22 Cdo 2977/2009

22 Cdo 2977/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem

v Říčanech, Olivova 116, proti žalovanému Ing. J. P., o zřízení věcného

břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 157/2004, o

dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2009,

č. j. 53 Co 483/2008-234, takto:

I. Dovolání se v části, ve které směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 12. února 2009, č. j. 53 Co 483/2008-234, pokud jím byla zamítnuta

žaloba o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes

pozemek parcelní číslo 1100/1 v k.ú. T., zapsaný na LV 81 u Katastrálního úřadu

pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha–východ ve prospěch žalobce

jako vlastníka stavebního pozemku parcelní číslo 92, zahrady parcelní číslo

36/3 a pozemku parcelní číslo 1100/2 v k. ú. T., nemovitostí zapsaných na LV

115 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha–

východ, odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č. j. 53 Co

483/2008-234, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zřízení „věcného břemene

spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. 1100/1 v k. ú.

T., zapsaný na LV 81 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální

pracoviště Praha–východ ve prospěch žalobce jako vlastníka domu čp. 70 v k. ú.

T., zapsaného na LV 115 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální

pracoviště Praha–východ“, a ve výrocích pod body II. a III. se ruší a věc se v

tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 22. dubna

2008, č. j. 26 C 157/2004-204, rozhodl ve výroku I., že „se zřizuje ve prospěch

vlastníka stavby čp. 70 v obci Tehov, k. ú. T. na zastavěné ploše stavební

parcele č. 92, dále ve prospěch stavební parcely č. 92, parcely č. 36/3 a

parcely č. 1100/2, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský

kraj, katastrální pracoviště Praha – východ, věcné břemeno práva cesty za

účelem vjezdu přes pozemek parcelní č. 1100/1 k.ú. T., zapsaného u

Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ

v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 604-2/2008 ze dne 31.1.2008

soudního znalce Jaroslava Pečka, potvrzeného 20.2.2008 Katastrálním úřadem pro

Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ pod č. 574/2008 ze dne

20.8.2008“, ve výroku II. uložil žalobci povinnost platit žalovanému částku

2.400,- Kč ročně vždy k 1. 1. příslušného roku, přičemž poprvé je žalobce

povinen zaplatit tuto částku do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích

III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. 70

v obci Tehov, katastrální území T., na stavební parcele číslo 92 a parcel číslo

36/3 a 1100/2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,

katastrální pracoviště Praha – východ na LV 115. Dále soud prvního stupně vyšel

ze zjištění, že vlastníkem pozemku parcelní číslo 110/1 v katastrálním území

T., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální

pracoviště Praha – východ, je žalovaný. Žalobce nemá zajištěn vjezd na pozemek

parcelní číslo 36/3; proto soud prvního stupně zřídil věcné břemeno cesty.

Naproti tomu ke stavbě č. p. 70 má žalobce podle zjištění soudu přístup

zajištěn.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne

12. února 2009, č. j. 53 Co 483/2008-234, ve výroku pod bodem I. „rozsudek

soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I., II.)“ změnil tak, že zamítl

žalobu „o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu průchodu a průjezdu

přes pozemek parc. č. 1100/1 v k.ú. T., zapsaný na LV 81 u Katastrálního úřadu

pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ ve prospěch žalobce

jako vlastníka domu čp. 70, stavebního pozemku parcelní číslo 92, zahrady

parcelní číslo 36/3 a pozemku parcelní číslo 1100/2 v k. ú. T., nemovitostí

zapsaných na LV 115 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální

pracoviště Praha – východ“, a ve výrocích pod body II. a III. rozhodl o

nákladech řízení.

Odvolací soud zopakoval některé listinné důkazy; se závěry soudu prvního stupně

se neztotožnil a dospěl k závěru, že pro zřízení věcného břemene nejsou zákonné

podmínky. Žalobce se domáhal zřízení práva nezbytné cesty přes pozemek

žalovaného s odůvodněním, že 14. 11. 2003 obdržel rozhodnutí Stavebního

úřadu, Městského úřadu v Říčanech, kterým mu bylo uloženo, aby opatřil

projektovou dokumentaci pro provedení nezbytných stavebních úprav jeho

rodinného domu č. p. 70 v T., která bude řešit přístup a vjezd k jeho domu.

Žalobce uvedl, že vyhotovení projektové dokumentace si nemůže z finančních

důvodů dovolit, a že potřebné stavební zásahy by podstatně znehodnotily jeho

nemovitosti; současně sdělil, že k nim nikdy nebyl jiný přístup než přes

pozemek žalovaného.

Z uvedeného je podle názoru odvolacího soudu zřejmé především to, že žalobce o

zřízení nezbytné cesty nežádá pro vlastní osobní potřebu a kvůli vyřešení

vjezdu vlastního osobního vozidla na pozemek parcelní číslo 36/3, ale že

důvodem jeho žádosti je zajištění zázemí pro podnikání jeho syna Josefa Brabce

mladšího, který přístavbu u jeho rodinného domu užívá jako autoopravnu. Potřeba

cesty je tedy zdůvodněna nutností zajistit, aby přes pozemek žalovaného na

zahradu žalobce mohla vjíždět auta, která jeho syn opravuje. Požadavek žalobce

na zřízení věcného břemene v podobě nezbytné cesty není tedy odůvodněn

nezaviněným zhoršením užívání jeho domu a k němu přiléhajícímu pozemku, ale

potřebou vytvořit lepší prostor pro podnikatelské aktivity jeho syna. V daném

případě není ani splněna podmínka, že situaci nelze řešit jinak. O opaku svědčí

rozhodnutí příslušného Městského úřadu v Říčanech, stavebního úřadu, z 11. 11. 2003, které žalobci ukládá předložení projektu řešícího přístup a vjezd do

rodinného domu žalobce v souladu s rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze

dne 26.10.1998, č. j. 5 C 72/98-29, jímž byl žalobce zavázán k povinnosti

zdržet se vstupu na pozemek žalovaného, zdržet se přecházení a přejíždění

pozemku, parkování na pozemku jakýmkoliv vozidlem, otevírání vrat a vrátek ve

stávajícím oplocení na pozemek žalovaného a odkládání věcí a materiálů na tento

pozemek. Protože žalobce požadovaný projekt nepředložil ani stavebnímu úřadu,

ani soudu, nelze z ničeho usoudit na nemožnost jiného řešení a je nutno

vycházet z toho, že žalobce má možnost vybudovat si cestu pro vjíždění vozidel

v rámci vlastních pozemků. Znalecký posudek v této věci vypracovaný sice

konstatuje, že vjezd na pozemek žalobce parcelní číslo 36/3 z veřejné

komunikace zřídit nelze, protože tyto nemovitosti spolu nesousedí, současně

ovšem připouští, že vjezd na pozemek žalobce parcelní číslo 92 (zastavěná

plocha a nádvoří, které je využíváno jako odstavná plocha) by byl možný jen za

provedení demoličních zásahů do stávajících staveb. Tato okolnost však nemůže

být bez dalšího důvodem ke zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaného,

zejména když žalobce se možnosti vjezdu na zahradu a nádvoří sám zbavil v době,

kdy realizoval přístavbu domu (hospodářské stavení a dílnu). Není také možné

přehlédnout fakt, že zatímco pro žalobce by zřízení práva nezbytné cesty

představovalo značnou ekonomickou výhodu (ušetřil by za stavební úpravy

vlastních nemovitostí a zlepšil zázemí pro podnikání svého syna), pro

žalovaného by naopak znamenalo významný zásah do jeho vlastnického práva, jenž

by nebyl ničím vyvážen. Cena věcného břemene vyčíslená znalcem na 2.400,- Kč

ročně je v současných tržních podmínkách částkou symbolickou, nehledě na to, že

pozemek žalovaného, který je trvalým travním porostem, by pravidelným

projížděním osobních vozů byl prakticky trvale znehodnocen.

To, že žalovaný

pozemek sám k žádnému účelu nevyužívá, nic nemění na skutečnosti, že by šlo o

zásah nepřiměřený a že na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby trpěl

omezení svého vlastnického práva způsobem požadovaným žalobcem, nadto z důvodu,

který ve vztahu mezi dvěma fyzickými osobami není pro zřízení věcného břemene

relevantní.

Požadavek žalobce na zřízení věcného břemene se jeví jako odporující dobrým

mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Žalobce přestavbu někdejšího hospodářského

stavení na opravárenskou dílnu zahájil nejen bez stavebního povolení (jež mu

bylo uděleno dodatečně v květnu 1998), ale i bez toho, aby měl právně ošetřenou

možnost dostatečné příjezdové cesty vozidel do prostoru autodílny, ačkoliv si

byl nepochybně vědom toho, že předmětný pozemek není jeho vlastnictvím a že s

ním tudíž nemůže ve svých záměrech počítat, obzvlášť za situace, kdy mu bylo

známo negativní stanovisko žalovaného k užívání jeho pozemku. Jeho argumentace,

že pozemek žalovaného užíval „odjakživa“ je nepřípadná a z právního hlediska

bezvýznamná už jenom proto, že se tak dělo bez souhlasu vlastníka pozemku. Jeho

nynějšímu požadavku na to, aby jeho situace, kterou si přivodil sám, aniž by se

vůbec pokusil ji vyřešit v rámci vlastních možností, byla řešena na úkor

vlastnických práv žalovaného, nemohlo být vyhověno, protože za uvedených

okolností by zřízení věcného břemene k pozemku žalovaného znamenalo právně

potvrdit faktický stav, který mnoho let odporuje dobrým mravům.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a

uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.

s. ř.

Poukazuje především na to, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené

dokazování, když se nezabýval skutečnostmi, které byly zjištěny soudem prvního

stupně, když z jeho rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že si žalobce může sice

zajistit přístup k pozemku parcelní číslo 36/3, to však neplatí o vjezdu na

tento pozemek, když žalovaný pozemku parcelní číslo 1100/1 nedává ani základní

péči. Faktický stav je takový, že skutečně pozemek žalovaného využíval žalobce

k vjezdu na pozemek parcelní číslo 36/3 takzvaně odjakživa a takto činili i

právní předchůdci žalobce. Na pozemek parcelní číslo 36/3 nebyl nikdy v

minulosti zřízen vjezd jiným způsobem a především ani nemohl být tento vjezd

jiným způsobem zřízen. Přístavba a rekonstrukce nemovitosti, na základě které

byla vybudována autodílna, totiž neznamenala zúžení pozemku, resp. neznamenala

v žádném případě zrušení možnosti vybudovat vjezd na pozemek parcelní číslo

36/3. Původní stavby žalobce byly situovány tak, že tento vjezd nikdy nemohl

být zřízen jinde.

Předmětný pozemek žalovaného využíval i syn žalobce v souvislosti s jeho

podnikatelskými aktivitami, nicméně syn je oprávněným uživatelem nemovitosti

žalobce a je nezbytné, že žalobce potřebuje mít zachován vjezd především pro

sebe, ale i z jiných důvodů (hasiči, záchranná služba apod.).

Odvolací soud rovněž pomíjí skutečnost, že předmětný pozemek žalovaného musí

využívat k přístupu a k vjezdu na své pozemky soused, který má nemovitosti

situovány mezi nemovitostmi žalobce a nemovitostmi žalovaného, takže žalovaný

musí strpět přístup a příjezd k nemovitostem toho souseda. Žádný z právních

předchůdců žalovaného nevyslovil nesouhlas s užíváním pozemku žalobcem, či jeho

právními předchůdci. Za situace, kdy nebylo možné zřídit vjezd na předmětný

pozemek ani před přestavbou a přístavbou nemovitostí v roce 1998 a nebylo možné

řešit vjezd jinak ani dříve, a po celou dobu bez jakéhokoliv vyslovení

nesouhlasu užíval předmětný pozemek k vjezdu žalobce a jeho právní předchůdci,

nelze spravedlivě požadovat na žalobci, aby řešil příjezd a vjezd jiným

způsobem.

Odvolací soud se ani nezabýval skutečností, že Okresní soud Praha–východ

pravomocně rozhodl o tom, že žalobce vydržel vlastnické právo k předzahrádce u

jeho domu, která je rovněž umístěna na předmětném pozemku žalovaného.

S ohledem na nutnost využívání pozemku žalovaného zmíněným sousedem, který je

vlastníkem nemovitostí, které se nacházejí mezi nemovitostmi žalobce a

žalovaného, je rovněž nepochybné, že žalovaný nemůže takovému užívání zamezit,

nemůže využívat předmětný pozemek k jiným účelům, neboť v takovém případě pro

tohoto souseda neexistuje možnost jiného přístupu a jiného příjezdu.

Odvolací soud se nevypořádal s hodnocením důkazů a s právním hodnocením všech

skutečností. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího

soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobce za nedůvodné; rozsudek

odvolacího soudu je postaven na právním základě, kterého se žalobce v žalobě

dovolával. Žalobce zpochybňuje hodnocení důkazů a žádá dovolací soud jako další

„odvolací instanci“, aby provedl znovu hodnocení důkazů a jiným způsobem.

Žalovaný ve svém vyjádření rozsáhle popsal sousedské vztahy se žalobcem a to i

do daleké minulosti. Tvrzení žalobce v dovolání označil za lživé a závěrem

uvedl, že celé dovolání je nepodložené a navrhl jeho odmítnutí.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů

69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají

účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným

(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou

podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím

není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle

občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou

zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2

písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti

dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.),

napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.

Podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) není-li

vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke

stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné

břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý

pozemek. Právo nezbytné cesty lze podle § 151o odst. 3 obč. zák. zřídit jen

pro přístup ke stavbě; pro přístup k pozemku lze zřídit věcné břemeno jen ve

správním řízení podle § 170 odst. 2 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. (srov.

například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo

1601/2006, ASPI). Dovolací soud proto dovolání proti té části výroku rozsudku

odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba na zřízení práva cesty k

pozemkům, jako zjevně bezdůvodné odmítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud se poté zabýval dovoláním v části, ve které směřuje proti

rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na zřízení práva

nezbytné cesty k domu č. p. 70 na stavebním pozemku parcelní číslo 92 v

uvedeném katastrálním území a obci a shledal je důvodným.

Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že „přístup vlastníka ke stavbě

lze tedy zajistit z jeho pozemku parcelní číslo 1100/2“ a uzavřel: „Žalobce si

tedy může ke své nemovitosti k budově (zajistit přístup ze svého pozemku, není

tedy potřeba zřizovat zvláštní věcné břemeno pro vchod k nemovitosti žalobce,

je však nutné řešit vjezd žalobce na pozemek č. 36/3“; poté se, nad rámec

oprávnění, které mu dává § 151o odst. 3 obč. zák., zabýval zřízením vjezdu na

pozemek. Z rozsudku soudu prvního stupně však není zjevné, zda žalobce má

zajištěn jen vstup do své budovy, nebo i příjezd motorovými vozidly, zda je

příjezd vozidly nutný k řádnému užívání stavby k účelu, ke kterému je

zkolaudována a zda lze po žalovaném vzhledem ke všem okolnostem věci

spravedlivě požadovat, aby průjezd trpěl. Žalobce sice všechny potřebné

skutečnosti netvrdil, soud prvního stupně jej však nepoučil o povinnosti

tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.; tento

nedostatek neodstranil ani odvolací soud, a zatížil tak řízení vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce o zřízení nezbytné cesty nežádá pro

vlastní osobní potřebu a kvůli vyřešení vjezdu vlastního osobního vozidla na

pozemek parcelní číslo 36/3, ale že důvodem jeho žádosti je zajištění zázemí

pro podnikání jeho syna J. B. mladšího, který přístavbu u jeho rodinného domu

užívá jako autoopravnu. Potřeba cesty je tedy zdůvodněna nutností zajistit, aby

před pozemek žalovaného na zahradu žalobce mohla vjíždět auta, která jeho syn

opravuje. Takové skutkové zjištění soud prvního stupně neučinil. Odvolací soud

sice dokazování doplnil, ovšem z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, o jaké

konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů toto skutkové zjištění

opírá. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. „soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se

žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil

žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má

prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými

úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký

učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není

přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.

Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v

písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním“. Z

tohoto ustanovení vyplývá, že soud nemůže opřít skutkové zjištění o blíže

neupřesněné důkazy; pokud tak učinil, jsou jeho závěry o skutkovém stavu

nepřezkoumatelné a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Ovšem samotná skutečnost, že nezbytná cesta nemá sloužit žalobci, ale jeho

synovi, který budovu užívá, ještě bez dalšího neznamená, že by nebylo možno ji

zřídit. Podle § 123 obč. zák. „vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět

svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním“.

Je tedy právem vlastníka umožnit užívání i jiným osobám, zejména rodinným

příslušníkům. Nicméně má-li být nezbytná cesta zřízena jen nebo převážně proto,

aby byla vytvořeny lepší podmínky k podnikání pro třetí osobu, byť i blízkou

vlastníkovi, pak není úvaha odvolacího soudu o tom, že v konkrétní věci není

namístě za tímto účelem nezbytnou cestu zřídit, zjevně nepřiměřená, a dovolací

soud ji tak nemůže zpochybnit. V dané věci bude možno věc zvážit i z hledisek,

kterými se odvolací soud zabýval, tedy zda lze vzhledem k okolnostem této věci

spravedlivě žádat, aby vlastnické právo žalovaného bylo omezeno, teprve po

řádném zjištění důvodů, které vedly k žalobě na zřízení práva nezbytné cesty k

budově.

Ani to, že žalobce sám zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže

zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty. Zákon totiž pro tento

případ zřízení práva cesty přímo nevylučuje; je třeba vzít v úvahu, že ve

veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky. Jde tu

nejen o zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být

vykonáváno, ale i o veřejný zájem na řádné údržbě stavby a na minimalizaci

účinků neužívané a neudržované stavby na okolí. V takovém případě je však třeba

vzít do úvahy, zda jde o zřízení dosud neexistujícího přístupu ke stavbě nebo

jen o zlepšení stávajícího přístupu a také přihlédnout k okolnostem, za kterých

stavba zůstala bez přístupu.

Odvolací soud též uvedl, že žalobce má možnost zřídit stavebními úpravami

průjezd sám; žalobce ovšem tvrdil, že by vypracování průjezdu a projektu bylo

příliš nákladné. K otázce, kdy lze zřídit právo cesty i v případě, že žalobce

může úpravami své budovy zřídit příchod sám, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaný ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, poř. č. 32, ve kterém se uvádí: „Věcné

břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník

stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže

náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by

zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku“.

Předpokladem porovnání nákladů a újmy vzniklé vlastníkovi pozemku je především

zjištění výše potřebných nákladů; pokud odvolací soud vyšel z toho, že vjezd si

může žalobce zřídit sám, aniž by zjistil náklady potřebné na jeho zřízení (za

situace, kdy žalobce tvrdil, že by byly nepřiměřeně vysoké), je jeho rozhodnutí

předčasné a i v této části tak spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním

posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke

které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.)

v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty,

který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze

cestu užívat). Právo nezbytné cesty v zásadě nelze zřídit jen za účelem

parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému

užívání budovy. Pokud by v dalším řízení bylo zjištěno, že nezbytnou cestu lze

zřídit, pak – pokud jde o výši náhrady – dovolací soud odkazuje na svůj

rozsudek ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008, publikovaný v

Právních rozhledech, roč. 2011, č. 8.

K dovolání je též třeba podotknout, že ke zřízení nezbytné cesty nepostačuje

jen nutnost umožnit vjezd záchranné službě, hasičům a policii. Složky

integrovaného záchranného systému, kterými jsou Hasičský záchranný sbor České

republiky, jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje

jednotkami požární ochrany, zdravotnická záchranná služba a Policie České

republiky (§ 4 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o

změně některých zákonů), mají v nezbytných případech zajištěn příjezd přes cizí

pozemky na základě zákona (např. § 27 zákona č. 239/2000 Sb., § 19 a násl.

zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, § 128

odst. 1 obč. zák.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je v té části, ve které nebylo odmítnuto,

důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se

zřízení práva cesty k budově č. p. 70 a v navazujících výrocích o nákladech

řízení zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§

243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2011

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu