22 Cdo 1601/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobců: a) V. G., a b) H. G., zastoupených advokátkou, proti
žalovaným: 1) M. V., a 2) A. V., oběma zastoupeným advokátkou, o zřízení
věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 111/2001, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu
2005, č. j. 24 Co 385/2005-107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 24 Co
385/2005-107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci uvedli, že v roce 1997 zakoupili chatu ev. č. 126 na pozemku
st. parc. č. 559, pozemek st. parc. č. 559 a ten obklopující pozemek parc. č.
1072/3 zahrada v obci a k. ú. V. Jako přístupovou cestu k chatě, a to i pro
průjezd osobním a nákladním automobilem, užívali k pozemku parc. č. 1072/3
přilehlý pozemek parc. č. 1072/5 a na něj navazující pozemek parc. č. 1067/5,
oba vedené v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace, z nichž se dostali
na státní pozemek parc. č. 2128/3. Provizorně používali také cestu přes pozemek
parc. č. 1072/5 a dále přes pozemek parc. č. 1072/6, touto cestou však nákladní
automobil neprojede vůbec, osobní jen s obtížemi. Žalovaný se v roce 2001 stal
vlastníkem pozemku parc. č. 1067/5 a cestu mezi tímto pozemkem a pozemkem parc.
č. 1072/5 přehradil závorou. Žalobci původně požadovali, aby jim žalovaný
umožnil „přístup a příjezd k chatě ev. č. 126 přes pozemek parc. č. 1067/5“.
Když však zjistili, že v roce 2002 žalovaný a jeho manželka A. V. koupili
pozemek parc. č. 1072/5, žalobu proti ní rozšířili a domáhali se pro zajištění
přístupu k chatě s odkazem na § 151o odst. 3 občanského zákoníku, ve znění
novely provedené zákonem č. 376/2000 Sb. (dále „ObčZ“), aby soud rozhodl, že
„se zřizuje věcné břemeno cesty přes pozemek parc. č. 1067/5 a 1072/5 ve
prospěch vlastníků pozemku parc. č. 1072/3 v k. ú. V.“. Přistoupení A. do
řízení jako žalované a změnu žaloby Okresní soud v Berouně (dále “soud prvního
stupně“) usneseními ze 14. 3. 2003, č. j. 7 C 111/2001-49, a z 3. 3. 2005, č.
j. 7 C 111/2002-76, připustil, rozsudkem z 11. 5. 2005, č. j. 7 C 111/2001-81,
změněné žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že B. Č. jako prodávající a V. J. jako
kupující uzavřeli 8. 12. 1960 kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo stavební
místo na chatu, oddělené od pozemku parc. č. 1072 role, zapsaného ve vložce
číslo 40 pozemkové knihy pro k. ú. V., a to „dílec č. kat. 1072/-b ve výměře
594 m2, jak je zakreslen v geometrickém plánu OMS v B. ze dne 19. 9. 1960“. Ten
byl vypracován k rozdělení parcely č. 1072 na části a), b), jež byla prodána V.
J., c), d) a e) označenou jako „cesta“. Podle usnesení soudu prvního stupně ze
7. 2. 1962, Čd 1703/61, bylo zapsáno „rozdělení pozemku poz. čk. 1072 na pův.
čk. 1072/1, č. kat. 1072/2-a, 1072/3-b a 1072/4-c“. Na pozemku parc. č. 1072/3
V. J. postavil chatu a z tohoto pozemku byl oddělen st. pozemek parc. č. 559,
na němž se chata nachází. V. J. prodal chatu s pozemky žalobcům kupní smlouvou
ze 7. 4. 1997. Žalovaný se na základě kupní smlouvy z 19. 1. 2001 stal výlučným
vlastníkem pozemku parc. č. 1067/5 v k. ú. V. u B. Pozemek byl oddělen
geometrickým plánem č. 331-128-94 z roku 1995 od pozemku parc. č. 2128/3 - druh
ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace. K dotazu žalovaného 1) z 3.
4. 2001 na základě jaké listiny byl pozemek parc. č. 1067/5 zapsán jako ostatní
komunikace, Katastrální úřad v B. 9. 5. 2001 sdělil, že „geometrický plán na
komunikaci není součástí listin založených ve sbírce úřadu“. Dopisem ze 4. 4.
2002 žalovaný 1) katastrálnímu úřadu oznámil, že pozemek parc. č. 1067/5 je
reálně využíván jako jiná plocha, a požádal o změnu zápisu o způsobu využití
pozemku podle skutečného stavu. Nyní je pozemek zapsán jako ostatní plocha
způsob využití jiná plocha. Pozemek parc. č. 1072/5, který nabyli žalovaní do
společného jmění manželů kupní smlouvou v roce 2002, je veden v katastru
nemovitostí jako ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace. Soud
prvního stupně vzal za prokázané, že přes pozemky parcelních čísel 1067/5 a
1072/5 vždy vedl příjezd k chatě žalobců a k dalším chatám nacházejícím se v
dané lokalitě. Uvedené pozemky sloužily jako komunikace a byly tak zapsány i v
katastru nemovitostí. V současné době žalovaní užívání těchto pozemků jako
příjezdové komunikace znemožnili. Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro
zřízení věcného břemene práva cesty podle § 151o odst. 3 ObčZ, neboť „žalobci
jako vlastníci chaty chaty ev. č. 126 a zahrady parc. č. 1072/3 nejsou
vlastníky přilehlého pozemku“ a přístup k těmto nemovitostem nelze zajistit
jinak, než přes pozemky parcelních čísel 1072/5 a 1067/5 ve vlastnictví
žalovaných, přes něž existoval přístup i v minulosti. Jestliže žalovaní
požadovali za zřízení věcného břemene finanční náhradu, uvedl, že právo na její
přiznání z § 151 odst. 3 ObčZ nevyplývá.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 24 Co 385/2005-107, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Konstatoval, že svojí charakteristikou naplňuje cesta přes pozemky
parcelních čísel 1067/5 a 1072/5 znaky veřejné účelové komunikace podle § 7
odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále „ zákon o
pozemních komunikacích“), a možnost jejího užívání vyplývá z titulu práva
obecného užívání účelové komunikace (§ 19 tohoto zákona). Jde o veřejnoprávní
oprávnění a ve věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích se pak
postupuje podle obecných předpisů o správním řízení. Jestliže dotčené pozemky
lze užívat z titulu obecného užívání veřejné účelové komunikace, není požadavek
žalobců na zřízení věcného břemene cesty přes tyto pozemky podle § 151o odst. 3
ObčZ po právu. Pokud mají žalobci za to, že jejich právo užívat dotčené pozemky
je porušeno, odkázal je, aby se obrátili na příslušný správní orgán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž
namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud
prvního stupně zjistil, že žalobci jako vlastníci chaty ev. č. 126 a zahrady
parc. č. 1072/3 nejsou vlastníky přilehlého pozemku, přičemž ke svým
nemovitostem mají přístup pouze přes pozemky žalovaných. Ty byly ke dni podání
žaloby v katastru nemovitostí vedeny jako ostatní komunikace a přes ně v
minulosti přístup k nemovitostem žalobců existoval. Na daný případ je proto
třeba aplikovat § 151o odst. 3 ObčZ a zřídit věcné břemeno spočívající v právu
cesty. Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že na pozemcích parcelních
čísel 1067/5 a 1072/5 se nachází veřejné účelová komunikace, z něhož dovodil,
že jde o spor podle zákona o pozemních komunikacích a že se mají obrátit na
příslušný správní orgán. I když se tímto doporučením řídili, pak ve správním
řízení neuspěli, neboť uvedené pozemky nejsou v katastru nemovitostí jako
účelové komunikace vedeny. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenými
oprávněnými osobami - účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve
smyslu § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), tj. zabýval se
i existencí vad uvedených v § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ, a dospěl k závěru, že
dovolání je právě z důvodu vady řízení opodstatněné.
Podle § 151o odst. 3 ObčZ není-li vlastník stavby současně vlastníkem
přilehlého pozemku a přístup vlastníka stavby nelze zajistit jinak, může soud
na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby
spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
V tomto ustanovení je upraveno zřízení věcného břemene spočívajícího v právu
cesty přes přilehlý pozemek výlučně ve prospěch vlastníka stavby a soud tak
nemůže zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka jiné nemovité věci - pozemku.
V takovém případě jde o zřízení tohoto věcného břemene vyvlastněním a náleží do
pravomoci jiného orgánu, kterým byl do 31. 12. 2006 stavební úřad podle § 108
odst. 1 písm. g) a § 112 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon,
zrušeného zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon). Od 1. 1. 2007 rozhoduje „o omezení práva k pozemku k
vytvoření podmínek pro nezbytný příjezd k pozemku“ podle § 170 odst. 2 zákona
č. 183/2006 Sb., vyvlastňovací úřad, jak vyplývá z § 2 odst. 1, § 3 a § 15
zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo
ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Lze jen dodat, že vyvlastňovací úřad je podle
§ 170 odst. 2 stavebního zákona oprávněn zřídit věcné břemeno spočívající v
právu cesty přes pozemek i pro nezbytný přístup, řádné užívání nebo příjezd ke
stavbě.
Podle § 7 odst. 1 OSŘ soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z
občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních
vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Soud podle § 103 OSŘ přihlíží kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny
podmínky řízení, za nichž může ve věci jednat. Mezi podmínky řízení patří i
podmínka pravomoci soudu ve věci jednat a rozhodnout.
Podle § 104 odst. 1 OSŘ jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze
odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li
předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení příslušnému
orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení)
přitom zůstávají zachovány.
Z výroků rozsudků soudů obou stupňů se podává, že soudy rozhodovaly o zřízení
věcného břemene, spočívajícího v právu cesty přes pozemek ve prospěch vlastníků
pozemku, tj. ve věci náležející do pravomoci jiného orgánu. I když § 104 odst.
1 OSŘ platí podle § 243c odst. 1 OSŘ i pro dovolací řízení, dovolací soud podle
uvedených ustanovení nerozhodl, neboť nemohl přehlédnout, že žaloba je nejasným
a vnitřně rozporným podáním. Žalobci v souladu s § 79 odst. 1 OSŘ, který
stanoví náležitosti žaloby, vylíčili rozhodující skutečnosti - že ke své chatě
nemají jiný přístup než po přilehlých pozemcích ve vlastnictví žalovaných.
Přesto se žalobním návrhem (petitem) domáhali nikoli zřízení věcného břemene
spočívajícího v právu cesty vlastníků chaty přes pozemky žalovaných, ale
zřízení tohoto věcného břemene ve prospěch jejich pozemku. Petit tak logicky
nenavazuje na vylíčení rozhodujících skutečností a návrh je podáním vnitřně
rozporným. V takovém případě měl soud žalobce vyzvat, aby logický rozpor
odstranili postupem podle § 43 odst. 1 a 2 OSŘ. Tuto povinnost však žádný ze
soudů obou stupňů nesplnil, a v řízení tak došlo k vadě, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ).
Dovolacímu soudu tak nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Dovolací soud připomíná, že ke zřízení práva cesty podle § 151o odst. 3 ObčZ
uvedl v rozsudku z 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 60/2006, že „soud může ve
prospěch vlastníka stavby zřídit právo cesty přes cizí pozemek, i když je tato
stavba obklopena pozemky vlastníka stavby.“
To však pouze za předpokladu, že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak,
přičemž přístup je zajištěn, nachází-li se na přilehlém pozemku účelová
komunikace. K výkladu tohoto pojmu Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 15. 11.
2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaném v časopise Právní rozhledy č.
2/2001, že „účelovou komunikací je pozemní komunikace, která splňuje znaky
uvedené v § 7 odst. l zákona č. 13/1997 Sb., a to i v případě, že o charakteru
této komunikace nebylo vydáno správní rozhodnutí.“ V rozsudku ze 7. 10. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 2191/2002 (C 2189 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu), se vyslovil ke vzniku účelové komunikace tak, že „veřejnou cestou -
účelovou komunikací se pozemek v soukromém vlastnictví stává věnováním. Je-li
cesta věnována obecnému užívání, nemůže mu být odňata soukromou dispozicí
vlastníkovou.“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu z 15. 11. 2007, sp. zn. 6
Ans 2/2007, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí tohoto soudu pod R 1468/2008,
vyplývá, že není rozhodné, jak je pozemek, na kterém se nachází účelová
komunikace evidován v katastru nemovitostí. I kdyby nebyl veden jako ostatní
plocha, způsob využití ostatní komunikace, jak se evidují pozemky, na nichž se
nachází místní nebo účelová komunikace, je významné jen to, že splňuje znaky
uvedené v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. V tomto rozsudku
Nejvyšší správní soud také uvedl, že „pokud vlastník nerespektuje oprávnění
ostatních uživatelů komunikace a svémocným přehrazením komunikace jejich
užívání brání, jeví se účinnou cestou k nápravně využití ustanovení § 29 odst.
3 zákona o pozemních komunikacích, tedy vydání rozhodnutí, jímž silniční úřad
nařídí odstranění pevných překážek z této komunikace. Přestože tedy zákon o
pozemních komunikacích definuje pevné překážky v ustanovení § 29 odst. 1 pouze
ve vztahu k dálnicím, silnicím a místním komunikacím, má tato úprava podle
Nejvyššího správního soudu širší platnost, a lze proto v mezích ustanovení § 29
odst. 3 zákona nařídit odstranění rovněž takových překážek, které byly
neoprávněně umístěny na veřejně přístupné účelové komunikaci. Tomuto výkladu
nasvědčuje i pojetí přestupku a jiného správního deliktu dle ust. § 42a odst. 1
písm. l) a § 42b odst. 1 písm. l) zákona o pozemních komunikacích, které rovněž
nerozlišují kategorii pozemní komunikace, nýbrž obecně neoprávněně umístěné
pevné překážky na pozemní komunikaci či její odstranění ve lhůtě stanovené
silničním správním úřadem.“ Působnost silničního správního úřadu ve věcech
veřejně přístupných účelových komunikací podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o
pozemních komunikací vykonávají obce.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Marie R e z k o v
á, v. r.
předsedkyně
senátu