25 Cdo 3902/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se
sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Rudolfem Kratěnou,
advokátem se sídlem v Praze 4, Podolské nábřeží 9/28, o zaplacení částky
1.059.837,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 18 C 25/2005, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 8. ledna 2009, č. j. 35 Co 497/2008-225, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2009, č. j. 35 Co
497/2008-225, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. prosince 2007,
č. j. 18 C 25/2005-175, ve znění opravného usnesení ze dne 9. dubna 2008, č. j.
18 C 25/2005-196, se s výjimkou vyhovujícího výroku o věci samé zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, č. j. 18 C
25/2005-175, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 4. 2008, č. j. 18 C
25/2005-196, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 136.412,50 Kč s
10% úrokem od 19. 12. 2000 do zaplacení, žalobu na zaplacení částky 923.425,-
Kč a úroku z prodlení ve výši 19 % z částky 12.075,- Kč od 19. 12. 2000 do
zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 8. 1998, č. j. 27 C
119/97-154, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 1999,
č. j. 12 Co 6/99-181, bylo pravomocně určeno, že kupní smlouva ze dne 1. 12.
1996 o prodeji privatizovaného majetku (převod spoluvlastnického podílu o
velikosti 1/6 na domě č. p. 119 se stavební parcelou č. 375 v k. ú. Plzeň),
kterou uzavřeli žalobce jako kupující a Fond národního majetku (dále jen „FNM“,
jehož právním nástupcem je žalovaná) jako prodávající, je neplatná, neboť
prodávající ostatním spoluvlastníkům odňal možnost využít předkupního práva a
ti se neplatnosti této kupní smlouvy účinně dovolali; dovolání proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, č.j.
29 Cdo 2476/99-233 zamítnuto. V souvislosti s řízením u Okresního soudu Plzeň-
město o neplatnost kupní smlouvy uzavřené s FNM žalobce vynaložil náklady na
své právní zastoupení 70.000,- Kč a na náhradě nákladů protistraně 66.412,50 Kč
(celkem 136.412,50 Kč). Soud věc posoudil podle § 457, § 420 a § 442 obč. zák.
a dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou žalobci, neboť
porušila předkupní právo spoluvlastníků nemovitosti, a tím způsobila neplatnost
kupní smlouvy uzavřené se žalobcem. Proto mu přiznal náhradu nákladů, které
vynaložil v souvislosti s tímto řízením, neshledal však opodstatněným nárok na
úroky z prodlení ze zaplacené kupní ceny, jež mu byla vrácena v květnu 2006, a
na náhradu ušlého zisku po dobu od 9. 5. 2000 do května 2006, kdy nemohl s
kupní cenou nakládat. Protože podle protokolu byl spoluvlastnický podíl na
nemovitosti žalobci předán dne 12. 12. 1996 a žalobce jej podle zápisu o
předání žalované předal zpět dne 27. 4. 2006, soud dovodil, že až do dubna 2006
byl žalobce držitelem předmětných nemovitostí a do této doby nebyla žalovaná
povinna mu kupní cenu vrátit, a nebyla tedy v prodlení. Naopak žalobce byl po
celou dobu (od právní moci rozsudku, jímž bylo určeno, že kupní smlouva je
neplatná, do zpětného předání nemovitosti) v prodlení s vrácením nemovitosti.
Za to, že žalobce předmětné nemovitosti fakticky neužíval, neodpovídá žalovaná,
nýbrž ostatní spoluvlastníci, a žalobce měl v držení majetek, z něhož mohl brát
užitky.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1.
2009, č. j. 35 Co 497/2008-225, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku o věci samé a v zamítavém výroku ohledně částky 600.471,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 10 % z částky 12.075,- Kč od 19. 12. 2008 do zaplacení
potvrdil, jinak jej v zamítavém výroku změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci částku 322.954,- Kč a ohledně úroku z prodlení ve
výši 9 % z částky 12.075,- Kč jej zrušil a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování dokazování shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že smlouva o převodu privatizovaného majetku je
uzavřena v režimu občanského zákoníku. K vrácení plnění poskytnutých podle ní
došlo v průběhu řízení a vzhledem k tomu, že spoluvlastnický podíl nebyl reálně
fyzicky předán, je třeba podle názoru odvolacího soudu za okamžik vrácení
plnění ze strany kupujícího považovat jeho chování či úkon, z něhož vyplývá, že
se přestal chovat jako vlastník nemovitosti. Dopisem ze dne 22. 5. 2001 žalobce
projevil ochotu učinit souhlasné prohlášení obou smluvních stran pro
katastrální úřad, aby mohl být zaznamenán údaj o vlastníkovi nemovitosti, avšak
při současném vrácení kupní ceny při podpisu uvedeného prohlášení. Vzhledem k
tomu, že FNM dopisem ze dne 19. 6. 2001 toto řešení odmítl s tím, že k vrácení
kupní ceny dojde až po změně údaje o vlastnictví v katastru nemovitostí,
odvolací soud dospěl k závěru, že od 19. 6. 2001 se FNM ocitl v prodlení, neboť
tuto podmínku si nebyl oprávněn klást. Žalobce má proto právo na úrok z
prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák., který činil 10 %, což za dobu od 19. 6.
2001 do 9. 5. 2006, kdy byla kupní cena žalobci vrácena, činí částku 322.954,-
Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nemá
nárok na náhradu ušlého zisku, který vyčíslil a označil jako úrok z prodlení z
nevrácené kupní ceny, neboť úrok z prodlení není ušlým ziskem, ale zákonným
nárokem za prodlení dlužníka.
Žalobce podal dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku rozsudku
odvolacího soudu co do částky 515.162,- Kč s příslušenstvím a proti výroku o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. Namítá, že soudy, ačkoli uznaly, že jeho nárok na náhradu škody je
oprávněný, nepřiznaly mu škodu v podobě ušlého zisku, jenž spočívá v tom, že po
určitou dobu nemohl disponovat se svými penězi, a nedosáhl tedy výnosu z úroků
z těchto peněz. V řízení prokázal, že žalované zaplatil dne 21. 10. 1996 částku
200.000,- Kč a dne 25. 2. 1997 částku 460.013,- Kč, částka 660.013,- Kč mu byla
vrácena až dne 9. 5. 2006. S ohledem na pravidelný běh věcí mohl důvodně
očekávat, že při včasném vrácení a při obvyklém způsobu hospodaření mohl
dosáhnout výnosu z této částky nebo alespoň výnosu spočívajícím v úročení této
částky na účtu. Uvádí, že je všeobecně známo, že úrok z účtu je vyšší nežli
zákonný úrok z prodlení, a z opatrnosti proto požadoval pouze dvojnásobek
diskontní sazby. Vadu řízení spatřuje v tom, že pokud měly soudy za to, že jeho
nárok je nesprávně vyčíslen nebo nedostatečně podložený, měly jej poučit podle
§ 118a o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby mu přiznal
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná, a to proti měnícímu
výroku o věci samé a proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Dovolání podává z
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním názorem
odvolacího soudu, že se ocitla v prodlení od okamžiku, kdy žalobce projevil
ochotu podepsat souhlasné prohlášení smluvních stran potřebné pro záznam
vlastnického práva v katastru nemovitostí, a namítá, že otázka existence
vlastnického práva nemá nic společného s vlastním faktickým převzetím
nemovitosti (práv a povinností odpovídajících spoluvlastnickému podílu) a je
obvyklé, že při předání nemovitosti dochází i k rekapitulaci smluvních vztahů s
dodavateli médií, stavu plateb nájemného, plateb na udržení chodu, správy a
oprav apod. Poukazuje na to, že ona svoji povinnost vrátit kupní cenu splnila
bezodkladně poté, co jí byl předmětný spoluvlastnický podíl na nemovitosti
žalobcem předán a sepsán o tom zápis. Projev ochoty směřující k uznání
vlastnického práva žalované nemá nic společného se splněním povinnosti předat
plnění z neplatné smlouvy a i spoluvlastnický podíl je nutno předat
oprávněnému. V ust. § 457 obč. zák. je zakotvena synallagmatická vázanost
povinností a práv a i kdyby se dostala do prodlení, výše úroku z prodlení podle
nařízení vlády č. 142/1994 Sb. dne 19. 6. 2001 činila 8 %, nikoli 10 %, takže
úrok z prodlení za dobu od 19. 6. 2001 do 9. 5. 2006 činí 261.145,50 Kč,
nikoliv 322.954,- Kč. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že požaduje jak úroky z
prodlení, tak náhradu škody v podobě ušlého zisku, který pouze vyčíslil
způsobem jako úrok z prodlení. Výši škody je oprávněn posoudit soud a námitka
týkající se procent úroků z prodlení je bezvýznamná a je novým tvrzením, které
v dovolacím řízení nelze uplatnit. Žalobce nesouhlasí s názorem žalované, že
kupní cenu vrátila včas, a odkazuje na závěr odvolacího soudu, že žalovaná
nebyla oprávněna klást si další podmínky k vrácení kupní ceny. Rozsudek o
neplatnosti kupní smlouvy nabyl právní moci dne 19. 7. 1999 s účinky ex tunc,
od té doby žalobce již nebyl ani držitelem ani vlastníkem, neboť ze strany
ostatních spoluvlastníků mu užívání ani držba ideálního spoluvlastnického
podílu nebyla umožněna. Žalovaná se jako vlastník mohla kdykoli ujmout držby
tohoto podílu a pokud toto své právo nerealizovala, jde to pouze k její tíži.
Vrácení ideálního podílu na nemovitosti, který je nehmatatelný, je fakticky
nemožné a zákon nespecifikuje, jak má dojít k vrácení spoluvlastnického podílu,
žádnou povinnost faktického převzetí ani rekapitulaci smluv s dodavateli médií
nestanoví. Povinnost plnit jednoho je vázána na povinnost plnit druhého,
žalovaná s tímto podílem mohla fakticky nakládat již od právní moci rozsudku o
neplatnosti smlouvy o prodeji privatizovaného majetku. Navrhl, aby dovolací
soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla
podána včas, účastníky řízení zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že
dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání
žalobce je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro otázku ušlého
výnosu z finanční částky, jež má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam.
Vzhledem k tomu, že dovoláními napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. 1. 2009,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.).
Z hlediska dovolání žalované je podstatné, zda a příp. kdy se žalovaná ocitla v
prodlení s plněním své povinnosti vrátit žalobci částku zaplacenou jako kupní
cenu.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 560 obč. zák. mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se
domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je
připraven jej splnit.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, žalobce (kupující)
poskytl FNM (prodávajícímu) plnění - smluvenou kupní cenu za spoluvlastnický
podíl na nemovitosti a jeho vlastnické právo bylo v katastru nemovitostí
vyznačeno. Vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího
byl převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Mezi
smluvními stranami neplatné kupní smlouvy vznikl synallagmatický závazek ve
smyslu § 457 obč. zák., neboť obě smluvní strany si podle kupní smlouvy plnily
(prodávající převzal kupní cenu a vlastnické právo kupující bylo zapsáno), a
byly tedy povinny si tato plnění způsobem podle § 457 obč. zák. vzájemně vrátit
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod
číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení § 457 obč. zák. upravuje povinnosti účastníků tak, že požadavek
jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí
poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována reálná
připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní
strany on sám. Pro posouzení počátku prodlení žalované s vrácením kupní ceny
žalobci je rozhodující, které povinnosti žalobce jsou povinnostmi
synallagmatickými k povinnosti žalované vrátit kupní cenu, a zda a kdy žalobce
tyto povinnosti splnil nebo jejich reálné splnění nabídl. Protože se jednalo o
smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti, která podléhá registraci v
katastru nemovitostí, je synallagmatickou povinností kupujícího umožnit
obnovení vlastnického práva prodávajícího v katastru nemovitostí, tedy
poskytnout prodávajícímu součinnost potřebnou k tomu, aby byl jako vlastník
nemovitosti opět zapsán v katastru nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že souhlasné prohlášení ve smyslu § 40 odst. 2 písm. a)
vyhlášky č. 26/2007 Sb. (ve znění účinném do 1. 7. 2009) je listinou, na jejímž
základě katastrální úřad postupem per analogiam podle § 41 odst. 2 této
vyhlášky zapisuje obnovení vlastnického práva do katastru nemovitostí, a
žalobce projevil vůči druhé straně ochotu toto prohlášení učinit a vyjádřil
svoji připravenost k tomu, je třeba přisvědčit právnímu názoru odvolacího
soudu, že poté, co žalovaná strana odepřela vrátit kupní cenu žalobci, se s
vrácením kupní ceny dostala do prodlení. Právní posouzení odvolacím soudem na
základě skutkových zjištění, z nichž vyplývá, že zpětné předání
spoluvlastnického podílu podle zápisu z 27. 4. 2006 bylo jen formální
záležitostí, odpovídá ust. § 457 a § 560 věty prvé obč. zák.
Pokud však jde o počátek prodlení, ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že
žalovaná odepřela plnění dopisem ze dne 19. 6. 2001 adresovaným žalobci, jenž
je jednostranným hmotněprávním úkonem, jehož účinnost předpokládá, že projev
vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho
dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Podle § 45 odst. 1 obč. zák. projev vůle
působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Slovní spojení „dostane
do sféry jeho dispozice“ znamená konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se
s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností
chápe nejen samotné převzetí písemnosti adresátem, ale i ty případy, kdy
doručením písemnosti např. do bytu či sídla adresáta nabyl adresát objektivní
možnost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom dostačuje, že měl objektivně
příležitost tak učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11.
2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR
– C. H. BECK pod C 6884). Okamžik, kdy se žalovaná dostala do prodlení, se
proto neodvíjí od data, kdy byl dopis napsán, ale od data, kdy tento
hmotněprávní úkon nabyl účinnosti, tj. kdy žalobci došel. V tomto směru není
přesný závěr odvolacího soudu ohledně počátku prodlení žalované.
Vzhledem k tomu, že od počátku prodlení žalované se odvíjí výše úroku z
prodlení a žalovaná namítá, že odvolací soud přiznal žalobci vyšší úrok, než
jaký mu přiznává zákon (10 % úrok z prodlení z částky 660.013,- Kč za období od
19. 6. 2001 do 9. 5. 2006 namísto 8 % úroku), bude možno teprve v závislosti na
zjištění počátku prodlení stanovit výši tohoto nároku (nařízení vlády č.
142/1994 Sb.).
Pokud jde o náhradu škody spočívající v ušlém zisku z částky, která žalobci
nebyla vrácena žalovanou včas, právní posouzení soudů obou stupňů není v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Především je třeba říci, že je zřejmé, že žalobce v řízení uplatnil vedle
nároku na úroky z prodlení též nárok na náhradu škody; již v žalobě ze dne 3.
7. 2001 tento nárok označil jako ušlý zisk a jako takový jej označil i v
dalších podáních, v podání ze dne 6. 11. 2007 výslovně uvedl, že mu byla
„žalovaným způsobena škoda spočívající v ušlém zisku rovnajícím se úrokům ve
výši dvojnásobku diskontní sazby z částky 660.013,- Kč, pokud by s ní mohl
volně disponovat“. Byť jeho skutková tvrzení o vzniklé škodě nejsou zcela
přesná a dostatečná, okolnost, že výši nároku vyčíslil jako úrok z prodlení,
neznamená, že na ušlém zisku požaduje další úrok z prodlení z téže částky za
tutéž dobu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn.
25 Cdo 1160/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK
pod C 4837). Pokud žalobcova skutková tvrzení o vzniklé škodě nejsou
dostatečná, bylo na soudu vyzvat ho k doplnění svých tvrzení a označení důkazů
k jejich prokázání, což se nestalo, byť výzva podle § 118a o. s. ř. byla
žalobci v průběhu řízení doručena.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém
zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s
ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov.
např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze jej spojovat i s tím, že z
dispozice poškozeného byla protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu
nakládat a nemohl ji tak využít k dosažení předpokládaného zisku, který by mu
neušel, jestliže by nedošlo ke škodné události. Tento závěr lze vztáhnout i na
peněžitou částku, kterou poškozený po určitou dobu postrádal z důvodu, že mu
nebyla vrácena včas na základě vzájemné restituční povinnosti podle § 457 obč.
zák. (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem
39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že majetková
újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k
určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné
souvislosti se škodnou událostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních
rozhodnutí NS, C. H. Beck).
Žalobci nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu
ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za
normálního běhu okolností dosáhl. Nelze vycházet paušálně z toho, že je
„všeobecně známo, že úrok z účtu je vyšší, nežli zákonný úrok z prodlení“, jak
uvádí žalobce, ale může se jednat o výnos z částky, jež byla vybrána z
úročeného účtu poškozeného, na němž byla uložena, popř. o výnos, který by
částka při obvyklém způsobu hospodaření poškozeného přinesla na úrocích tím, že
by za normálních okolností, odpovídajících dosavadnímu nakládání poškozeného s
finančními prostředky, byla na konkrétní účet uložena. Nárok je důvodný, je-li
prokázáno, že poškozený měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí,
tedy že byl reálný předpoklad dosažení výnosu z částky odpovídající kupní ceně,
pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost, tj. pokud by mu byla vrácena včas
(srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2010, sp. zn. 25
Cdo 4918/2007, a ze dne 26. září 2007, sp. zn. 2973/2005, uveřejněná v Souboru
civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 9018 a pod C 5499, jenž jsou
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, popř. rozhodnutí
NS uveřejněné pod číslem 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Prokáže-li žalobce, že určitý zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí, je taková ztráta ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442
odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že ušlým ziskem je pouze částka, o níž se
majetek poškozeného při pravidelném běhu věcí v důsledku protiprávního jednání
žalované nerozmnožil, v rozsahu, v jakém žalobci náleží úrok z prodlení z
nevrácené částky, nemůže mu náležet náhrada škody. Jestliže v důsledku
protiprávního jednání je žalovaná povinna platit mu úroky z prodlení, v tomto
rozsahu neušel žalobci zisk, spočívající v ušlém úroku z této částky uložené na
účtu, neboť situace, že by částku od žalované včas obdržel a bral z ní úroky na
účtu, nemůže nastat zároveň se situací, že tutéž částku v téže době má v držení
protiprávně někdo jiný a žalobci z ní plynou úroky z prodlení.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. je naplněn, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v
němž byla dovolání žalobce a žalované důvodná, a v závislých výrocích o
nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud i toto rozhodnutí v
uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu