22 Cdo 844/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobců: a) MUDr. M. G., b) Doc. MUDr. V. G., zastoupených
advokátem, proti žalované ing. A. M., zastoupené advokátkou, o zřízení věcného
břemene, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 506/2002, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.
března 2006, č. j. 24 Co 439/2006-215, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům k ruce společné a nerozdílné náklady
dovolacího řízení ve výši 3 617,60,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k
rukám zástupce žalobců.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
dubna 2005, č. j. 5 C 506/2002-172, zřídil „věcné břemeno práva cesty ve
prospěch vlastníků nemovitosti čp. 45 na st. p. č. 28 v obci R. n. J., k. ú. R.
v K., kdy nemovitosti jsou zapsány na LV č. 928, a to přes pozemkovou parcelu
číslo 392 v R. n. J., k. ú. R. v K., zapsané na LV č. 1450, vše zapsáno u
Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště J., se sídlem v J., a to
v rozsahu práva chůze a jízdy dle geometrického plánu číslo 193-051/2003
zhotoveného G. K., s. r. o., ověřeného ing. P. V. dne 23. 4. 2003 pod číslem
128 a odsouhlaseného Katastrálním úřadem v S. dne 14. 5. 2003, pod číslem
202/2003, když tento geometrický plán tvoří součást výroku rozsudku“ za
jednorázovou náhradu ve výši 20 000,- Kč, k jejímuž zaplacení byli žalobci
zavázání ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II. rozsudku).
Dále bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky
III. a IV. rozsudku).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22.
března 2006, č. j. 24 Co 439/2005-215, připustil změnu žaloby „ze dne 2. 3.
2006“ (výrok I. rozsudku); ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že zřídil „věcné břemeno práva cesty ve prospěch vlastníků domu čp. 45 na
parcele č. 28/1 a pozemkových parcelách č. 28/2 a č. 28/3 v obci R. n. J.,
části obce R., v katastrálním území R. v K., zapsaném v katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu pro L. k., katastrální pracoviště v J., na listu
vlastnictví č. 928 přes pozemkovou parcelu č. 392 v R. n. J., katastrální území
R. v K., zapsané na listu vlastnictví č. 1450 v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro L. k., katastrální pracoviště J., podle geometrického
plánu č. 22ř-3/2006 zhotoveného společností G. K. s. r. o. se sídlem v J., V Z.
56, ověřeného Ing. J. E. dne 27. 1. 2006 pod č. 2010 a schváleného Katastrálním
úřadem pro L. k., katastrální pracoviště J. dne 6. 2. 2006 pod č. 30/2006-631,
kterýžto geometrický plán se jako příloha stává nedílnou součástí výroku
rozsudku (výrok II. rozsudku). Dále odvolací soud potvrdil ve výroku II.
rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se věcné břemeno zřizuje za
jednorázovou náhradu 20 000,- Kč, kterou jsou žalobci povinni společně a
nerozdílně zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.
rozsudku). Součástí výroku rozsudku učinil odvolací soud také výroky o náhradě
nákladů řízení (výroky IV., V. a VI. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněným dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám,
vyjádření k dovolání je součástí spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. března 2006.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud ve výroku II. označil své rozhodnutí jako měnící, pokud jde o
rozsah zřízeného práva cesty, z obsahového hlediska se však z hlediska
posouzení přípustnosti dovolání jedná o potvrzující rozhodnutí odvolacího
soudu, neboť ten posoudil práva a povinnosti účastníků ve vztahu k předmětu
řízení shodně. Měnící výrok odvolacího totiž reflektoval změnu žaloby
provedenou žalobci v odvolacím řízení, pokud šlo o přesné vymezení rozsahu
požadovaného věcného břemene toliko v návaznosti na změny v číslování pozemků
na základě rozhodnutí katastrálního úřadu. Práva a povinnosti účastníků tak
nevymezil odlišně oproti soudu prvního stupně.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Z obsahu dovolání se v rovině právního posouzení věci nepodává žádná otázka
zásadního právního významu a tuto ostatně neuvádí ani sami dovolatelka.
Dovolatelka pouze obecně konstatuje, že omezení vlastnického práva musí být
provedeno pouze v nezbytné míře a nelze připustit, aby pozemky žalované byly
užívány v rozporu s její vůlí. V tomto směru dovolací soud pouze dodává, že
zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu § 151o odst. 3 občanského zákoníku
naopak předpokládá, že může dojít k zatížení pozemku věcným břemenem i proti
vůli vlastníka tohoto pozemku; ke kompenzaci této skutečnosti pak slouží
peněžitá náhrada, které se vlastníku pozemku dostává a jež svou výší zohledňuje
mimo jiné i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníka pozemku.
Jestliže pak žalovaná uvádí, že je zbytečné až šikanozní zřízení práva průchodu
a průjezdu přes celý pozemek žalované, nezbývá než poukázat na závěr odvolacího
soudu, podle kterého rozsah zřízeného věcného břemene činí 34,28 m² z
celkové rozlohy pozemku parc. č. 392 v rozsahu 2 353 m². Skutečnost, že
věcné břemeno není zřizováno přes celý pozemek žalované pak ostatně zjevně
vyplývá z geometrického plánu, který odvolací soud učinil součástí rozsudku a
který zakreslením rozsah zřizovaného věcného břemene vymezuje.
Poukaz žalované na skutečnost, že žalobcům byla dána možnost přístupu k
nemovitosti (a po drobných úpravách i příjezdu k ní), kterou by byl pozemek
žalované dotčen v minimální míře, taktéž není důvodná. Dovolací soud je vázán
zjištěním odvolacího soudu, které nepodléhá přezkumu v dovolacím řízení a které
dovolatelka ostatně ani nezpochybňuje, ve směru, že se žalobci pokoušeli se
žalovanou dohodnout na tom, aby jim prodala část pozemku parc. č. 392 k
zajištění přístupové cesty k domu č. p. 45, k dohodě mezi účastníky však
nedošlo pro „stále se stupňující požadavky žalované na výši kupní ceny“.
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že jinak než zřízením věcného břemene nemají
žalobci zajištěn přístup ke svému domu č. p. 45, přičemž geometrickým plánem
vytyčená cesta představuje nejkratší možnou cestu ze silnice šikmo svahem přes
pozemek parc. č. 392 k domu č. p. 45 a splňuje i požadavky na bezpečnost
příchodu a příjezdu k domu. Učinily-li současně závěr, že takto zřízeným věcným
břemenem není žalovaná zatížena nad míru přiměřenou poměrům a žalobcům uložily
povinnost k zaplacení náhrady za zřízení věcného břemene, není jejich úvaha
zjevně nepřiměřená, a rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani v rozporu s
hmotným právem.
V dovolání dovolatelé uplatnili i tvrzenou vadu řízení, jež podle jejich názoru
spočívala v tom, že v odvolacím řízení byla nesprávně připuštěna změna, čímž
došlo k uplatnění nového nároku v rozporu s § 216 o. s. ř.; tím dovolatelé
namítají, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení
může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní
otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3339, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn.
22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck,
pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4.
března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách
Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou
judikaturu).
Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezují a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání; připuštění změny žaloby odvolacím soudem v
konkrétní věci bez dalšího nemůže představovat otázku zásadního právního
významu.
Dovolatelka výslovně napadla i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení a o připuštění změny žaloby. Proti výroku o náhradě nákladů
řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) a taktéž není
přípustné proti výroku o připuštění změny žaloby (který je svou povahou výrokem
nikoliv ve věci samé, a o kterém se rozhoduje usnesením), neboť přípustnost
dovolání proti rozhodnutí o připuštění změny žaloby nevyplývá z žádného
ustanovení upravujícího přípustnost dovolání v § 237 – § 239 o. s. ř. (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2007, sp.
zn. 22 Cdo 1528/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5057 nebo usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2423/2007, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
5231).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta
za zastoupení žalobců v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření
k dovolání u každého z žalobců a činí podle § 1 odst. 1, § 7 písm. f) § 10
odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 16 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006
Sb. 2 440,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve
výši 600,- Kč (2 x 300,- Kč) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za
jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalobců k dovolání žalované
(§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 3
040,- Kč. Náklady žalobců jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve
výši 19 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 577,60,- Kč a náklady dovolacího
řízení na straně žalobců činí celkem 3 617,60,- Kč. Dovolací soud proto uložil
žalované, aby nahradil tuto částku žalobcům oprávněným společně a nerozdílně,
neboť tito mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 o. s.
ř. do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1,
§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesení uložená, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu