26 Cdo 1224/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána., advokáta se sídlem v Praze 1,
Dušní 22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského
stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO
00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Ing. B. S., zastoupenému JUDr.
Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o
vyklizení garážového stání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11
C 121/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. června 2013, č. j. 64 Co 301/2011-268, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č.
j. 64 Co 301/2011-268, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části
prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení, a v rozsahu, v němž směřuje proti druhému
výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení a dovolacího řízení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 64 Co
301/2011-268, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „obvodní soud“) rozsudkem ze dne 1. března
2011, č. j. 11 C 121/2009-127, rozhodl o žalobě JUDr. Tomáše Pelikána, jako
insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového
družstva (dále též jen „dlužník“ nebo „bytové družstvo“) tak, že žalovanému
uložil vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku ve výroku označenou nebytovou
jednotku - garáž (dále jen „garáž“) a zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci
rozsudku k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 21.520 Kč.
Šlo o druhý rozsudek obvodního soudu ve věci, když první rozsudek (ze dne 16.
června 2009, č. j. 11 C 121/2009-23), jímž obvodní soud žalobě vyhověl ve
stejném rozsahu ještě vůči původnímu žalobci - bytovému družstvu, zrušil k
odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. června 2010, č.
j. 64 Co 164/2010-84, a věc vrátil (postoupil) k dalšímu řízení obvodnímu soudu.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Bytové družstvo (obvodní soud opakovaně nesprávně užívá v rozsudku pro
bytové družstvo označení „žalobce“, ačkoli v době, kdy o věci rozhodoval, již
byl žalobcem insolvenční správce bytového družstva) je (podle výpisu ze dne 17.
prosince 2008) zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník garáže.
2/ Bytové družstvo (jako budoucí prodávající) uzavřelo se žalovaným (jako
budoucím kupujícím) v květnu 1997 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní
(dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se zavázalo uzavřít kupní smlouvu
ohledně garáže do 9 měsíců od právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to
za kupní cenu 173.200 Kč (bez daně z přidané hodnoty a bez ceny za poměrnou
část pozemku), splatnou do 15 dnů od podpisu smlouvy. Strany si sjednaly, že
právní vztahy účastníků smlouvy o smlouvě budoucí se budou řídit ustanoveními
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) i
ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“).
3/ Žalovaný uhradil dohodnutou kupní cenu dne 21. května 1997 a dne 8. ledna
1999 zaplatil 26.782 Kč jako poměrnou část ceny pozemku.
4/ Bytové družstvo (jako pronajímatel) uzavřelo se žalovaným (jako nájemcem) v
květnu 1997 smlouvu označenou jako „nájemní smlouva“, na dobu „určitou“,
vymezenou dnem podpisu smlouvy a vkladem vlastnického práva žalovaného ke
garáži do katastru nemovitostí, kterou garáž „pronajalo“ žalovanému bezúplatně.
5/ Kolaudačním rozhodnutím ze dne 26. června 1997, povolil stavební úřad
počínaje 30. červnem 1997 užívání stavby „Hromadné garáže I. etapa“ (k níž
patří i předmětná garáž).
Na tomto základě dospěl obvodní soud k následujícím závěrům:
1/ Jelikož žalovaný není a nebyl členem bytového družstva, řídí se režim
smlouvy o smlouvě budoucí ustanoveními občanského zákoníku.
2/ Devítiměsíční lhůta k uzavření kupní smlouvy začala běžet od kolaudace (od
30. června 1997) a uplynula (marně) 30. března 1998. Vzhledem k ustanovení §
50a odst. 1 a 2 obč. zák. pak jednoroční promlčecí doba (k uplatnění práva na
uzavření kupní smlouvy) uplynula 31. března 1999. Jelikož žalovaný do té doby
nepodal žalobu a žalobce vznesl námitku promlčení, nemohl již obvodní soud
přihlížet ke smlouvě o smlouvě budoucí.
3/ Nájemní smlouva musí obsahovat cenu nájmu. „Nájemní smlouva“ z května 1997
byla uzavřena jako bezúplatná, takže ji nelze považovat za nájemní smlouvu ve
smyslu § 663 a násl. obč. zák. Podle obsahu šlo o smlouvu o výpůjčce podle §
659 a násl. obč. zák.
4/ Insolvenční správce, jenž je po prohlášení konkursu (na majetek bytového
družstva) oprávněn nakládat s majetkovou podstatou bytového družstva [§ 246
odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční
zákon)], navrhl pokračování v (tomto) řízení, čímž vstoupil do řízení na místo
původního žalobce (§ 264 odst. 1, § 265 odst. 1 insolvenčního zákona). Tento
vstup insolvenčního správce do řízení tedy nelze než považovat za požadavek na
vrácení předmětu výpůjčky dle § 255 insolvenčního zákona.
5/ Jestliže se tedy žalobce (rozuměj bytové družstvo jako původní žalobce)
domáhal vyklizení garáže s odůvodněním, že k ní žalovaný nemá žádný právní
vztah (užívá ji bez právního důvodu), pak po vstupu insolvenčního správce do
řízení tato skutečnost nastala. Proto obvodní soud vyhověl žalobě podle § 255
insolvenčního zákona a § 126 obč. zák. Lhůtu k vyklizení garáže určil obvodní
soud podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
6/ K otázce „dobrých mravů“ či „legitimního očekávání“ lze dodat, že nebyla-li
se žalovaným uzavřena kupní smlouva v dohodnuté době a nedovolal-li se svého
práva v zákonné lhůtě, pak již nemůže legitimně očekávat plnění ze smlouvy o
smlouvě budoucí (§ 3, § 50a obč. zák.).
7/ Námitka žalovaného, že smlouva o smlouvě budoucí je ve skutečnosti kupní
smlouvou, odporuje skutečnému obsahu této smlouvy a na její nedůvodnost lze
usuzovat i z toho, že nikdo nepodal návrh na vklad vlastnického práva
žalovaného podle této smlouvy do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.).
K odvolání žalovaného proti rozsudku obvodního soudu ze dne 1. března 2011
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2013, č. j. 64 Co
301/2011-268, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (první
výrok), ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí
14.552 Kč (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní
moci rozsudku k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího
řízení částku 13.189 Kč (druhý výrok).
Šlo rovněž o druhý rozsudek odvolacího soudu ve věci, když první rozsudek (ze
dne 12. dubna 2012, č. j. 64 Co 301/2011-208), jímž odvolací soud původně
změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 1. března 2011 tak, že žalobu zamítl,
zrušil (k dovolání žalobce) Nejvyšší soud (rozsudkem ze dne 27. února 2013, č.
j. 26 Cdo 3887/2012-229) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že je ve smyslu § 243d odst. 1 věty první o. s. ř.
vázán závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2013, konkrétně názorem, že žalobu o vyklizení garáže,
tedy nebytového prostoru, nelze zamítnout na základě ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. Na tomto základě pak - vycházeje ze skutkových zjištění obvodního
soudu - dospěl k následujícím závěrům:
1/ „Nájemní smlouva“ z května 1997 skutečně není nájemní smlouvou ve smyslu §
663 a násl. obč. zák. (neboť neobsahuje cenu nájmu).
2/ Obvodní soud se správně vypořádal s tím, že mohlo jít o „výpůjčku“, u které
insolvenční správce vstupem do řízení uplatnil požadavek na vrácení předmětu
výpůjčky.
3/ Správný je i závěr obvodního soudu, že žalovanému nesvědčí (z důvodů
obsažených v rozsudku obvodního soudu) právo garáž užívat ani na základě
smlouvy o smlouvě budoucí.
4/ Obvodní soud proto dospěl ke správnému závěru, že žalovaný užívá garáž bez
právního důvodu a správně uložil žalovanému garáž vyklidit (dle § 126 obč.
zák.) ve správně určené lhůtě.
5/ Námitka, že povinnost k vyklizení garáže měla být v žalobě podmíněna
povinností „prodávajícího“ vrátit „kupujícímu“ kupní cenu, není důvodná již
proto, že žádná kupní smlouva nebyla uzavřena (žalovaný odvíjel právo užívat
garáž od absolutně neplatné „nájemní smlouvy“).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal
žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, tedy, „že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek
obvodního soudu se mění tak, že žaloba o vyklizení garáže se zamítá.
Dovolatel úvodem (na podporu závěru o přípustnosti dovolání) poukazuje na
článek 89 odst. 2 Ústavy, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 28.
března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem
5/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, které je - stejně jako další
rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách
Ústavního soudu), maje za to, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho
ústavního práva na spravedlivé řízení, jež je imanentní součástí práva na
spravedlivý proces a do jeho ústavního práva na pokojné užívání majetku ve
smyslu článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dále se dovolatel odvolává na základní
principy, na nichž je založen výkon soudnictví v České republice, k čemuž
cituje pasáže z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. IV. ÚS
444/11 (uveřejněného pod číslem 200/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12
(uveřejněného pod číslem 42/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z
nálezu Ústavního soudu ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07
(uveřejněného pod číslem 58/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2012, sp. zn. 25 Cdo 4791/2010
(uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 56
a dostupného - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže,
vydaná v době od 1. ledna 2001 - i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a z
nálezu Ústavního soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11
(uveřejněného pod číslem 118/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V mezích ohlášeného dovolacího důvodu snáší dovolatel výhrady k následujícím
právním otázkám.
I. K charakteru žaloby o vyklizení garáže.
V tomto řízení se posuzuje, zda užívací právo žalobce je silnější než užívací
právo žalovaného. S odkazem na ustanovení § 123 obč. zák. může být „užívací
právo“ žalobce sice založeno i na právu vlastnickém, ale nemusí tomu tak být
nutně.
Soudy všech stupňů (včetně dovolacího soudu v předcházejícím řízení) tudíž
fatálně pochybily, když právo žalobce užívat garáž (založené na zápisu
vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí) nepoměřily se skutečností,
že žalovaný (dovolatel) je kupujícím garáže, a tudíž dovozuje oprávněnost
užívání garáže od „fakticky a prokazatelně zrealizované koupě“ (od ústně
uzavřené kupní smlouvy). Tím (podle dovolatele) zasáhly do ústavního práva
dovolatele na spravedlivý proces a na pokojné užívání majetku.
II. K povaze úhrady poskytnuté žalovaným bytovému družstvu.
Odvolací soud pochybil, jestliže uzavřel, že (dovolatelem) zaplacená kupní cena
je bezdůvodným obohacením na straně prodávajícího (bytového družstva). Tato
úhrada totiž nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení
uvedených v ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák.
III. K dohodě o vzájemné ochraně investic.
Soudy nevzaly při rozhodování v úvahu Dohodu mezi Českou a Slovenskou
Federativní Republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně
investic ze dne 5. října 1990 (srov. Sdělení federálního ministerstva
zahraničních věcí o sjednání Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní
Republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně investic,
uveřejněné pod číslem 459/1991 Sb.).
Dovolatel je totiž státním občanem Švýcarské konfederace, který ze svého
majetku investoval nemalé prostředky na koupi garáže a Česká republika je tedy
povinna zabránit tomu, aby bez poskytnutí adekvátní náhrady došlo k faktickému
„odnětí majetku“ oprávněně užívaného zahraničním investorem.
IV. K možnosti insolvenčního správce dlužníka požadovat náhradu nákladů řízení
za zastoupení advokátem.
Dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 3303/11 a na nález
Ústavního soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 (jde o nález
uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a
namítá, že je-li insolvenční správce coby žalobce sám advokátem, nelze tu část
nákladů řízení, která zahrnuje odměnu jím zmocněného jiného advokáta, považovat
za nezbytný a účelně vynaložený náklad.
Dovolává se též aplikace § 150 o. s. ř.
V. K posouzení titulu, který dovolatele opravňuje k užívání garáže.
Dovolatel oběma soudům vytýká, že zcela nesprávně posoudily užívací titul,
který jej opravňuje k užívání garáže. K tomu přednáší dovolacímu soudu vlastní
skutkové závěry (vlastní popis skutkového děje), načež zdůrazňuje, že na
základě smlouvy o smlouvě budoucí a „nájemní smlouvy“ uhradil bytovému družstvu
celou kupní cenu (199.982 Kč) a převzal garáž od bytového družstva protokolárně
do držby a bytové družstvo od něj převzalo celou kupní cenu (199.982 Kč) a
garáž mu předalo do držby. Odtud uzavírá, že reálným právním jednáním bytového
družstva (prodávajícího) a dovolatele (kupujícího) tedy došlo k uzavření ústní
kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 obč. zák. K tomu zdůrazňuje (i s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
1551/2009) rozdíl mezi reálným jednáním (koupě je zrealizována faktickým
jednáním, které naplní všechny znaky uvedené v ustanovení § 588 obč. zák.) a
„sepisem kupní smlouvy coby listiny vkladné do katastru nemovitostí“ (tedy
promítnutím již zrealizované koupě do právní formy předvídané zákonem pro
následné vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí).
Dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I.
ÚS 331/98 (uveřejněný pod číslem 86/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), o tom, že je-li smlouva perfektní, pak je i účinná bez ohledu na to, že
samo vlastnictví se nabývá až intabulací, tj. vkladem do katastru nemovitostí a
z nálezu cituje pasáže k výkladu § 133 odst. 2 obč. zák.
Zdůrazňuje též, že ve většině případů v okamžiku uzavírání smluv o smlouvě
budoucí bytové ani nebytové jednotky ještě „právně“ ani „fakticky“
neexistovaly, že uzavření „klasické“ kupní smlouvy bránily požadavky
vyplývající z dikce § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon) a že „skutečnými investory“ byli „poškození
kupující“ (včetně něj), kdežto bytové družstvo mohlo být pouze zdánlivým
vlastníkem.
Dovolatel rovněž míní, že smlouva o smlouvě budoucí není pouhou smlouvou ve
smyslu § 50a obč. zák.; jde o písemný dokument, který:
1/ Stvrzuje, že prodávající (bytové družstvo) a kupující (dovolatel) uzavřeli
ústní kupní smlouvu o koupi garáže.
2/ Stvrzuje, že mezi prodávajícím (bytovým družstvem) a kupujícím (dovolatelem)
vznikl platný závazek vyhotovit v budoucnu „listinu vkladnou“ (písemnou kupní
smlouvu o prodeji garáže).
VI. K synallagmatické povaze závazku.
Podle dovolatele mělo reálné jednání prodávajícího (bytového družstva) a
kupujícího (dovolatele) za následek vznik synallagmatického závazku, což má za
následek povinnost prodávajícího vrátit kupujícímu jím zaplacenou kupní cenu a
takto musí být formulována i žaloba o vyklizení; srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (jde o rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále
jen „R 32/2011“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 25
Cdo 3902/2009 a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS
327/06 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2008 pod číslem
10).
VII. K možnosti soudu zamítnout žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže)
s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel má s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2011, sp. zn.
I. ÚS 3571/10 (uveřejněný pod číslem 91/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu) za to, že otázka, zda žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže)
lze zamítnout pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy, by měla být dovolacím
soudem posouzena jinak než v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 27. února 2013,
sp. zn. 26 Cdo 3887/2012.
S přihlédnutím k výše formulovaným otázkám pak dovolatel požaduje, aby věc byla
předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně
zamítnout. Napadené rozhodnutí má za plně souladné s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu i se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.
února 2013. Potud žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
prosince 2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3786/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3268/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3950/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
března 2013, sp. zn. 26 Cdo 2233/2012 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 1745/2013)
a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1517/2012,
dodávaje, že Nejvyšší soud v označených rozhodnutích provedl výklad typových
„nájemních smluv“ a shodně se soudy v této věci dospěl k závěru, že nejde ani o
smlouvu o výpůjčce ani o smlouvu inominátní, nýbrž o absolutně neplatnou
nájemní smlouvu.
Žalobce též zdůrazňuje, že výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy, a
to ani „ve vztahu k tzv. legitimnímu očekávání“, neboť dovolatel sice uzavřel s
bytovým družstvem smlouvu o smlouvě budoucí, na ochranu z ní vyplývajících práv
však nic neučinil a nechal marně uplynout veškeré lhůty. Co do aplikovatelnosti
institutu „legitimního očekávání“ poukazuje na obsah usnesení Ústavního soudu
ze dne 30. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 1908/11 (o tom, že článek 1
Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě nechrání „jen tvrzený majetkový nárok“).
Potud se dovolává též závěrů formulovaných k legitimnímu očekávání v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012 (ústavní
stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. října
2012, sp. zn. I. ÚS 4033/2012).
Postup, jímž by se institut „legitimního očekávání“ aplikoval i na situace, kdy
dotčená osoba nevyužila práv, jež jí zákon přiznával (dovolatel nikdy neučinil
výzvu k uzavření kupní smlouvy, ani nepodal žalobu na nahrazení projevu vůle),
by byl v rozporu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta
sunt“ (bdělým náležejí práva) a „ignoratia iuris non excusat“ (neznalost práva
neomlouvá).
Upozorňuje též na to, že dovolatel udává adresu pobytu ve Švýcarsku, takže
garáž v souvislosti s bydlením zjevně ani neužívá.
K námitkám dovolatele k výroku o náhradě nákladů řízení žalobce poukazuje na
to, že judikatura Ústavního soudu se vztahuje k hromadnému vymáhání bagatelních
pohledávek a na to, že Nejvyšší soud mu jako insolvenčnímu správci dlužníka
zastoupenému advokátem sám v minulosti přiznával náhradu nákladů právního
zastoupení (potud příkladmo odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1139/2011); dovolává se též závěrů obsažených v
usnesení Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. II. ÚS 3297/10.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vytyčených dovolatelem - nejprve
zabýval přípustností dovolání v této věci.
I. K charakteru žaloby o vyklizení garáže. II. K povaze úhrady poskytnuté
žalovaným bytovému družstvu. III. K dohodě o vzájemné ochraně investic.
V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř.
(nejde o žádný z případů uvedených v § 238a o. s. ř.), které určuje, že není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp.
zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24.
června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
Jak popsáno výše, dovolatel vymezuje (v samostatném odstavci dovolání)
přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
„která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, tedy, „že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014
citovaném), i v řadě dalších svých rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že:
„Dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím
soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v
režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit“. Srov. k tomu opět i usnesení sp. zn. I. ÚS
3524/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013.
Dovolatel - ač odvolacím soudem přiléhavě poučen o podmínkách přípustnosti
dovolání a ač zastoupen advokátkou - shora citovanou pasáží dovolání nevymezil
přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem.
Jelikož ve vztahu k právním otázkám formulovaným pod body I. až III. dovolání
(I. K charakteru žaloby o vyklizení garáže. II. K povaze úhrady poskytnuté
žalovaným bytovému družstvu. III. K dohodě o vzájemné ochraně investic.)
nezjednal dovolatel nápravu v dotčeném směru v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3
věta první o. s. ř.) ani v dalších částech dovolání (posuzováno podle obsahu
dovolání), Nejvyšší soud se pro tuto - po uplynutí lhůty k podání dovolání již
nezhojitelnou - vadu dovolání právními otázkami vadou postiženými již nezabýval
(vada, kterou si dovolatel v této části vadným dovoláním způsobil sám,
znemožnila Nejvyššímu soudu učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání).
Ve vztahu k otázce ad III. (K dohodě o vzájemné ochraně investic.) je dovolání
nezpůsobilé věcného přezkumu též proto, že dovolatel ji otevírá (předkládá k
posouzení dovolacímu soudu) na základě skutečnosti (že je švýcarským občanem),
kterou nepřípustně nově uplatnil až v dovolacím řízení (obvodní soud vycházel z
toho, že dovolatel je českým občanem a jiné tvrzení před soudy nižších stupňů
nezaznělo). Přihlédnout k takové skutečnosti je Nejvyššímu soudu zapovězeno
ustanovením§ 241a odst. 6 o. s. ř.
IV. K možnosti insolvenčního správce dlužníka požadovat náhradu nákladů řízení
za zastoupení advokátem.
Touto dovolací argumentací brojí dovolatel proti té části prvního výroku
rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu
ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu
o nákladech odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání
přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří též oba (výše
specifikované) výroky o nákladech řízení (před soudy všech stupňů). I pro tyto
akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §
238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (jež určuje, že dovolání podle § 237 není
přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o
vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v
§ 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží).
Jestliže dovolatel brojí (i prostřednictvím poukazu na § 150 o. s. ř.) proti
tomu, aby byl jakkoli zavázán k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů
žalobci, pak dovolání v této části směřuje proti těm výrokům rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo (v souhrnu) rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši
27.741 Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (aniž by šlo o
některý z případů, který uplatnění limitu 50.000 Kč pro účely přípustnosti
dovolání vylučuje).
Nejvyšší soud tudíž dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. jako objektivně nepřípustné.
Jen pro úplnost (v zájmu předejití dalších sporů na dané téma a bez vlivu na
výrok o odmítnutí dovolání) Nejvyšší soud upozorňuje, že v konkursních
souvislostech (při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání)
uzavřel pod bodem XX. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 186 (362), že správce konkursní podstaty
je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízeních, jejichž účastníkem se stal
místo úpadce, a že ve své dosavadní praxi při rozhodování o náhradě nákladů
řízení v insolvenčních souvislostech (ve vazbě na insolvenční zákon) přiznával
procesně úspěšnému insolvenčnímu správci též náhradu nákladů řízení za
zastoupení advokátem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
1139/2011, žalobcem přiléhavě zmíněné ve vyjádření k dovolání).
V. K posouzení titulu, který dovolatele opravňuje k užívání garáže. VI. K
synallagmatické povaze závazku.
Potud je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, k jejíž změně není důvod ani na základě dovolání podaného v této věci,
takže dovolání v rozsahu této otázky přípustné není.
K závěru, že zde není žádné (byť neplatné) kupní smlouvy, jež by dovolatele
opravňovala k užívání garáže z titulu vlastnického práva, srov. v typově
shodných věcech (z rozhodnutí zmíněných ve vyjádření k dovolání) např. rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, sp. zn. 26
Cdo 3268/2011 a sp. zn. 26 Cdo 2233/2012.
Není-li dovolání přípustné za účelem prověření správnosti závěru odvolacího
soudu, že zde není žádné (byť neplatné) kupní smlouvy, jež by dovolatele
opravňovala k užívání garáže z titulu vlastnického práva, pak je nelze věcně
zkoumat (není přípustné) za účelem posouzení synallagmatické povahy závazku
založené na dovolatelově mínění, že kupní smlouvu uzavřel.
Argumentace rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo
1551/2009, R 32/2011 a sp. zn. 25 Cdo 3902/2009 není případná již proto, že
tato rozhodnutí se váží právě ke kupní smlouvě (první řeší otázku určitosti
vymezení předmětu kupní smlouvy a další se zabývají synallagmatickou povahou
závazku z neplatné kupní smlouvy).
VII. K možnosti soudu zamítnout žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže)
s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
V tomto rozsahu je dovolání přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu se
odchyluje od závěrů, které byly v mezidobí přijaty Nejvyšším soudem v rozsudku
ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Co 3931/2013.
V uvedeném rozsudku dospěl Nejvyšší soud - v návaznosti na stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009,
sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, z něhož plyne, že odepření ochrany výkonu práva pro rozpor s
dobrými mravy přichází v úvahu při výkonu veškerých „soukromých“ práv a není tu
jediný zákonný důvod pro to, aby z nich byl vyčleněn určitý druh vlastnických
žalob, i s přihlédnutím k obsahu nálezů Ústavního soudu ze dne 12. května 2011
(dovolatelem zmíněným) a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13 (jež
se týkají obdobných věcí stejného žalobce) - k závěru, že pro rozpor s dobrými
mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě
nebytových prostor.
Jelikož odvolací soud vycházel (vázán nesprávným právním názorem vysloveným ve
zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013) z jiného názoru,
jeho rozhodnutí potud správné není.
Nejvyšší soud dále uvádí, že odvolací soud přehlédl i insolvenční souvislosti
dané věci. Dovolatel již podáním z 12. srpna 2009 poukázal na to, že garáž je
předmětem vylučovací žaloby (č. l. 28) a v průběhu jednání před odvolacím
soudem, konaného 5. dubna 2012, uvedl, že řízení o žalobě, kterou se u
Městského soudu v Praze domáhal pod sp. zn. 196 Cm 15/2009 vyloučení garáže z
majetkové podstaty dlužníka, bylo přerušeno usnesením tohoto soudu (č. l. 193 a
194). Již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů tak vyšla najevo
skutečnost, že mezi účastníky (dovolatelem coby žalobcem a insolvenčním
správcem coby žalovaným) je veden incidenční spor o vylučovací (excindační)
žalobě, kterou se dovolatel domáhá (ve smyslu ustanovení § 225 insolvenčního
zákona) vyloučení garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Veškeré úvahy
na téma, zda je důvod odepřít žalobci v této věci (insolvenčnímu správci
dlužníka) pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) výkon práva na
vyklizení garáže na základě posouzení „předinsolvenčních“ poměrů bytového
družstva a dovolatele, jsou tudíž předčasné.
Neuspěje-li totiž dovolatel s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se
prosadí práva „majetkové podstaty“ na úkor práv „vyklizovaného“, bude (bez
zřetele k možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná
domněnka oprávněnosti soupisu (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona). Řízení o
vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely
následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka, řešen
spor o to, zda silnější právo k majetku (zde garáži) má majetková podstata
(dlužník, zde bytové družstvo) nebo vylučovatel (zde dovolatel).
I kdyby (totiž) dovolatel (coby žalovaný) zvítězil ve sporu o vyklizení
nemovitosti na základě obrany, že má silnější právo ke garáži než dlužník
(bytové družstvo), neměla by tato skutečnost pro další chod insolvenčního
řízení žádný význam v případě, že by (byť následně) neuspěl (jako žalobce) ve
sporu o vylučovací žalobě.
Odvolací soud tedy pochybil i tím, že uvedenou skutečnosti ignoroval (jelikož
ji neměl za významnou) a celou věc nesprávně posuzoval mimo jakýkoli kontext
insolvenčního práva.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. (včetně
závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu