25 Cdo 4918/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Choagro spol. s r. o., se sídlem v Chotíkově č. 202, okres Plzeň-
sever, IČ 25209914, zastoupené JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem v
Plzni, Hálkova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní
rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené JUDr. Jaromírem
Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 7/206, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 18/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2007, č. j.
14 Co 118/2007-124, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2007, č. j. 14 Co
118/2007-124, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby v částce 30.100.000,- Kč s příslušenstvím, se zrušuje a věc se
v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po rozšíření žaloby domáhala zaplacení částky 33.730.000,- Kč z
titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním
postupem správních orgánů v řízení o vydání územního rozhodnutí, v jehož
důsledku byla nucena zastavit těžbu písku na dobu 18 měsíců a vznikla jí škoda
spočívající ve skutečné škodě a ušlém zisku z předčasně ukončené smlouvy o
dodávkách štěrkopísku (30.100.000,- Kč sestávající z částek 3.400.000,- Kč
ušlého zisku za nevytěžený písek, 102.000,- Kč, o které se tento ušlý zisk
nezhodnotil, 26.250.000,- Kč ušlého zisku za neprovedené uložení materiálu do
předpokládaně vytěžených prostor a 348.000,- Kč skutečné škody na zbytečně
vynaložených nákladech na skrývku), v zaplacené smluvní pokutě ze smlouvy o
půjčce (1.050.000,- Kč), dále v ušlém zisku za dobu nuceného zastavení provozu
pískovny (2.520.000,- Kč) a v nákladech právního zastoupení v řízení o vydání
územního rozhodnutí (60.000,- Kč).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2005, č. j. 14 Co 306/2005-70,
zrušil rozsudek ze dne 2. 3. 2005, č. j. 19 C 18/2004-50, jímž Obvodní soud pro
Prahu 1 určil, že základ nároku je dán a že o jeho výši a nákladech řízení bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným
právním názorem, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím nepřichází v úvahu, jestliže novým územním rozhodnutím bylo
žalobkyni vyhověno, avšak správní orgán porušil zákonem předepsaný postup v
řízení, jestliže původní územní rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu, že chyběla
stanoviska dotčených orgánů státní správy, souhlas dotčených vlastníků
sousedních pozemků atd.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 6. 11. 2006, č. j. 19 C
18/2004-83, zastavil řízení ohledně 121.476,- Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Městský úřad
města Touškov dne 8. 9. 1998 vydal k žádosti žalobkyně územní rozhodnutí č. j. 543/98 o využití území pro zřízení pískovny na pozemku č. 739/6 v katastrálním
území Chotíkov; odvolání obcí Chotíkov a Příšov Okresní úřad Plzeň-sever,
referát životního prostředí, rozhodnutím ze dne 17. 12. 1998, č. j. ŽP/
V/1710/98, zamítl; přezkumné řízení zahájené z podnětu obce Chotíkov bylo
rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 31. 5. 1999, č. j. 49/MMR-PL-99-2, zastaveno; k odvolání obce Chotíkov Ministerstvo pro místní
rozvoj rozhodnutím ze dne 14. 10. 1999, č. j. 13221/1999-63, napadené
rozhodnutí zrušilo a rozhodnutím ze dne 10. 4. 2000, č. j. 867/MMR-PL/99,
změnilo rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-sever tak, že zrušilo rozhodnutí
stavebního úřadu Městského úřadu města Touškov ze dne 8. 9. 1998. Rozklad
žalobce byl zamítnut rozhodnutím ministra pro místní rozvoj ze dne 7. 9. 2000,
č. j. 11399/2000-51, a zrušovací rozhodnutí ze dne 10. 4. 2000 jím bylo
potvrzeno. Nové územní rozhodnutí ze dne 16. 7. 2001, č. j. 1262/00-Le, bylo
opět zrušeno Okresním úřadem Plzeň-sever dne 5. 11. 2001, č. j. RRR/1576/01;
třetí a konečné vyhovující územní rozhodnutí Městského úřadu města Touškov ze
dne 16. 1. 2002, č. j. 1164/01-Le, bylo rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-sever
ze dne 2. 4. 2002, č. j. RRR/300/2002, potvrzeno a dne 10. 4. 2002 nabylo
právní moci. Obvodní báňský úřad v Plzni rozhodnutím ze dne 22. 11. 1999, č. j. 2426/III/99/138/ŠMI/KAV, udělil žalobkyni povolení k hornické činnosti na
předmětném pozemku. Žalobkyně uzavřela dne 4. 9. 2000 se společností MAX BÖGL
a J. K. smlouvu o zajištění těžby, nakládky a haldování v pískovně a o
zajištění dopravy, evidence a vážení suroviny s tím, že platnost smlouvy byla
omezena do 31. 12. 2001; dodatkem z 19. 9. 2000 strany konstatovaly, že
žalobkyně nemůže plnit smlouvu z důvodu zrušení územního rozhodnutí na pískovnu
(výše ušlého zisku byla znalecky stanovena na 3.400.000,- Kč a částka 102.000,-
Kč představuje úvěrový výnos z uložení těchto peněz v peněžním ústavu); z
neprovozování skládky v prostoru, který měl být odtěžen podle této smlouvy,
dále ušel žalobkyni zisk ve výši 26.250.000,- Kč a částku 348.000,- Kč
žalobkyně zaplatila společnosti Veselý za odtěžení vrchní vrstvy štěrkopísku,
přičemž tak měla původně podle smlouvy na svůj náklad učinit společnost MAX
BÖGL a J. K. Dne 30. 6. 1999 uzavřela žalobkyně dvě smlouvy o půjčce s tím, že
půjčku použije výhradně pro účely financování provozu pískovny, jinak je
povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 1.050.000,- Kč. Na nákladech právního
zastoupení ve správním řízení uhradila žalobkyně 60.000,- Kč a za dobu nuceného
zastavení provozu pískovny po dobu 18 měsíců jí ušel zisk ve výši 2.520.000,-
Kč. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, dospěl k
závěru, že stát nenese odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen „zákon“/. Ohledně nároku na
náhradu ušlého zisku (26.250.000,- Kč, 3.400.000,- Kč + kapitalizační úrok
102.000,- Kč) a vynaložených nákladů za odtěžení vrchní vrstvy štěrkopísku
(348.000,- Kč), vše na základě smlouvy se společností MAX BÖGL a J. K. ze dne
4. 9. 2000, soud prvního stupně dovodil, že byť se stavební úřad dopustil
průtahů v řízení (územní rozhodnutí bylo vydáno až po čtyřech letech od podání
návrhu), není dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou správního
řízení a škodou způsobenou nerealizací předmětné smlouvy, neboť žalobkyně ji
uzavřela v době (4. 9. 2000), kdy územní rozhodnutí stavebního úřadu Městského
úřadu Touškov ze dne 8. 9. 1998, č. j. 213/98, bylo rozhodnutím Ministerstva
pro místní rozvoj ze dne 10. 4. 2000 zrušeno, takže žalobkyni muselo být
zřejmé, že se její oprávnění k těžbě písku stává nejistým; jestliže v té době
uzavřela předmětnou smlouvu, porušila prevenční povinnost předcházet škodám ve
smyslu § 415 obč. zák. Ohledně náhrady nákladů právního zastoupení (60.000,-
Kč) žalobkyně neprokázala, že by advokát JUDr. Jaroslav Svejkovský činil v době
od 7. 12. 2000 do 17. 7. 2001 úkony v územním řízení. Ujednání ve smlouvách o
půjčce o smluvní pokutě (1.050.000,- Kč) z důvodu zastavení těžby je neplatné
pro obcházení podstaty institutu půjčky, navíc jelikož nebyl dán k těmto
smlouvám předchozí souhlas valné hromady, jsou smlouvy o půjčce neplatné. Ušlý
zisk za dobu nuceného zastavení provozu pískovny (2.520.000,- Kč) žalobkyni
nevznikl, neboť nebyl-li písek prodán, byl úměrně zachován obsah ložiska a
nedošlo ke změně majetkové podstaty žalobkyně. Konečně pokud žalobkyně
rozšířila dne 6. 11. 2006 žalobu o dalších 25.322.000,- Kč z téhož titulu
(ušlého zisku za dobu nuceného zastavení provozu pískovny), stalo se tak po
uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2007, č. j.
14 Co 118/2007-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o
věci samé ohledně 30.100.000,- Kč, ohledně 1.110.000,- Kč jej zrušil a řízení v
tomto rozsahu zastavil (nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši
60.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 1.050.000,- Kč totiž vzala žalobkyně
zpět), ohledně 2.520.000,- Kč jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. U nároku na náhradu ušlého zisku (26.250.000,-
Kč, 3.400.000,- Kč + kapitalizační úrok 102.000,- Kč) a vynaložených nákladů za
odtěžení vrchní vrstvy štěrkopísku (348.000,- Kč) na základě smlouvy se
společností MAX BÖGL a J. K. ze dne 4. 9. 2000 se odvolací soud zcela ztotožnil
s právním posouzením soudu prvního stupně a uvedl, že žalobkyni muselo být již
v průběhu sjednávání předmětné smlouvy od dubna do září roku 2000 zřejmé, že
její oprávnění k těžbě bylo prozatím zrušeno, proto pokud přesto smlouvu
uzavřela, jednala nad míru přiměřeného podnikatelského rizika, porušila
povinnost předcházet škodám podle § 415 obč. zák. a škoda tak byla způsobena
výlučně jejím zaviněním. Podle odvolacího soudu však nárok na náhradu ušlého
zisku za dobu 18 měsíců zastavení těžby písku ve výši 2.520.000,- Kč posoudil
soud prvního stupně nesprávně, považoval-li jej za škodu skutečnou; jde však o
předpokládaný zisk, který žalobkyni skutečně ušel, neboť nebýt průtahů řízení
před stavebním úřadem, žalobkyně mohla těžbou a prodejem písku dosáhnout zisku,
jehož výši je třeba vyčíslit znaleckým posudkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „odvolací soud
nesprávně aplikoval § 415 obč. zák.“ Namítá, že tím, že v rámci své povolené
podnikatelské činnosti uzavřela obchodní smlouvu, nemohla jednat v rozporu s §
415 obč. zák. a být odpovědná za škodu, která jí vznikla proto, že státní
orgány kvůli svému nesprávnému úřednímu postupu vytvořily prostředí právní
nejistoty na dobu téměř čtyř let (od 8. 9. 1998 do 10. 4. 2002) a na dobu 18
měsíců paralyzovaly činnost podniku žalobkyně. Při normálním provozu pískovny a
v důvodném přesvědčení o správnosti účelově napadeného územního rozhodnutí
totiž žalobkyně po složitých jednáních uzavřela dne 4. 9. 2000 neopakovatelnou
smlouvu na dodávku materiálu na stavbu dálnice s partnerem (MAX BÖGL a J. K.),
který jako jeden z mála mohl bezprostředně u stavby dálnice zpracovávat málo
kvalitní surovinu od žalobkyně za exkluzivních podmínek. Pokud by nedošlo k
nesprávnému úřednímu postupu tím, že správní orgány „odstraňovaly“ mnoho let
vady řízení, které v předcházejících řízeních samy způsobily, byla by předmětná
smlouva do sjednaného data (k 31. 12. 2001) naplněna. Žalobkyně navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s rozhodnutím odvolacího
soudu a uvedla, že žalobkyně v době uzavření předmětné smlouvy mohla a měla mít
pochybnosti o zákonnosti územního rozhodnutí, které bylo zrušeno, a uzavřela-li
ji i přes tyto okolnosti, činila tak na vlastní riziko. Škoda byla způsobena ve
smyslu § 441 obč. zák. jednáním samotné žalobkyně, která porušila povinnost
generální prevence podle § 415 obč. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal
a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. 6. 2007.
Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v
nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné
události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované
pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Současně
platí, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu
děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní
došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření
zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005,
publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck – dále též
jen „Soubor“), resp. poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro
tzv. pravidelný běh věcí, tedy že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti
zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební
povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě
nezasáhla škodná událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.
3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, publikovaný v Souboru pod C 2564).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně, jejímž předmětem
činnosti je těžební činnost, si v době, kdy vyřizovala územní rozhodnutí a
povolení k těžbě, opatřovala finanční prostředky účelově vázané k provozování
těžby i technické zařízení k těžbě potřebné a zároveň již vedla jednání se
smluvními partnery, s nimiž hodlala při těžbě obchodovat. Je tedy zřejmé, že z
její strany nešlo o pouhý podnikatelský záměr, nýbrž že již vykonávala přípravy
směřující ke konkrétní výdělečné činnosti, kterou také se zpožděním vyvolaným
průtahy v řízení o vydání územního povolení zahájila, jak ostatně dovodil i
odvolací soud. Žalobkyně odvíjí vyčíslení konkrétního ušlého zisku kromě jiného
od smlouvy, kterou uzavřela se společností MAX BÖGL a J. K. dne 4. 9. 2000 a
kterou téměř vzápětí dne 19. 9. 2000 zrušila (v mezidobí bylo ministerstvem
rozhodnuto o jí podaném rozkladu). Odvolací soud právě v okolnosti, že
žalobkyně smlouvu uzavřela v době, kdy nedisponovala územním rozhodnutím
opravňujícím ji k těžební činnosti, shledal její spoluzavinění na vzniku škody.
Lze mu přisvědčit v tom, že tato konkrétní smlouva byla podepsána v termínu,
kdy zahájení těžby ke sjednanému datu nebylo jisté, nelze z toho však dovodit,
že by uzavření smlouvy za daných okolností bylo nepřiměřeným podnikatelským
rizikem, které by zcela vylučovalo možnost dosáhnout zisku.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána
odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody
a škodnou událostí. Způsobení škody poškozeným lze samozřejmě spatřovat i v
jeho chování v rozporu s § 415 obč. zák., pokud bylo příčinou (jednou z příčin)
vzniku škody. Porušením obecné prevenční povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení
je i neobezřetné jednání poškozeného, jímž způsobil zvýšení rozsahu škody,
například jestliže při uzavírání smlouvy vzhledem ke konkrétním okolnostem
nejednal dostatečně opatrně, jak by bylo lze od něj za daných okolností
očekávat, a proto mu muselo být zřejmé, že uzavření smlouvy, případně nesplnění
sjednaných povinností, může mu přinést újmu, například sankce za prodlení za
porušení smluvních ujednání a podobně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný v Souboru pod C
4642). O takový případ se zde však nejedná.
Z obsahu předmětné smlouvy i vylíčení uplatněného nároku v žalobě vyplývá, že
smlouva měla žalobkyni za předpokladu, že jí bude vydáno příslušné územní
rozhodnutí, přinést zisk ze zamýšlené těžební činnosti, konkrétně úhradu za
odtěžený písek (celkem 3.400.000,- Kč za předpokládaný objem 200.000 t) od
společnosti MAX BÖGL a J.K.; následné úhrady za uložení materiálu do
vytěžených prostor (vyčísleno celkově na 26.250.000,- Kč) pak měla získat od
dalších subjektů. Vedle toho se uvedený odběratel zavázal provést odtěžení
vrchní vrstvy na své náklady, takže nebyla-li smlouva realizována, musela
žalobkyně vynaložit své finanční prostředky na provedení těchto prací. Protože
pro průtahy správního řízení žalobkyně obdržela územní rozhodnutí opožděně,
nemohla realizovat své podnikatelské aktivity a dosáhnout z provozu pískovny
plnění, k nimž její činnost směřovala. Zároveň je zřejmé, že neuskutečněná
smlouva ze dne 4. 9. 2000 neobsahovala pro žalobkyni taková ujednání, která by
jí přinášela nepříznivé důsledky, jimž se při dostatečné obezřetnosti mohla při
uzavírání smlouvy vyhnout. Okolnost, že žalobkyně smlouvu uzavřela v době, kdy
územní rozhodnutí neměla (resp. v době kdy probíhalo řízení o rozkladu proti
zrušovacímu rozhodnutí), neznamená sama o sobě její spoluzavinění na vzniku
ušlého zisku, ten ostatně mohl nastat, i pokud by k uzavření smlouvy právě z
tohoto důvodu vůbec nedošlo. Podstatné je, zda to byly průtahy v řízení o
vydání územního rozhodnutí jako příčina, která vedla k tomu, že zisku z provozu
pískovny, k němuž žalobkyně směřovala, nebylo dosaženo. Nelze tedy dovodit, že
požadovaný ušlý zisk, který má podle žaloby být důsledkem toho, že žalobkyni
nebylo v přiměřené době (zákonem stanovené lhůtě) vydáno správní rozhodnutí,
nastal nebo se zvýšil právě proto, že žalobkyně uzavřela předmětnou smlouvu;
ztráta příjmu, byla-li skutečně vyvolána nemožností provádět po určitou dobu
těžební činnost, by mohla nastat i při absenci smlouvy. Kromě toho je patrné,
že příjem za skládkové využití vytěžených prostor neměl plynout od společnosti
MAX BÖGL a J. K. (ta se týkala jen provedení skrývky a vytěžení 200.000 t
materiálu), nýbrž od jiných subjektů, s nimiž by žalobkyně mohla uzavřít
smlouvy, jestliže by jí vytěžením materiálu vznikl odpovídající prostor. Ztráta
této možnosti (tohoto příjmu) tedy není ztrátou plnění z předmětné smlouvy. Pak
ovšem nelze žalobkyni vytýkat porušení povinnosti generální prevence podle §
415 obč. zák. tím, že část své výdělečné příležitosti podchytila písemnou
smlouvou s jedním z partnerů, od nějž měla možnost dosáhnout jak určitého
příjmu za vytěžený písek, tak si uvolněním prostor připravit podmínky pro
příjem od jiných subjektů za skládku, a to ani za situace, že tak učinila v
době, kdy již bylo zrušeno územní rozhodnutí a kdy teprve bylo vedeno řízení o
rozkladu proti zrušovacímu rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ohledně částky 30.100.000,- Kč s příslušenstvím, je naplněn; Nejvyšší soud
proto rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Odvolací soud se bude znovu
zabývat uplatněnými odvolacími námitkami a nepřehlédne především, že soud
prvního stupně shledal nedůvodnost nároku v jeho promlčení. V rozsahu, v němž
nárok promlčen není, pak zváží především délku zbytečných průtahů správního
řízení (v jaké době mělo být územní rozhodnutí vydáno, nebylo-li by řízení
průtahy postiženo), a zda a v jakém rozsahu je právě toto prodlení s vydáním
územního rozhodnutí ve vztahu příčinné souvislosti se vznikem škody, resp. s
jejími jednotlivými položkami. Pak je třeba zabývat se podrobněji rozsahem
náhrady, neboť nelze přehlédnout, že průtahy správního řízení žalobkyni o
možnost provádět těžbu písku a ve vytěžených prostorách provozovat skládku
nepřipravily trvale, těžební činnost prováděla později, a tedy mohla také
dosáhnout minimálně zčásti předpokládaných příjmů - dosavadní výsledky řízení
nesvědčí o tom, že by nesprávným úředním postupem byl zamýšlený prospěch
žalobkyni definitivně zmařen. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu