U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem
v Ústí nad Labem, Masarykova 95, proti žalovaným: 1) J. K., a 2) M. K.,
zastoupeným JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá
5, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem, pod
sp. zn. 22 C 316/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 12 Co 207/2011-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit každému ze žalovaných na nákladech dovolacího
řízení částku 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejich zástupce JUDr. Petra Prágla.
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.).
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
23. června 2010, č. j. 22 C 316/2007-161, zřídil věcné břemeno chůze a jízdy
motorovými a nemotorovými vozidly k části pozemku ve vlastnictví žalovaných ve
prospěch každého vlastníka domu, nyní ve vlastnictví žalobce, (výrok I.),
uložil žalobci, aby za zřízené věcné břemeno zaplatil žalovaným náhradu 2.800,-
Kč oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok
II.), částečně řízení zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
IV.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7.
listopadu 2012, č. j. 12 Co 207/2011-213, rozsudek soudu prvního stupně změnil
v napadených výrocích I. a II. tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Obsah rozsudků soudů
obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen
„obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 –
přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Dovolání je zjevně bezdůvodné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Je nepochybné, že přístup ke stavbě žalobce lze zajistit jinak, než přes
pozemek žalovaného, a to přes pozemek žalobce; ten v dovolání polemizuje se
závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nejde o takový nepoměr nákladů na
zřízení nové cesty a újmy vzniklé ev. zřízením práva cesty žalovaným, který by
umožňoval zcela výjimečně nezbytnou cestu zřídit.
V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném v Právních rozhledech č.
21/2005, Nejvyšší soud vyslovil, že při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím
soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně.
Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení
vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Viz též
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997): „Nezbytnou cestu
lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení.“ K tomu
viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo
38/2005, publikovaný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve
kterém se též uvádí: „Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na
základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější,
resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná“.
K otázce zřízení věcného břemene cesty ve vztahu ke stavebním úpravám stavby,
kterými by měl vlastník přístup ke stavbě zajištěn, se Nejvyšší soud vyjádřil
(jak uvedl i odvolací soud) v rozsudku ze dne 28. června 2005, sp. zn. 22 Cdo
1897/2004, publikovaném pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dospěl k závěru, že „věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze
zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné
komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké
v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku
přilehlého pozemku.“ To, zda jde o zjevný nepoměr nákladů a újmy je věcí soudů
rozhodujících v nalézacím řízení, jejichž úvahu by mohl dovolací soud
zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
V dané věci bylo zjištěno, že náklady na zřízení přístupu po pozemku žalobce by
činily přibližně 70.000,- až 100.000,- Kč; přitom by šlo o novou cestu,
nepochybně kvalitnější než tu, kterou podle fotodokumentace nyní žalobce užívá.
Za této situace není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená; otázka, zda by
bylo možno zřídit vstup i v místě plechového přístřešku, je již nadbytečná a
dovolací soud se jí nezabýval. Odvolací soud ostatně posoudil stav věci na
místě samém a dovolací soud tak nemá v zásadě možnost jeho závěry, vycházející
i z místního ohledání, zpochybnit.
K otázce přiměřenosti nákladů na zřízení nové cesty a újmy lze poznamenat, že
ocenění požadovaného věcného břemene, vycházející ze zákona č. 151/1997 Sb. (č.
l. 74 spisu), není v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a to ve prospěch
žalobce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22
Cdo 2854/2010 (uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz); ani tak však není náklad pohybující se ve výši řádově
desetitisíců korun v této věci nepřiměřený.
Ke zřízení nezbytné cesty nepostačuje jen nutnost umožnit vjezd záchranné
službě, hasičům a policii. Složky integrovaného záchranného systému, kterými
jsou Hasičský záchranný sbor České republiky, jednotky požární ochrany zařazené
do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, zdravotnická záchranná
služba a Policie České republiky, mají v nezbytných případech zajištěn příjezd
přes cizí pozemky na základě zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci je zjevně bezdůvodné, dovolací soud je
podle § 243b odst. 1 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Vzhledem k zastoupení žalovaných advokátem sestávají náklady každého z nich z
částky 2000,- Kč představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon (vyjádření k
dovolání) sníženou o 20% podle § 9 odst. 3 písm. c), § 11 odst. 1 písm. k) a §
12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, o odměnách advokátů a
náhradách advokátů a poskytování služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od
1. 1. 1914, neboť vyjádření bylo podáno 18. 9. 2014. Spolu s paušální náhradou
hotových výdajů za jeden úkon právní služby činí náklady každého ze žalovaných
2.300,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k tomuto nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách
odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je
namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobci uložil, aby každému ze žalovaných nahradil náklady
dovolacího řízení 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich
zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se
žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu