USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně obce XY, IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Liborem
Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská 73/7, proti žalovanému P. V.,
narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lenkou Kamišovou, advokátkou se
sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 233/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2022, č. j. 14 Co 204/2021-616, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám
JUDr. Lenky Kamišové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhala určení, že kopaná studna nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je v jejím vlastnictví. Okresní soud Plzeň-jih („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2021, č. j. 8 C 233/2019-560, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II). Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
15. 3. 2022, č. j. 14 Co 204/2021-616, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 241a odst. 1 o. s. ř. (patrně zaměňuje předpoklady přípustnosti
dovolání, upravené v § 237 o. s. ř., a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1
o. s. ř.). Poté předkládá celkem 27 bodů, které mají patrně obsahovat vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání, ty však lze dovodit jen z několika málo
tvrzení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu,
jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudního řád („o. s. ř.“)]. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti neprojednatelné. Podstata věci je v tomto: Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí kopané
studny nacházející se na pozemku žalovaného (sporná studna je způsobilá pro
svůj charakter být samostatnou věcí v právním smyslu). Žalobkyně jako obec
vznikla dne 1. 9. 1990, a má zato, že k tomuto dni získala do svého vlastnictví
jako nástupkyně „bývalé obce XY“ i předmětnou studnu, přičemž určení
vlastnického práva se domáhala z toho důvodu, že žalovaný odpírá třetím osobám
odběr vody ze studny. Soudy vyšly ze zjištění, že studna byla zřízena za
účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („o. z. o.“),
podle něhož platilo, že je studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o.), a tudíž
sdílí jeho právní osud. Vzhledem k tomu, že k předmětnému pozemku nabyl
vlastnické právo žalovaný, je též studna v jeho vlastnictví. Na vlastnickém
právu ke studni nemůže nic změnit ani případné zjištění, že by byla studna
veřejným statkem z důvodu, že z ní obyvatelé obce odebírali vodu, neboť
charakter věci jako veřejného statku nezpůsobuje zánik vlastnického práva k ní. Žalobkyně neprokázala, že by studnu vlastnila k 31. 12. 1949, ani že by studna
byla k 24. 5. 1991 ve vlastnictví státu a pak přešla na obec. Rovněž žalobkyně
neprokázala případné vydržení vlastnického práva ke studni, naopak bylo
zjištěno, že o studnu převážně pečovala rodina žalovaného. Dovolání, byť rozsáhlé, je na samé hranici projednatelnosti (k tomu viz níže).
Předpoklad přípustnosti dovolání nebyl výslovně a jasně vymezen, nicméně z
obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pod bodem 2 dovolání žalobkyně tvrdí že „odvolací soud nerespektoval názor
Nejvyššího soudu a dále nesprávně vyložil tuto judikaturu“. Soudy se
nezaobíraly tím, zda studna mohla býti převedena do soukromého vlastnictví jako
veřejný statek státu, na jehož pozemku nebo pozemku právního předchůdce
vznikla. Dovolatelka spatřuje rozpor mezi tím, k čemu dospěl odvolací soud ve
svém rozsudku, s rozhodnutím Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne
1. 9. 1926, sp. zn. R II 240/26 (Vážný 6230). Z tohoto rozhodnutí cituje: „Též
věci, určené k veřejnému užívání, zůstávají ve vlastnictví obce (státu), neboť
nejsou vyňaty z právního obchodování a mohou i do soukromého vlastnictví
přejíti, soukromá práva k nim, pokud slouží tomuto účelu, jsou jen potud
vyloučena, pokud se nesrovnávají s veřejnoprávním jich určením.“ Žalobkyně má
za to, že věc měla být posouzena tak, že studna bude vyňata z obchodování pro
svůj veřejnoprávní účel a že tedy zůstala ve veřejném vlastnictví. Napadené rozhodnutí se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlilo. Dovolatelkou
uváděné rozhodnutí, konkrétně pak citovaná pasáž, není v rozporu s tím, co
uvedl odvolací soud pod bodem 14 rozsudku, kde se vypořádal se vztahem
soukromého vlastnictví věci a jejím veřejným užíváním, je-li tato věc veřejným
statkem. Správně poznamenal: „To, že je věc zatížena veřejným užíváním a je
tedy tzv. veřejným statkem, neznamená a nikdy neznamenalo, že nemůže být ve
vlastnictví někoho jiného než veřejnoprávní korporace.“ Podstatou veřejného
statku tak je primárně otázka užívání, nikoliv otázka vlastnického režimu,
kterému je konkrétní věc podřízena. Rovněž v žalobkyní citovaném rozhodnutí
Nejvyššího soudu Československé republiky (Vážný 6230) se mj. uvádí, že
vlastnictví „ustupuje ovšem do pozadí následkem obecného užívání, avšak přece
projevuje se tím, že i za veřejného užívání zbývají vlastníku jisté soukromé
užitky, že může, pokud tomu obecné užívání nepřekáží, i soukromá práva k nim
propůjčiti (třetím osobám), hlavně však tím, že po odpadnutí veřejného užívání
dosahuje vlastník původní své neobmezenosti.“ Uvedené rozhodnutí tedy
nevylučuje, že veřejný statek je v soukromém vlastnictví. Dále: Jestliže se v rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne
1. 9. 1926, sp. zn. R II 240/26, uvádí, že: „Též věci, určené k veřejnému
užívání…“, týká se to věcí v právním smyslu, nikoliv jejich součástí. K tomu dovolací soud dodává: V době účinnosti obecného zákoníku občanského byla
studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o., k tomu viz např. Rouček, F., Sedláček,
J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na
Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 43), a nebyla tudíž
„věcí“ ve smyslu soukromého práva.
Veřejný statek je charakterizován tím, že
jde o věc určenou k veřejnému užívání (nyní § 490 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, dále též jen „o. z.“). Věc představující veřejný statek pak
může být ve vlastnictví soukromníka i ve vlastnictví veřejnoprávní korporace (k
tomu viz Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému
zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl
II., s. 17; Janoušek, M., Koukal, P. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1504). Obci tak nemohlo
vzniknout v době účinnosti o. z. o. vlastnické právo k součásti pozemku,
studni, tím, že by ji ona nebo její občané zhotovili. Jistě, studna mohla být
jako součást pozemku ve „vlastnictví“ obce, nicméně sdílela jeho osud; to, že
by se po roce 1948 proč zrovna v roce 1948 ? právní osudy studny a pozemku
rozdělily, nebylo zjištěno. I kdyby tedy studna byla veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z., nevypovídalo
by to nic o jejím vlastnictví; mohla by být jak ve vlastnictví obce, tak i
žalovaného. Předmětem sporu však není to, kdo je oprávněn věc užívat, ale to,
kdo je jejím vlastníkem. Obec však řádný nebo žádný ? nabývací titul
neprokázala. Dále dovolatelka uvádí: „Právní hodnocení odvolacího soudu je v rozporu s
hmotným právem, a to konkrétně s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník. Zde došlo k rozchodu výkladu ustanovení o údržbě a opravě
věci dle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to s vlastnictvím
věci na základě veřejnoprávního titulu, což však odvolací soud nepochopil a
přešel zcela nesmyslným výkladem proti smyslu a účelu ustanovení § 287 o. z. o. Občanský zákoník z roku 2012 se vlastně vrací k zásadám v občanském zákoníku z
roku 1811“. Dovolatelka pokračuje takto: „Uvedenou hmotněprávní právní otázku
odvolací soud nijak nezodpověděl, kdy pouze odvolací soud sdělil, že tvrzení
žalobkyně o tom, že studna je veřejným statkem, je bez právního významu k
posuzované věci, kdy nanejvýš se může jednat o tzv. veřejné užívání. Tato
hmotněprávní otázka je zcela zásadní pro právní hodnocení celé situace s tím,
že odvolací soud provedl právní posouzení bez uvedení jakéhokoli důvodu pro své
rozhodnutí. Tato otázka je klíčovým právním hodnocením skutkového stavu
odvolacím soudem, a nebyla dosud vyřešena v judikatuře dovolacího soudu“. Toto vymezení je neurčité až zmatečné; není zřejmé, o jakou otázku vlastně jde. Takto vymezená právní otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání. To platí i o této pasáži: „Žalobkyně má za to, že odvolací soud sám se popletl
při právním posouzení veřejného užívání věci a veřejného statku… K tomuto
žalobkyně uvádí, že Ústavní soud vidí celou věc jinak a v současné době i
Nejvyšší soud. Blíže Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11-1.“ Konkrétně
však tvrzený rozpor uveden není. Dále se v dovolání uvádí: „Žalobkyně má za to, že odvolací soud při posuzování
této právní věci nerespektoval judikaturu dovolacího soudu. Konkrétně se jedná
např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007“.
V čem má
tato odchylka spočívat se v dovolání neuvádí. Dovolací soud proto neshledal dovolání v části, ve které byl předpoklad
přípustnosti dovolání vymezen nebo alespoň naznačen, přípustné, a proto je
odmítl. Ke zbývající části dovolání, obsahující polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu
bez jakéhokoliv vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, se uvádí:
Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení
důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen také vymezit
otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení
věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů
přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností
Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od
této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe
rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku
Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle
okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu
(srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16). Nesplní-li dovolatel svou argumentační
povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky
jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj
právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v
dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání;
teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se
prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se
uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací
důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit
předpoklad přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení
předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví
povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení.
Z úpravy přípustnosti dovolání
je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s
rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované
(k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu
přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval
otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval
důvodností dovolání. Dovozování přípustnosti dovolání z jeho obsahu má proto své meze, neboť není
možné, aby si dovolací soud sám přípustnost dovolání vymezil namísto
dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Protože dovolatelkou předložené předpoklady přípustnosti dovolání nejsou dány a
jiný předpoklad přípustnosti dovolání nebyl řádně uveden a zjevně se nepodává
ani z obsahu dovolání, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.