31 Cdo 2428/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního kolegia
složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky, a soudců JUDr. Františka Baláka,
JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Ing. Jana Huška, JUDr.
Oldřicha Jehličky, CSc, Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc, JUDr. Hany Müllerové,
JUDr. Karla Podolky, JUDr. Milana Pokorného, CSc., a JUDr. Olgy Puškinové, ve
věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. K.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a o vydání
věcí, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 155/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v
Táboře ze dne 26. května 2000, č. j. 15 Co 13/2000-91, ve znění usnesení ze dne
19. září 2000, č. j. 15 Co 13/2000- 104, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. října
1999, č. j. 3 C 155/98-70, vypořádal „společné jmění“ účastníků tak, že pod
bodem I. výroku do vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité v
ceně 2 140,- Kč, pod bodem II. výroku žalovanému přikázal „podíl v SBD T. ve
formě bytu č. 10 v domě č. p. 2778 v M. ulici v T. v ceně 544 300,- Kč“ a blíže
označené věci movité, vše v celkové ceně 559 905,- Kč a pod bodem III. výroku
uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 274 132,50
Kč. Pod body IV. a V. rozhodl o povinnosti žalovaného vydat některé věci
žalobkyni a pod body VI. až IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním
poplatku. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování vzal za
prokázané, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 20. 12. 1995, k vypořádání
jejich společného jmění dohodou nedošlo a návrh na jeho vypořádání byl podán ve
tříleté lhůtě od zániku manželství. Do společného jmění účastníků patří blíže
označené věci pod bodem I. a II. výroku rozsudku, ohledně nichž mezi účastníky
nebylo sporu. Další věci, jejichž vypořádání se žalobkyně domáhala, do
společného jmění účastníků nezahrnul s tím, že jde o věci, které v době
rozhodování neexistují, nebo byly darovány či prodány třetí osobě, nebo jejich
držení účastníci popírají, nebo byly pořízené pro syna účastníků. V případě
prodeje věcí však v rámci vypořádání společného jmění podle § 149 ObčZ soud
přihlédl k částkám získaným za osobní automobil Škoda 105, etážové postele a
ložnici a zohlednil vnos žalovaného do společného jmění v redukované výši 7
500,- Kč. Ohledně ceny členských práv a povinností k družstevnímu bytu vycházel
ze znaleckého posudku Ing. A. R. ze 4. 6. 1999, podle kterého „současně
realizovatelná cena za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu
č. 10 … činí 544 308,- Kč“. Na rozdíl od znalce soud prvního stupně od této
částky neodečetl „výši zůstatkové hodnoty členského podílu v částce 23 076,-
Kč“.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k
odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. května 2000, č. j. 15 Co 13/2000-91,
ve znění usnesení ze dne 19. září 2000, č. j. 15 Co 13/2000-104, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně pod body I. až III. a VI. až IX. výroku,
vyslovil, že pod body IV. a V. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen,
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti rozsudku připustil dovolání
k řešení otázky, „zda při stanovení hodnoty, které se dostává účastníku řízení
o vypořádání společného jmění manželů, je třeba vycházet z tzv. účetní
zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nebo z tzv. ,tržní´
hodnoty členského podílu“. Odvolací soud doplnil dokazování vyjádřením znalce
Ing. A. R., ze kterého zjistil, že snížení cen bytů mezi roky 1999 a 2000 se
neprojevilo, takže lze použít cenu stanovenou znaleckým posudkem. Ztotožnil se
se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci.
Přisvědčil soudu prvního stupně, že cenu členského podílu v bytovém družstvu je
třeba stanovit v reálných tržních cenách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítá, „že u družstevního bytu nelze
stanovit jeho obecnou – tržní cenu“, neboť „členský podíl v bytovém družstvu
vyjadřuje mimo jiné i práva a povinnosti člena družstva k bytovému družstvu,
tato se řídí i stanovami družstva, a družstevní byt sám o sobě není klasickou
nemovitostí, kde bychom mohli s jistotou tuto tržní cenu vyjádřit“. Stanovení
tržní ceny předmětného bytu nemá oporu v současné judikatuře. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Tříčlenný senát Nejvyššího soud (senát č. 22), který měl podle rozvrhu práce
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání projednat
a rozhodnout o něm, dospěl při řešení otázky, zda při stanovení hodnoty, které
se dostává účastníku řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
(společného jmění manželů), je třeba vycházet z tzv. účetní zůstatkové hodnoty
členského podílu v bytovém družstvu nebo z jeho obvyklé ceny (tržní), k
odlišnému právnímu názoru, než jaký byl vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 16. května 2001, sp. zn. 30 Cdo 726/2001. V souladu s ustanovením § 27a
věty první zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů, a s přechodným ustanovením obsaženým v bodu 2. části III. zákona č.
30/2000 Sb., postoupil proto věc velkému senátu občanskoprávního kolegia (§ 27a
odst. 1 věta druhá zákona č. 335/1991 Sb.).
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. května 2000, Nejvyšší soud
jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou za
splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele, má potřebné
náležitosti a uplatňuje se jím dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3
OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo
že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených
vad došlo.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud vymezil právně významnou otázku výrokem
rozhodnutí, je dovolání přípustné jen pro řešení právní otázky, pro kterou bylo
dovolání připuštěno, napadené rozhodnutí na ní spočívá a její řešení bylo
dovoláním zpochybněno.
V projednávané věci jde správně o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků, bývalých manželů, jejichž manželství a bezpodílové spoluvlastnictví
zaniklo rozvodem 20. 12. 1995. S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst.
2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 20. prosince 1995, je třeba na daný spor
aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví (nyní jde o institut společného jmění manželů), a to ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.
Právní otázkou, pro kterou odvolací soud připustil dovolání a jejíž řešení
dovolatel zpochybnil, je otázka, „zda při stanovení hodnoty, které se dostává
účastníkům řízení o vypořádání společného jmění manželů, je třeba vycházet z
tzv. účetní zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nebo z tzv.
tržní hodnoty členského podílu“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 411/99, ve
sporu dědiců o vypořádání členského podílu v bytovém družstvu a nájmu
družstevního bytu, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 6 2001 pod č.
74, dospěl k závěru, že pro určení přiměřené náhrady v souvislosti s
vypořádáním dědiců členského podílu v bytovém družstvu (za použití § 142 ObčZ
per analogiam) lze vycházet z hodnoty vypořádacího podílu zůstavitele
stanoveného postupem podle § 233 odst. 2 a 3 ObchZ (popřípadě upraveného podle
stanov družstva).
V rozsudku ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2244/99, publikovaném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck
(dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 334, Nejvyšší soud vycházel ze závěru
již dříve vysloveného v rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 717/99,
publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 11/2000, že v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců
družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je
vypořádání hodnoty práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, nelze
vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího
podílu podle § 233 odst. 3 ObchZ (zákon č. 513/1991 Sb. ve znění před novelou
č. 137/1999 Sb.), nýbrž z ceny obvyklé, tj. ceny, kterou by bylo možno za
převod těchto majetkových práv v rozhodné době a místě dosáhnout, která
respektuje reálné ekonomické vztahy. Dále vyslovil názor, že právní závěr
vyslovený v R 43/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že vzniklo-li
právo společného užívání družstevního bytu manžely [po novele zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, provedené zákonem č. 509/1992 Sb. (dále jen ObčZ) jde o
právo společného nájmu družstevního bytu manžely] a společné členství v
družstvu, je nutno při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
přihlédnout k členskému podílu ve výši odpovídající jeho zůstatkové hodnotě ke
dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byl již překonán.
Další odlišný právní názor zaujal senát 30 Cdo Nejvyššího soudu v rozsudku ze
16. 5. 2001, sp. zn. 30 Cdo 726/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č. C
493, podle kterého v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
– bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového
družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty členských práv a povinností
spojených s užíváním tohoto bytu, je nutno vycházet ze zůstatkové hodnoty
členského podílu k předmětnému bytu a že možnost užívání družstevního bytu
jedním z rozvedených manželů nelze tržním způsobem vyjádřit. Dovodil, že souhrn
členských práv a povinností má majetkovou hodnotu a jestliže připadla výlučně
jednomu z rozvedených manželů, je nutno tuto majetkovou hodnotu ocenit a
vypořádat. Jde o spor o členský podíl v bytovém družstvu (nikoli o nájem
družstevního bytu).
S právními závěry vyslovenými ve věci sp. zn. 20 Cdo 411/99 a sp. zn. 30 Cdo
726/2001 nelze souhlasit a s právními závěry ve věci sp. zn. 22 Cdo 717/99 lze
souhlasit jen zčásti.
Pojem „členský podíl“ v družstvu je v obchodním zákoníku užit pouze v
souvislosti s jeho vypořádáním při zániku členství [§ 226 odst. 1 písm. d)
ObchZ]. S ohledem na § 260 ObchZ o přiměřeném použití ustanovení hlavy I, dílu
I ObchZ na družstvo se jím rozumí „podíl“ definovaný v § 61 odst. 1 poslední
větě ObchZ - tedy míra účasti člena na čistém obchodním jmění družstva, jež
připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní
stránku či složku. Kvantitativní stránka představuje majetkový podíl člena
družstva na družstvu, kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv
a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a
z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se pak oceňuje jako míra účasti
člena družstva na čistém obchodním majetku ke konkrétnímu okamžiku. Žalobce
také předmět sporu, o který jde, vymezil jako „hodnotu členského podílu“ a
soudy obou stupňů vypořádávaly „členský podíl odpůrce u Stavebního bytového
družstva“ – viz č. l. spisu 72, 76 a 94.
Pojem „zůstatková hodnota členského podílu“ počínaje dnem 1. ledna 1992, tj.
počínaje účinností zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platná právní
úprava družstev nezná. Zůstatkovou hodnou členského podílu v bytovém družstvu
se rozumí základní členský vklad a peněžité, popř. jiné plnění člena družstva
připadající na byt (nebo místnost nesloužící bydlení), který byl členu
družstvem přidělen do užívání , snížené podle doby užívání stavby, v níž se byt
(nebo místnost nesloužící bydlení) nachází, s přihlédnutím k plánované době
její životnosti. Proto v současné době při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, nyní společného jmění manželů, nelze s pomocí tzv.
zůstatkové hodnoty členského podílu stanovit obecnou cenu členského podílu v
družstvu.
Z dále uvedených důvodů nelze vycházet ani z hodnoty vypořádacího podílu.
Podle § 233 odst. 1 ObchZ při zániku členství za trvání družstva má dosavadní
člen nárok na vypořádací podíl. Vypořádací podíl tedy představuje určení
majetkové účasti člena družstva v tomto družstvu (pro případ zániku jeho
členství) a podle § 233 odst. 2 ObchZ se určí poměrem splaceného členského
vkladu dosavadního člena násobeného počtem ukončených roků jeho členství k
souhrnu splacených členských vkladů všech členů násobených ukončenými roky
jejich členství. Vzhledem k tomu, že pro určení jeho výše je rozhodný stav
čistého obchodního jmění družstva podle účetní uzávěrky za rok, v němž členství
zaniklo (§ 233 odst. 3 ObchZ ve znění před novelou provedenou zákonem č.
370/2000 Sb.), je vypořádací podíl odrazem hospodářské bilance družstva.
Vypořádací podíl a zůstatková hodnota členského podílu jsou tedy zcela rozdílné
hodnoty, které se od sebe mohou podstatně lišit a v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze vycházet ani z vypořádacího
podílu. Je tomu tak jednak proto, že v případě zrušení práva společného nájmu
družstevního bytu, kdy jeden z manželů zůstává nájemcem a členem družstva,
nenastávají předpoklady pro výplatu vypořádacího podílu - dochází jen k redukci
členství (jedna z forem tzv. přeměny členství), jednak a především proto, že
nejde o vypořádání vztahu mezi členem družstva a družstvem. Vypořádací podíl je
vázán na zánik členství v družstvu, ale to v daném případě nezaniklo. Ostatně
povinnost družstva vyplatit vypořádací podíl nenastupuje ke dni zániku
bezpodílového spoluvlastnictví ani ke dni zrušení společného členství účastníků
v družstvu. Vypořádací podíl tedy nepředstavuje hodnotu, která by v době zániku
bezpodílového spoluvlastnictví tvořila jeho součást.
Cena členského podílu v bytovém družstvu není regulována žádným cenovým
předpisem (srov. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách) a převádějící s nabývajícím
ji sjednávají dohodou. Je-li třeba tento členský podíl, představující
majetkovou hodnotu, ocenit (jako v daném případě) v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví, nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o
oceňování majetku a o změně některých zákonů, neboť tento zákon upravuje
způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy,
přičemž oceňování věcí a jiných majetkových hodnot pro potřeby vypořádání
bezpodílového není účelem stanoveným některým zvláštním předpisem. Jinými slovy
neexistuje předpis, který by pro potřeby vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů odkazoval na zákon č. 151/1997 Sb. Pokud tedy tento
zákon v § 23 upravuje oceňování podílů v obchodních společnostech a účastí v
družstev (nikoli tedy členských práv a povinností), týká se oceňování
vypořádacího podílu, a to pro jiné účely, než je vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. V případě převodu členských práv a povinností by se
tento předpis aplikoval pouze pokud by se tak účastníci dohodli (srov. § 1
odst. 1 citovaného zákona), když jinak se na sjednávání cen nevztahuje (§ 1
odst. 2 citovaného zákona). Je-li tedy třeba stanovit spornou cenu předmětného
majetkového práva pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
soudem, je nutno vycházet (zpravidla v součinnosti se znalcem z oboru ekonomiky
- odhady cen) z ceny obvyklé, tj. z ceny, kterou by bylo možno za převod
členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. Kdyby takto soud
nepostupoval, došlo by k porušení pravidla rovnosti podílů stanoveného v § 150
ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., neboť by došlo ke
zvýhodnění toto z bývalých manželů, který se stal výlučným členem bytového
družstva a jediným nájemcem družstevního bytu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně,
proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §
243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl
úspěšný a úspěšné žalobkyni náklady řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Kurka,v.r.
předseda senátu