22 Cdo 2035/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing.
M. N., zastoupeného advokátem, proti žalované E. D., zastoupené advokátem, o
určení hranic pozemku a určení vlastnictví nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 1375/95, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 14. dubna
2003, č. j. 29 Co 157/2002-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem níže uvedené pozemkové
parcely a jednak určení průběhu hranice mezi touto parcelou a parcelou ve
vlastnictví žalované.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 11. června 2001, č. j. 5 C 1375/95-208, výrokem pod bodem I.
určil, „že žalobce Ing. M. N., je vlastníkem pozemkové parcely 626/8 louka o
vým. 356 m2 v obci i k. ú. B.“. Výrokem pod bodem II. určil, „že hranice mezi
pozemkovou parcelou 626/8 louka v k. ú. B. o vým. 356 m2 a mezi pozemkovou
parcelou 626/2 louka v k. ú. B. o vým. 2076 m2, je označena hraničními znaky č.
4 a č. 10 podle geometrického plánu č. 410-401/96 ze dne 22. 3. 1997 ověřeného
Katastrálním úřadem v J. pod číslem 273/97, který je nedílnou součástí tohoto
rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobce a žalovaná, resp.
jejich právní předchůdci, nabyli v padesátých letech 20. století v přídělovém
řízení v tamním katastrálním území části pozemkových parcel č. 626/2 a č.
627/1. Žalobce, resp. jeho právní předchůdci získali z parcely č. 626/2 část o
výměře 350 m2 a z parcely č. 627/1 část o výměře 140 m2, které, sloučeny pod č.
626/5, měly celkem 490 m2. Žalovaná, resp. její právní předchůdci, získali z
uvedených parcel č. 626/2 a č. 627/1 pozemek o výměře 2.005 m2, označený po
sloučení jako parcela č. 626/2. Dále vyšel z tvrzení žalobce, že ačkoliv jeho
pozemek č. 626/5, oddělený od pozemku žalované přírodní hranicí z nasázených
smrků a křovin, byl od roku 1945 nepřetržitě užíván jeho rodinou v rozsahu
nejméně 465 m2, došlo pochybením zeměměřičské správy k tomu, že v tehdejší
evidenci nemovitostí byl tento pozemek veden ve výměře 215 m2, a naproti tomu
pozemek žalované, nově označený jako č. 626/2, nabyl více než 300 m2. Soud
prvního stupně dále konstatoval, že výměry částí parcel, nabývaných příděly bez
geometrických plánů, byly činěny toliko odhadem. Pro tento závěr vyšel z údaje
geometra, který vypracoval 22. 3. 1997 geometrický plán oddělující nově
zřízenou pozemkovou parcelu č. 626/8 o výměře 356 m2 od pozemku žalované č.
626/2, že v předchozím období došlo k chybnému zákresu pozemku č. 626/5 do mapy
a tím k chybnému určení výměr předmětných pozemků. Určil proto, že vlastníkem
parcely č. 626/8 o výměře zmíněných 356 m2 je žalobce a stanovil průběh
hranice; při stanovení průběhu hranice mezi pozemky vycházel z § 14 odst. 6
zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální
zákon), který podle něj toto stanovení umožňuje. Konstatoval, že vlastnické
právo žalobce je podloženo nabývacím titulem – přídělovou listinou, i když
zákres přídělové hranice v mapě jednotné evidence půdy nebyl proveden správně,
a to včetně určení výměry, kterážto chyba byla převzata i do operátu katastru
nemovitostí.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací
rozhodující k odvolání žalované, poté rozsudkem ze dne 14. dubna 2003, č. j.
29 Co 157/2002-272, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, která doplnil výslechem znalce Ing. P. V. Konstatoval, že se
soud prvního stupně s otázkou nabývacích titulů žalobce i žalované resp. jejich
právních předchůdců k předmětným pozemkovým parcelám vypořádal dostatečně. Za
základ rozhodnutí vzal znalecký posudek uvedeného znalce, který se stal
podkladem jak pro určení vlastnictví sporné nemovitosti, tak pro určení hranice
mezi pozemky účastníků řízení. Jeho závěry korespondují se závěry odborného
vyjádření geometra Ing. S. V. a s dalšími důkazy ve věci provedenými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání a tvrdí, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; důvody
dovolání spatřuje v tom, že dosavadní řízení bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že v podstatné části nemá oporu v
provedeném dokazování. Klade otázku, zda ve sporu o hranice pozemků je dána
pravomoc soudu. Vedle toho namítá, že žalobce neunesl důkazní břemeno v
kontextu s § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, když zápisy právních vztahů v evidenci
nemovitostí provedené podle dosavadních předpisů prokazují pravdivost
skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán opak. Spor podle názoru
dovolatelky vyvolal stát nezajištěním řádného uložení grafického přídělového
plánu, kterým byly hranice přidělených pozemků vymezeny jednak v souvislosti s
přídělem ve prospěch právních předchůdců žalované, jednak s přídělem ve
prospěch Ing. M. N. a L. N. Uvádí, že podle § 5 odst. 2 dekretu prezidenta
republiky č. 28/1945 Sb., přecházela přidělená půda do vlastnictví přídělce
dnem jejího převzetí do držby. Okamžik přechodu vlastnictví pak určoval den,
kdy se přídělce držby ujal; původní přídělci nevedli spor o hranice mezi
přidělenými pozemky. Podle názoru odvolacího soudu odviselo určení hranice mezi
pozemky od odborného posouzení, pro něž byly rozhodující dva polní náčrty a
dříve nezaevidované kamenné mezníky odpovídající náčrtům. Soud ale opomenul, že
polní náčrty nejsou dokumenty upřesňující grafické přídělové plány, že tyto
náčrty nemohou založit změnu vlastnictví a nelze jimi omezovat či rozšiřovat
předmět přídělu; nebylo ani doloženo za jakým účelem polní náčrty vznikly. Mohly sloužit pro vymezení užívacího práva pro zcela jiné subjekty a jde o
nepřímý důkaz, přičemž stav z nich rekonstruovaný neodpovídá ani poměru výměr
stanovených v přídělových listinách. Dovolatelka má výhrady k závěrům
znaleckého posudku znalce Ing. P. V.; k němu kromě jiného podotýká, že z jím
použité metody nelze prověřit, jaký díl původní PK parcely č. 626/2 by v
důsledku rozhodnutí soudu zůstal v jejím vlastnictví a jaká by byla jeho výměra
vzhledem k nabývacímu titulu jejích právních předchůdců, a jaký díl původní PK
parcely č. 626/2 by v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně byl ve
vlastnictví žalobce. Za nestranné nepovažuje již samotné zadání znaleckého
posudku, když nebylo vyhověno jejímu návrhu, aby soud provedl důkaz protokolem
o vytýčení Ing. I. P. a jeho výslechem. Za věc zásadního právního významu
dovolatelka považuje to, zda za situace, kdy se nezajistil grafický přídělový
plán, je možno rozhodnout na základě důkazů provedených soudy nebo zda základem
dokazování musí být respektování poměru příděly rozděleného pozemku
rekonstrukcí původního grafického přídělového plánu. Skutečnost, že nebyla
provedena rekonstrukce grafického přídělového plánu mělo za následek, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ, a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Z § 241a odst. 3 OSŘ vyplývá, že je-li dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
(§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování; z toho je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nelze
uplatnit v dovolacím řízení, jehož přípustnost je dána podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ. Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci
právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních
předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil.
V dané věci dovolatelka vyslovuje pochybnost, zda spor o určení průběhu
hranic mezi pozemky patří do pravomoci soudu,. K této otázce se dovolací soud
již opětovně vyjádřil.
Ve sporech o určení průběhu hranice mezi pozemky je třeba rozlišovat dvě
skupiny případů:
1) spory o hranice pozemků,kdy objektivně nelze zjistit, kudy hranice
vede, a žalobci se tak domáhají nikoliv určení průběhu hranice, ale stanovení
nové hranice mezi pozemky, a
2) spory o průběh mezi účastníky sporné, nicméně objektivně zjistitelné
hranice mezi pozemky
Jde o dva různé typy sporů s různým řešením. Touto problematikou se zabývá
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002,
publikovaný pod č. C 1790 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném v nakladatelství C. H. Beck. V tomto rozhodnutí se uvádí:
„Východiskem pro právní posouzení v této věci musí být úvaha o povaze nároku,
který je předmětem tohoto sporu. Žalobkyně svojí žalobou řeší situaci, kdy
se dostupnými prostředky nepodařilo zjistit, kde se hranice mezi pozemky
účastníků nachází. Nejde tedy o subjektivní spor sousedů, kdy každý z nich
tvrdí, že hranice vede jinudy, ovšem soud má objektivně možnost, zpravidla za
pomoci znalce, průběh hranice zjistit a žalobce je také schopen v
žalobním petitu svoji verzi sporné hranice vyjádřit. Jen v takovém
případě by měl místo názor odvolacího soudu, vyjádřený v usnesení z 30. 4.
2001, že je nutno vhodným procesním poučením vést žalobkyni ke změně
žalobního petitu tak, aby odpovídal § 126 občanského zákoníku, případně
§ 80 písm. c) OSŘ, ovšem s požadavkem na určení vlastnictví k přesně
specifikované části pozemku. Rozhodnutí o takto formulované určovací žalobě
by mělo deklaratorní charakter. Naproti tomu stala-li se - jako v tomto
případě - původní hranice mezi sousedními pozemky z jakýchkoli důvodů
neurčitou a je třeba ji znovu vytýčit, mělo by v tomto smyslu vydané
soudní rozhodnutí, i když by \"určovalo\" hranici, konstitutivní charakter a
nejednalo by se tedy o rozhodnutí podle § 80 písm. c) OSŘ. Pak ovšem nebylo
důvodu v této věci zkoumat, zda má žalobkyně na požadovaném \"určení\"
naléhavý právní zájem, a z tohoto hlediska skutečně není právní posouzení věci
soudy obou stupňů správné, neboť byl aplikován nesprávný právní předpis.
V ustanovení § 80 OSŘ jsou nároky, o nichž lze v občanském soudním
řízení rozhodnout, uvedeny jen příkladmo (srov. \"zejména\"), a tak
není vyloučeno ani rozhodnutí o jiném než tam uvedeném nároku, pokud ovšem
zákon takové rozhodnutí připouští. Odvolací soud v souvislosti s úvahami o
naléhavém právním zájmu žalobkyně na určení sporné hranice uvedl, že
rozhodnutí, jímž by byla určena nová hranice mezi pozemky, soudu nepřísluší.
S tímto názorem se dovolací soud ztotožňuje, neboť s ohledem na to, že
nejde o žádný z případů uvedených v § 80 OSŘ, musela by možnost vydat
takovéto rozhodnutí vyplývat z konkrétního zákonného ustanovení. K
tomuto závěru vede i úvaha, že každé konstitutivní rozhodnutí je zásahem do
soukromých práv a možnost je vydat tedy musí vycházet přímo ze zákona.
Navíc i když hranici sousedních pozemků nelze zjistit, tato hranice
objektivně existuje, vlastnictví sousedů je tím dané a vytýčení nové
hranice bude s největší pravděpodobností vždy spojeno se zásahem do práv
alespoň jednoho ze sousedů. Proto i s ohledem na ochranu vlastnictví
zakotvenou v článku 11 Listiny základních práv a svobod se takový zásah
nemůže obejít bez zákonného podkladu“.
V rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1908/2000,
publikovaném pod č. C 1262 ve svazku 18 Souboru rozhodnutí NS dovolací soud
konstatoval: „Žalobce se žalobou na určení vlastnictví k této části parcely
domáhá v obecném smyslu ochrany tvrzeného vlastnického práva, resp. lze
dovodit, že má naléhavý právní zájem na určení tohoto práva ve smyslu § 80
písm. c) OSŘ. V daném případě je hranice objektivně zjistitelná, soudní
rozhodnutí má deklarovat existující vlastnické právo. Odvolací soud také uvedl,
že žalobce se může domáhat u katastrálního úřadu nového zaměření hranic parc.
č. 77 a v té souvislosti odkázal na R 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Jde o stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 29. 3. 1973 Cpj 25/73, v
němž bylo uvedeno: Vyskytují se ještě případy, že žalobce se obrací na soud se
žádostí o určení či vyměření hranice mezi jeho pozemky a pozemky žalovaných a
tvrdí, že hranice mezi sousedícími pozemky jsou nejasné a z tohoto důvodu mezi
nimi dochází k nesrovnalostem. Soudy tu mají vést žalobce k úpravě návrhů tak,
že žalovaný je povinen zdržet se užívání části pozemku patřícího žalobci.
Jestliže totiž nejde o neoprávněný zásah do vlastnictví, nic nebrání žalobci,
aby se obrátil na příslušné středisko geodézie se žádostí o nové vyměření
hranic, a i kdyby žalovaný tomuto novému vyměření bránil, mají orgány geodézie
dostatek právních prostředků, aby bez zásahu soudu mohly takové měření provést.
Tyto prostředky jim poskytuje zákon č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii. I
uvedené stanovisko tedy připouští žaloby na ochranu vlastnického práva
vyplývající z toho, že mezi vlastníky sousedních pozemků dochází k
„nesrovnalostem“ ohledně hranic jejich pozemků“.
Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že v pravomoci soudu v občanském
soudním řízení je rozhodnout o sporu o průběh hranice mezi pozemky, která je
objektivně zjistitelná. Žalobní petit je třeba formulovat tak, že půjde o spor
o určení vlastnictví, příp. o vyklizení přesně určené části pozemku. Pokud se
žalobce domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, ale z žalobních tvrzení se
podává, že mu jde o určení toho, kdo je vlastníkem sporné části pozemku,
přičemž spor vznikl proto, že mezi účastníky není shoda o průběhu objektivně
zjistitelné hranice, musí soud žalobce poučit o nutnosti upravit žalobní návrh
(petit) tak, aby odpovídal § 126 občanského zákoníku, případně § 80
písm. c) OSŘ, ovšem s požadavkem na určení vlastnictví k přesně
specifikované části pozemku. K tomu lze poznamenat, že parcelou je pozemek,
který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a
označen parcelním číslem [§ 27 písm. b) katastrálního zákona], takže pokud se
žalobce domáhá určení vlastnictví k určité parcele, může jít jen o parcelu
přesně vymezenou v katastrální mapě (nikoliv o pozemek s jiným polohovým a
geometrickým určením, to by již nešlo o parcelu ve shora uvedeném smyslu),
takže jakékoliv další specifikace kromě uvedení parcelního čísla jsou, pokud
odpovídají údajům v katastru nemovitostí, nadbytečné, pokud těmto údajům
neodpovídají, jsou nesprávné. Žádá-li žalobce o určení vlastnického práva k
pozemku, který není parcelou, musí tento pozemek přesně specifikovat. Pokud
žalobce formuluje v tomto případě žalobní petit tak, že se domáhá určení
průběhu hranice mezi pozemky, příp. parcelami, a soud jej o nutnosti žalobu
upravit nepoučí a o návrhu věcně rozhodne, jde o vadu řízení, která však nemá
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; určením průběhu hranice mezi pozemky
se totiž nepřímo vymezuje i vlastnictví účastníků k sousedícím pozemkům. Tato
vada sama o sobě proto není důvodem ke zrušení rozsudku, který netrpí jinými
vadami významnými v dovolacím řízení.
V dané věci soudy kromě rozhodnutí o vlastnictví k parcele rozhodly též
o průběhu hranic této parcely, a to v souladu s geometrickým plánem, potvrzeným
katastrálním úřadem. Soud prvního stupně přitom přehlédl, že to znění § 14
odst. 6 katastrálního zákona, z kterého patrně vycházel při úvaze o oprávnění
soudu určovat hranice mezi pozemky, bylo s účinností od 31. 8. 2000 změněno
novelou č. 120/2000 Sb., tak, že se z něj již možnost takového určení nepodává
(bylo by již nadbytečné zvažovat, zda takové určení bylo před zmíněnou novelou
možné), a odvolací soud toto pochybení přehlédl. Soudy tak pochybily, pokud
žalobce nepoučily o správném znění petitu a rozhodly o něm v té podobě, v jaké
jej žalobce formuloval. Tato vada však nemohla založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť nejde o nesprávné právní posouzení věci
(byť přehlédnutí novely katastrálního zákona k této vadě vedlo), ale o vadu
řízení, která by mohla být významná jen pokud by dovolání bylo přípustné.
Jinak v dovolání dovolatel polemizuje jen s hodnocením důkazů v
nalézacím řízení a se zvávěry o unesení důkazního břemene; uplatňuje tak
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), který lze uplatnit jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) OSŘ; tato přípustnost v dané věci nepřichází do úvahy, a proto
k jeho tvrzením dovolací soud nemohl přihlédnout. Na povaze uplatněné námitky
nic nemění ani to, že dovolatel používá formulaci otázky vlastní jinak právním
otázkám; jde mu totiž jen o postup při konkrétním hodnocení důkazů, tedy o
otázku skutkovou.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle
jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť
dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2004
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu