26 Cdo 3859/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce T. M., zastoupeného Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se
sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, proti žalovanému JUDr. T. P., jako
insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového
družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupenému
Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, o
neplatnost výpovědi z nájmu bytů a o vzájemné žalobě o vyklizení bytů, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 368/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 18 Co
282/2009-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 18 Co
282/2009-110, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. října 2008, č.
j. 5 C 368/2007-76, ve znění opravných usnesení ze dne 22. ledna 2009, č. j. 5
C 368/2007-80, a ze dne 29. července 2009, č. j. 5 C 368/2007-91, ve výroku II.
o vyklizení tam specifikovaných bytových jednotek a v nákladovém výroku III.,
se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. října 2008,
č. j. 5 C 368/2007-76, ve znění opravných usnesení ze dne 22. ledna 2009, č. j. 5 C 368/2007-80, a ze dne 29. července 2009, č. j. 5 C 368/2007-91, výrokem I. vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď dlužníka (Pražského stavebního
bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300) ze dne 19. dubna
2007 z nájmu žalobce k „bytům číslo 2153/7 a číslo 2150/50 v budově evidované
pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153
a 2154, postavené na pozemcích parcelní číslo 2964, 2965, 2967, 2968, 2969,
2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hl. m. Praha, katastrální pracoviště Praha, obec Praha,
katastrální území Stodůlky“ (dále jen „předmětné byty“, resp. „byty“), výrokem
II. vyhověl rovněž vzájemnému návrhu dlužníka a žalobci uložil povinnost
předmětné byty vyklidit a vyklizené odevzdat dlužníkovi do patnácti dnů od
právní moci rozsudku a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení žalobce a
dlužníka. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dne 10. prosince
2008 odvolaní, které následně doplnil podáním ze dne 16. dubna 2009. Po podání odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, s účinky od 17. dubna 2009, 9.30 hod., zjistil
úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem
majetkové podstaty dlužníka ustanovil JUDr. T. P., advokáta se sídlem v P. 1,
D. 22. Protože řízení o vzájemné žalobě na vyklizení bytů (řízení, v němž měl
žalovaný postavení žalobce a které nebylo v době prohlášení konkursu pravomocně
skončeno) bylo prohlášením konkursu na majetek dlužníka ze zákona přerušeno,
soud prvního stupně – přípisem ze dne 25. srpna 2009 – správně vyzval JUDr. T. P. (insolvenčního správce dlužníka), aby ve lhůtě jednoho měsíce soudu sdělil,
zda navrhuje pokračování v řízení (o vzájemné žalobě na vyklizení bytů). Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 25. září 2009 insolvenční správce
dlužníka navrhl, aby v tomto řízení bylo pokračováno. Dnem, kdy soudu prvního
stupně došel citovaný návrh na pokračování v řízení o vzájemné žalobě na
vyklizení bytů (tj. 25. září 2009), se insolvenční správce stal účastníkem
tohoto řízení na straně žalovaného (v řízení o vzájemné žalobě na vyklizení
bytů měl tento účastník postavení žalobce – viz výklad shora) namísto dlužníka
(§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /
insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Následně – k odvolání žalobce – Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 24. března 2010, č. j. 18 Co 282/2009-110, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku II. o vyklizení předmětných
bytů a v nákladovém výroku III.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že vlastníkem předmětných bytů bylo Pražské stavební
bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300 (dále jen „bytové
družstvo“), že ve dnech 22. února 1993 a 5. dubna 1993 uzavřeli bytové družstvo
a M. M. (tehdejší manželka žalobce) smlouvy o uzavření budoucích smluv o
majetkovém převodu předmětných bytů z družstevního majetku (dále jen „smlouvy o
budoucích smlouvách“), že ve smlouvách o budoucích smlouvách se bytové družstvo
zavázalo uzavřít s M. M. smlouvy o převodu předmětných bytů „do 90 dnů ode dne,
kdy nabyde právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu“, že dům, v
němž se nacházejí předmětné byty, byl zkolaudován „nejpozději k datu 16. 11. 1999“ a že téhož dne (tj. 16. listopadu 1999) bytové družstvo opatřilo smlouvy
o budoucích smlouvách dodatkem, podle něhož tyto smlouvy zůstávají k tomuto dni
v platnosti. Vzal rovněž za zjištěno, že smlouvou o vypořádání vzájemných
majetkových vztahů a společného bydlení ze dne 1. prosince 1999 si M. M. a
žalobce v rámci rozvodu jejich manželství vypořádali společné jmění manželů
mimo jiné tak, že předmětné byty získá od bytového družstva do vlastnictví
žalobce. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně –
především dovodil, že žalobci nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných
bytů. Poté rovněž dovodil, že – „nedošlo-li k naplnění smlouvy o smlouvě
budoucí a nemá-li žalobce právní titul k užívání předmětných bytových jednotek“
– nejde ze strany žalovaného o šikanózní výkon práva (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Za této situace potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
výroku II., jímž bylo – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. –
vyhověno vzájemné žalobě na vyklizení předmětných bytů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). V
dovolání – s odkazem na „argumentaci, o níž opřel své odvolání“ – vyjádřil
především nesouhlas s právním názorem, že mu nesvědčí právní titul k užívání
předmětných bytů. Dále namítl, že je nesprávný závěr obou soudů „o bytové
náhradě“. V této souvislosti zejména zdůraznil, že soudy pochybily, pokud
nezohlednily argumenty, které uplatnil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a zároveň jim vytkl, že se omezily toliko na zkoumání, zda mu svědčí
právní titul k užívání předmětných bytů a již se nezabývaly okolnostmi, na
jejichž základě předmětné byty do současné doby užívá. S poukazem na rozhodnutí
uveřejněné pod č. 5/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pak uvedl,
že bytové družstvo po dobu zhruba šestnácti let nijak nezpochybňovalo jeho
právo na užívání předmětných bytů, že ho navíc utvrzovalo, že mu byty v
budoucnu převede do vlastnictví, a že tak byl v dobré víře, že mu svědčí platný
titul k užívání předmětných bytů, přičemž „soudy předjímanou neplatnost
právního titulu k užívání bytů nezpůsobil“. Dodal, že po celou dobu, co byty se
svou rodinou užívá, je udržoval, zveleboval a investoval do nich nemalé
finanční prostředky. Měl tudíž za to, že výkon práva realizovaný vzájemnou
žalobou na vyklizení předmětných bytů je v rozporu s dobrými mravy a měl být
proto přinejmenším „podmíněn zajištěním odpovídající bytové náhrady“. Nadto
vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na uvedené okolnosti mohly soudy za použití
§ 3 odst. 1 obč. zák. vzájemnou žalobu na vyklizení předmětných bytů i
zamítnout. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů správně žalobci
nepřisoudily bytovou náhradu, o níž jednak nežádal a jednak na ni ani neměl
nárok; navíc měl za to, že podmínění vyklizovací povinnosti žalobce bytovou
náhradou by mělo za následek „vznik nákladů zatěžujících majetkovou podstatu a
tedy poškozujících insolvenční věřitele“. Poté vyvracel správnost použitých
dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst.
2 o.s.ř.) – brojil proti
potvrzujícímu rozsudku v obou jeho výrocích, tedy nejen proti vyklizovacímu
výroku, nýbrž i proti výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je
zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s
jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil
závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady
rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení
bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako
podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v
sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 1. června 2001,
sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny
zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě
rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v
sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro
úplnost dovolací soud už na tomto místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o
tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro
žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže
samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné
povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července
2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Z toho
vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
lze jako způsobilý uplatnit zásadně jen dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., výjimečně pak také
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (který však – s
přihlédnutím k obsahu dovolání /§ 41 odst. 2 o.s.ř./ – nebyl uplatněn);
nezpůsobilým pak je dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (který také
nebyl uplatněn). Dovolací soud především nepokládá za zásadně právně významnou otázku, zda
žalobci svědčí právní titul k užívání předmětných bytů. Je tomu tak proto, že
ve vztahu k této otázce dovolatel neuvedl žádné dovolací důvody (§ 241a odst. 1
o.s.ř.). Jeho odkaz na obsah podání učiněných v průběhu předchozího řízení před
soudy nižších stupňů (v daném případě na argumentaci, o níž opřel své odvolání)
totiž nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího
soudu napadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna
2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30 v sešitě č. 3 z roku 2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák.) a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu, je zapotřebí zdůraznit následující. Nejvyšší soud České republiky
opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo
931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo
180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní
názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových
okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy,
nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro
soudní praxi. Současně však opakovaně judikoval, že nezabýval-li se odvolací
soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní
posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit zásadní právní význam (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1460/2003, ze 17. srpna 2005,
sp. zn. 26 Cdo 2590/2004, z 31. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3254/2006, a z
13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 1449/2010). Dovolací soud zastává rovněž názor,
že za zásadně právně významné lze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat i v
případech, kdy při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud
nezohlednil všechny v úvahu připadající právně významné okolnosti, které byly v
řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
22. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4854/2010). Protože z posléze uvedených důvodů
jde o tuto situaci i v projednávané věci, dospěl dovolací soud k závěru, že
napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro
řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února
2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze
17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li
žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li
žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3
odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod
č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení
bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými
mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné
lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí
přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro
tentokrát). Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o
tom, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k
vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně
na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na
bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické
aplikace (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998,
sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu
Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na něž dovolatel odkázal v dovolání, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněné pod C 269 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, a ze 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné
pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, Nejvyšší soud
rovněž dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno
na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost,
že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí
platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. V projednávaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobce užívá
předmětné byty bez právního důvodu. Správnost tohoto právního závěru nebyla v
dovolání relevantním způsobem zpochybněna (viz výklad shora).
Za této situace
dovolací soud zastává názor, že pro účely zamítnutí vzájemného návrhu na
vyklizení předmětných bytů nemají z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v
tomto konkrétním případě žádný právní význam okolnosti uvedené v dovolání, z
nichž dovolatel usuzoval na výkon práva bytového družstva v rozporu s dobrými
mravy. Je tomu tak proto, že uvedené okolnosti nemohou nic změnit na tom, že
dovolateli nesvědčí nájemní poměr k předmětným bytům. Přitom podle přesvědčení
dovolacího soudu ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní
poměr k bytu vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy (§ 685 a násl. obč. zák.) jako dvoustranného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a
nájemcem, tedy právního úkonu, který v daném případě nebyl uzavřen. Zároveň však dovolací soud zastává názor, že odvolací soud (a potažmo i soud
prvního stupně) v rozporu s citovanou judikaturou neposoudil okolnosti významné
pro úvahu, zda v tomto případě lze za použití § 3 odst. 1 obč. zák. výjimečně
vázat vyklizení předmětných bytů na zajištění bytové náhrady. V naznačených
souvislostech totiž nebylo možné bez dalšího opomenout skutková tvrzení
(uplatněná již v řízení před soudem prvního stupně), že v roce 1997 byly mezi
dovolatelem a bytovým družstvem uzavřeny smlouvy týkající se předmětných bytů
označené jako „nájemní smlouvy“, že v těchto smlouvách byl „nájem“ bytů sjednán
jako bezúplatný a že měl trvat až do vložení vlastnického práva k předmětným
bytům do katastru nemovitostí ve prospěch dovolatele (resp. jeho bývalé
manželky). Je tomu tak proto, že tyto okolnosti (pokud by byly prokázány) ve
spojení s dalšími okolnostmi souzené věci, které z provedených důkazů alespoň
vyšly najevo (tj. že v roce 1993 bytové družstvo předalo byty dovolateli s
odkazem na smlouvy o budoucích smlouvách, že dne 16. listopadu 1999 opatřilo
smlouvy o budoucích smlouvách dodatkem, že k dnešnímu dni zůstávají v
platnosti, a že dne 19. dubna 2007 dalo dovolateli výpověď z „nájmu“
předmětných bytů), přinejmenším nasvědčují tomu, že dovolatel předmětné byty
nejméně od roku 1997 užíval v přesvědčení, že ho k tomu opravňuje platný právní
titul. Konečně nelze při úvaze o podmínění vyklizovací povinnosti zajištěním
bytové náhrady přehlédnout ani to, že na základě smluv o budoucích smlouvách
uhradil dovolatel bytovému družstvu relativně vysoké částky coby předpokládané
kupní ceny za předmětné byty a že bytové družstvo závazkům z uvedených smluv
nedostálo (smlouvy o převodu bytů s ním /resp. s jeho bývalou manželkou/ v
dohodnutých termínech neuzavřelo). Zbývá dodat, že prohlášení konkursu na
majetek bytového družstva (jakož i samotný vzájemný návrh na vyklizení
předmětných bytů) pak jen vypovídá o tom, že již nelze očekávat, že by se tato
situace do budoucna změnila. Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je z vyložených důvodů
neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl uplatněn opodstatněně. Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
a jeho obsahové konkretizace
správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu
(viz opět výklad shora). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu