22 Cdo 2191/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J.
H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) O. H., zastoupenému
advokátkou, a 2) obci V., zastoupené advokátem, o zdržení se zásahu do
vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9
C 250/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.
srpna 2001, č. j. 13 Co 670/99-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2001, č. j. 13 Co
670/99-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalovanému 1) byla uložena povinnost zdržet se vstupu
a vjezdu na pozemek p.č. 642/8 v katastrálním území V., v obci V., a aby
žalovanému 2) byla uložena povinnost zdržet se budování místní komunikace,
zasahující do parcel č. 642/8 a č. 642/3 tamtéž. Uvedl, že je vlastníkem
předmětných pozemků. Žalovaný 1) do jeho vlastnického práva neoprávněně
zasahuje tím, že část žalobcova pozemku užívá jako cestu, žalovaný 2) začal
budovat místní komunikaci vedoucí přes shora uvedené pozemky. Proto se žalobce
domáhal ochrany vlastnickou žalobou podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku č.
40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“).
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Žalovaný 1) opíral svou obranu o tvrzení,
že cesta přes parcelu žalobce „vždy vedla“ a že ji užívali i jiní občané obce.
Také žalovaný 2) uváděl, že tato cesta je užívána „od nepaměti“. Přesto na
sporných pozemcích žádnou komunikaci nebuduje a prozatím budovat nechce, neboť
není dosud vlastníkem sporných částí pozemku a vlastník (žalobce) s
rekonstrukcí cesty nesouhlasí.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
června 1998, č. j. 9 C 250/96-49, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že přes pozemky žalobce vede
cesta, kterou užívají občané od nepaměti, a vlastníci pozemků v minulosti
užívání této cesty nebránili; teprve v roce 1986 byl zahájen soudní spor, který
však skončil tím, že právní předchůdce žalobce vzal návrh zpět. Žalovaný (resp.
jeho právní předchůdci) byl až do roku 1983 spoluvlastníkem sporných pozemků.
Již před účinností platného ObčZ bylo tedy vydrženo věcné právo cesty přes
pozemky žalobce. Toto právo nebylo zřízeno ve prospěch konkrétní osoby, a proto
nelze zakázat žalovanému 1), aby cestu užíval. Zamítnutí žaloby proti
žalovanému 2) odůvodnil soud prvního stupně tím, že nebylo prokázáno, že by do
vlastnického práva žalobce nějak zasahoval; pokud je jeho úkolem i udržování
komunikací v obci, není udržování cesty (zde soud prvního stupně zřejmě mínil
„cesty vedoucí po pozemku žalobce“) neoprávněným zásahem.
Na základě odvolání žalobce pak ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále
jen „odvolací soud“), který rozsudkem ze dne 9. srpna 2001, č.j. 13 Co
670/99-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný nemohl věcné
právo cesty nabýt vydržením, neboť až do roku 1983 měl, stejně jako jeho právní
předchůdci, právo užívat cestu jako spoluvlastník pozemku (a tedy nebyl
držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni k vlastní věci). Skutečnost, že
pozemek jako cestu užívají i jiní občané, je nevýznamná, neboť podmínky pro
vydržení práva je třeba posuzovat pro každou osobu samostatně a účinky vydržení
se týkají vždy jen konkrétního držitele. Proto pokud žalovaný užívá žalobcův
pozemek proti jeho vůli, neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva.
Žalovaný 2) pak ještě před zahájením řízení provedl konkrétní práce na
zamýšlené cestě a byla provedena „nejméně příprava podloží v takové šíři, jíž
bylo zasaženo do pozemků žalobce“; v dalším období žalovaný 2) nic neučinil k
odstranění tohoto stavu. Naopak se snažil dosáhnout souhlasu žalobce s
pokračováním prací na komunikaci, ač si byl vědom nedořešených vlastnických
vztahů. Tak došlo k zásahu do vlastnictví žalobce, který trvá doposud, a proto
je jeho žaloba po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání. Pokud jde o
dovolací důvody, odkazuje na § 241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) s
tím, že rozhodnutí odvolacího soudu „vychází z nesprávných skutkových zjištění“
a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že žalobce neprokázal,
že by dovolatel neoprávněně zasahoval do jeho vlastnického práva, vstupuje-li
nebo vjíždí-li na dotčený pozemek, neboť tak činí „od nepaměti“. Pozemek
užívají kromě něho i jiní záhumenkáři a pasekáři, neboť jde o jediný možný
přístup k jejich pozemkům. Připomíná ústní dohodu z roku 1983, že „cesta bude
společná“. Za správný pokládá názor soudu prvního stupně, že došlo k vydržení
práva cesty přes dotčený pozemek i přes skutečnost, že nedošlo k jeho
zaknihování. Toto věcné břemeno trvá do současnosti. Právní názor odvolacího
soudu nepokládá za správný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům pod body II. a
III., podává i žalovaná 2) a rovněž uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241
odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Především namítá, že žalobce neprokázal naléhavý
právní zájem na podání zápůrčí žaloby. Připomíná, že odvolací soud sice
konstatoval, že žalovaní svým jednáním zasáhli do vlastnických práv žalobce,
ale nezabýval se tím, zda tento zásah trvá nebo nadále hrozí. Z provedených
důkazů nevyplývá, že by dovolatelka žalobcovo vlastnické právo ohrozila nebo do
něho neoprávněně zasáhla, a do budoucna taková obava nehrozí. Připomíná zápis
technické komise z října 1994 ohledně prací na cestě, které by případně
pokračovaly až po vykoupení příslušných pozemků. Poukazuje na skutkové
okolnosti, konstatované soudem prvního stupně, týkající se úprav cesty a jejího
užívání, resp. její zamýšlené rekonstrukce. K té ale nedochází, protože obec
není vlastnicí pozemku a jeho vlastník s budováním cesty po dotčeném pozemku
nesouhlasí. Dovolatelka dále připomíná rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2162/99 a odkazuje na něj. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovoláním žalovaných nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je
uplatněn dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny
i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst.
1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání
jsou důvodná.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada „iura novit curia“. Účastníci
nejsou povinni uplatněné nároky ani obranu proti nim právně kvalifikovat,
neboť právní kvalifikace je věcí soudu. Musí však vždy uvést rozhodné
skutečnosti, které umožní soudu, aby nárok žalobce, případně obranu žalovaného,
právně kvalifikoval. Soud pak zkoumá, zda tvrzené skutečnosti lze podřadit pod
hypotézu některé právní normy tak, aby z dispozice této právní normy bylo možno
dovodit plnění (případně určení), požadované v žalobním petitu, případně
skutečnosti zabraňující žalobě vyhovět. V případě, že účastník vylíčí rozhodné
skutečnosti, o které opírá tvrzený nárok anebo obranu proti uplatněnému nároku,
avšak na tyto skutečnosti váže nesprávné právní následky, není soud právním
názorem účastníka vázán a je povinen posoudit věc podle těch právních norem,
které na tvrzený a zjištěný skutkový stav dopadají.
V dané věci žalovaní od počátku opírali obranu proti uplatněnému nároku na
ochranu vlastnického práva k pozemku, který je užíván jako cesta, o tvrzení, že
tento pozemek slouží jako cesta i dalším občanům obce a je jako cesta užíván
„od nepaměti“. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k
závěru, že jde o tvrzení pravdivé; věc pak právně kvalifikoval tak, že již v
minulosti „došlo k vydržení“ práva cesty, které však nebylo zřízeno ve prospěch
„konkrétní osoby“, a proto svědčí i žalovanému 1). Odvolací soud však správně
uvedl, že vydržet věcné právo (v současnosti právo odpovídající věcnému
břemeni) cesty je možné jen pro konkrétní osoby, které byly oprávněnými
držiteli tohoto práva, nikoliv pro osoby blíže neurčené. To vyplývá jak z
povahy věci, tak i z § 151n odst. 1 ObčZ v platném znění, podle kterého jsou
práva odpovídající věcným břemenům spojena buď s vlastnictvím určité
nemovitosti, nebo patří určité osobě; prakticky stejné ustanovení měl i
občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (§ 167) a tato zásada se uplatňovala i v
obecném občanském zákoníku z roku 1811 (srov. § 472 a násl.). Až potud je
právní názor odvolacího soudu správný.
Ve stále použitelném rozhodnutí ze dne 1. února 1938, sp. zn. Rv 421/37,
publikovaném nyní v ASPI pod č. 8514 (JUD), uvedl Nejvyšší soud, že z toho,
že se po určitém pozemku kdokoliv prochází, nelze vyvozovat výkon služebnosti
pro obec, nýbrž jen výkon obecného (veřejného) užívání. I když bylo v řízení
zjištěno, že sporná cesta je od nepaměti používána veřejností, soudy se
otázkou, zda nejde o účelovou komunikaci, ke které vzniklo právo obecného
užívání, vůbec nezabývaly. Účelovou komunikací je pozemní komunikace, která
splňuje znaky uvedené v § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, a to i v případě, že o charakteru této pozemní komunikace nebylo
vydáno správní rozhodnutí. Veřejnou cestou – účelovou komunikací - se pozemek v
soukromém vlastnictví stává věnováním. Je-li cesta věnována obecnému užívání,
nemůže mu být odňata soukromoprávní dispozicí vlastníkovou. Potíže činí důkaz
veřejnosti starých cest, užívaných od nepaměti; v těchto případech starší
judikatura vycházela z domněnky věnování, bylo-li prokázáno, že cesty bylo
užíváno trvale z naléhavé potřeby komunikační. Byla-li tedy cesta od nepaměti
veřejně užívána z naléhavé komunikační potřeby, jde o účelovou komunikaci.
Účelová komunikace může vést přes pozemek v soukromém vlastnictví; nejde-li o
pozemní komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, který slouží potřebě
vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu (srov. § 7 odst.
2 zákona o pozemních komunikacích), je účelová komunikace veřejně přístupná a
uplatní-li vlastník pozemku proti osobě užívající tuto komunikaci negatorní
vlastnickou žalobu, může se žalovaný úspěšně bránit námitkou, že žalobcův
pozemek užívá jako cestu z titulu práva obecného užívání účelové komunikace (k
právu obecného užívání účelové komunikace viz rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních
rozhledech, ročník 2001, č. 2, dále rozhodnutí publikovaná v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 551, C 1184, C 1388; souhrnně a podrobněji
viz práci Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, C. H. Beck, Praha
2002, s. 111 a násl., a literaturu a judikaturu tam uvedenou. K právu obecného
užívání srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. C. H. Beck Praha
2001, s. 177 a násl.).).
Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, aniž se zabýval otázkou, zda na sporném pozemku není účelová
komunikace, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je
tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Odvolací soud vyhověl žalobě v části, ve které byla uložena druhému žalovanému
povinnost zdržet se budování místní komunikace zasahující do žalobcových
pozemků proto, že žalovaný 2) ještě před zahájením řízení provedl konkrétní
práce na zamýšlené cestě a byla provedena „nejméně příprava podloží v takové
šíři, jíž bylo zasaženo do pozemků žalobce“; v dalším období žalovaný 2) nic
neučinil k odstranění tohoto stavu. Naopak se snažil dosáhnout souhlasu žalobce
s pokračováním prací na komunikaci, ač si byl vědom nedořešených vlastnických
vztahů. Tak došlo k zásahu do vlastnictví žalobce, který trvá doposud, a proto
je jeho žaloba po právu. Ani tato úvaha odvolacího soudu není správná. Domáhá-
li se žalobce negatorní žalobou, aby vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet
se jeho rušení ve výkonu vlastnického práva, je předpokladem pro vyhovění
takové žalobě, že rušení ke dni vyhlášení rozsudku trvá; předpokladem pro
vyhovění žalobě na uložení povinnosti zdržet se budování komunikace je, že tato
komunikace je budována. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/1999, se uvádí,
že „zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 ObčZ
přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele
trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje
konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Samotný, i když vyslovený,
záměr s takovou neoprávněnou činností začít, nemůže opodstatňovat žalobu na
zdržení se rušivé činnosti, jestliže k ní zatím nedošlo“. Podle R 65/1972 „není
vyloučeno úspěšné uplatnění zápůrčí žaloby i po jediném činu, který nezanechal
následky, protože nelze vyloučit, že by žalobci nehrozilo opakování takového
činu“. Dále se zde uvádí, že negatorní „žalobou je možné se v zásadě domáhat
zákazu zásahů už vykonaných, které trvají anebo jejichž opakování hrozí“.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný 2) před
zahájením řízení do vlastnického práva žalobce k pozemku zasáhl a tento zásah
neodstranil. K tomu je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že žalobce se nedomáhal
odstranění následků tohoto neoprávněného zásahu, ale zdržení se dalších zásahů,
nebyla tato skutečnost pro posouzení věci rozhodující. Žalobě by bylo možno
vyhovět za předpokladu, že by bylo zjištěno, že žalovaný 2) vážně zamýšlí v
budování komunikace přes nesouhlas žalobce pokračovat. Žalovaný však v průběhu
řízení prohlašoval, že v budování komunikace na pozemcích žalobce nepokračuje
právě pro nesouhlasný postoj žalobce jako vlastníka pozemků, a soudy v
nalézacím řízení ani neučinily skutková zjištění, že by budování komunikace
pokračovalo. To, že tento žalovaný se snažil dosáhnout souhlasu žalobce s
pokračováním prací na komunikaci, ač si byl vědom nedořešených vlastnických
vztahů, mu nelze v tomto řízení přičítat k tíži, pokud nedal najevo, že v
zásahu bude pokračovat bez ohledu na případný nesouhlas žalobce. Skutečnost, že
někdo žádá vlastníka pozemku o souhlas s provedením prací na jeho pozemku, není
zásahem do vlastnického práva a dokonce ani vyhrožováním takovým zásahem.
Taková žádost ani ve spojení s předchozím neoprávněným zásahem, od kterého již
uplynula delší doba, není důvodem k poskytnutí soudní ochrany tomu, komu je
určena. I v této části tak spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném
právním hodnocení věci, jejíž posouzení se neobejde bez zjištění, zda sporná
cesta není účelovou komunikací a v záporném případě zda žalovaný 2) hodlá
komunikaci na pozemcích ve vlastnictví žalobce budovat bez jeho souhlasu
(pokud tak již nečiní).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ , věta za středníkem) a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu