22 Cdo 3247/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobců: a) O. H., b) R. H., zastoupených JUDr. Václavem
Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1, proti
žalované J. J., zastoupené JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, U Černé věže 3, o zřízení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 141/2002, o dovolání
žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
25. března 2008, č. j. 8 Co 1944/2007-370, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 3. 5. 2005, č. j. 24 C 141/2002-185, zamítl žalobu na zřízení věcného
břemene ve prospěch vlastníka stavby č. p. 58 v kat. území L. váznoucí na
pozemku parc. č. 140/1 – zastavěná plocha a nádvoří, spočívající v právu cesty
přes geometricky zaměřenou část tohoto sousedního pozemku, z důvodu, že přístup
do domu žalobců lze zajistit stavebními úpravami, spočívajícími ve vybudování
vchodu do domu z čelní strany domu, i když s vynaložením nákladů ve výši zhruba
90.000,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců
usnesením ze dne 18. 10. 2005, č. j. 8 Co 2097/2005-206, rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 3. 5. 2005 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci v odvolání mimo jiné namítli, že v čelní straně domu č. p. 58 nejsou a
nikdy nebyly zřízeny vchodové dveře do domu. Dům žalobců č. p. 58 historicky
tvořil příslušenství zemědělské usedlosti č. p. 11 (nyní ve vlastnictví
žalované), sloužil jako tzv. výměnek k této usedlosti a vždy byl ve vlastnictví
vlastníků celé usedlosti. Vchod do domu č. p. 58 byl vždy ze dvora. Po 2.
světové válce a konfiskací německého majetku přešla celá zemědělská usedlost do
vlastnictví státu. Dům č. p. 58 přešel následně do vlastnictví fyzických osob
přídělem a v domě č. p. 11 bylo po řadu let sídlo MNV Litvínovice. I poté byl
vstup do domu č. p. 58 vždy přes sousední pozemek parc. č. 140/1, na němž v
jeho zadní části byla také umístěna veřejná studna. O prodeji domu č. p. 11
žalované a jejímu bývalému manželovi se žalobci dověděli až následně. Odvolací
soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zřízení věcného břemene
spočívajícího v právu cesty přes pozemek žalované podle § 151o odst. 3 obč.
zák. Přihlédl ke stávajícímu stavu přístupu do domů účastníků a jeho
historickému vývoji s tím, že žalobci nabyli dům č. p. 58 v době, kdy vchod do
jejich domu již byl z pozemku parc. č. 140/1 (v té době ve vlastnictví „obce“),
a žalovaná koupila dům č. p. 11 se znalosti tohoto stavu. Na rozdíl od soudu
prvního stupně se odvolací soud postavil na stanovisko, že po žalobcích nelze
objektivně požadovat, aby si zřídili vstup do domu z jeho čelní strany, a to z
důvodů dispozičních dopadů na řešení nevelkého bytu v přízemí domu a
nákladovosti stavebních úprav s tím spojených.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 6. 4. 2007, č. j.
24 C 141/2002-308, pod bodem I. výroku zřídil „časově neomezené věcné břemeno
cesty váznoucí na pozemkové parc. č. 140/1 – zastavěná plocha a nádvoří,
zapsané na LV KN č. 465, vedeném pro obec a kat. území L., konkrétně na jeho
části o výměře 39 m2, vyznačené šrafováním v geometrickém plánu č. 3/2006 ze
dne 31. 1. 2006 (vyhotoveném Geodetickou kanceláří H & Co., s. r. o. se sídlem
v Českém Krumlově), jež tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, a to ve
prospěch každého vlastníka sousední stavby – obytného domu č. p. 58 na
pozemkové parc. č. 139 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV KN č. 29,
vedeném pro tutéž obec a kat. území. Obsahem věcného břemene cesty je povinnost
každého vlastníka pozemkové parc. č. 140/1 strpět neomezený průchod a občasný
průjezd (v rozsahu nezbytně nutném pro potřeby domu č. p. 58) každého vlastníka
a dalších oprávněných uživatelů domu č. p. 58, jakož i osob je navštěvujících
či zajišťujících jejich obsluhu“. Pod bodem II. uložil žalobcům, aby za zřízení
věcného břemene zaplatili žalované náhradu ve výši 150.000,- Kč. Pod body III.
a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou v L. podílovými spoluvlastníky
domu č. p. 58 a pozemku parc. č. 139 – zastavěná plocha a nádvoří. Žalovaná je
tamtéž vlastnicí domu č. p. 11 a mimo jiné pozemku parc. č. 140/1 – zastavěná
plocha a nádvoří. Nemovitosti účastníků čelně navazují na pozemek obce parc. č.
4/1, na němž se nachází chodník. Přístup do domu a do dvora žalobců je
realizován přes pozemek žalované parc. č. 140/1. Při čelním pohledu na domy
účastníků se na levé straně mezi domem žalobců a domem manželů C. nachází
proluka, v níž je vyveden kanál, a která měla sloužit k odtoku vody a možným
opravám domů žalobců a manželů C. Na straně sousedící s pozemkem parc. č. 4/1
je zazděná a nikdy nesloužila k průchodu. Podle znalce Ing. arch. Vladimíra
Brože lze přístup do domu žalobců zajistit prolukou nebo vybudováním hlavního
vstupu do domu žalobců z uliční strany domu s vynaložením nákladů ve výši
100.000,- Kč až 200.000,- Kč. Revizní znalec Ing. Jiří Founě potvrdil, že
přístup do domu žalobců lze zajistit buď prolukou nebo vybudováním nového
vstupu z čelní strany domu. Pokud by žalobci vybudovali „přístupový soukromý
chodník specifické konstrukce v proluce“, činily by náklady částku 37.000,- Kč.
Vybudování nového vchodu do domu by si vyžádalo částku 90.000,- Kč. Bez
dispozičních úprav přízemí domu žalobců vyřešit vstup do jejich domu z čelní
strany by nebylo možné. Znalec Ing. Jiří Founě doporučil zřízení věcného
břemene, které ocenil „vztahem pro věčnou rentu v částce 6.500,- Kč“. Znalec
Ing. Petr Pokorný ocenil věcné břemeno zřízené podle geometrického plánu na č.
l. 220 spisu částkou 180.000,- Kč. Podle tohoto znalce nelze v současné době
při stanovení tržní ceny věcného břemene vycházet z výnosu na základě ročního
užitku. Znehodnocení nemovitosti žalované zřízením věcného břemene odpovídá
částce 150.000,- Kč. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího
soudu, vysloveným v usnesení ze dne 18. 10. 2005, č. j. 8 Co 2097/2005-206,
jímž byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně, zřídil podle § 151o
odst. 3 obč. zák. ve prospěch žalobců věcné břemeno uvedené ve výroku rozsudku,
vyznačené v geometrickém plánu ze dne 31. 1. 2006, č. 3/2006. Náhradu za
zřízení věcného břemene stanovil částkou 150.000,- Kč. Zohlednil, že věcné
břemeno je zřízené na dobu životnosti nemovitosti žalobců a že i když zatěžuje
pozemek žalované jen v rozsahu 39 m2, jde o část pozemku, na níž má žalovaná
zřízen vchod do svého domu, kdy zřízením věcného břemene bude její soukromí a
výkon vlastnického práva rušen závažným způsobem. Soud prvního stupně je toho
názoru, že pokud se podle znaleckého posudku Ing. Pokorného tržní cena
nemovitosti žalované zřízením věcného břemene sníží o 150.000,- Kč, pak tato
částka představuje újmu, kterou v důsledku zřízení věcného břemene utrpí, a ta
odpovídá náhradě za jeho zřízení. Náhrada za zřízení věcného břemene vyčíslená
znalcem Ing. Jiřím Founěm výnosovou metodou podle názoru soudu prvního stupně
je zcela bagatelní a neodpovídá újmě a znehodnocení nemovitosti žalované.
Odvolací soud k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 25. 3. 2008, č. j.
8 Co 1944/2007-370, ve znění usnesení ze dne 28. 5. 2008, č. j. 8 Co
1944/2007-382, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že
žalobcům uložil, aby žalované zaplatili za zřízení věcného břemene náhradu ve
výši 31.688,- Kč, jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud setrval na svém dříve vysloveném právním názoru, že v dané věci
je namístě zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák., neboť
zbudování přístupu do domu žalobců z veřejné komunikace nelze po žalobcích
spravedlivě požadovat, a to jednak z důvodu negativního dopadu do dispozice
přízemí domu, jednak z důvodu nákladnosti takového řešení s ohledem na osobní a
sociální poměry žalobců a manželky žalobce a). S ohledem na historický vývoj
užívání obou sousedních nemovitostí ve vlastnictví účastníků a skutečnost, že
zatížená část pozemku žalované jí slouží také k přístupu do jejího domu, k
čemuž je i povrchově uzpůsobena, a její jiná využitelnost žalovanou je proto
minimální, odvolací soud nesouhlasil se stanovenou výší náhrady za zřízení
věcného břemene. Doplnil dokazování novým znaleckým posudkem Ing. R. K., podle
kterého by se náhrada měla pohybovat v rozmezí od částky 31.688,- Kč do
100.000,- Kč. Protože podle odvolacího soudu náhradu za zřízení věcného břemene
nelze ztotožňovat s jeho cenou podle cenových a stavebněprávních předpisů,
stanovil náhradu za zřízené věcné břemeno v částce 31.688,- Kč, která byla
znalcem vypočtena z užitku oprávněné osoby, kdy vycházel z obvyklé ceny nájmu
stavebního pozemku v dané lokalitě, resp. ze simulovaného ročního nájmu
stanoveného ve výši 5% z obvyklé ceny pozemku (1.300,- Kč za 1m2).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci i žalovaná dovolání.
Žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o finanční náhradě za zřízení věcného
břemene, a ohledně náhrady nákladů řízení. Dovolání podali z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítli, že volná úvaha soudu o výši náhrady za zřízení věcného břemene „nemůže
být založena na pouhé libovůli soudu“, ale musí vycházet „z tzv. obvyklé ceny
věcného břemene stanovené podle cenových předpisů“. Za takovou obvyklou cenu
lze považovat částku určenou ve znaleckém posudku Ing. R. K. ze dne 17. 1. 2008
ve výši 1.365,- Kč, nikoli ve výši 31.688,- Kč. S ohledem na to, že nájemné z
pozemků nesloužících pro podnikání je státem dlouhodobě regulováno cenovými
výměry, „může být ročním užitkem ve výši obvyklé ceny (§ 18 odst. 1 zákona č.
151/1997 Sb., o oceňování majetku) pouze roční nájemné ve výměrem regulované
maximální výši, tj. ve výši 7,- Kč/m2, platící pro všechny obce s počtem od 1
do 5 tisíc obyvatel“. Obvyklou cenu daného věcného břemene cesty je možno
stanovit z výměry věcným břemenem zatížené části pozemku (39 m2) a pětileté
kapitalizace ročního nájmu (§ 18 odst. 3 zákona o oceňování majetku). Vady
řízení žalobci spatřují v tom, že nalézací soudy se nevypořádaly s jejich
námitkami týkajícími se zjištění obvyklé ceny věcného břemene cesty váznoucího
na pozemku, dále že reviznímu znalci Ing. R. K. nebyly soudem dodány
předcházející znalecké posudky, ani soudní spis, takže se nemohl dost dobře
orientovat v konkrétních okolnostech případu. Žalobci také neměli možnost
vznést přímo na znalce své námitky a ten neměl k dispozici jejich námitky ze
dne 15. 2. 2008. Za nestandardní považují podání faxového vyjádření znalce k
telefonickému dotazu soudu v den konání odvolacího jednání. Navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání, podle jeho obsahu, z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Namítla, že v daném případě nepřichází v úvahu aplikace § 151o
odst. 3 obč. zák., neboť znaleckými posudky bylo prokázáno, že přístup do domu
žalobců lze zajistit jiným způsobem, než zřízením věcného břemene. Oba nalézací
soudy se dostatečně nezabývaly otázkou možného přístupu do domu žalobců
prolukou. Podle názoru žalované nelze omezovat její vlastnické právo jen proto,
že žalobci nehodlají k vyřešení přístupu do jejich domu použít finanční
prostředky. Žalovaná má také za to, že věcné břemeno bylo zřízeno nad rámec
zákona, neboť bylo zřízeno i pro pozemek parc. č. 139 ve vlastnictví žalobců,
zatímco § 151o odst. 3 obč. zák. hovoří jen o zřízení věcného břemene ve
prospěch vlastníka stavby. Věcné břemeno bylo zřízeno i v rozporu s dobrými
mravy, kdy na úkor jednoho vlastníka je zvýhodňován vlastník druhý. Podle
žalované měla být žaloba na zřízení věcného břemene zamítnuta. Žalovaná
nesouhlasí se snížením náhrady za zřízení věcného břemene z částky 150.000,- Kč
na částku 31.688,- Kč s tím, že tato snížená částka „neodpovídá současnému
stavu náhledu na ocenění finanční náhrady za zřízení věcného břemene“. Navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu byla
podána oprávněnými osobami včas, se především zabýval dovoláními z hlediska
jejich přípustnosti.
Žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku o finanční
náhradě za zřízení věcného břemene v částce 31.688,- Kč. I když odvolací soud
výrok o finanční náhradě za zřízení věcného břemene formuloval jako výrok
měnící, jde ohledně částky 31.688,- Kč o rozsudek potvrzující, neboť co do výše
této částky rozhodly oba soudy shodně. Odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně jen pokud jde o nepřisouzení náhrady převyšující částku 31.688,-
Kč. Dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé by mohlo
být přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobců v tomto rozsahu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť vypořádání se s
dovolacímu námitkami k výši náhrady za zřízení věcného břemene vyžaduje řešení
právních otázek dovolacím soudem dosud blíže neposuzovaných. Dovolání je tak
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobci výslovně napadli i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení. Proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné ( k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2003).
Dovolání žalovaných je v celém rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve věci samé podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl
k závěru, že dovolání nejsou důvodná.
I. K otázce naplnění předpokladů pro zřízení práva cesty soudem podle § 151o
odst. 3 obč. zák.
Podle uvedeného ustanovení není-li vlastník stavby současně vlastníkem
přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může
soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka
stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Podle názoru dovolacího soudu se odvolací soud otázkou naplnění předpokladů pro
zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes přilehlý pozemek
zabýval podrobně a správně již v usnesení ze dne 18. 10. 2005, č. j. 8 Co
2097-206, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 2005,
č. j. 24 C 141/2002-185. V něm přesvědčivým způsobem zohlednil všechny
okolnosti daného případu a řádně odůvodnil zřízení práva cesty ve prospěch
žalobců v rozsahu a v místech, jak požadovali. Dovolací soud proto na důvody
tohoto rozhodnutí, na nichž odvolací soud setrval i v dovoláním napadeném
rozsudku, v podrobnostech odkazuje a potvrzuje, že rozhodnutí odvolacího soudu
je ve vztahu k řešení otázky ad I. v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu,
představovanou rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004,
publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, (dále jen
„Soubor rozhodnutí“), pod C 3678. Podle uvedeného judikátu mezi případy, kdy
přístup ke stavbě nelze zajistit jinak, patří situace, kdy zajištění přístupu
by bylo technicky možné, avšak náklady na jeho zřízení by byly natolik vysoké,
že jejich vynaložení nebude možné po vlastnících stavby spravedlivě požadovat.
V dané věci by tedy nebylo spravedlivé požadovat po žalobcích, aby s neúměrně
vysokými náklady změnili dispoziční uspořádání svého nevelkého domu tím, že by
na opačné straně v jeho obytné části vybudovali nový vstup do domu, jestliže
dříve existující legální přístup vlastníků k němu zanikl jen v důsledku jimi
neovlivněných okolností. Nelze také přehlížet, že s dosavadním přístupem do
domu č. p. 58 byli právní předchůdci žalované srozuměni a žalovaná uvedený
pozemek parc. č. 140/1 kupovala při vědomí, kudy vede cesta žalobců do jejich
domu a několik let průchodu nijak nebránila. Rozhodnutí odvolacího soudu je i v
souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo
4920/2007, publikovaným v Souboru rozhodnutí pod C 7473, neboť je zřejmé, že
újma žalované vzniklá jí zřízením práva nezbytné cesty v místech, kudy již
dříve nerušeně vedla, a to za odpovídající náhradu, nepřevyšuje újmu, která by
žalobcům vznikla odepřením takového práva, resp. újmu představovanou náklady na
zřízení vstupu do domu z veřejné komunikace – pozemku parc. č. 4/1.
Otázkou přístupu do domu žalobců tzv. prolukou („souhradí“) mezi domy č. p. 58
a č. p. 36 se odvolací soud zabýval zevrubně v již zmiňovaném usnesení.
Dovolací soud i v tomto směru na toto odůvodnění odkazuje a jen poznamenává, že
námitka této alternativní cesty ke vchodu do domu žalobců nebyla konkrétně
uplatněna ani v odvolání žalované proti druhému rozsudku soudu prvního stupně.
Věcné břemeno nebylo zřízeno také ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 139
(jak namítá žalovaná), ale (jak je zřetelné z výroku rozsudku soudu prvního
stupně) ve prospěch každého vlastníka domu č. p. 58 postaveného na uvedené
parcele, nikoli tedy ve prospěch vlastníka pozemku, který je zčásti zastavěn
uvedeným domem. Skutečnost, že vlastník stavby současně se vznikem práva
odpovídajícího věcnému břemenu získává i přístup na svůj pozemek, není právně
relevantní. Pokud by se snad stala vlastníkem takového pozemku osoba jiná než
vlastník stavby, soudem zřízené právo cesty ke stavbě by využívat nemohla.
K námitce, že předmětné věcné břemeno soud zřídil i v rozporu s dobrými mravy
či ústavní ochranou vlastnických práv, lze jen poznamenat, že ustanovení
občanského zákoníku, která umožňují zřízení věcného břemena, jakými jsou § 135c
odst. 3 nebo výše citovaný § 151o odst. 3 obč. zák., jsou ustanoveními zákona,
jimiž zákonodárce za stanovených podmínek umožňuje legální omezení (úkor)
jednoho vlastníka nemovitosti ve prospěch jiného. Obecné soudy všech tří
stupňů shledaly, že tyto podmínky omezení vlastnického práva žalobkyně byly
naplněny.
II. K otázce výše náhrady za zřízení práva cesty soudem.
Dovolací soud se ve svém rozhodování opakovaně zabýval otázkou výše náhrady za
zřízení práva cesty soudem a ve své sjednocující judikatuře dospěl zatím k
těmto závěrům:
- Věcné břemeno cesty může soud zřídit jen za náhradu přiměřenou újmě,
kterou vlastník pozemku v důsledku zřízení práva cesty utrpí (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí pod C 3677 a ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 32,
ročník 2006).
- Peněžitou náhradou poskytnutou vlastníku pozemku za zřízení práva
cesty se zohledňuje i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníkova pozemku
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 844/2007,
publikované v Souboru rozhodnutí pod C 7785).
- Také při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle § 151o
odst. 3 obč. zák. je třeba přihlížet i k okolnostem, za nichž stavba zůstala
bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako ke všem negativním účinkům,
které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 2010).
Právě citovaná judikatura implicitně vychází z toho, že není dobře možné
stanovit spornou náhradu jen na základě ocenění podle cenového předpisu. To je
dáno tím, že obdobně jako nelze pro potřeby ocenění členského podílu v družstvu
v řízení o vypořádání spoluvlastnictví vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o
oceňování majetku a o změně některých zákonů, neboť tento zákon upravuje
způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000 - C
1528 Souboru rozhodnutí), nelze z téhož důvodu vycházet z uvedeného zákona při
stanovení náhrady pro potřeby řízení o zřízení práva cesty podle § 151o odst. 3
obč. zák. Náhrada za zřízení práva cesty v řízení podle § 151o odst. 3 obč.
zák. není tedy upravena žádným cenovým předpisem.
Soud výši sporné náhrady stanoví za pomoci znalce z oboru oceňování
nemovitostí, jenž je z toho titulu povolán i k oceňování práv spojených s
užíváním nemovitostí. Samozřejmým východiskem úvah v tomto směru by měla být
obvyklá cena, za kterou se v obdobných místech (lokalitách) sjednává cena za
smluvně zřizované srovnatelné právo cesty, při zohlednění zatížení služebného
pozemku, a to jak z hlediska věcného (především z hlediska plošného rozsahu
zatížení, doby jeho trvání, četnosti a způsobu užívání oprávněnými osobami i z
hlediska rozsahu rušení osob z věcného břemene povinných při užívání
nemovitostí jim patřících), tak z hlediska právního (tj. z hlediska tzv.
právních vad snižujících obecnou cenu nemovitostí ve vlastnictví povinných osob
výkonem práv oprávněných osob dotčených). Při nedostatku srovnatelných údajů
lze jistě přihlédnout i k obvyklé ceně nájmu zatíženého pozemku, to ovšem se
zřetelem k tomu, zda a nakolik je osoba povinná omezena v právu takový pozemek
rovněž (spolu)užívat, i se zřetelem k předpokládané době trvání práva
odpovídajícího věcnému břemeni.
Vzhledem ke všem příkladmo zmiňovaným okolnostem významným pro ocenění výše
náhrady za zřízení práva cesty je pak přirozené, že ustanovený znalec stanoví
výši náhrady určitým cenovým rozmezím, které soudu umožní zvážit další
skutečnosti individualizující konkrétní spor účastníků. Jestliže pak soud
stanoví výši takové náhrady v rámci řízení, v němž není vázán návrhem a
rozhoduje na základě předpisu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž přihlíží
k výše uvedeným relevantním kriteriím pro oceňování náhrady, pak výsledná úvaha
odvolacího soudu o výši náhrady může být zpochybněna, jen je-li zjevně
nepřiměřená. V dané věci odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku
kvalifikovaného znalce, a to z jeho ocenění, které nevycházelo z přímé aplikace
cenového předpisu (§ 18 zákona č. 151/1997 Sb.), ale z obvyklé ceny nájmu
stavebního pozemku v dané lokalitě podle obvyklých pravidel jeho oceňování se
stanovením cenového rozpětí až do cenového vyjádření tzv. právní závady
znehodnocující nemovitost žalované. Jestliže odvolací soud mimo jiné zohlednil
historii užívání sousedících nemovitostí účastníků, že předmětná nemovitost
jako cesta slouží též žalované a tomuto účelu je svým povrchem uzpůsobena, pak
dovolací soud neshledal, že by určení ceny na spodním okraji cenového rozmezí
stanoveného znalcem bylo zjevně nepřiměřené.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. S ohledem na výše
uvedené žalobci namítané vady řízení neměly vliv na správnost rozhodnutí
odvolacího soudu, takže z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. je dovolací soud nepovažoval za opodstatněné. Jiné vady řízení,
jakož i vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. dovolací soud neshledal.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobců i žalované podle § 243b
odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žádný z účastníků nebyl v
dovolacím řízení úspěšný, proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu