odstoupil, eventuelně zda obsah této smlouvy nebyl realizován a obě smluvní strany obsah této smlouvy nenaplnily." Soud dále uvedl, že vedlejší účastník neprokázal, že by byl vlastníkem sporné nemovitosti, když své právo vlastnické dovozuje od smlouvy, která byla shledána soudem absolutně neplatnou.
K odvolání vedlejšího účastníka byl výše citovaný rozsudek soudu I. stupně usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2001 č. j. 18 Co 127/2001-97 zrušen a věc vrácena zpět k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že soud nalézací nedovodil z provedených důkazů správné právní závěry. Jak uvedl, "žalovaný [stěžovatel] se tedy nemůže považovat za vlastníka nemovitosti, když nebyla předložena smlouva o převodu vlastnictví ze stavebníka na žalovaného, ... nebylo prokázáno, že by vlastníkem stavby byl žalobce [vedlejší účastník], neboť smlouva o dílo ze dne 1. 4. 1994 týkající se stavby rodinného domu v Ž. u. 35 v P.-D., byla uzavřena mezi stavební firmou V. - J. V. jako zhotovitelem a I. f. G. jako objednavatelem. ... Není tedy zcela zřejmé, pro koho byl předmětný rodinný dům stavěn a kdo měl být jeho vlastníkem předtím, než měla být nemovitost převedena na žalovaného."
Novým rozsudkem (napadeným ústavní stížností) pak soud I. stupně určil, že vlastníkem předmětné nemovitosti je vedlejší účastník. V odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně uvedl, že původní smlouva ze dne 1. 4. 1994, kterou stěžovatel pronajal vedlejšímu účastníku pozemek, na kterém sporný rodinný domek stojí, s tím, že vedlejší účastník na tomto pozemku měl provést stavbu rodinného domku, je ve své podstatě smlouvu nepojmenovanou [§ 51 občanského zákoníku (dále též "o. z.")], přičemž tato smlouva však není právním důvodem pro závěr, že se stěžovatel bez dalšího stal vlastníkem sporného domku, neboť stěžovatel neprokázal, že by došlo k uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnictví domku z vedlejšího účastníka na stěžovatele, tak jak s tím tato původní smlouva počítala. Jak dále soud nalézací uvedl, přímo ze smlouvy o dílo mezi J. V. a vedlejším účastníkem vyplývá, že vlastníkem zabudovaného materiálu se stává vedlejší účastník, tedy vedlejší účastník se stává vlastníkem nemovitosti ihned na počátku jejího vzniku. Soud tedy dospěl k závěru, že vlastníkem rodinného domku je právě vedlejší účastník, protože v jeho prospěch bylo dílo spočívající ve stavbě rodinného domku prováděno, a v době, kdy rodinný domek převzal stěžovatel, byl rodinný domek hotov již natolik, že tvořil samostatnou nemovitost.
Odvolací soud potvrdil tento rozsudek s tím, že se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že smlouva o pronájmu ze dne 1. 4. 1994 má všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo. Soud II. stupně se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že vlastníkem nemovitosti od jejího vzniku byl vedlejší účastník.
Dovolání, v němž stěžovatel namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], bylo v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu odmítnuto jako neopodstatněné. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že závěr soudů obou stupňů, že objednatelem (dle smlouvy o dílo ze dne 1. 4. 1994) byl vedlejší účastník, se jeví skutkově podloženým a správným, stejně tak správným shledal dovolací soud i závěr soudů obou stupňů ohledně oprávněnosti Ing. V. jednat za I. s. G., a. s. Dále se dovolací soud vyjádřil, že "žádná ze skutečností, na které žalovaný v dovolání poukázal (nezpochybněný fakt, že konečným vlastníkem domku měl být on, tvrzené financování stavby z jeho prostředků a investice, které vynaložil na dokončení stavby, dlouhodobá nečinnost žalobce, pokud jde o uplatnění vlastnického práva, ani okolnost, že to byl žalovaný, kdo ve vztahu ke stavebnímu úřadu vystupoval jako stavebník), nemůže odůvodnit opačný závěr, tedy že mezi žalovaným a I. s. G., a. s., případně jiným subjektem byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě se stěžovatel bez dalšího stal vlastníkem sporného domku."
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle § 4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mimo jiné tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků sporu, jimž jsou povinny dle čl. 4 Ústavy poskytnout adekvátní ochranu.
Jak Ústavní soud uvedl, "funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním" [nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 185/04
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 94, str. 19)].
Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 89/94
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58, str. 151)], zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, str. 331; vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.), nález
sp. zn. IV. ÚS 525/02
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 131, str. 173) nebo nález
sp. zn. I. ÚS 185/04
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 94, str. 19)], ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) integrální součástí ochrany majetkových práv.
Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).
Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě musí nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva. Legitimní očekávání ovšem nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu stěžovatele vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak vyplývá, že obecné soudy svá rozhodnutí ve věci určení vlastnictví předmětného rodinného domu opřely o obsah výše citované smlouvy o dílo a skutečnosti, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by došlo k uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnictví předmětného rodinného domu z vedlejšího účastníka na stěžovatele tak, jak s tím počítá smlouva o pronájmu ze dne 1. 4. 1994. Na základě těchto zjištění obecné soudy určily, že vlastníkem předmětného rodinného domu je vedlejší účastník.
Ústavní soud nemá důvod se vyjadřovat k závěru obecných soudů učiněného ohledně vlastnického práva vedlejšího účastníka. Nicméně je třeba zároveň zodpovědět otázku, zda vedlejší účastník svou žalobou podávanou v intencích § 126 odst. 1 občanského zákoníku, tj. jako nástroj k ochraně vlastnictví, vykonával toto své právo v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku. A právě v tomto ohledu shledal Ústavní soud pochybení obecných soudů, které (patrně i pod vlivem komentářově publikované judikatury Nejvyššího soudu - viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 40) nerozpoznaly působení základního práva stěžovatele na legitimní očekávání ve shora uvedeném smyslu, kterému je rovněž nutno poskytnout ochranu. Toto základní právo stěžovatele vymezuje, resp. tvoří hranici pro domáhání se ochrany vlastnictví vedlejšího účastníka a,je-li tato hranice přestoupena, v daném případě podáním žaloby na ochranu vlastnictví, jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dle názoru Ústavního soudu se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu.
Lze tedy uzavřít, že všechny obecné soudy při rozhodování dané věci zcela přehlédly existenci základního práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku, jehož ochranu měly vážit, stejně jako zvažovaly ochranu vlastnického práva vedlejšího účastníka, a z důvodů výše uvedených bylo namístě poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele skrze aplikaci § 3 odst. 1 o. z.
Při střetu dvou základních práv, tak jako je tomu v daném případě, musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. V daném případě nelze přehlédnout, že ochrana vlastnického práva vedlejšího účastníka jím byla požadována za situace, kdy byl smluvně zavázán dokončenou (anebo i nedokončenou) stavbu předmětného rodinného domu převést na stěžovatele a vůli ke splnění tohoto smluvního závazku potvrdil i v prohlášení učiněném 21. 6. 1995, avšak svůj smluvní a uznaný závazek nesplnil. Bylo by tedy v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, tj. s obecným přirozenoprávním principem pacta sunt servanda poskytovat nositeli takového vlastnického práva ochranu na úkor toho, v jehož prospěch má být ze smlouvy (a ve skutečnosti již dávno mělo být) plněno tak, aby vlastnické právo svědčilo jemu samotnému.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.