22 Cdo 1966/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobců: a) J. J., a b) J. J., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) P.
U. a 2) H. V., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 745/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 7 Co
1197/2004-336, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu
2004, č. j. 7 Co 1197/2004-336, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky níže uvedené
nemovitosti, kterou koupili v roce 1985 od zemědělského družstva. V příslušném
katastru nemovitostí byli jako její vlastníci zapsáni do února 1998; poté, kdy
žalovaným byla sporná budova vydána v restituci, katastrální úřad provedl změnu
zápisu a jako vlastníky nemovitosti zapsal žalované.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
července 2001, č. j. 8 C 248/98-201, zamítl žalobu na určení, že „žalobci jsou
vlastníky budovy čp. 3 postavené na st. parcele č. 14/2 v k. ú. R., obec M.“ a
rozhodl o nákladech řízení. Žalobci vlastnictví nemovitosti nenabyli k 1. 8.
1985 na základě kupní smlouvy uzavřenou s bývalým Jednotným zemědělským
družstvem K. (dále jen „družstvo“); družstvo nemovitost nikdy nevlastnilo,
neboť na něj nebyla hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví národního
majetku č. 674/80 uzavřené mezi podnikem O. T. (dále jen „O.“) a družstvem 30.
6. 1980 ve skutečnosti převedena, neboť nemovitost v této smlouvě nebyla
uvedena. Soud konstatoval, že žalobci vlastnické právo ke sporné nemovitosti
ani nevydrželi.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne
6. února 2002, č. j. 5 Co 8/2002-232, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s právním názorem
soudu prvního stupně ohledně neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobci a
družstvem; měl však zato, že ke dni 1. 1. 1992 žalobci, kteří si mohli započíst
i dobu oprávněné držby družstva, vlastnické právo vydrželi.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. 22 Cdo 145/2003-259, k dovolání
žalovaných zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.
února 2002, č. j. 5 Co 8/2002-232, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě proti nim
a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté usnesením ze dne 24. července 2003, č. j. 7 Co
1638/2003-264, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. července 2001,
č. j. 8 C 248/98-201 a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že s
ohledem na závěry dovolacího soudu bude zapotřebí prokazovat, zda omyl
družstva, které nemovitost drželo, byl omluvitelný a zda družstvo při převodu
nemovitosti postupovalo s obvyklou mírou opatrnosti, kterou s ohledem na povahu
a okolnosti případu bylo možno požadovat.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 8 C
745/2003-284, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. března 2004, č. j. 8 C
745/2003-288, žalobu zamítl. Kupní smlouvu z 1. 8. 1985 shledal absolutně
neplatnou a uzavřel, že žalobci vlastnické právo nevydrželi. Někteří pracovníci
družstva, od něhož žalobci nemovitost koupili, totiž v předchozím soudním
řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 1026/92 uvedli, že měli pochybnosti o tom, zda
nemovitost od O. delimitací majetku do svého vlastnictví vůbec získali. Právní
předchůdce žalobců tedy nebyl v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti a
žalobci si proto nemohli dobu, po kterou družstvo nemovitost drželo, započítat
do vydržecí lhůty.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 7 Co
1197/2004-336, k odvolání žalobců změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobě vyhověl; dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud po doplnění
dokazování výslechem bývalých statutárních zástupců družstva a na základě
podrobného rozboru všech okolností týkajících se převodu nemovitostí z O. na
družstvo a od družstva na žalobce dospěl k závěru, že vydržecí doba začala
běžet dnem, kdy právní předchůdce žalobců převzal nemovitost na základě
hospodářské smlouvy z 23. 2. 1980, kterou schválil nadřízený orgán 5. 3. 1980,
resp. 30. 6. 1980, a že tuto dobu si žalobci mohli započítat do vydržecí doby
při posuzování vydržení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, takže k
vydržení došlo ještě předtím, než o vydání nemovitosti žalovaným rozhodl
příslušný pozemkový úřad. Družstvo sice mělo pochybnosti o vlastnictví sporné
nemovitosti, ty však odstranila konzultace s pracovníky nadřízeného orgánu –
okresní zemědělské správy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Již v předchozím řízení, zahájeném v roce 1992 ve
věci vydání domu čp. 3, Nejvyšší soud pod sp. zn. 2 Cdon 1165/96 uzavřel, že
žalobci se nemohli stát vlastníky této nemovitosti, a to ani na základě
vydržení vlastnického práva. Do vydržecí doby by bylo možno započítat dobu, po
kterou nemovitost drželo družstvo, jen kdyby omyl družstva týkající se
vlastnictví nemovitosti, byl omluvitelný, tedy, že družstvo postupovalo s
obvyklou mírnou opatrnosti, kterou by bylo možno s ohledem na povahu a
okolnosti případu požadovat. Z tohoto hlediska jsou nesprávné závěry odvolacího
soudu, že při převzetí nemovitosti družstvem od O., družstvo nemělo
pochybnosti o tom, že nemovitost přebírá celou, včetně obytné části, a pokud
tyto pochybnosti vznikly později, pak družstvo postupovalo s obvyklou mírou
opatrnosti, když věc konzultovalo s nadřízeným orgánem. V této souvislosti
namítají, že výpovědi svědků vykazují rozpory. Poukazují na všeobecné nepořádky
v evidenci nemovitostí a hospodaření s nimi. Za zásadní rozpor ve výpovědi
svědků považují to, že podle jejich původních výpovědí družstvo předmětnou
nemovitost neevidovalo a neodepisovalo, zatímco nyní tvrdí opak. Stejně není
prokázané, že by družstvo za dům čp. 3 zaplatilo a že celá usedlost měla stejný
právní režim. Nelze považovat za obvyklou míru opatrnosti to, že funkcionáři
družstva přenesli odpovědnost za rozhodnutí o nemovitosti na nadřízený orgán –
tehdejší okresní zemědělskou správu. Podotýkají, že budova čp. 3 nesloužila
zemědělské výrobě, když šlo o budovu obytnou, která nebyla ve smlouvě uvedena.
Uzavírají, že z hlediska družstva nešlo o oprávněnou držbu sporné nemovitosti;
k tomu nestačilo pouhé subjektivní přesvědčení pracovníků družstva, že
vlastnické právo svědčilo družstvu. Ani omyl družstva není omluvitelný, protože
při běžné opatrnosti museli mít jeho funkcionáři důvodné pochybnosti o tom, zda
družstvu nemovitost patří. Hospodářská smlouva nebyla titulem, ze kterého by
bylo možno dovozovat vlastnické právo družstva. Navrhují, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému
projednání.
Žalobci ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací dovolatelů.
Dovolání neobsahuje nové skutečnosti či stanoviska, která by mohla mít na nové
posouzení věci vliv. Dovolatelé pouze opakují skutečnosti, jež odvolací soud
již posuzoval. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Držbu předchůdce žalobců, zemědělského družstva, je třeba posoudit podle § 132a
odst. 1 ObčZ ve znění do novely č. 509/1991 Sb. Oprávněný držitel se stává
vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o
movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Oprávněným držitelem je
ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo
právo patří (§ 130 odst. 1 ObčZ, obdobně viz § 132a odst. 1 ObčZ ve znění do
novely č. 509/1991 Sb.).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudky publikované pod
č. C 631, C 158 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v
nakladatelství C. H. Beck, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp.
zn. 22 Cdo 1848/98, publikované v Soudních rozhledech, 2000, č. 7),
předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží,
nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra
držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při
zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít
pochybnosti, že je vlastníkem držené věci. Oprávněná držba se nemusí nutně
opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod
(titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Dobrá víra se tedy
posuzuje z objektivních společenských hledisek, nikoliv podle subjektivního
přesvědčení držitele. Držitel je proto v dobré víře „se zřetelem ke všem
okolnostem“ tehdy, pokud ani při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém
požadovat, nemohl mít pochybnosti o existenci drženého práva. Dobrá víra zaniká
v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva,
jehož obsah vykonává.
Odvolací soud v dané věci postupoval v souladu s názorem, který dovolací soud
vyslovil ve věci sp. zn. 22 Cdo 145/2003, a zdůvodnil, proč podle jeho názoru
zemědělské družstvo postupovalo s náležitou opatrností, kterou podle okolností
věci bylo po každém v konkrétní situaci možno požadovat. Přesto však dovolací
soud považuje závěr o tom, že pochybnosti, které družstvo prokazatelně o
vlastnictví sporné budovy mělo, byly odstraněny vyjádřením okresní zemědělské
správy, a družstvo tak bylo po celou dobu držby oprávněným držitelem, za
předčasný. Z dokazování totiž nepochybně vyplynulo, že funkcionáři družstva
měli od samotného počátku pochybnosti o tom, zda předmětná budova přešla do
vlastnictví družstva; tak bývalý předseda družstva F. K. před soudem prvního
stupně uvedl, že měl zato, že vlastníkem této budovy zůstává stát a družstvo ji
jen přejímá do trvalého užívání. Také všichni věděli, resp. museli při
zachování obvyklé opatrnosti vědět, že tato budova není v příloze k hospodářské
smlouvě uvedena. I když byla tehdejší právní úprava tzv. forem vlastnictví a
převodů mezi tzv. socialistickými organizacemi oproti současnému stavu
komplikovaná a mohlo i docházet k omluvitelným právním omylům, skutečnost, že k
převodu nemovitosti (a to i mezi socialistickými organizacemi) bylo třeba, aby
tato nemovitost byla v písemné smlouvě o převodu označena, byla natolik zjevná
a obecně známá, že právní omyl o této skutečnosti není omluvitelný. Nelze
ovšem zcela vyloučit, že i takto obecně formulované pravidlo se neuplatní,
bude-li prokázáno, že i přes vědomí držitele o této skutečnosti (a fakticky
tudíž o nedostatku písemné smlouvy o převodu nemovitosti) jsou tu takové
okolnosti, které v konkrétní věci činí omyl držitele omluvitelným. Touto
skutečností ovšem není pouhé neformální a nezdůvodněné sdělení pracovníků
nadřízeného orgánu, že věc lze prodat, a dokonce ani samotné schválení smlouvy
tímto orgánem. Pochybnosti o tom, že věc, která nebyla uvedena ve smlouvě o
převodu nemovitosti do vlastnictví nabyvatele nepřešla, bylo možno odstranit
jedině sdělením skutečností, které by je i při zachování obvyklé míry
opatrnosti vyvrátily (např. důvěryhodným, resp. pravděpodobně znějícím
vysvětlením, proč tato vada smlouvy není právně významná a proč vlastnictví
sporné nemovitosti na družstvo přešlo přesto, že ve smlouvě nebyla uvedena). V
dané věci však nebyly prokázány skutečnosti, které by při zachování obvyklé
opatrnosti musely vyvrátit pochyby o tom, že družstvo je vlastníkem sporné
nemovitosti. Proto napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
K námitkám dovolatelů ohledně věci sp. zn. 2 Cdon 1165/96 se poznamenává, že v
tomto řízení nebyla otázka započtení držby právního předchůdce žalobců zkoumána
a úvahy tam uvedené se vztahovaly jen k možnosti postupu podle § 8 odst. 1
zákona o půdě.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Jiří
Spáčil, CSc.,v.r.
předseda senátu