26 Cdo 4907/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem Praha 1, Dušní 22,
insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, IČO 00033243, se
sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem
se sídlem Praha 5, Jindřich Plachty 3163/28, proti žalované Ing. I. J.,
zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova
7, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 4 C 152/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. června 2014, č. j. 19 Co 228/2014-112, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. dubna 2012, č. j. 4 C
152/2009-72, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j.
19 Co 228/2014-112, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. června 2014,
č. j. 19 Co 228/2014-112, potvrdil rozsudek ze dne 24. dubna 2012, č. j. 4 C
152/2009-72, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) vyhověl
žalobě na vyklizení žalované z nebytové jednotky – garáže v budově, postavené
na pozemku p.č. 2780/217, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec P., na L.V.
č. 3813 pro k.ú. S. (dále též „předmětný nebytový prostor“, resp. „předmětná
garáž“) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
žalovaná užívá předmětnou garáž bez právního důvodu, a že žaloba na ochranu
vlastnického práva žalobce je důvodná. Zabýval se rovněž i otázkou, zda výkon
jeho vlastnického práva není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“) a s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu
(jíž citoval), zaujal právní názor, že žalobu na vyklizení nebytových prostor
nelze zamítnout s odkazem na citované ustanovení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost odůvodnila podle § 237 o. s. ř. Namítla, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v rozporu s judikaturou, zejména s judikaturou Ústavního soudu ČR.
Vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na základě ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, a
poukazuje na okolnosti v dané věci, pro něž by měla být žaloba zamítnuta s
poukazem na rozpor s dobrými mravy. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání obsáhle polemizoval s argumenty
dovolatelky a zdůvodňoval, proč v dané věci není výkon jeho vlastnického práva
v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně
zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) –
dále „o. s. ř.“ a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí,
jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení právní otázky
hmotného práva (otázky zamítnutí žaloby na vyklizení nebytových prostor
užívaných bez právního důvodu pro rozpor s dobrými mravy), kterou odvolací soud
posoudil odchylně od aktuální judikatury dovolacího soudu, jež se mezitím
ustálila.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud
povinen podle věty druhé citovaného ustanovení přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítala a tyto vady nebyly
zjištěny ani z obsahu spisu.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod uplatněný dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Pokud jde o dovoláním napadený názor odvolacího soudu, že za použití § 3 odst.
1 „obč. zák.“) nelze zamítnout žalobu na vyklizení garáže užívané bez právního
důvodu, předchozí soudní praxe dovodila, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák.
nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o
jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6.
2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku
platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3
odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout.
Uvedený právní názor byl zastáván i v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu,
na něž poukázal v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud.
Předestřená rozhodovací soudní praxe však byla následně usměrněna rozsudkem
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, publikovaným pod č. 15/2015 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že pro
rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení
i v případě nebytových prostor. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil dále
ve svých rozhodnutích ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, a ze dne
11. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3865/2014, a sdílí jej i v souzené věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek je v rozporu s aktuální judikaturou
dovolacího soudu. Nejvyšší soud jej proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §
243f odst. 4 o. s. ř. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně (jež taktéž dospěl
k závěru, že aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nepřichází v dané věci v
úvahu), zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu