USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce XY, IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská 73/7, proti žalovanému P. V., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lenkou Kamišovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 233/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2022, č. j. 14 Co 204/2021-616, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám JUDr. Lenky Kamišové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhala určení, že kopaná studna nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je v jejím vlastnictví. Okresní soud Plzeň-jih („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2021, č. j. 8 C 233/2019-560, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 14 Co 204/2021-616, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 241a odst. 1 o. s. ř. (patrně zaměňuje předpoklady přípustnosti dovolání, upravené v § 237 o. s. ř., a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř.). Poté předkládá celkem 27 bodů, které mají patrně obsahovat vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, ty však lze dovodit jen z několika málo tvrzení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o.
s. ř.) odkazuje. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudního řád („o.
s. ř.“)]. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti neprojednatelné. Podstata věci je v tomto: Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí kopané studny nacházející se na pozemku žalovaného (sporná studna je způsobilá pro svůj charakter být samostatnou věcí v právním smyslu). Žalobkyně jako obec vznikla dne 1. 9. 1990, a má zato, že k tomuto dni získala do svého vlastnictví jako nástupkyně „bývalé obce XY“ i předmětnou studnu, přičemž určení vlastnického práva se domáhala z toho důvodu, že žalovaný odpírá třetím osobám odběr vody ze studny.
Soudy vyšly ze zjištění, že studna byla zřízena za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („o. z. o.“), podle něhož platilo, že je studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o.), a tudíž sdílí jeho právní osud. Vzhledem k tomu, že k předmětnému pozemku nabyl vlastnické právo žalovaný, je též studna v jeho vlastnictví. Na vlastnickém právu ke studni nemůže nic změnit ani případné zjištění, že by byla studna veřejným statkem z důvodu, že z ní obyvatelé obce odebírali vodu, neboť charakter věci jako veřejného statku nezpůsobuje zánik vlastnického práva k ní.
Žalobkyně neprokázala, že by studnu vlastnila k 31. 12. 1949, ani že by studna byla k 24. 5. 1991 ve vlastnictví státu a pak přešla na obec. Rovněž žalobkyně neprokázala případné vydržení vlastnického práva ke studni, naopak bylo zjištěno, že o studnu převážně pečovala rodina žalovaného. Dovolání, byť rozsáhlé, je na samé hranici projednatelnosti (k tomu viz níže).
Předpoklad přípustnosti dovolání nebyl výslovně a jasně vymezen, nicméně z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pod bodem 2 dovolání žalobkyně tvrdí že „odvolací soud nerespektoval názor Nejvyššího soudu a dále nesprávně vyložil tuto judikaturu“. Soudy se nezaobíraly tím, zda studna mohla býti převedena do soukromého vlastnictví jako veřejný statek státu, na jehož pozemku nebo pozemku právního předchůdce vznikla.
Dovolatelka spatřuje rozpor mezi tím, k čemu dospěl odvolací soud ve svém rozsudku, s rozhodnutím Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 1. 9. 1926, sp. zn. R II 240/26 (Vážný 6230). Z tohoto rozhodnutí cituje: „Též věci, určené k veřejnému užívání, zůstávají ve vlastnictví obce (státu), neboť nejsou vyňaty z právního obchodování a mohou i do soukromého vlastnictví přejíti, soukromá práva k nim, pokud slouží tomuto účelu, jsou jen potud vyloučena, pokud se nesrovnávají s veřejnoprávním jich určením.“ Žalobkyně má za to, že věc měla být posouzena tak, že studna bude vyňata z obchodování pro svůj veřejnoprávní účel a že tedy zůstala ve veřejném vlastnictví.
Napadené rozhodnutí se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlilo. Dovolatelkou uváděné rozhodnutí, konkrétně pak citovaná pasáž, není v rozporu s tím, co uvedl odvolací soud pod bodem 14 rozsudku, kde se vypořádal se vztahem soukromého vlastnictví věci a jejím veřejným užíváním, je-li tato věc veřejným statkem. Správně poznamenal: „To, že je věc zatížena veřejným užíváním a je tedy tzv. veřejným statkem, neznamená a nikdy neznamenalo, že nemůže být ve vlastnictví někoho jiného než veřejnoprávní korporace.“ Podstatou veřejného statku tak je primárně otázka užívání, nikoliv otázka vlastnického režimu, kterému je konkrétní věc podřízena.
Rovněž v žalobkyní citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky (Vážný 6230) se mj. uvádí, že vlastnictví „ustupuje ovšem do pozadí následkem obecného užívání, avšak přece projevuje se tím, že i za veřejného užívání zbývají vlastníku jisté soukromé užitky, že může, pokud tomu obecné užívání nepřekáží, i soukromá práva k nim propůjčiti (třetím osobám), hlavně však tím, že po odpadnutí veřejného užívání dosahuje vlastník původní své neobmezenosti.“ Uvedené rozhodnutí tedy nevylučuje, že veřejný statek je v soukromém vlastnictví.
Dále: Jestliže se v rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 1. 9. 1926, sp. zn. R II 240/26, uvádí, že: „Též věci, určené k veřejnému užívání…“, týká se to věcí v právním smyslu, nikoliv jejich součástí. K tomu dovolací soud dodává: V době účinnosti obecného zákoníku občanského byla studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o., k tomu viz např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s.
43), a nebyla tudíž „věcí“ ve smyslu soukromého práva.
Veřejný statek je charakterizován tím, že jde o věc určenou k veřejnému užívání (nyní § 490 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“). Věc představující veřejný statek pak může být ve vlastnictví soukromníka i ve vlastnictví veřejnoprávní korporace (k tomu viz Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 17; Janoušek, M., Koukal, P. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1504). Obci tak nemohlo vzniknout v době účinnosti o. z. o. vlastnické právo k součásti pozemku, studni, tím, že by ji ona nebo její občané zhotovili. Jistě, studna mohla být jako součást pozemku ve „vlastnictví“ obce, nicméně sdílela jeho osud; to, že by se po roce 1948 proč zrovna v roce 1948 ? právní osudy studny a pozemku rozdělily, nebylo zjištěno. I kdyby tedy studna byla veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z., nevypovídalo by to nic o jejím vlastnictví; mohla by být jak ve vlastnictví obce, tak i žalovaného.
Předmětem sporu však není to, kdo je oprávněn věc užívat, ale to, kdo je jejím vlastníkem. Obec však řádný nebo žádný ? nabývací titul neprokázala. Dále dovolatelka uvádí: „Právní hodnocení odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, a to konkrétně s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zde došlo k rozchodu výkladu ustanovení o údržbě a opravě věci dle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to s vlastnictvím věci na základě veřejnoprávního titulu, což však odvolací soud nepochopil a přešel zcela nesmyslným výkladem proti smyslu a účelu ustanovení § 287 o.
z. o. Občanský zákoník z roku 2012 se vlastně vrací k zásadám v občanském zákoníku z roku 1811“. Dovolatelka pokračuje takto: „Uvedenou hmotněprávní právní otázku odvolací soud nijak nezodpověděl, kdy pouze odvolací soud sdělil, že tvrzení žalobkyně o tom, že studna je veřejným statkem, je bez právního významu k posuzované věci, kdy nanejvýš se může jednat o tzv. veřejné užívání. Tato hmotněprávní otázka je zcela zásadní pro právní hodnocení celé situace s tím, že odvolací soud provedl právní posouzení bez uvedení jakéhokoli důvodu pro své rozhodnutí.
Tato otázka je klíčovým právním hodnocením skutkového stavu odvolacím soudem, a nebyla dosud vyřešena v judikatuře dovolacího soudu“. Toto vymezení je neurčité až zmatečné; není zřejmé, o jakou otázku vlastně jde. Takto vymezená právní otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání. To platí i o této pasáži: „Žalobkyně má za to, že odvolací soud sám se popletl při právním posouzení veřejného užívání věci a veřejného statku… K tomuto žalobkyně uvádí, že Ústavní soud vidí celou věc jinak a v současné době i Nejvyšší soud. Blíže Nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 165/11-1.“ Konkrétně však tvrzený rozpor uveden není. Dále se v dovolání uvádí: „Žalobkyně má za to, že odvolací soud při posuzování této právní věci nerespektoval judikaturu dovolacího soudu. Konkrétně se jedná např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007“.
V čem má tato odchylka spočívat se v dovolání neuvádí. Dovolací soud proto neshledal dovolání v části, ve které byl předpoklad přípustnosti dovolání vymezen nebo alespoň naznačen, přípustné, a proto je odmítl. Ke zbývající části dovolání, obsahující polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu bez jakéhokoliv vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, se uvádí: Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1.
11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16). Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.
Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit předpoklad přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení.
Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
Dovozování přípustnosti dovolání z jeho obsahu má proto své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám přípustnost dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Protože dovolatelkou předložené předpoklady přípustnosti dovolání nejsou dány a jiný předpoklad přípustnosti dovolání nebyl řádně uveden a zjevně se nepodává ani z obsahu dovolání, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.