22 Cdo 2046/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČ: 69797111, proti
žalovaným: 1) J. M., a 2) O. M., zastoupených advokátkou, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C
114/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 22. dubna 2004, č. j. 19 Co 34/2004-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 22. 4. 2004, č. j.
19 Co 34/2004-48, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále
„soud prvního stupně“) z 24. 9. 2003, č.j. 5 C 114/2003-26, jímž bylo určeno,
že Česká republika je vlastníkem pozemků označených jako stavební parcela č.
242 o výměře 140 m² a pozemková parcela č. 719/4 o výměře 1.033 m²,
vše v obci a katastrálním území S., a rozhodnuto o nákladech řízení a soudním
poplatku. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaní dne 12. 10. 1971 uzavřeli s
MNV ve Srubech dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 719/4 o
výměře 1.173 m² k výstavbě rodinného domu. Z původní pozemkové parcely č.
719/4 byla vyčleněna stavební parcela č. 242. V katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu v Ú. n. O. na LV č. 240 jsou žalovaní zapsáni jako
vlastníci stavební parcely č. 242 o výměře 140 m² a pozemkové parcely č.
719/4 o výměře 1.033 m², a to z titulu transformace společného práva
osobního užívání pozemků, vyplývajícího z dohody z 12. 10. 1971, na bezpodílové
spoluvlastnictví manželů (od 1. 8. 1998 by se podle zákona č. 91/1998 Sb.
jednalo o společné jmění manželů), podle § 872 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále „ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991
Sb. Žalovaní až dosud pozemky užívají. Původní pozemkovou parcelu č. 719/4
zakoupil kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1971 Československý stát – MNV S. ONV v Ú.
n. O. – odbor výstavby vydal dne 24. 6. 1971 rozhodnutí o přípustnosti stavby
rodinného domku na této parcele pro JZD S. Na základě rozhodnutí Finančního
odboru ONV v Ú. n. O. ze dne 17. 8. 1971 byla uzavřena mezi MNV ve S. a
žalovanými dne 12. 10. 1971 dohoda o zřízení společného práva osobního užívání
pozemku parc. č. 719/4 k výstavbě rodinného domku za úhradu 4.692,- Kč. Mezi
žalovanými a JZD S. bylo dohodnuto, že po skončení výstavby se domek stane
vlastnictvím žalovaných a náklady na výstavbu budou platit měsíčními splátkami.
Vzhledem k tomu, že tato dohoda odporovala zákonu, byla mezi JZD S. a
žalovanými uzavřena dne 18. 6. 1975 dohoda, podle které žalovaní převedli
stavební parcelu č. 719/4 do užívání JZD s tím, že JZD zaplatí žalovaným částku
4.692,- Kč a zároveň dohoda o zřízení práva osobního užívání pro JZD S. k
pozemku parc. č. 719/4. Rozhodnutím ONV v Ú. n. O. ze dne 21. 10. 1975, bylo
povoleno trvalé užívání rodinného domku na parcele č. 719/4 ve S., vydané ve
prospěch JZD S., které nabylo právní moci 24. 11. 1975.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že dohoda o
zřízení práva osobního užívání pozemku ze 12. 10. 1971 odporovala ustanovení §
198 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a
byla podle § 39 ObčZ neplatná. Touto dohodou se zřizovalo právo osobního
užívání pozemku pro žalované, kteří však neměli být stavebníky – vlastníky
rodinného domu na tomto pozemku, neboť stavebníkem bylo JZD s tím, že žalovaní
budou mít pouze předkupní právo k tomuto domku (tehdy platná právní úprava však
neumožňovala volné nakládání s majetkem družstva). Na základě této absolutně
neplatné dohody tak žalovaným společné právo osobního užívání pozemku nevzniklo
a nemohlo se k 1. 1. 1992 ani přeměnit na právo vlastnické. Žalovaní nenabyli
vlastnictví k již rozděleným pozemkům ani vydržením, neboť nebyli v dobré víře,
že jim původní pozemek parc. č. 714/9 patří. Od 18. 6. 1975, kdy uzavřeli
shora uvedenou dohodu s JZD S., věděli, že nejsou ani osobními uživateli
pozemků. Na tomto závěru nic nemění ani to, že uvedená dohoda je též neplatná
podle § 39 ObčZ, neboť odporovala rovněž ustanovení § 198 ObčZ platného před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovozují
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňují dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ. Namítají, že od uzavření dohody o zřízení
práva osobního užívání pozemku parc. č. 719/4 dne 17. 8. 1971 (správně 12. 10.
1971) s MNV ve S. byli v dobré víře, že „jsou oprávněnými vlastníky předmětných
pozemků.“ Stavbu rodinného domu prováděli svépomocí s tím, že dům od JZD
odkoupí, proto také druhou bytovou jednotku vystavěli z vlastních finančních
prostředků. Dohodu z 18. 6. 1975, kterou měli žalovaní převést předmětný
pozemek na JZD S., kterou jim JZD v roce 1975 předložilo, podepsali pod
nátlakem, neboť jim hrozilo propuštění z práce. Žádné finanční prostředky za
tyto pozemky nikdy neobdrželi. Také v evidenci nemovitostí byli zapsáni jako
vlastníci předmětného pozemku, a to i po rozdělení parcely č. 719/4 na stavební
č. 242 a pozemkovou č. 719/4, a jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům
nikdo nezpochybňoval. Dohodu z 18. 6. 1975 jim žalobce předložil až při
soudním jednání v roce 2003. Žalovaní byli po celou dobu v dobré víře, že jsou
vlastníky předmětných pozemků, a takto s nimi i nakládali. Od jara 2003 jednali
se správcem konkurzní podstaty ZD S. JUDr. M. o odkoupení rodinného domu čp. 91
ve S. postaveného na pozemku parc. č. 242, avšak vzhledem k tomu, že nebyl
zkolaudován, k dohodě nedošlo. U soudu prvního stupně JUDr. M. dokonce podal
žalobu na zřízení věcného břemene chůze a jízdy k domu čp. 91, kde byly pozemky
označeny jako vlastnictví žalovaných. Dne 31. 3. 2003 byl dům čp. 91 prodán
jinému zájemci a teprve 21. 5. 2003 byla podána žaloba o určení vlastnictví k
předmětným pozemkům. Žalovaní také namítli, že napadené rozhodnutí „je v
rozporu s dobrými mravy podle § 3 ObčZ.“ Navrhli, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, a
navrhl, aby bylo dovolání žalovaných zamítnuto.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm
řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci,
pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo
ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího
soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce
soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen
„Soubor“).
Dovolatelé v dovolání uvádí, že uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3.
OSŘ. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen
pro řešení právních otázek, jsou dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena
podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2
OSŘ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1986/2001,
uveřejněné pod č. C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí NS vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck); v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud proto vychází ze
skutkového zjištění, že na pozemku parc. č. 719/4 postavilo dům JZD S.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav a může k němu dojít tím, že soud použil jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o zřízení práva společného užívání
pozemku parc. č. 714/9 žalovaným z 12. 10. 1971 ve smyslu § 39 ObčZ, je
správný jen s tou výhradou, že šlo o úkon, který svým účelem odporoval § 198
ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Bývalý Nejvyšší
soud ČR uvedl již v rozsudku z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 7/71, publikovaném ve
Sborníku IV, str. 873, že „účelu, který je sledován právem osobního užívání (§
198 a násl. o. z.) by se příčilo zřízení tohoto práva k pozemku v případě, že
by vlastníkem rodinného domku na něm stojícího byl někdo jiný, zejména že by
jím měl zůstat dosavadní vlastník.“
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu vydržet vlastnické právo může jen
oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k
vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském
soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428.
Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo
patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené
podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele,
že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává,
popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik
vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona
vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“.
Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli,
je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra
zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně
musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění
skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře
(např. rozsudek publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 21, pod č. C 1481).
V souladu s touto judikaturou posoudily soudy obou stupňů otázku vydržení
vlastnického práva žalovaných k předmětným pozemkům. Žalovaní nemohli být od
uzavření dohody z 12. 10. 1971 v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, jak
zdůrazňují i v dovolání. I kdyby byla dohoda platná, pak by zakládala jen právo
užívat cizí pozemek. Žalovaní by byli jeho detentory, nikoli držiteli, neboť
by nemohli právo užívání odvozovat z vlastnického titulu (ani domnělého),
jestliže jim žádný nesvědčil. Na základě neplatné dohody o zřízení společného
právo osobního užívání pozemku toto právo žalovaným nevzniklo a nemohlo se k
1. 1. 1992 transformovat v právo vlastnické. Jestliže žalovaní od roku 1975
věděli, že jim společné právo osobního užívání pozemku nevzniklo, nemohli být v
dobré víře, že se transformací (neexistujícího) práva osobního užívání pozemků,
vzniklých rozdělením pozemku původního, stali 1. 1. 1992 jejich vlastníky;
nebyli tedy jejich oprávněnými držiteli.
Žalovaní také namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s § 3 ObčZ,
neboli že určovací žaloba v dané věci měla být zamítnuta s odkazem na § 3
odst. 1 ObčZ. Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 4. května 1999 sp.
zn. 22 Cdo 471/99, publikovaném v Právních rozhledech č. 7/1999, k závěru, že
„uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva,
který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 ObčZ.“. Dále uvedl v dosud
nepublikovaném rozsudku z 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, že „žaloba v
dané věci nesměřovala k výkonu práva, ale k tomu, aby deklaratorním
rozhodnutím soudu bylo určeno vlastnictví ke sporným věcem. Takovým
rozhodnutím se pouze konstatuje, zda určitý právní vztah či právo existuje
nebo neexistuje. Nejde o výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů, který má na mysli § 3 odst. 1 ObčZ, ale o uplatnění
procesního práva na určení existence práva nebo právního vztahu. V případě
šikanózního uplatňování takové žaloby by pak nemohl být shledán naléhavý
právní zájem na jejím podání, který je základním předpokladem její
úspěšnosti.“
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou
dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání
proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo podle §
243b odst. 5 za použití
§ 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, příslušela by mu proto podle § 243b
odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty mu však
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu