29 Cdo 1139/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce F. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Slezská 1297/3, PSČ 120 00, proti žalovanému JUDr. T.P., jako
insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva,
zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha
Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 152/2009, jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na
Hutmance 7/300, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo
166/2010-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
zástupce žalovaného advokáta Mgr. Karla Volfa.
Rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 196 Cm 152/2009-43, zamítl Městský soud
v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (František
Horelica) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka Pražského
stavebního bytového družstva) určení pravosti nepeněžité pohledávky žalobce na
bezúplatný převod vlastnického práva k označeným bytovým jednotkám, k nebytové
jednotce a k odpovídajícímu podílu ke společným částem domu a pozemku (dále jen
„bytová jednotka“), podle již vyhotoveného avšak dosud nerealizovaného
prohlášení vlastníka, jejíž hodnota činí 1.600.580,- Kč (bod I. výroku). Dále
rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z ustanovení § 285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uváděje především, že neshledal
důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury řešící problematiku uplatnění
zákonného předkupního práva nájemců bytů a nebytových prostor v insolvenčním
řízení.
Posléze odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že k uspokojení
předkupního práva žalobce k nemovitostem v průběhu konkursu vedeného na majetek
(bytového) družstva může dojít jenom tak, že mu je žalovaný nabídne k
bezplatnému převodu, a bude-li tato nabídka akceptována, provede všechny úkony,
které jsou k jejich převodu potřebné s tím, že odpovídajícím právním
prostředkem pro vymožení práv žalobce je žaloba proti žalovanému o uložení
prohlášení vůle, případně žaloba o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu
vlastnictví. Na podporu této argumentace poukázal odvolací soud na judikaturu
Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července
2010, sp. zn. 29 Cdo 3354/2007 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročníku 2011, pod číslem 56, které je - stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu), podotýkaje, že tento rozsudek se sice vyjadřoval k
úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vzhledem ke
shodě řešené problematiky se však jeho závěry uplatní i pro výklad
insolvenčního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené
v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Dovolání je v rovině obou dovolacích důvodů polemikou se správností závěru
odvolacího soudu o nemožnosti domáhat se zkoumaného práva přihláškou pohledávky
(v rovině tvrzených vad řízení dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho nárok
posuzoval jako vylučovací žalobu ve smyslu § 225 insolvenčního zákona a nikoli
podle ustanovení § 198 insolvenčního zákona). Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., na něž dovolatel potud také odkazuje (tedy tak, že dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když otázku,
kterou mu dovolatel (posuzováno z obsahového hlediska) předkládá
prostřednictvím argumentace snesené k oběma uplatněným dovolacím důvodům, již
Nejvyšší soud zodpověděl (v jiném incidenčním sporu týkajícím se téhož
dlužníka) v usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2951/2010,
uveřejněném pod číslem 137/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V
tomto usnesení (na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí
důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání v této věci)
Nejvyšší soud uzavřel, že nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu či
nebytového prostoru do jejího vlastnictví dle ustanovení § 285 odst. 4
insolvenčního zákona není pohledávkou, kterou lze úspěšně přihlásit do
insolvenčního řízení postupem dle § 173 a násl. insolvenčního zákona. Dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto závěrem v souladu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty
sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené
podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. února 2012 ve výši 2.250,- Kč a z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Náhrada nákladů za dovolací řízení
tedy s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 535,50 Kč celkem činí 3.085,50 Kč. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu