ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v Praze
1, Dušní 22, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového
družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO: 00033243, zastoupeného
Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28,
proti žalovanému Doc. Dr. Ing. T. M., zastoupenému JUDr. Kateřinou Skálovou,
advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, o vyklizení garáže, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 152/2009, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2012, č. j. 51 Co
269/2011-137, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.993,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5,
Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobou podanou dne 23. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního
stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance
7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalovanému byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat „nebytovou jednotku - garáž č. 2548/43 v budově čp. 2548 postavené na pozemku parc. č. 2780/217, zapsané v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální
pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 3813 pro katastrální území S.“ (dále jen
„předmětná garáž“ nebo „garáž“). Žalobu odůvodnilo zejména tím, že je
vlastníkem této garáže, ke které nevznikl žalovanému platný nájem a kterou tak
užívá bez právního důvodu. Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský
soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na
jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty
dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na
majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne
12.6.2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení
bylo pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce
namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 3. 2011, č.j. 5 C 152/2009-101,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužník je v katastru
nemovitostí zapsán jako vlastník garáže. Dne 20. 11. 1995 uzavřel jako budoucí
prodávající s Ing. J. S. jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí
smlouvy kupní reg. číslo 815/043, v níž se zavázal k uzavření kupní smlouvy na
garáž a příslušný podíl na společných částech objektu a pozemku do devíti
měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to za kupní cenu
173.200,- Kč bez DPH a bez ceny poměrné části pozemku. Ve smlouvě je vedle
jména budoucího kupujícího poznámka „ převod Ing. T. M., P., K.“. Žalovaný
uhradil žalobci dne 15. 5. 1997 částku 18.200,- Kč na třetí splátku a dne 1. 3. 1999 částku 35.442,- Kč na úhradu DPH a poměrnou část ceny pozemku; garáž
převzal a stále ji užívá. Dále bylo zjištěno, že žalovaný zastoupený na základě
plné moci ze dne 2. 7. 1997 D. M. uzavřel se žalobcem smlouvu označenou jako
nájemní smlouva (dále jen „Smlouva“), jejíž datum uzavření je nečitelné a v níž
byla doba nájmu sjednána na dobu určitou do okamžiku vkladu vlastnického práva
k jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy, přičemž
vzhledem „k charakteru právního vztahu“ byl nájem sjednán jako „bezúplatný“. Soud dospěl k závěru, že Smlouva, kterou posoudil jako smlouvu inominátní podle
§ 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč.
zák.“) s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce, je platná,
přestože neobsahuje ustanovení o výši „úhrady“ (vzhledem k tomu, že žalovaný
ještě před podpisem Smlouvy uhradil „kupní cenu“ garáže, nelze mít za to, že by
ji užíval bez jakéhokoli protiplnění). Smlouva byla uzavřena bez povinnosti
hradit nájemné v souladu s tehdejší vůlí účastníků a jejím cílem bylo „dočasně
řešit nastalou situaci“ do doby převodu vlastnického práva ke garáži na
žalovaného. Dodal, že poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobce by s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu bylo v rozporu s dobrými mravy podle §
3 obč. zák. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2012, č.j. 51 Co 269/2011-137,
změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému předmětnou garáž
vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně dovodil, že Smlouva není inominátní smlouvou podle § 51 obč. zák. s rysy smlouvy o výpůjčce a smlouvy nájemní, ale jedná se s ohledem na
projevenou vůli účastníků o smlouvu nájemní, která je však neplatná, neboť
postrádá podstatnou náležitost – úplatnost. Smlouvu nelze hodnotit ani jako
smlouvu o výpůjčce, i když některé znaky výpůjčky má. Uzavřel, že žalovaný
užívá garáž bez právního důvodu a je povinen ji ve smyslu § 126 obč. zák. vyklidit. Výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) vzhledem k tomu, že žalovanému nesvědčilo právo legitimního očekávání
nabytí vlastnického práva ke garáži, neboť smlouvu o smlouvě budoucí kupní
uzavřel s dlužníkem Ing. J. S., přičemž tato smlouva je účinná jen mezi jejími
účastníky a práva a povinnosti z ní nelze platně postoupit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen
„o.s.ř.“) a odůvodnil je ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3
o.s.ř. Z procesního hlediska odvolacímu soudu vytkl, že ho nepoučil podle §
118a odst. 2 o.s.ř. o možnosti jiného právního posouzení a rozhodl „překvapivě“
a že bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces tím, že v řízení před
odvolacím soudem došlo ke změně v obsazení senátu. Právní posouzení věci
odvolacím soudem označil za nesprávné, pokud jde o hodnocení Smlouvy s tím, že
se zcela v tomto směru ztotožňuje s posouzením věci soudem prvního stupně. Dále
namítal, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že žalobce
jej „ochromil“ v možnosti domáhat se sankčně svých nároků z uzavřené kupní
smlouvy tím, že ho udržoval po celou dobu v přesvědčení, že k převodu
vlastnického práva ke garáži v jeho prospěch dojde poté, co odpadnou „ryze
formální důvody“, a jako „prozatímní řešení“ mu předložil nájemní smlouvu. Právo vlastnické je stejně významné jako právo chránící oprávněné, tj. legitimní, očekávání smluvních stran, přičemž při posuzování toho, kterému z
těchto práv lze přiznat vyšší míru právní ochrany, je nutno vycházet z
„hodnocení počínání účastníků během naplňování společného cíle“; žalovaný se po
celou dobu choval předvídatelně a seriózně, své závazky z uzavřené smlouvy o
smlouvě budoucí splnil, zatímco žalobce splnění svého závazku soustavně
oddaloval a následky jím vyvolané se „ani nepokusil jakkoli odčinit“. Dovolatel
odkázal na rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1303/2008, nálezy Ústavního soudu sp. zn. ÚS 3571/10, ÚS 353/04, II. ÚS 571/08,
na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze v obdobných věcech a jako
„nedílnou součást“ svého dovolání přiložil vyjádření advokátky JUDr. Elišky
Vrané podané ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C
120/2009 a 11 C 121/2009. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření označil dovolání za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí;
zdůraznil zejména skutečnost, že žalovaný neuzavřel s dlužníkem žádnou smlouvu
o smlouvě budoucí kupní, nemohl proto nabýt legitimní očekávání převodu
vlastnictví a výkon práva žalobce ve vztahu k němu není v rozporu s dobrými
mravy. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
účinných do 31. 12. 2012, neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné. Dovolací soud předesílá, že nepřihlédl k obsahu podání advokátky JUDr. Elišky
Vrané, na něž právní zástupkyně žalovaného ve svém dovolání odkázala jako na
jeho „nedílnou součást“. Jestliže dovolatele zastupuje v dovolacím řízení
advokát, je podmínka povinného zastoupení dovolatele ve smyslu ustanovení § 241
o. s. ř. naplněna, když je dovolání tímto zástupcem sepsáno.
Advokát má možnost
ztotožnit se s obsahem podání učiněným samotným účastníkem před tím, než si
tento advokáta pro zastupování zvolí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2000,
pod poř. č. 64), ale nikoli s podáním jiného advokáta učiněným v jiné (byť
skutkově obdobné věci), neboť takové podání logicky neobsahuje důvody, z jakých
se rozhodnutí napadá. Podání učiněné v jiné věci nemůže reagovat na závěry, na
nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolatel v první řadě namítl, že řízení bylo postiženou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.],
kterou spatřuje v tom, že se mu v řízení před odvolacím soudem nedostalo
poučení dle § 118a odst. 2 o.s.ř. o možnosti odlišného právního posouzení, v
důsledku čehož pro něj bylo rozhodnutí odvolacího soudu „překvapivé“, jakož i v
tom, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně v obsazení senátu. Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje
doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující),
významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení
uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu spisu se podává, že odvolací
soud založil své zamítavé rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly v
průběhu řízení zjištěny a účastníky tvrzeny, nelze mu proto důvodně vytýkat, že
žalovaného nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., ani to, že
jeho rozhodnutí je nepředvídatelné, resp. „překvapivé“. Dovolatel dále namítal, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně v
obsazení senátu, tedy jinak řečeno, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, což
z obsahového hlediska vystihuje zmatečnostní vadu uvedenou v § 229 odst. 1
písm. f) o.s.ř. Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud ve věci jednal dne 14. 10. 2011 v
obsazení Mgr. Danuše Červenková (předsedkyně), JUDr. Renata Hertlová a JUDr. Vladimíra Čítková a nadále počínaje dnem 3. 2. 2012 ve složení Mgr. Danuše
Červenková (předsedkyně), JUDr. Iva Hubáčková a JUDr.
Z uvedeného vyplývá, že ke zkrácení procesních práv žalovaného v řízení
nedošlo. Protože z obsahu spisu důvod změny v obsazení senátu odvolacího soudu
neplyne a protože dokazování k této skutečnosti provádět v dovolacím řízení
nelze, dovolací soud uzavřel, že z obsahu spisu se existence vady podle
ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř. [ani jiné vady podle ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 ost. 3 o.s.ř.] nepodává. Dovolatel ve svém dovolání dále namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zpochybnil závěr
odvolacího soudu, že nájemní smlouva s nečitelným datem uzavřená mezi úpadcem a
žalovaným je neplatná a žalovaný užívá předmětnou garáž bez právního důvodu,
jakož i závěr, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy dle § 3
odst. 1 obč. zák., jestliže se domáhá ochrany svého vlastnického práva v
souladu s § 126 odst. 1 obč. zák. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. V projednávané věci uzavřeli právní předchůdce žalobce označený jako
pronajímatel a žalovaný označený jako nájemce smlouvu označenou jako nájemní. Předmětem nájmu učinili tam specifikovanou garáž (čl. I. Smlouvy), nájem byl
sjednán na dobu určitou, vymezenou čl. II. Smlouvy a „vzhledem k charakteru
právního vztahu“ se dohodli na nájmu „bezúplatném“ (čl. III. Smlouvy). Dovolací
soud zastává shodně s odvolacím soudem názor, že uzavřená smlouva je s
přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím
uzavřením sledovaly, smlouvou nájemní, což plyne nejen z jejího názvu, ale i z
odkazu účastníků na „ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku“. Z
ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve
znění pozdějších předpisů však plyne, že základním pojmovým znakem smlouvy o
nájmu nebytových prostor (stejně jako jakéhokoliv jiné nájemní smlouvy) je její
úplatnost. Jestliže tento definiční znak chybí (ve smlouvě byl nájem sjednán
jako „bezúplatný“), nemůže jít o platnou nájemní smlouvu. Odpovídá-li uzavřená smlouva určitému (výslovně upravenému) smluvnímu typu –
nájemní smlouvě – je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou
smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, příp. jako smlouvu inominátní (§ 51
obč. zák.) jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná
pro daný (upravený) smluvní typ. Neobstojí proto názor, že jde o smlouvu
inominátní (tedy výslovně neupravenou) s prvky smlouvy nájemní (jen proto, že v
ní bylo užito pojmů typických pro tento smluvní typ) a s prvky smlouvy o
výpůjčce (jen proto, že neobsahuje ujednání o nájemném - srov. rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012,
ze dne 13. 12. 2012, sp. zn.
26 Cdo 3873/2011, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26
Cdo 3077/2012). Z uvedeného je zřejmé, že Smlouva není právním titulem, který by žalovaného
opravňoval k užívání předmětné garáže. Závěr odvolacího soudu, že předmětnou
garáž užívá bez právního důvodu, je proto správný. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21
Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Soudní praxe je ve výkladu posléze citovaného ustanovení jednotná potud, že na
jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy
nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě §
3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor,
jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99,
uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K
odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li
pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v
níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na
ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního
důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. O tom,
že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálená, svědčí rozsudek velkého
senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/ 2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž v časopisu
Soudní judikatura číslo 4, ročník 2004, pod poř. č. 68).
Od uvedených právních
názorů se přitom judikatura Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2009,
sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010, ze dne
13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012 - ústavní stížnost podanou proti
citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 4033/12 - a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo
2018/2012). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s
dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí v souladu s
uvedenou judikaturou. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a
odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady spočívají v paušální odměně ve
výši 3.000,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 7 písm. d/ , § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004
Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 3.300,- Kč. Vzhledem k
tomu, že zástupce žalobce advokát Mgr. Karel Volf osvědčil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou
o.s.ř.) ve výši 693,- Kč. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
3.993,- je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí
(§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu