26 Cdo 3887/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22,
jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního
bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243,
zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha
Plachty 3163/28, proti žalovanému Ing. B. S., bytem v B., G. 97, Š.,
zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na hřebenech
II 1718/8, adresa pro doručování Praha 4, Na Pankráci 1724, o vyklizení garáže,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 121/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 64
Co 301/2011-208, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 64 Co
301/2011-208, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou dne 23. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního
stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance
7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalovanému byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizené mu předat „nebytovou jednotku - garáž č. 2548/46 v budově čp. 2548 postavené na pozemku parc. č. 2780/217, zapsané v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální
pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 3813 pro katastrální území S.“ (dále jen
„předmětná garáž“ nebo „garáž“). Žalobu odůvodnilo zejména tím, že je
vlastníkem této garáže, ke které nevznikl žalovanému platný nájem a užívá ji
bez právního důvodu. Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský
soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na
jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty
dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na
majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne
13.10.2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení
bylo pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce
namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, č. j. 11 C 121/2009-127, (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 6. 2009, č. j. 11 C 121/2009-23, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, č. j. 64 Co 164/2010-84, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) žalobě
vyhověl a uložil žalovanému vyklidit předmětnou garáž do 15 dnů od právní moci
rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že dlužník je
v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník garáže. Dne 25. 4. 1996 a opětovně
s datem „ květen 1997“ uzavřel jako budoucí prodávající se žalovaným jako
budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní reg. číslo 815/046,
v níž se zavázal k uzavření kupní smlouvy na garáž a příslušný podíl na
společných částech objektu a pozemku do devíti měsíců od nabytí právní moci
rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to za kupní cenu 173.200,- Kč bez DPH a bez
ceny poměrné části pozemku. Kupní cenu žalovaný uhradil v květnu 1997, kdy
garáž převzal a stále ji užívá. Dne 8. 1. 1999 uhradil žalovaný částku 26.782,-
Kč jako poměrnou část ceny pozemku. S datem „květen 97“ uzavřeli dlužník a
žalovaný smlouvu označenou jako nájemní smlouva (dále jen „Smlouva“) na dobu
určitou do doby vkladu vlastnického práva ke garáži a spoluvlastnickému podílu
na společných částech domu ve prospěch žalovaného. V čl. III. Smlouvy se
dohodli, že „vzhledem k charakteru právního vztahu je nájem bezúplatný“. Na
tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že vzhledem k
absenci ujednání o výši nájemného nejde o platnou nájemní smlouvu s tím, že
podle obsahu lze Smlouvu posoudit jako smlouvu o výpůjčce podle § 659 a násl. zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“), která byla právním úkonem insolvenčního správce spočívajícího ve
vstupu do řízení na místo původního žalobce vypovězena a tento úkon považoval
za požadavek vrácení věci ve smyslu § 255 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů. Dále
dospěl k závěru, že účastníky sjednaná lhůta 9 měsíců pro uzavření kupní
smlouvy začala plynout dne 30. 6. 1997 a uběhla dne 31. 3. 1998, žalovaný
nepodal žalobu na nahrazení projevu vůle a jeho nárok se po uplynutí lhůty
jednoho roku ( 31. 3. 1999) vzhledem ke vznesené námitce žalobce promlčel a ke
smlouvě již nelze přihlížet. Poté uzavřel, že žalovaný užívá garáž bez právního
důvodu a je povinen ji ve smyslu § 126 obč. zák. vyklidit. K otázce dobrých
mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. dodal, že „pokud se žalovaným nebyla v
dohodnuté době uzavřena kupní smlouva a on se svého práva v zákonné lhůtě u
soudu nedovolal, nemůže již legitimně očekávat plnění ze smlouvy o smlouvě
budoucí“. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 64 Co 301/2011-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal
skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval i jeho
závěr, že žalovaný užívá garáž bez právního důvodu s ohledem na neplatnost
Smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že
vlastnickému právu realizovanému žalobou podanou v této věci je namístě soudní
ochranu odepřít za použití § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti – s odkazem
na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky vydaná ve věci sp. zn. I. ÚS
353/04 a sp. zn. I. ÚS 3571/10 – zdůraznil, že splnil-li žalovaný své závazky
ze smlouvy o smlouvě budoucí, svědčí mu ke garáži „právo tzv. legitimního
očekávání nabytí vlastnického práva“, jemuž je třeba dát přednost před
vlastnickým právem dlužníka, jenž své závazky z této smlouvy porušil, jestliže
od 10. 7. 2000 (kdy bylo vloženo do katastru nemovitostí prohlášení vlastníka
budovy, kterým se určují prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek
stanovených zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů stanou jednotkami) do
současně doby vlastnické právo ke garáži nepřevedl, ačkoli objektivně mu v tom
nic nebránilo. Proto žalobu na vyklizení garáže zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a
odůvodnil je ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesouhlasil především s
právním názorem odvolacího soudu, že v dané věci jde o výkon práva v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V tomto ohledu zpochybnil závěr o
existenci legitimního očekávání nabytí vlastnického práva na straně žalovaného
s odůvodněním, že po datu 10. 7. 2000, kdy došlo ke vkladu prohlášení vlastníka
budovy do katastru nemovitostí, mu nic nebránilo domáhat se uzavření kupní
smlouvy žalobou podle ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák. Včas podaná žaloba by
způsobila stavení promlčecí doby a žalovanému v takovém případě mohlo svědčit
právo legitimního očekávání. Jestliže nechal marně uplynout zákonnou lhůtu,
právo na uzavření kupní smlouvy mu „zaniklo“. Dodal, že smyslem institutu
legitimního očekávání není „překonávat dosavadní legislativní úpravu smlouvy o
smlouvě budoucí a v ní stanovených lhůt“. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že
při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. se nezabýval relevantními
hledisky na straně obou účastníků a neučinil žádné závěry z toho, že žalovaný
garáž užívá po velmi dlouhou dobu bezplatně a že v řízení vystupuje na straně
žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Část
první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu. Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil dovolatel dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm.
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že žalovaný užívá garáž bez
právního důvodu; dovolací soud (vázán uplatněným dovolacím důvodem) proto z
tohoto závěru vychází. Dovoláním byla zpochybněna správnost dalšího závěru, na
němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to, že v dané věci je žaloba na
vyklizení předmětné garáže v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21
Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Soudní praxe je ve výkladu posléze citovaného ustanovení jednotná potud, že na
jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy
nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č.
87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě §
3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor,
jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99,
uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K
odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li
pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v
níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na
ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního
důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V
rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v
sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil,
že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných
místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku
na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na
ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom,
že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálená, svědčí rozsudek velkého
senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1.
2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/ 2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 68 v
sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura. Od uvedených právních
názorů se přitom judikatura Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2009,
sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010, ze dne
13.9.2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012 (ústavní stížnost podanou proti citovanému
rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 7. 11. 2012,
sp. zn. I. ÚS 4033/12) a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, dospěl-
li odvolací soud k závěru, že žalobu na vyklizení garáže (tj. nebytového
prostoru), užívané žalovaným bez právního důvodu, lze zamítnout za použití
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu