26 Cdo 606/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v
Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového
družstva, IČO: 00033243, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného
Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28,
proti žalovaným 1) J. R., a 2) T. R., oba bytem v P. 5, P. 2490, oba zastoupeni
Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 143/2009,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
listopadu 2011, č. j. 15 Co 375/2011-141, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 15 Co
375/2011-141, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou dne 23. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního
stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance
7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalovaným byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat „byt – jednotku č. 2490/10 v objektu
bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489, 2490 a
2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6 a
2780/7,zapsaných v katastru nemovitostí vedeném (poté, co jeho dřívější
rozsudek ze dne 5. 11. 2009, č. j. 10 C 1/2009-58, jímž uložil žalovanému
povinnost vyklidit dům č.p. 41 na pozemku č. parc. st. 49 a pozemky parc. č. st. 49 a 50, vše v k.ú. D. (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo jen
„nemovitosti“) do 60 dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech
řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 20 Co 103/2010-87 Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště
Praha, obec Praha, na LV pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“). Žalobu odůvodnilo zejména tím, že je vlastníkem tohoto bytu, k
němuž nevznikl žalovaným platný nájem a který tak užívají bez právního důvodu
Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský
soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na
jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty
dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na
majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne
29. 9. 2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení
bylo pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce
namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 4. 2011, č. j. 18 C 143/2009-96,
(po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 1. 2010, č. j. 18 C 143/2009-47,
jímž uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětnou bytovou jednotku do 15 dnů
od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení, byl zrušen usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. 15 Co 259/2010-79) žalobu
zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužník je v katastru
nemovitostí zapsán jako vlastník bytu, že uzavřel dne 29. 4. 1993 jako budoucí
prodávající se žalovanými jako budoucími kupujícími smlouvu o uzavření budoucí
smlouvy o majetkovém převodu bytu reg. číslo 625, podle jejíhož dodatku ze dne
29. 11. 1995 se zavázal k převodu předmětného bytu žalovaným, a to do 12-ti
měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku hlavním městem
Prahou a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje
zákon č. 72/1994 Sb., že žalovaní uhradili dlužníku kupní cenu 590.128,- Kč a
příslušné poplatky, což jim dlužník dne 23. 3.
1994 písemně potvrdil, předmětný
byt jim předal a uzavřel s nimi nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“)
na dobu určitou s tím, že jde o nájem bezúplatný, který počíná od podpisu
smlouvy a bude ukončen vložením vlastnického práva žalovaných k předmětné
jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech domu do katastru
nemovitostí. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají
předmětný byt bez právního důvodu, neboť Nájemní smlouva je vzhledem k
chybějící podstatné náležitosti - ujednání o nájemném – neplatná. Dospěl však
k závěru, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Za významné považoval to, že
žalovaní zaplatili dlužníku budoucí kupní cenu a legitimně očekávali převod
bytu do svého vlastnictví, že dlužník jim umožnil byt užívat, choval se k nim
jako k „faktickým vlastníkům bytu“ a dlouhodobě je ujišťoval, že k převodu
bytu dojde. Dle názoru soudu prvního stupně tak zneužil nedostatku právního
titulu žalovaných k užívání bytu k řešení své insolvence. S poukazem na
stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009 měl za to, že konkrétním
okolnostem případu odpovídá zamítnutí žaloby. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2011, č.j. 15
Co 375/2011-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil
povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 6 měsíců od
právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní užívají
předmětný byt bez právního důvodu, ale na rozdíl od něj dovodil, že Nájemní
smlouvu je třeba posoudit jako smlouvu o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.).
Prohlášením konkursu vzniklo insolvenčnímu správci právo požadovat vrácení
předmětu výpůjčky (§ 255 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů), které využil, v
důsledku čehož pozbyli žalovaní právní titul k užívání bytu. Dále se ztotožnil
s názorem soudu prvního stupně, že požadavek žalobce na vyklizení žalovaných je
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., avšak
dovodil, že okolnosti případu odůvodňují určení delší než zákonné lhůty k
vyklizení, nikoli zamítnutí žaloby. Vzal přitom v úvahu, že žalovaní dostatečně
nedbali ochrany svých práv, jestliže se nedomáhali žalobou na nahrazení projevu
vůle uzavření kupní smlouvy, a že po dobu sedmnácti let neplatili žádný
ekvivalent nájemného. Poukázal i na to, že v případě zamítnutí žaloby by
žalovaní mohli užívat byt časově neomezeně a bezplatně a byli by zvýhodněni
oproti věřitelům dlužníka, kteří své nároky uplatnili v insolvenčním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli „o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)“. Namítali, že
vyklizení mělo být prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vázáno na
zajištění bytové náhrady (zde odkázali především na rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), popřípadě
žaloba měla být za použití citovaného ustanovení zamítnuta. V této souvislosti
zdůraznili, že po dobu sedmnácti let dlužník jejich bydlení v bytě nijak
nezpochybňoval a utvrzoval je v tom, že byt bude převeden do jejich
vlastnictví. I když uhradili plnou kupní cenu, k převodu vlastnictví bytu pro
překážky na straně dlužníka nedošlo. Odvolatelům nelze přičítat k tíži ani to,
že se v době, kdy existující stav měli za pokojný, soudně nedomáhali svých
práv, neboť byli v domnění, že jejich užívání bytu je ošetřeno písemným
potvrzením o předání bytu a o zaplacení kupní ceny. V této souvislosti
poukázali na rozpornou judikaturu Městského soudu v Praze ve skutkově obdobných
věcech, na judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko sp. zn. Cpjn 6/2009) a
Ústavního soudu (nález I. ÚS 3571/10). Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání za stavu, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že
výkon jeho práva je v rozporu s dobrými mravy, souhlasil s jeho závěrem, že
stanovení delší lhůty k vyklizení je „jediným obhajitelným z dostupných
institutů“, neboť nezatěžuje majetkovou podstatu dlužníka. Navrhl, aby dovolání
bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl
vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř oprávněnými osobami (účastníky řízení) za splnění podmínky jejich
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnili dovolatelé dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýkají, že
jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení
věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního
důvodu a že výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení je v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., zároveň dospěl k
závěru, okolnosti případu odůvodňují určení delší než zákonné lhůty k
vyklizení, nikoli zamítnutí žaloby, který žalovaní dovoláním zpochybnili.
Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech
vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo
až přijetím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č.
6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 6/2010“). V něm
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není
důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob.
Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu
je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu
projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s.
ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro
tentokrát). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp.
zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze
dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti
citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn.
II. ÚS 3942/12).
Nejvyšší soud ve zmíněném R 6/2010 dodal, že při zvažování, která z uvedených
možností (určení delší než zákonné lhůty k vyklizení, vázání vyklizení na
bytovou náhradu, nebo i zamítnutí žaloby - pro tentokrát) bude užita, je třeba
brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení
nastane. Další kriteria, jak postupovat při vyklizení bytu užívaného bez
právního důvodu, je-li výkon práva žalobce v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1
obč. zák., naznačují rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9.
1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 5/2001“) a ze dne 14. 11. 2002, sp.
zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 59/2003“).
Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud v rozporu s citovanou judikaturou
neposoudil okolnosti významné pro úvahu, zda v tomto případě lze za použití § 3
odst. 1 obč. zák. žalobu výjimečně (pro tentokrát) zamítnout, příp. vázat
jejich vyklizení na bytovou náhradu. V naznačených souvislostech totiž nebylo
možné bez dalšího opomenout to, že po dobu sedmnácti let dovolatelé předmětný
byt užívali v přesvědčení, že je k tomu opravňuje platný právní titul, dlužník
jejich bydlení v bytě nezpochybňoval a utvrzoval je (uzavřením smlouvy o
budoucí smlouvě a jejího dodatku, potvrzením o úhradě kupní ceny a převzetí
bytu, uzavřením Nájemní smlouvy) v tom, že byt bude převeden do jejich
vlastnictví. Byl-li v daném případě sjednán „bezúplatný nájem“, nelze při
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. k tíži dovolatelů přičítat, že „po
17 let žalobci nehradili žádný ekvivalent nájemného“, jak to učinil odvolací
soud. Zohlednit je třeba to, že na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy
uhradili dovolatelé dlužníku relativně vysokou částku (590.128,- Kč) jako
předpokládanou kupní cenu za předmětný byt a že dlužník závazkům z uvedené
smlouvy nedostál (smlouvu o převodu bytové jednotky s nimi v dohodnutém termínu
neuzavřel). Zbývá dodat, že bez právního významu je pro posouzení věci podle §
3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že v tomto řízení nyní vystupuje na straně
žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak proto, že otázka
rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) se posuzuje podle
objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu,
který je vykonal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4.
2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012).
Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že s ohledem na konkrétní
okolnosti věci postačí vyklizení vázat na určení delší než zákonné lhůty k
vyklizení (v trvání šesti měsíců) nemůže obstát. I když bude žaloba na
vyklizení předmětného bytu zamítnuta, neznamená to, že žalovaní jsou oprávněni
byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro
tentokrát“ (srovnej R 6/2010), nebrání žalobci, aby se vyklizení předmětného
bytu domáhal znovu. Takovým rozhodnutím žalovaným ani nevznikne právo užívat
předmětný byt bezúplatně; úprava plnění podle § 451 a násl. obč. zák. při
užívání bytu bez právního důvodu není takovým rozhodnutím dotčena (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo
915/2011, a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 nebo rozsudky
Nejvyššího soudu z 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3301/2010, a z 10. 8. 2011, sp.
zn. 26 Cdo 3859/2010).
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správný. Za této situace Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu