26 Cdo 2249/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní
866/22, jako insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového
družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, IČO 00033243, zastoupeného
Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28,
proti žalovanému D. Č., zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se
sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176/2, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 37/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 39 Co 400/2014-247,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 39 Co
400/2014-247, se mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. května 2014, č. j. 26 C
37/2009-217, se potvrzuje.
Žalobci se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Karla Volfa,
advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28.
Žalobou došlou soudu dne 21. 1. 2009 se Pražské stavební bytové družstvo, se
sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále též jen „Družstvo“),
domáhalo, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a předat bytovou
jednotku č. 2489/8 v objektu bydlení – budově vedené popisnými čísly, postavené
na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6, 2780/7, zapsané v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální
pracoviště Praha, obec P., na listu vlastnictví č. 3025 pro k. ú. S. (dále též
jen „Bytová jednotka“). Tvrdil, že byt, jehož je vlastníkem, užívá žalovaný bez
právního důvodu.
V průběhu řízení bylo zahájeno insolvenční řízení (účinky zahájení
insolvenčního řízení nastaly dne 13. 2. 2009), Městským soudem v Praze byl
usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, zjištěn s
účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod. úpadek žalobce (dále jen „dlužník“) a na jeho
majetek prohlášen konkurs. Postupem podle § 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
přepisů, se stal účastníkem řízení v souzené věci místo dlužníka insolvenční
správce.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (třetím v pořadí) ze dne 19. 11.
2014, č. j. 39 Co 400/2014-247, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5
(soud prvního stupně) ze dne 14. 5. 2014, č. j. 26 C 37/2009-217, tak, že
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyklizení a předání Bytové jednotky;
současně rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení před soudy všech
stupňů nepřiznává.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že Družstvo, které je vlastníkem
Bytové jednotky, uzavřelo 1. 4. 1993 s žalovaným smlouvu o uzavření budoucí
smlouvy o jejím majetkovém převodu do devadesáti dnů ode dne, kdy nabude právní
moci „kolaudační rozhodnutí příslušného objektu“, a ten mu zaplatil
předpokládanou cenu bytu ve výši 590.128 Kč, včetně všech poplatků. V potvrzení
o úhradě kupní ceny a převzetí bytu ze dne 22. 3. 1994 Družstvo mj. osvědčilo
žalovanému jeho budoucí vlastnické právo (s tím, že k přechodu vlastnického
práva dojde uzavřením kupní smlouvy a vkladem do katastru nemovitostí). Dne 29.
11. 1995 uzavřeli dodatek ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, podle něhož
měl být převod bytu do vlastnictví žalovaného proveden podle zákona č. 72/1994
Sb. ve lhůtě do dvanácti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného
pozemku a Družstvem (jako budoucím prodávajícím) upraven právní vztah tak, jak
to vyžaduje tento zákon. Dne 22. 3. 1994 uzavřelo Družstvo s žalovaným „nájemní
smlouvu“, jejímž předmětem byl předmětný byt, smlouva byla uzavřena na dobu
určitou – do vložení vlastnického práva k předmětnému bytu a spoluvlastnického
podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí, nájem byl sjednán
jako „bezplatný“. Družstvo ujišťovalo dlouhodobě žalovaného o převodu bytu do
jeho vlastnictví, jeho právo k bytu nikdy nezpochybňovalo. Dále zjistil, že
žalovaný se po zjištění úpadku Družstva domáhal nahrazení projevu vůle žalobce
na uzavření kupní smlouvy k Bytové jednotce, jeho žaloba však byla pravomocným
rozhodnutím soudu zamítnuta.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl shodně se soudem prvního
stupně k závěru, že smlouva ze dne 22. 3. 1994 je absolutně neplatná, neboť
nemá náležitosti nájemní smlouvy. Žalovaný není ani vlastníkem Bytové jednotky,
smlouva o jejím převodu nebyla uzavřena a žalobci i zanikla povinnost smlouvu
uzavřít. Bytovou jednotku tak užívá bez právního důvodu. Měl za to, že
vyklizení žalovaného z Bytové jednotky je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen
„obč. zák.“). Přihlédl k tomu, že žalovaný uhradil prakticky celou kupní cenu
bytu, Družstvo s ní po celou dobu disponovalo, předalo mu byt jako budoucímu
vlastníkovi a dlouhodobě ho ujišťovalo o převodu bytu do vlastnictví. Okolnost,
že nynější žalobce, který do řízení vstoupil v jeho průběhu, plní své
povinnosti insolvenčního správce, není pro závěr, zda je vyklizení žalovaného v
rozporu s dobrými mravy, významná. Za stejně nevýznamnou považoval skutečnost,
že byla pravomocně zamítnuta žaloba žalovaného na nahrazení projevu vůle
žalobce na uzavření kupní smlouvy k Bytové jednotce, neboť jejím předmětem bylo
jen posouzení otázky zániku práva na uzavření kupní smlouvy, zatímco toto
rozhodnutí spočívá na posouzení předpokladů aplikace § 3 obč. zák. ve vztahu k
jednání obou účastníků. V souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu v obdobných věcech týkajících se vyklizení jiných prostor téhož Družstva
přihlédl k legitimnímu očekávání žalovaného, že na něj Družstvo převede
vlastnictví k Bytové jednotce, a dospěl k závěru, že vyklizení žalovaného by
bylo v rozporu s dobrými mravy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za
to, že nepostačí vyklizení vázat na poskytnutí delší lhůty, ale je na místě
žalobu – pro tentokrát – zamítnout. Nedojde-li k dohodě o převodu bytu, jehož
výstavbu žalovaný zaplatil, je třeba, aby došlo ke slušnému vyrovnání dlužníka
se žalovaným tak, aby výsledné řešení odpovídalo obecné představě spravedlnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že nerespektoval závěry dovolacího
soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, v
němž velký senát překonal dosavadní praxi, podle níž je při posuzování věci z
hlediska dobrých mravů nevýznamné, který subjekt se vyklizení domáhá.
Dostatečně nepřihlédl ke skutečnosti, že Bytová jednotka je součástí majetkové
podstaty dlužníka (žaloba žalovaného na její vyloučení z majetkové podstaty
byla zamítnuta), a k principům insolvenčního zákona. Aby bylo možné ukončit
insolvenční řízení, musí být zpeněžena i Bytová jednotka, a bude-li neoprávněně
užívána žalovaným, bude její prodej pro majetkovou podstatu nevýhodný. Namítal,
že všechen majetek dlužníka musí být zpeněžen ve prospěch věřitelů a kdyby
postupoval podle názoru odvolacího soudu, a při vyklizení Bytové jednotky
poskytl žalovanému „slušné vyrovnání vycházející z aktuální ceny bytu“,
dopustil by se tím trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že žalovanému svědčí tzv.
právo legitimního očekávání. To může totiž svědčit jen osobám, které mají právo
na uzavření kupní smlouvy na základě realizovatelné smlouvy o smlouvě budoucí.
Soudy však již bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalovaného, kterou
se domáhal uzavření kupní smlouvy k Bytové jednotce. Zdůraznil, že žalovaný
nebyl nikdy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník Bytové jednotky,
svědčilo mu jen obligační právo na uzavření smlouvy o jejím převodu, které již
zaniklo (nečinností žalovaného), a že smyslem institutu legitimního očekávání
nemůže být překonání legislativní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí. Měl za to,
že odvolací soud se při hodnocení otázky legitimního očekávání dostatečně
nevypořádal s podstatnými rozdíly mezi tímto sporem a sporem projednávaným u
Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 353/04 i sp. zn. I. ÚS 50/2003. Dále
odvolacímu soudu vytýkal, že ani nezohlednil skutečnost, že zálohu na kupní
cenu, kterou měl žalovaný uhradit Družstvu, nepřijalo Družstvo bez
spravedlivého důvodu. Šlo o plnění, které zakládalo po určitou dobu právo
žalovaného na uzavření kupní smlouvy na Bytovou jednotku za podmínek a ve
lhůtách sjednaných ve smlouvě o smlouvě budoucí, a když k uzavření smlouvy
nedošlo, mohl se žalovaný domáhat vrácení uhrazené částky. Žalovaný navíc
užíval Bytovou jednotku po celou dobu bez jakéhokoliv protiplnění vůči
Družstvu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, případně aby ho sám změnil.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen
„o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací
řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky možného odepření výkonu práva
realizovaného žalobou na vyklizení pro rozpor s dobrými mravy, se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nárok žalobce je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření
smlouvy o smlouvě budoucí a nájemní smlouvy - podle zákona č. 40/1964 Sb., ve
znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (§ 3028 odst. 1, 3
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Možností, zda lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu
(bytové jednotky) pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a žalobu
(„pro tentokrát“) zamítnout, se Nejvyšší soud v typově shodných věcech zabýval
ve svých rozhodnutích opakovaně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 606/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012,
sp. zn. 26 Cdo 1531/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn.
26 Cdo 2258/2012). Zdůraznil v nich, že při posuzování okolností významných pro
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. je nutné vždy zvážit všechny důvody jak na
straně žalobce - vlastníka bytu (jednotky), tak žalovaných, kteří byt
(jednotku) užívali bez právního důvodu (ze stejných důvodů jako žalovaný v této
věci).
Na straně žalovaných za takovouto významnou okolnost považoval zálohové
uhrazení kupní ceny již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, několikaleté
užívání bytu v přesvědčení, že je k tomu opravňuje platný právní titul, za
situace, kdy dlužník jejich bydlení v bytě nezpochybňoval a utvrzoval je
(uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě, uzavřením nájemní smlouvy, apod.) v tom,
že byt bude převeden do jejich vlastnictví. S ohledem na sjednání „bezúplatného
nájmu“ a současného zaplacení předpokládané kupní ceny bytu nepřičítal k tíži
žalovaných v obdobných věcech ani skutečnost, že po dobu užívání bytu neplatili
žádný ekvivalent nájemného. Přihlédl i k tomu, že dlužník závazkům ze smlouvy o
smlouvě budoucí nedostál (smlouvu o převodu bytové jednotky s nimi v dohodnutém
termínu neuzavřel). Rovněž judikatura Ústavního soudu (viz např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 3684/12, usnesení Ústavního
soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 3044/14, usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2514/13) v obdobných věcech zdůrazňovala, že
se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí
jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový
protiprávní stav udržuje, kladla důraz na tzv. právo legitimního očekávání
osob, které uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí o převodu bytu do svého
vlastnictví, sjednanou kupní cenu uhradily, a přestože po celou dobu byt
užívaly a Družstvo jejich právo k bytu nijak nezpochybňovalo, k uzavření kupní
smlouvy nedošlo.
Od těchto závěrů není důvod se odklonit ani v projednávané věci a k výše
uvedeným okolnostem významným pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,
které jsou na straně žalovaného identické, je třeba přihlédnout i nyní.
Rovněž na straně žalobce je třeba zvažovat okolnosti významné pro aplikaci § 3
odst. 1 obč. zák. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013,
uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dovolací soud (nově) formuloval a odůvodnil závěr, že po prohlášení konkursu na
majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s
dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení
nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu
žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít
právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze
spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů
(insolvenčního) dlužníka. Skutečnost, že žalobce je insolvenčním správcem
Družstva, je tedy pro závěr, zda lze žalobu na vyklizení Bytové jednotky
zamítnout s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., významná a soud k ní
musí při svých úvahách přihlédnout.
V projednávané věci je pak další významnou skutečností i okolnost, že žaloba,
jíž se žalovaný domáhal nahrazení projevu vůle žalobce k uzavření kupní smlouvy
k Bytové jednotce, byla pravomocným rozhodnutím soudu zamítnuta.
Skutečnost, že žaloba na nahrazení projevu vůle žalobce s uzavřením smlouvy o
převodu Bytové jednotky byla zamítnuta, a žalobce s přihlédnutím k jeho podáním
v této věci zjevně žádnou dohodu s žalovaným uzavřít nechce, má za následek, že
žalovanému již v současné době nesvědčí tzv. právo legitimního očekávání, že se
po právu stane vlastníkem Bytové jednotky a bude ji užívat jako vlastník. Tím
odpadl i důvod, který doposud vedl k zamítnutí žaloby na vyklizení Bytové
jednotky pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Žalovaný tedy není nájemcem Bytové jednotky ani jejím vlastníkem a nesvědčí mu
ani jiné právo, které by ho opravňovalo jednotku užívat, a to včetně výše
uvedeného práva legitimního očekávání. Zároveň však nelze přehlédnout, že
žalovaný uhradil kupní cenu již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, po
velmi dlouhou dobu užíval jednotku v přesvědčení, že ho k tomu opravňuje platný
právní titul, dlužník jeho bydlení v bytě nezpochybňoval, utvrzoval ho
(uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě, uzavřením nájemní smlouvy, v
korespondenci) v tom, že byt bude převeden do jeho vlastnictví, a vlastnické
právo k věci svědčí Družstvu jen proto, že porušilo svou smluvní povinnost
převést věc na žalovaného. Lze tak uzavřít, že s ohledem na okolnosti zjištěné
na straně obou účastníků je správný závěr odvolacího soudu, že výkon práva
realizovaný žalobou na vyklizení Bytové jednotky je v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.). Poté, co žalovaný ztratil právo legitimního očekávání,
již ale nejsou na straně obou účastníků tak závažné okolnosti, pro které by
mohla být žaloba na vyklizení Bytové jednotky pro rozpor s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.) zamítnuta. Zjištěné okolnosti případu se tak projeví jen
poskytnutím delší lhůty k vyklizení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14.
1. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích
námitek správný, a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci
rozhodnout, změnil Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu [§
243d písm. b) o. s. ř.] tak, že se rozsudek soudu prvního stupně, kterým
rozhodl o vyklizení Bytové jednotky a poskytl žalovanému delší lhůtu k
vyklizení, potvrzuje, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů
řízení. Dovolací soud má (shodně se soudem prvního stupně) za to, že jsou tu
důvody zvláštního zřetele hodné (spočívající zejména ve skutečnosti, že po
většinu řízení svědčilo žalovanému právo tzv. legitimního očekávání, že se
stane vlastníkem Bytové jednotky, které by bylo „pro tentokrát“ důvodem pro
zamítnutí žaloby), pro něž je na místě podle § 150 o. s. ř. výjimečně procesně
úspěšnému žalobci nepřiznat náklady řízení.
Protože výše uvedené důvody zvláštního zřetele hodné trvaly i po část
odvolacího řízení, rozhodl dovolací soud podle § 150, § 224 odst. 1 o. s. ř.,
že žalobci se nepřiznává právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal procesně
neúspěšného žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly
dovolateli v souvislosti s podáním dovolání. Výši nákladů dovolacího řízení
stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013
Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - sepis
dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) AT, náleží mu tak náklady ve výši celkem 2.178
Kč, sestávající z odměny podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 AT ve výši 1.500 Kč, z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty ve výši 378 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu