30 Cdo 1551/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyň a) Y. H. a b) H. V., zastoupených JUDr. Jaroslavem Peštou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, proti žalovanému Hlavnímu městu
Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ 00064581, zastoupenému
Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá tř.
13, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 9/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. října 2008, č.j. 13 Co 137/2008-455, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2008, č.j. 13 Co
137/2008-455, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. října 2007,
č.j. 9 C 9/2003-373, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. října 2007, č.j. „9 C 9/20003-373“ (správně „9 C /2003-373“) určil, že
„výlučným vlastníkem pozemkové parcely parcelní číslo 1608/20 v katastrálním
území Ď., obec P., a pozemkové parcely parcelní číslo 1608/32, katastrální
území Ď., je paní Y. H., v rozsahu ideální jedné poloviny vzhledem k celku
uvedených parcel(,) a paní H. V., v rozsahu ideální jedné poloviny vzhledem k
celku uvedených parcel.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném
řízení dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení
cit. rozsudku), že určovací žaloba je důvodná, neboť kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 a ze dne 14. února 1994, které s žalovaným (ve smlouvách
vystupujícího v postavení kupujícího) uzavřela (jako prodávající) M. B., právní
předchůdkyně žalobkyň, jsou ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné, a to z důvodu neurčitě vymezeného předmětu smlouvy (prodej
částí pozemků). S odkazem na v rozsudku citovanou judikaturu konstatoval, že u
obou smluv „nebyl geometrický plán v okamžiku jejich podpisu ke smlouvě pevně a
nezaměnitelným způsobem připojen a proto jsou obě shora uvedené kupní smlouvy
neplatné z důvodu neurčitě vymezeného předmětu smlouvy (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Ke zhojení této vady nemohlo dojít ani dodatečným připojením
geometrického plánu č. 445-81/95 žalovanou stranou.“ Neztotožnil se naopak (ze
strany žalovaného argumentovaným) s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 16. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že jestliže
geometrický plán byl jen přiložen jako příloha k převodní smlouvě a přesto
smlouva byla registrována a z obsahu k ní připojeného a státním notářstvím
předloženého geometrického plánu je objektivně jasné, jaká nemovitost se
převádí, není tato smlouva neplatná pro neurčitost. V dovolacím rozsudku
citovaná smlouva byla (totiž) uzavřena za účinnosti zákona č. 95/1963 Sb., kdy
registraci kupních smluv provádělo státní notářství a podle ustanovení § 6
odst. 2 vyhlášky Ústřední správy geodézie a kartografie č. 23/1964 Sb. musel
být geometrický plán k listině připojen jako její neoddělitelná součást jen v
případě, že listinou bylo zřizováno věcné břemeno, které se vztahovalo jen k
části pozemku. Byla-li listinou převáděna reálně oddělená část nemovitosti,
stačilo pouze předložení geometrického plánu, aniž by musel být neoddělitelnou
součástí listiny. Soud prvního stupně závěrem zdůraznil, že i kdyby se
ztotožnil s názorem žalovaného, že postačí odkaz na objektivně existující
geometrický plán, který splňuje náležitosti stanovené zákonem, musí slovní
popis oddělovaného pozemku, uvedený v kupní smlouvě, odpovídat zobrazení
pozemku v geometrickém plánu, což v případě kupní smlouvy ze dne 14. února 1994
není splněno a její předmět je tak vymezen zcela nesrozumitelně a zmateně. Je
tomu tak z toho důvodu, že převáděná nemovitost, označená v textu kupní smlouvy
jako „část pozemku č.p. 1608/7 v k.ú. Ď. o výměře 5.791 m2 uvedené v
geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29.11. 1993, kterým
vznikl nový pozemek č. 1608/2 z celkové výměry 6.481 m2 o výměře 5.791 m2“,
naprosto neodpovídá pozemku p.č. 1608/2 zaznačenému v geometrickém plánu č. 370-39/93, na nějž smlouva odkazuje. „Dle košilky tohoto geometrického plánu má
pozemek p.č. 1608/2 výměru 316.109 m2 a vznikl sloučením dvaceti menších
pozemků. Pozemku č.
1608/32, který je předmětem tohoto sporu, naopak dle
uvedeného geometrického plánu odpovídá díl »o« o výměře 5.791 m2 (ve srovnávací
sestavě parcel označený jako PK 105), o němž není v předmětné kupní smlouvě
zmínka.“
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
shora citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně (v
záhlaví nesprávně označeným rokem „2008“ namísto roku „2007“) potvrdil „s tím,
že se z výroku I vypouští slovo »výlučným«.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jakož i
s právním posouzení věci, které učinil soud prvního stupně. Soud prvního stupně
vzal správně za zjištěno, že ke kupním smlouvám týkajícím se předmětných
nemovitostí z roku 1993 a 1994 nebyly pevně a neoddělitelně připojeny
geometrické oddělovací plány, na něž tyto kupní smlouvy odkazovaly, ale jiné
geometrické plány, které nechal žalovaný vyhotovit v roce 1995. Žalovaný tyto
geometrické plány společně s listinou (označenou jako) „Upřesnění označení
pozemku“ ze dne 8. února 1996 připojil ke kupní smlouvám až v roce 1996. Kupní
smlouvy jsou neplatné pro neurčitost jejich předmětu, která je důsledkem
porušení povinnosti výslovně upravené v § 19 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. Ještě k 9. srpnu 2000 byly v oficiálním mapovém operátu katastru nemovitostí
vyznačeny původní pozemky p. č. 1608/6 o výměře 5.542 m2 a p. č. 1608/7 o
výměře 6.481 m2, jak byly vydány právní předchůdkyni žalobkyň, M. B. Nebyly tam
označeny žádné oddělené části těchto původních pozemků podle geometrických
plánů, na něž obě kupní smlouvy odkazovaly, ale ani části pozemků uvedené v
dodatečně vyhotoveném geometrickém plánu č. 445 – 81/95. Katastrální úřad Praha
– město – tím, že povolil vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům podle
uvedených kupních smluv ve prospěch žalovaného – pochybil, když přehlédl, že
kupní smlouvy nejsou dostatečně určité [§ 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů], protože ke smlouvám nebyl připojen
geometrický plán, který by odpovídal parcelním číslům pozemků uvedeným ve
smlouvách. Ke každé z nich byl připojen dodatečně vyhotovený geometrický plán
(č. 445 – 81/95), a v něm uvedená parcelní čísla pozemků nejsou totožná s
parcelními čísly uvedenými v kupních smlouvách. Odvolací soud dále dodal, že
Katastrální úřad Praha – město již zamítl svým rozhodnutím ze dne 17. září
1997, č.j. V 11 5956/96/Te, návrh ze dne 20. května 1995 na vklad vlastnického
práva ve prospěch žalovaného k pozemku p.č. 1608/32 podle kupní smlouvy ze dne
14. února 1994, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyň. Protože
žalovaný nepodal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, nabylo toto
rozhodnutí dne 30. září 1997 právní moci. V souladu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 33 Odo 868/2001, se stalo splnění závazku
prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k předmětným pozemkům
nemožným (§ 575 odst. 1 a 2 obč.
zák.), a v důsledku této nemožnosti plnění
zanikl i závazek, zde kupní smlouvy, ke dni, kdy nemožnost plnění nastala. Přesto žalovaný podal návrh na vklad podle stejné smlouvy podruhé. Odvolací
soud k tomu dále dodal, že (i)kdyby obě kupní smlouvy nebyly neplatné pro
neurčitost jejich předmětů podle § 37 odst. 1 obč. zák., jak správně dovodil
soud prvního stupně, zanikla by ke dni 30. září 1997 kupní smlouva ze dne 14. února 1994 pro již shora uvedenou nemožnost plnění. Za těchto okolností se
následkem předmětných rozhodnutí katastrálního úřadu nic nezměnilo na
vlastnických vztazích k uvedeným pozemkům, které zůstaly ve spoluvlastnictví
žalobkyň, jež je nabyly děděním po své právní předchůdkyni, matce M. B., a to
ke dni její smrti, tj. ke dni dne 18. května 1996 (§ 460 obč. zák.). Upřesnění
v potvrzujícím meritorním výroku v podobě vypuštění slova „výlučným“ byla pak
odstraněna logická nepřesnost, kdy žalobkyně jako podílové spoluvlastnice
předmětných pozemků, každá s podílem id. 1 ve vztahu k celku, byly zároveň
označeny jako výlučné vlastnice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel v dovolání vymezuje celkem tři
otázky, na nichž je podle jeho názoru založeno napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, a které mají po právní stránce zásadní význam. Jde o následující otázky:
1. zda pouhá skutečnost, že geometrický plán, na který smlouva ohledně
převáděné části pozemku ve svém textu též odkazuje, není se smlouvou fyzicky
„pevně a neoddělitelně“ spojen, tj. není k ní fyzicky přišit, způsobuje
absolutní neplatnost kupní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu smlouvy,
2. zda pozemek v kupní smlouvě ze dne 14. února 1994 je určitě
identifikován, a
3. zda zamítavým rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha – město ze dne 17. září
1997, č.j. V 11 5956/96/Te, došlo k dodatečné nemožnosti plnění závazku z kupní
smlouvy, pokud rozhodnutí nabylo právní moci, když katastrální úřad v
následujícím řízení vklad vlastnického práva (ve prospěch dovolatele) povolil. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a ve
svém dovolání podrobně uvádí argumenty, které podle jeho názoru svědčí o tom,
že předmět smluv byl vymezen dostatečně určitě. Odkazuje též na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3382/2007, v němž
dovolací soud zaujal právní názor, že ustanovení §§ 40, 46 obč. zák. ani jiný
právní předpis nevyžadují výslovně, aby geometrický plán byl nedílnou součástí
kupní smlouvy o převodu pozemků, které byly tímto plánem nově vytvořeny. Zákon
pouze stanoví, aby geometrický plán byl katastrálnímu úřadu předložen spolu s
návrhem na vklad a dalšími listinami, podle nichž má být proveden zápis do
katastru. K závěru soudu prvního stupně stran kupní smlouvy ze dne 14. února
1994 (pro rozhodnutí odvolacího soudu tato otázka určující nebyla) o tom, že
„předmět smlouvy je vymezen zcela nesrozumitelně a zmateně“ (viz odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně na str. 8, třetí odstavec)
dovolatel uvedl: „V textu kupní smlouvy ze dne 14.2. 1994 je jednoznačně
uvedeno, že předmětem převodu je část pozemku parc. č. 1608/7 o výměře 6.481 m2
v k.ú. Ď., a to část o výměře 5.791 m2, polohově vymezená v geometrickém plánu
č. zak. 370-39/93 ze dne 29.11. 1993, kterým vznikl nový pozemek parc. č. 1608/2. Současně je v textu kupní smlouvy uvedeno (čl. I.), že pozemek parc. č. 1608/7 o výměře 6.481 m2 v k.ú. Ď. (jehož část je předmětnou kupní smlouvou
prodávána) byl v pozemkovém katastru veden pod parc. č. (PK) 105 o výměře 6.481
2 v k.ú. Ď. Předmětným geometrickým plánem č. zak. 370-39/93 bylo do pozemku
parc. č. 1608/2 slučováno více částí různých pozemků, ale z uvedeného
geometrického plánu i z výkazu výměr k tomuto geometrickému plánu (...) je
zcela zřejmé, že jedinou částí původního pozemku parc. č. (PK) 105, slučovanou
do uvedeného pozemku parc. č.
1608/2, byla právě ona předmětná část uvedeného
původního pozemku parc. č. (PK) 105 s výměrou dílu 5.791 m2, která je v
uvedeném geometrickém plánu označena jako díl »o«. Je tedy naprosto zřejmé,
jaká část pozemku parc. č. 1608/7, resp. parc. č. (PK) 105 byla předmětnou
kupní smlouvou převáděna a vzhledem k uvedeným skutečnostem je zcela vyloučena
jakákoli záměna s jiným pozemkem či jinou částí pozemku.“ Argumentace odvolacím
soudem na (již shora cit.) rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo
868/2001, není případná, neboť toto rozhodnutí vycházelo ze zcela odlišných
skutkových okolností. Nejvyšší soud dospěl v uvedeném rozhodnutí k závěru o
zániku povinnosti plnit v důsledku dodatečné nemožnosti plnění za situace, kdy
katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva žalobců s odkazem na
nedostatky kupní smlouvy. To však není případ posuzovaný v tomto soudním sporu. Za otázku zásadního právního významu, která nebyla v judikatuře soudů
jednoznačně vyřešena, zde dovolatel považuje otázku, zda každé rozhodnutí
katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí představuje skutečnost, která způsobuje dodatečnou
nemožnost plnění z kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost. Důvodem, pro
který Katastrální úřad Praha – město zamítl svým rozhodnutím ze dne 17. září
1997 návrh na vklad vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům, byla
skutečnost, že návrh na vklad byl podán dva dny po smrti prodávající M. B., a
nikoliv pro vady předložených kupních smluv, které katastrální neshledal. Podle
názoru dovolatele tedy takové rozhodnutí nemůže způsobit stav, kdy vkladu na
základě uzavřené kupní smlouvy nelze dosáhnout. Závazek převést vlastnické
právo k pozemkům na základě kupních smluv ze dne 23. září 1993 a 14. února 1994
není závazkem, který by měl být prováděn osobně účastnicí smlouvy, která
zemřela. Tento závazek proto trval i po smrti původní účastnice smlouvy, paní
M. B. a přešel na její dědičky, tj. obě žalobkyně, které vstoupily do práv a
povinností zemřelé účastnice smlouvy. Na podporu této argumentace dovolatel
odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 33 Ca 228/94 a
rozsudek dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1606/2003. Stran překážky věci
rozhodnuté dovolatel pak odkazuje na závěry právní doktríny i rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu (např. ve věci sp. zn. 6 As 12/2008). Dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. V doplňujícím podání, doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. června 2009,
dovolatel v reakci na (níže uvedené) vyjádření žalobkyň k dovolání opětovně
odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3382/2007 (viz
shora). Zdůrazňuje, že neshledává skutečnost, že ke dni 9. srpna 2000
katastrální úřad údajně dosud neprovedl aktualizaci katastrální mapy, jako
rozhodující pro posouzení předmětu sporu. Podle právních předpisů se změna
katastrální mapy provádí až na základě geometrického plánu, který je součástí
listiny o právním vztahu k nemovitosti.
Není tudíž neobvyklé, že v krátkém
časovém období po povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch dovolatele
(vklad byl povolen rozhodnutím ze dne 28. června 2000) se změna pozemků v
katastrální mapě neprojevila. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele namítají,
že ani jedna ze tří právních otázek vymezených dovolatelem nesplňuje
náležitosti otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. K první otázce odkazují na ustanovení § 19 odst. 1 katastrálního
zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s tím, že odvolací soud
rozhodl v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou. Dovolatel rozsudek
odvolacího soudu v jeho podstatné části nesprávně a nedůvodně napadá, když bylo
v prvoinstančním i odvolacím řízení z originálů kupních smluv zcela najisto
prokázáno, že s těmito kupními smlouvami nejsou spojeny ani k nim jakkoliv
přiloženy ty geometrické (oddělovací) plány, na které kupní smlouvy v podstatné
otázce vymezení určitého předmětu smlouvy odkazovaly, ale jiné, dodatečně
vyhotovené geometrické plány s označením jiných pozemků. Odkaz dovolatele na
rozsudek dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3382/2007, je nepříhodný. Žalobkyně považují za podstatnou skutečnost, že sám žalovaný měl, co do
určitosti předmětu kupních smluv, potřebu změnit předmět kupních smluv novými
geometrickými plány, které si objednal v roce 1995. Ve vztahu k prokázané
skutkové podstatě věci není první právní otázka „nutnosti fyzického přišití“
geometrického plánu ke kupní smlouvě relevantní pro úvahu o přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K druhé právní
otázce, týkající se identifikace pozemku v kupní smlouvě ze dne 14. února 1994,
též s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní
soud“) ve věci sp. zn. III. ÚS 447/03, žalobkyně uvádějí, že v kupních
smlouvách z r. 1993 a 1994 definovaný předmět smluv nebyl označen tak, aby byl
nezaměnitelně rozpoznatelný od jiných předmětů. Nepřípadné jsou též odkazy
dovolatele na judikaturu. Žalobkyně mají za to, že konstantní judikaturu
dovolacího soudu i judikaturu Ústavního soudu je třeba chápat v logické a věcné
souvislosti s projednávaným případem, který tato judikatura řeší tím, že tam,
kde z jednotlivých judikátů vyplývá přesah právních závěrů obecně i na jiné
obdobné případy (jako je tomu u rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 33
Odo 868/2001) ji lze takto aplikovat i na tyto jiné případy. K třetí právní
otázce vymezené dovolatelem v dovolání žalobkyně uvádějí, že její formulace je
v logickém i gramatickém rozporu s konstatováním dovolatele na str. 3, čl. III
dovolání, kde je uvedeno, že určitost předmětných kupních smluv je třeba
zkoumat ke dni jejich uzavření bez ohledu na další postup katastrálního úřadu v
řízeních o povolení vkladu vlastnického práva. Tento závěr dovolatele o
nutnosti zkoumání předmětu kupních smluv ke dni jejich uzavření je zcela
správný a odpovídá prokázaným skutečnostem v řízení, jakož i právním závěrům
obou soudů, tj. skutkovému stavu, na němž spočívá právní posouzení odvolacím
soudem. Tímto skutkovým stavem je vázán i dovolací soud při úvaze o
přípustnosti dovolání. Žalobkyně navrhují, aby dovolací soud dovolání
dovolatele odmítl, a v případě, že by dovolací soud posoudil dovolání jako
přípustné, aby dovolání zamítl jako nedůvodné s tím, že v řízení nebylo
prokázáno, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na
nesprávném právním posouzení věci. Napadené usnesení odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem
2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k
bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal
a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. V posuzované věci dovolání dovolatele směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci určení vlastnického práva k nemovitostem. Poněvadž jde o
potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, je v takovém případě ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce posledně uvedeného paragrafu
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o
řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného
práva); jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění či namítané vady řízení) přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou
relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají
obecný přesah (tzn. že řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec -
její řešení lze zobecnit a využít i při rozhodování v jiných případech) a
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. zpochybnil. Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující
atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za
předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s
posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí
NS sv. 2/2001, C 203).
Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je
příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné
aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů
29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor
civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111). Dovolatel ve svém dovolání již při shora zreferované argumentaci
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání pak Nejvyššímu soudu předkládá k řešení (celkem tři zformulované)
právní otázky týkající se (ještě jednou ve stručnosti shrnuto) 1. absolutní
neplatnosti kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k částem pozemků pro
jejich neurčité vymezení ve vazbě na (ke smlouvě) nepřipojený geometrický plán,
na které smlouvy odkazují, dále 2. určitosti identifikace pozemku v kupní
smlouvě ze dne 14. února 1994, a konečně 3. posouzení, zda (shora označeným a
pravomocným) rozhodnutím (příslušného) katastrálního úřadu (ve věci zamítnutí
návrhu na vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru
nemovitostí ve prospěch dovolatele) došlo k dodatečné nemožnosti plnění závazku
z kupní smlouvy. Nejvyšší soud z těchto tří dovolatelem vymezených právních otázek
považuje za zásadně významnou pouze otázku první, jejíž řešení bylo pro
odvolací soud určující z hlediska právního posouzení věci a která ve skutkových
souvislostech posuzované věci byla odvolacím soudem vyřešena nesprávně, v
rozporu s hmotným právem a (s níže vyloženou) judikaturou dovolacího soudu. Současně řešení této otázky vykazuje i judikatorní přesah, neboť stávající
judikatura související s danou materií nebyla v souvislostech daného případu
komplexně (též ve vazbě na tzv. katastrální předpisy) řešena, a proto Nejvyšší
soud pokládá za nezbytné se k uvedené otázce v rámci rozhodování o tomto
mimořádném opravném prostředku vyjádřit. Řešení druhé a třetí právní otázky
nebylo pro odvolací soud při meritorním rozhodování určující a proto nejsou
dány předpoklady k přezkumu řešení těchto otázek v dovolacím řízení. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu k příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou
právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil
nesprávné právní závěry. V dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud skutkovým stavem
zjištěným soudy nižších stupňů vázán a vychází z něho a dovolací přezkum je tak
omezen na posouzení, zda tento skutkový stav umožňoval odvolacímu soudu učinit
ty právní závěry, na nichž spočívá jeho rozhodnutí.
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného
rozsudku, odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel ze skutkového stavu
věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a byl již shora v podstatném
skutkovém rámci vyložen. M. B., právní předchůdkyně žalobkyň, uzavřela s
žalovaným (dne 23. září 1993 a dne 14. února 1994) dvě kupní smlouvy, jejichž
předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k (odděleným) částem pozemků,
jak byly identifikovány ve smlouvách s odkazem na zpracované geometrické plány,
z prodávající na žalovaného. Kupní ceny podle smluv byly vypořádány. Geometrické plány netvořily neoddělitelnou součást uvedených kupních smluv. Prodávající M. B. zemřela dne 18. května 1996, přičemž do její smrti nebyl
podán návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle těchto
kupních smluv do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného. Žalobkyně na
základě usnesení téhož soudu prvního stupně ze dne 25. března 1999, č.j. 20 D
876/98-129, byly posléze zapsány v katastru nemovitostí jako podílové
spoluvlastnice, a to každá v rozsahu id. 1 pozemků p.č. 1608/6 o výměře 5.542
m2 a p.č. 1608/7 o výměře 6.481 m2, vše katastrální území Ď.. Katastrální úřad
Praha – město rozhodnutím ze dne 17. září 1997, č.j. V 11 5956/96/Te, zamítl
návrh dovolatele na povolení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch podle
kupní smlouvy ze dne 14. února 1994 s odůvodněním, že návrh byl podán poté, co
prodávající M. B. zemřela a nebyla tak ke dni doručování návrhu na vklad
oprávněna nakládat s předmětem právního úkonu. Odvolací soud dále vycházel ze
zjištění, že dne 7. června 2000 podal žalovaný u Katastrálního úřadu Praha –
město návrh na vklad vlastnického práva ve svůj prospěch do katastru
nemovitostí, když k oběma kupním smlouvám připojil jiné geometrické plány, než
na které bylo v kupních smlouvách odkazováno, a dále listinu označenou jako
„Upřesnění označení pozemku“ následujícího obsahu:
1. (v případě kupní smlouvy ze dne 23. září 1993): „Kupní smlouvou č.
31220/40/93/N ze dne 23.9. 1993 převáděná parcela v kat. úz. Ď. označená dle
geometrického plánu č. zakáz. 301-1/92 ze dne 27.8. 1992
- č.k. 91 díl d vedená v kat. nem. jako část 1608/6 o výměře 3800 m2
se upřesňuje dle geometrického plánu č. pl. 445-81/95 ze dne 8.11. 1995 na
parcelu č.p. 1608/20 o stejné výměře.
Pod upřesněným číslem bude zapsána v kat. nemovitostí.
Toto upřesnění je nedílnou součástí výše uvedené kupní smlouvy
V Praze dne 8.2. 96
Ing. J. M.
vedoucí odboru
městského investora MHMP.“
2. (v případě kupní smlouvy ze dne 14. února 1994): „Kupní smlouvou ze dne
14.2. 1994 převáděna parcela v kat. úz. Ď. označená dle geometrického plánu č.
zakáz. 370-39/93 ze dne 29.11. 1993
- část p.č. 1608/7 o výměře 5791 m2 se upřesňuje dle geometrického plánu č.
pl. 445-81/95 ze dne 8.11. 1995 na parcelu č.p. 1608/32 o stejné výměře.
Pod upřesněným číslem bude zapsána v kat. nemovitostí.
Toto upřesnění je nedílnou součástí výše uvedené kupní smlouvy.
V Praze dne 8.2. 96
Ing. J. M. (...).“
Katastrální úřad Praha – město na základě těchto dvou kupních smluv
povolil vklad vlastnického práva k takto označeným pozemkům ve prospěch
dovolatele, a to na základě rozhodnutí ze dne 28. července 2000 s právními
účinky vkladu ke dni 7. července 2000. Vzhledem k (katastrálním úřadem původně
považované) pluralitě popsaných nabývacích titulů k týmž pozemkům ve prospěch
žalobkyň a dovolatele došlo v katastru nemovitostí k duplicitnímu zápisu
vlastnictví. Na základě rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu
v Praze ze dne 13. prosince 2002, č.j. O-55/726/2002/Ba, bylo ovšem v rámci
řízení o opravě chyb v katastrálním operátu, přistoupeno k odstranění této
duplicity ve prospěch dovolatele, který byl nadále zapsán jako jediný vlastník
předmětných pozemků. Podle ustanovení § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující
zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní
předpisy s takovým projevem spojují. Podle ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn
jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle druhého
odstavce téhož paragrafu právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, který nebyl
učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Podle ust. § 40 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, nebyl-li
právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Smlouvy o převodech nemovitostí musejí mít písemnou formu (ust. § 46
obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v
případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena,
jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu ust. § 40 odst. 1 obč. zák. Vlastnictví věci lze nabýt mimo jiné kupní smlouvou (§ 132 odst. 1
obč. zák.). Pojmovými znaky kupní smlouvy je předmět koupě a kupní cena (srov. §
588 obč. zák.). Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem
evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této
smlouvy (§ 133 odst. 2 obč. zák.). U ostatních nemovitostí, tj. nemovitostí,
které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, se v případě jejich
převodu na základě smlouvy vlastnictví k nim nabývá (teprve) vkladem do
katastru podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky
[katastrální zákon (dále již „zákon č. 344/1992 Sb.“ nebo „katastrální
zákon“)]. Nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru
nemovitostí je dvoufázové; jeho esenciálním předpokladem je vznik závazkově
právního vztahu (např.
prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, jejímž předmětem
je úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z prodávajícího
do vlastnictví kupujícího za dohodnutou kupní cenu) s právními účinky inter
partes, kdy k nabytí vlastnického práva k takto smluvně převáděnému nemovitému
majetku a tedy k dovršení věcně právních účinků erga omnes, je zapotřebí vkladu
tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vklad vlastnického práva lze
provést jen na základě pravomocného rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu
[§ 3 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, (dále již „zákon č. 265/1992
Sb., nebo „zákon o zápisech“) a § 5 odst. 1 zákona č. 359/1992 Sb., o
zeměměřičských a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších předpisů]. Rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, lze provést zápisem ve spisu. Proti
rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný opravný prostředek, ani
žaloba ve správním soudnictví (§ 5 odst. 3 zákona o zápisech). Za vklad se
přitom považuje (až) zápis do katastrálních operátů (srov. § 13 téhož zákona). Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho
povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušenému katastrálnímu
úřadu (srov. § 2 odst. 3 cit. zák.). Při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru
nemovitostí na základě smlouvy je tedy třeba rozlišovat právní důvod nabytí
vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus
adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku
vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až
vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. § 133
odst. 2 obč. zák.); taková smlouva má pouze účinek obligační - zavazuje
zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele
(kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu
vlastnictví, převedl. A jak již shora bylo uvedeno, ke smluvnímu nabytí
vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na
základě tzv. složené (komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu
vlastnického práva a jeho vkladu do katastru nemovitostí. Tato právní
skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech jejích složek, tedy
vkladem do katastru nemovitostí. To, že vklad do katastru nemovitostí má zpětné
účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost,
která má za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až
provedením vkladu do katastru. Zpětné právní účinky vkladu nastávají jen na
základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj.
jen tehdy, bylo-li návrhu
na vklad pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu vyhověno) a odvíjí se od
toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že
na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních
operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl
proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani zpětné právní účinky
vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu
doručen návrh na vklad (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 659/2009, in www.nsoud.cz). Zákon č. 344/1992 Sb, platný v rozhodném období (kdy předmětné
smlouvy byly účastník uzavřeny), mimo jiné stanovil, že:
- v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny
pozemky parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží
[§ 5 odst. 1 písm. a)], a pozemky, které jsou evidovány zjednodušeným způsobem
(§ 29 odst. 3), parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením,
zda se jedná o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu
nebo scelovacího operátu, a s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém
leží [§ 5 odst. 1 písm. b)],
- má-li být část pozemku sloučena do pozemku sousedícího nebo má-li z více
částí vzniknout nový pozemek, je přípustné též označení převáděné části pozemku
v listině písmenem malé abecedy s odkazem na geometrický plán, kterým je
vymezena, pokud z listin předložených pro zápis do katastru vyplývá realizace
všech nezbytných změn právních vztahů podle takového geometrického plánu (§ 5
odst. 2),
- pro zápis nových staveb, reálně oddělovaných částí nemovitostí, jakož i
věcného břemene k části pozemku do katastru, musí být předložen též geometrický
plán, u nových staveb též doklad o přidělení čísla popisného nebo evidenčního,
10) pokud se jim přiděluje, a u rozestavěných budov, bytů a nebytových prostor
čestné prohlášení vlastníka nebo jiného oprávněného s jeho úředně ověřeným
podpisem, že se jedná o rozestavěnou budovu, byt a nebytový prostor (§ 5 odst. 5),
- geometrický plán je neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být
proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální
mapy (odst. 1); geometrický plán musí být ověřen, že svými náležitostmi a
přesností odpovídá platným předpisům, a opatřen souhlasem katastrálního úřadu s
očíslováním parcel (odst. 2),
- údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a
geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro právní úkony týkající
se nemovitostí vedených v katastru (§ 20). V době uzavření předmětných smluv zákon o zápisech a katastrální
zákon prováděla vyhláška č. 190/196 Sb. (později nahrazené vyhláškou č. 26/2007
Sb.), která v ustanovení § 63 odst. 2 stanovila, že geometrický plán, který je
součástí mimo jiné listiny o právních vztazích k nemovitostem, je spolu s
měřickou dokumentací technickým podkladem pro provedení změny v souboru
geodetických informací a v souboru popisných informací.
S připomenutím relevantních ustanovení zákona o zápisech a
katastrálního zákona lze konstatovat, že posledně zmíněné zákony jsou vůči
občanskému zákoníku ve vztahu právních předpisů speciálních k právnímu předpisu
obecnému. V poměrech identifikace (i oddělovaných částí) nemovitostí to
současně znamená, že katastrální zákon jako speciální právní předpis stanoví
další podmínky k tomu, aby bylo možné naplnit druhou fázi pro nabytí věcného
práva k nemovitostem, tj. vklad (vlastnického či jiného věcného) práva. Hospodářský a občanskoprávní význam spojený s nakládáním s nemovitého majetku a
nutnost řádné evidence nemovitostí v katastru, právní jistota, řád a
nezpochybnitelnost majetkoprávních úkonů vedly zákonodárce k tomu, že
nemovitosti musejí být ve věcných smlouvách určitým, srozumitelným, tedy
nezpochybnitelným způsobem identifikovány [srov. Vrcha, P.: Katastrální (a
související) judikatura, Linde Praha, a.s., 1996, str. 121]. Katastrálním zákonem kladené požadavky na označení nemovitého majetku
v listinách, které jsou katastrálnímu úřadu předloženy jako podklad pro
navrhovaný zápis (vklad, záznam, poznámka) do katastru nemovitostí, ovšem
nerozšiřují výčet esenciálních náležitostí pro ten který občanskoprávní úkon,
jehož předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v
katastru nemovitostí, nýbrž stanoví speciální požadavky, které je nezbytné
dodržet, aby katastrální úřad mohl navrhovanému vkladu podle takové
(podkladové) listiny vyhovět. Tj. rozhodnout o jeho povolení a na podkladě
pravomocného rozhodnutí učinit příslušný zápis do katastrálních operátů, a to s
právními účinky vkladu ke dni podání vkladového návrhu. Proto je v případě
sporu o platnost smlouvy – (z pohledu katastrálního zákona tzv. podkladové
listiny, podle které má dojít k účastníky sledovanému zápisu příslušného
věcného práva do katastru nemovitostí) – nezbytné důsledné rozlišování
popsaného občanskoprávního a katastrálního aspektu věci. V případě vzniklého
sporu o určení vlastnictví k takto dotčenému nemovitému majetku soudy při
rozhodování musejí zohlednit následující aspekty. Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena
písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je
tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné,
co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. C don 227/96, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145). Určitost písemného projevu vůle
je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně
pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního
vztahu. V nálezu ze dne 21. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 298/98 (in
www.nalus.usoud.cz), Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“)
judikoval, že tak, jak je ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č.
265/1995
Sb., ve znění pozdějších předpisů, formulováno, umožňuje, aby na listině
obsahující právní úkon samotných účastníků byly eventuálně údaje potřebné pro
realizaci rozhodnutí o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí doplněny. Současně uvedl, že nesdílí právní názor, podle kterého v případě, že v kupní
smlouvě nejsou označeny nemovitosti v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 zákona
č. 344/1992 Sb., je smlouva neurčitá (k tomu srov. např. též nález Ústavního
soudu ze dne 12. června 2002, sp. zn. I. ÚS 321/2000, tamtéž). Tento právní
názor Ústavního soudu, obsažený v jeho vykonatelném rozhodnutí, které je ve
smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány a orgány, je při
posuzování platnosti právních úkonů, na jejichž základě má dojít (je účastníky
zamýšleno dosažení) příslušného zápisu věcného práva do katastru nemovitostí,
klíčový. Při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít
stále na paměti to, co sumarizoval na podkladě své dosavadní judikatury Ústavní
soud v nálezu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06 (in tamtéž). Totiž, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany
autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku
fungování materiálního právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých
smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně,
aby v co nejširší možné míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je
třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry
a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by
měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. S promítnutím specifických aspektů zmíněných katastrálních předpisů
proto Nejvyšší soud kupř. v rozsudku ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo
318/2003, formuloval právní názor, že je nutno činit rozdíl mezi označením
nemovitostí ve věcné smlouvě, jejichž specifikace nemusí odpovídat požadavkům
podle katastrálního zákona, a označením předmětu vkladu do katastru, kdy při
zápisu do katastru musí předložený návrh s věcnou listinou být v souladu s
formálními požadavky katastrálního zákona. Dále uvedl, že ve smlouvě musí být
její předmět vymezen dostatečně určitě, aby nevznikly žádné pochybnosti, co je
předmětem převodu, zejména, aby byl předmět smlouvy odlišen od jiných obdobných
předmětů (nemovitostí). Oproti tomu při zápisu do katastru nemovitostí musí
předložený návrh být v souladu s formálními požadavky zákona o č. 265/1992 Sb. a zákona č. 344/1992 Sb., konkrétně s § 5 odst. 1 písm. c) posledně cit. zákona. Formální náležitostí návrhu na vklad do katastru nemovitostí je i
geometrický plán jako jeden z podkladů pro zápis. Rovněž v rozsudku ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1332/2006
(in www.nsoud.cz), Nejvyšší soud judikoval, že pro závěr o určitosti popisu
nemovitostí ve věcné smlouvě není významné, že tyto nemovitosti nejsou popsány
zcela v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona,
pokud jejich popis je umožňuje nezaměnitelně individualizovat.
Nejvyšší soud (v aktuálním) rozsudku ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30
Cdo 2591/2008, se k judikovaným právním názorům přihlásil, když rovněž dospěl k
závěru, že pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s
požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat
vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala
jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno
pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k
neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou
vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch
skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného
právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z
celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím
došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě. Nejvyšší správní soud České republiky (dále již „Nejvyšší správní
soud“) v rozsudku ze dne 16. prosince 2008, č.j. 2 As 62/2008-91, mj. uvedl, že
„se neztotožňuje ani s argumentací stěžovatelky, že geometrický plán v daném
případě měl být neoddělitelnou součástí rozsudku ve smyslu ustanovení § 19
odst. 1 věta první katastrálního zákona. Podle tohoto ustanovení platí, že
geometrický plán je neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden
zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy. Jak
totiž uvedl již krajský soud (...), tato podmínka byla splněna tím, že ve
výroku citovaného rozsudku (...) se na předmětný geometrický plán výslovně
odkazuje (viz výše) a tento geometrický plán byl ostatně přiložen i při zápisu
záznamu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Tento názor je zcela
správný a logický, protože požadavek učinit geometrický plán neoddělitelnou
součástí příslušných listin nelze vykládat tak, že se tento musí stát jejich
součástí. Podstatné je, že z těchto listin musí být jednoznačně seznatelné, z
jakého geometrického plánu vycházejí, o čemž v daném případě nemohlo být
sebemenších pochybností.“
Geometrický plán, zobrazující kvalifikovaným způsobem určitou část
zemského povrchu, sám o sobě z hlediska § 34 obč. zák. žádným právním úkonem
není, a to ani tehdy, stal-li se neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má
být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do
katastrální mapy (viz § 19 katastrálního zákona). Právním úkonem není především
proto, že sám o sobě neznamená žádný projev vůle; je pouhým obrazem či
znázorněním určitého pozemkového uspořádání, ať již stávajícího, minulého nebo
předpokládaného budoucího (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2004,
sp. zn. 22 Cdo 2632/2003, in www.nsoud.cz).
Jinými slovy řečeno, podkladem pro
změnu v katastru nemovitostí může být geometrický plán pouze jako příloha
listiny (smlouvy, soudního rozhodnutí atd.), podle které má být zápis do
katastru proveden; bez existence takové listiny však nemůže být jakákoliv změna
v katastru nemovitostí na základě geometrického plánu, byť i opatřeného
razítkem katastrálního úřadu, provedena (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 16. října 2010, č.j. 9 As 53/2010-81). Lze proto k dovolatelem vymezené (první a dovolacím soudem řešené)
právní otázce týkající se náležitostí kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod
vlastnictví k (oddělené) části pozemku, uvést, že pro určitost a tedy platnost
této smlouvy není rozhodující, zda smlouva coby podkladová listina vskutku může
z hlediska požadavků katastrálního zákona obstát, nýbrž to, zda z hlediska v ní
vymezeného předmětu lze za užití ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. dospět k
závěru, že předmět smlouvy je označen srozumitelně a určitě. Pro takový závěr
není určující, zda geometrický plán je či není neoddělitelnou součástí smlouvy,
neboť splnění tohoto požadavku je vyžadováno při rozhodování příslušného
katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Určujícím je pouze a jen to, zda předmět smlouvy, tj. k čemu se
smluvní strany uzavřenou smlouvou upínají, čeho chtějí dosáhnout (v tomto
případě úplatného převodu vlastnického práva k oddělené části pozemku z
prodávajícího na kupujícího), je označen (identifikován) určitě a srozumitelně. V případě smlouvy o převodu části pozemku je nezbytné předmět převodu
označit nezaměnitelným způsobem, a to ve vazbě na zpracovaný geometrický plán,
který pro účely povolení vkladu do katastru nemovitostí musí být součástí
smlouvy tak, aby se mohl stát podkladem pro zápis změny, pokud jeho obsah je v
souladu s údaji katastru nebo pokud není z technických příčin nezpůsobilý k
zápisu (srov. § 37 odst. 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb. a zákon č. 344/1992 Sb.). Nejvyšší soud je toho právního názoru,
že pokud ve smlouvě, jíž se převádí vlastnické právo k části pozemku, je
převáděná část pozemku označena zcela nezaměnitelným způsobem, včetně odkazu na
(již) zpracovaný geometrický plán (který se má stát technickým podkladem pro
provedení změny v souboru geodetických informací a v souboru popisných
informací), pak okolnost, že v době uzavření smlouvy tento geometrický plán
nebyl její součástí, nemůže bez dalšího vést k závěru o absolutní neplatnosti
smlouvy ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na ustanovení § 5
odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb. z důvodu, že předmět koupě nebyl v kupní smlouvě
označen určitě. Na věci nic nemění, že k dosažení účastníky sledovaného převodu
vlastnického práva, resp. k nabytí vlastnictví vkladem je nezbytné, aby ve
smyslu ustanovení § 19 odst. 1 katastrálního zákona byl geometrický plán
neoddělitelnou součástí smlouvy, podle které má být proveden zápis (zde ve
formě vkladu) do katastru nemovitostí. Dovolatel proto ve své dovolací
argumentaci důvodně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
listopadu
2008, sp. zn. 30 Cdo 3382/2007, obsahující mimo jiné právní názor, že
ustanovení §§ 40 a 46 obč. zák., ani jiný právní předpis nevyžadují výslovně,
aby geometrický plán byl nedílnou součástí kupní smlouvy o převodu pozemků,
které byly tímto plánem nově vytvořeny. Od tohoto právního názoru nemá dovolací
soud důvod se ani v této věci odchylovat, čímž je také zřejmé, že odvolací
soud, který ve věci zaujal zásadně odlišný právní názor, pochybil, neboť
nesprávně si vyložil a aplikoval shora citovanou právní úpravu a navíc rozhodl
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (do které je třeba zařadit i rozsudek
dovolacího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004, jehož
právní závěry – s přihlédnutím k již shora vyloženému – jsou i za stávající
právní úpravy nadále použitelné). Řešení uvedené otázky v dané věci odvolacím soudem bylo ovšem
specifické potud, že dovolatel k předmětným kupním smlouvám nakonec pro účely
vkladového řízení připojil jiný geometrický plán s písemným dodatkem, že s
ohledem na nově zpracovaný geometrický plán dochází k upřesnění předmětných
částí převáděných pozemků (oddělením nově vzniklých pozemků). Odvolací soud
dospěl k závěru o neurčitosti předmětu těchto smluv, aniž by zkoumal, zda
identifikace předmětu převodu v těchto smlouvách je z občanskoprávního hlediska
(ještě) souladná s obsahem nově zpracovaného geometrického plánu či nikoliv. Pokud by taková identifikace – za užití postupu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. – s tímto geometrickým plánem souladná byla, pak v situaci, kdy o vkladu
vlastnického práva bylo již katastrálním úřadem rozhodnuto, ač podle vpředu
cit. sdělení Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Praze, odboru
kontroly a dohledu, měl katastrální úřad při rozhodování (vážně) pochybit
(soudům v občanském soudním řízení podle části třetí o. s. ř. ovšem nepřísluší
hodnotit či přezkoumávat postupy a rozhodovací akty katastrálních úřadů), by
neplatnost smlouvy z důvodu neurčitosti vymezení jejího předmětu nebylo možno
dovodit. Podle Nejvyššího soudu by totiž (z hlediska požadavků na vymezení
občanskoprávního předmětu smlouvy) pro platnost smlouvy bylo (i nadále)
určující, zda předmět převodu byl (ne)zaměnitelně identifikován. Pokud ano, pak
okolnost, že v takto zcela výjimečně situaci příslušný katastrální úřad přesto
povolil vklad do katastru nemovitostí, je zde rozhodná potud, že k
právotvornému účinku vkladu (v důsledku pravomocného rozhodnutí katastrálního
úřadu) již došlo, že předložené listiny s předmětným geometrickým plánem podle
katastrálního úřadu ke dni podání vkladového návrhu tvořily relevantní podklad
pro zápis změny vlastnictví, a že proti uvedenému rozhodnutí katastrálního
úřadu nebylo možno uplatnit žádný opravný prostředek či žalobu podle části páté
o. s. ř. Správnost uvedeného právního závěru lze argumentačně podepřít i
řešením (hypotetické) situace, pokud by např. z technických příčin, resp.
v
důsledku technického pochybení při zpracování geometrického plánu nebylo možno
v řízení o povolení vkladu vlastnického práva k části pozemku takovému návrhu
vyhovět, ačkoliv by nebylo žádných pochyb o určitosti předmětu smlouvy. V
takovém případě by účastníci byli i nadále vázáni uvedenou smlouvou, která –
měla-li by tvořit též z hlediska katastrálního zákona podklad pro účastníky
sledovaný zápis (zde ve formě vkladu) do katastru nemovitostí - by musela
obsahovat řádně zpracovaný geometrický plán. Za účelem dosažení předmětu
smlouvy by proto účastníci byli povinni vytvořit patřičnou součinnost a v
případě (ze strany toho kterého účastníka) neposkytnutí takové součinnosti, by
dotčené straně nezbylo, než se v daném směru domáhat poskytnutí soudní ochrany
tak, aby byly splněny i podle katastrálního zákona všechny náležitosti pro
povolení vkladu, tj. zde ve formě zpracovaného a příslušným katastrálním úřadem
ověřeného oddělovacího geometrického plánu. V posuzované věci ovšem katastrální
úřad vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch dovolatele
povolil, takže předmětem řízení o určení vlastnictví je primárně posouzení
otázky platnosti uvedených smluv z občanskoprávního hlediska, nikoliv též z
hlediska posuzování podmínek vkladového řízení, tedy zkoumání, zda v popsané
skutkové situaci katastrální úřad (ne)měl vkladovému návrhu (ne)vyhovět, resp. jej zamítnout či povolit. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a ani nereflektuje dosavadní judikaturu
dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto tento rozsudek včetně akcesorického
výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 o. s. ř. ). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku se závazný (§ 243d odst. 1
věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o
náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Jako obiter dictum Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že
dovolací argumentace dovolatele vztahující se k vyslovenému právnímu závěru
odvolacího soudu o dodatečné nemožnosti plnění v situaci, kdy katastrální úřad
návrh na vklad nezamítl z věcných důvodů, nýbrž v souvislosti se zjištěním, že
prodávající M. B. v době podání tohoto návrhu již nežila, je relevantní, má
podklad v závěrech právní doktríny i judikatury Nejvyššího správního soudu. Přitom jaké právní následky nastávají v případě právní události – úmrtí
převodce před rozhodnutím katastrálního úřadu, a případně též před podáním
návrhu na vklad do katastru, Nejvyšší soud podrobně rozvedl v rozsudku ze dne
18.5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003 (in www.nsoud.cz). Pokud jde o závěr soudu prvního stupně stran neurčitosti vymezení
předmětu převodu kupní smlouvy ze dne 14.
února 1994 (na otázku, jež v řešených
souvislostech nebyla pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu určující), bude
v dalším řízení nezbytné důsledně zohlednit argumentaci, kterou dovolatel
vyložil v rámci čl. IV. svého dovolání. Základem pro interpretaci (za užití §
35 odst. 2 obč. zák.) v textu této smlouvy zformulovaného předmětu, in concreto
převáděné části pozemku, přitom nemůže být jen formální verifikace číselných
údajů, jak jsou obsaženy ve smlouvě s odkazem na původně zpracovaný geometrický
plán ze dne 29. listopadu 1993, a v posléze zpracovaném geometrickém plánu ze
dne 8. listopadu 1995, který dovolatel s uvedeným „upřesněním“ připojil ke
smlouvě, nýbrž posouzení, zda vymezený předmět smlouvy též co do polohy a
výměry převáděné části pozemku je či není identický s výsledkem, který nastal v
důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle této smlouvy a je zobrazen v
katastrální mapě. Za tím účelem je třeba reflektovat, že katastrální zákon
parcelou rozumí pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v
katastrální mapě a označen parcelním číslem, že geometrické určení nemovitosti
je určení tvaru a rozměru nemovitosti, vymezených jejími hranicemi v
zobrazovací rovině, že polohovým určením nemovitosti a katastrálního území je
určení jejich polohy ve vztahu k ostatním nemovitostem a katastrálním území
(srov. § 27 katastrálního zákona), a že jednou z náležitostí geometrického
plánu, coby technického podkladu pro zobrazení jednotlivých nemovitostí do
katastrální mapy, je grafické znázornění, které obsahuje zobrazení dotčených
nemovitostí před změnou a po změně. Proto pro závěr, zda vymezení předmětu
uvedené předmětné kupní smlouvy je určité či nikoliv, bude rozhodující (ve
všech souvislostech) verifikace údajů obsažených v kupní smlouvě, a to nikoliv
z formálního, nýbrž z materiálního hlediska. Jinými slovy řečeno, pokud v kupní
smlouvě jsou obsaženy údaje týkající se pozemku (dříve) původ pozemkový katastr
č. 105 o výměře 6.481 m2 a v době uzavření smlouvy p.č. 1608/7 o téže výměře v
k.ú. Ď., s vyjádřením, že prodávající prodává kupujícímu část pozemku p.č. 1608/7 o výměře 5.791 m2, uvedené v geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29. listopadu 1993, kterým byl oddělen a označen nový pozemek
č. 1608/2, pak je nezbytné uvedené údaje posoudit i s grafickými částmi
původního a později zpracovaného geometrického. V případě, že by takovou
identitu ani při důsledném posouzení všech údajů a podkladových listin nebylo
možno dovodit, tedy že by zde (z materiálního hlediska) byl zjištěn
(relevantní) nesoulad mezi tím, co je uvedeno v kupní smlouvě ze dne 14. února
1994 a dále uvedeno a zakresleno v geometrickém plánu ze dne 29. listopadu 1993
(který k této smlouvě nebyl připojen) na straně jedné a tím, co je uvedeno a
zobrazeno v následně zpracovaném geometrickém plánu ze dne 8. listopadu 1995,
pak by bylo nutno přistoupit k aplikaci ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. s
právně kvalifikačním závěrem, že předmět této kupní smlouvy nebyl vymezen
určitě.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že uvedené řešení vychází ze zcela
výjimečné situace, kdy katastrální úřad návrh na vklad podle uvedených kupních
smluv povolil, ačkoliv k těmto smlouvám nebyl připojen geometrický plán, na
který bylo ve smlouvách odkazováno. Z pohledu řízení o určení vlastnictví ovšem podstatné je, zda smlouvy
nejsou zatíženy vadami, s nimiž občanský zákoník spojuje absolutní neplatnost,
nikoliv to, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu a s jakými případnými
právními důsledky došlo k pochybení správního orgánu v řízení o povolení vkladu
do katastru nemovitostí podle těchto smluv. Katastrální úřad o podaných
návrzích pravomocně rozhodl – povolil předmětné vklady vlastnického práva k
nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch dovolatele a proto je třeba
vycházet z toho, že pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v
okamžiku rozhodování katastrálního úřadu byly splněny všechny zákonem
předvídané podmínky. Důsledky promítnutí povolení vkladu do katastru
nemovitostí z hlediska stavu zápisů v katastru může zvrátit pouze závěr, že
převodní smlouvy jsou absolutně neplatné a že tudíž po právu jsou vlastnicemi
žalobou dotčených pozemků žalobkyně, nikoliv dovolatel. S neplatností smluv
ovšem nelze spojovat závěr, že pro nesplnění (těch kterých) podmínek ve smyslu
zákona o zápisech, katastrálního zákona či jiného katastrálního předpisu, měly
být správně návrhy na vklad podle uvedených kupních smluv katastrálním úřadem
zamítnuty. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.