22 Cdo 2079/2024-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce: J. N., zastoupený Mgr. Et Ing. Lukášem Blahušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, proti žalovaným: 1) I. Z., 2) R. S., oběma zastoupeným JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o odstranění stavby vodovodní přípojky, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 35 C 127/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 4. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-131, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-141, takto:
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 4. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-131, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-141, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalovaných podaného v této věci proti uvedenému rozhodnutí.
1. Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) v řízení o odstranění stavby vodovodní přípojky rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 35 C 127/2022-93, uložil žalovaným povinnost „společně na své náklady odstranit z pozemku žalobce č. XY, k. ú. XY, stavbu – vodovodní přípojku zřízenou pro objekt XY čp. XY, a to v délce vymezené hranicemi pozemku,“ a dále povinnost „pozemek uvést do původního stavu před stavbou přípojky“, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 20 514,91 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-131, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku I, jíž byla žalovaným uložena povinnost společně na své náklady odstranit z pozemku žalobce č. XY, katastrální území XY, stavbu – vodovodní přípojku zřízenou pro objekt XY č. p. XY, a to v délce vymezené hranicemi pozemku, a dále povinnost pozemek uvést do původního stavu před stavbou přípojky (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I o lhůtě k plnění změnil tak, že žalovaní jsou povinnost uloženou jim výrokem I splnit ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu doručeného žalovaným (dále rovněž „dovolatelé“) dne 22. 5. 2024 bylo podáno dovolání, jež bylo dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 17. 6. 2024. Dovolatelé obsahově vymezují přípustnost dovolání hlediskem odklonu odvolacího soudu od označené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky možného zneužití práva spočívajícího v podání šikanózní žaloby o odstranění stavby vodovodní přípojky. Uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. V rámci podaného dovolání dovolatelé navrhli odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Návrh odůvodnili tvrzením o závažné a nevratné újmě, která by jim odstraněním předmětné stavby vznikla.
4. Žalobce se k dovolání a ani k návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu nevyjádřil.
5. Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“) před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních vztahů jiné osoby než účastníka řízení.
6. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že: dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř., odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
7. Závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). K tomu, aby dovolací soud mohl závažnost újmy posoudit, musí dovolatel uplatnit potřebná tvrzení a označit či předložit k jejich prokázání důkazy, ledaže je závažnost hrozící újmy zřejmá přímo z obsahu spisu.
8. Na podkladě shora ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v této věci Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání žalovaných nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně [podali je žalovaní jako účastníci řízení, v jejichž poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3526/2017, jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a judikaturu dovolacího soudu v tomto rozhodnutí uvedenou)] i objektivně (pro dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.), důvod přípustnosti dovolání, jakož i důvod dovolání, jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Konečně, dovolatelům je výroky I a II rozsudku odvolacího soudu uložena povinnost, která může být - v případě, že by nebyla splněna dobrovolně - vymožena v řízení o výkonu rozhodnutí nebo v exekučním řízení s nereparovatelnými následky. I když je návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu odůvodněn velmi stručně, samotný charakter uložené povinnost implikuje závěr, že v případě jejího nuceného vymožení ve lhůtě stanovené odvolacím soudem by nastal stav závažné a nevratné újmy, jež by byl s odstraněním stavby pod povrchem pozemku žalobce spojen. Nelze rovněž pustit ze zřetele, že sám žalobce bude sotva pociťovat nějakou újmu pro případ, že vykonatelnost dovoláním dotčeného rozsudku bude odložena, neboť ve výkonu vlastnického práva k pozemku se stavbou pod jeho povrchem mu stěží bude pro dobu odkladu vykonatelnosti něco bránit. Ostatně takovou skutečnost v řízení před soudy nižších stupňů žalobce ani netvrdil.
9. Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání, jež směřuje proti rozhodnutí ve věci samé) na základě shora uvedeného návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 4. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-131, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-141, jako opodstatněnému vyhověl [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
11. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí, se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), c) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat, a je tak třeba tyto rozpory odstranit) a d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je povinností dovolatele vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést důvody, pro které by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
12. Zákon nestanoví konkrétní formu, jakou má dovolatel předmětné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání učinit. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v § 237 o. s. ř. měla podle jeho názoru nastat. Toto vymezení musí být přitom jednoznačné (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na webových stránkách https://nalus.usoud.cz).
13. Ačkoliv dovolatelé v textu dovolání explicitně neodkázali na ustanovení § 237 o. s. ř. či na některé v něm uvedené kritérium přípustnosti, lze z obsahu dovolání při užití benevolentnějšího přístupu ke splnění povinností dovolatele vyplývajících pro něj z ustanovení § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. usoudit na to, že žalovaní vymezili přípustnost dovolání argumentací o odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání citovanými rozhodnutími), vztahující se k předpokladům aplikace ustanovení § 8 o. z.; dovolání je tudíž projednatelné, nikoliv ovšem přípustné.
14. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
15. Uvedené ustanovení představuje určité korektivní řešení pro případy, že by formální právo (tedy výkon subjektivního práva formálně v souladu s objektivním právem) vedlo k materiálně zřejmé křivdě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 626/2018). Zákaz zneužití práva je tak silnější, než dovolení dané právem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014). Na zřejmou křivdu lze zpravidla usoudit, když se jedná o rozpor se základními zásadami právního řádu. Jedná se tak o další z korektivů chování vedle povinnosti k poctivosti v § 6 o. z.
16. K otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. a § 8 o. z. lze z judikatury Nejvyššího soudu uvést následující. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z.; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, a ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
V řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
17. Při posuzování otázky, zda výkon práva žalobce odporuje dobrým mravům, se odvolací soud uvedenými východisky důsledně řídil. Zohlednil všechny relevantní okolnosti jak na straně žalobce, který připustil, že k podání žaloby přistoupil v důsledku zhoršení vzájemných vztahů s dovolateli, tak na straně dovolatelů. Poukázal na to, že je třeba neztrácet na zřeteli, že vlastnické právo je právem, kterému náleží ta nejvyšší možná míra ochrany. Vlastník si musí být jistý, že mu bude umožněno vykonávat všechny složky vlastnického práva tak, jak mu je přiznává zákon.
V poměrech souzené věci je přitom podstatné i to, že vlastnickému právu vztahujícímu se k pozemku musí ustoupit vlastnické právo ke stavbě, jež byla pod povrchem takového pozemku zřízena vzhledem k okolnostem, za nichž s ní žalobce souhlasil (odvolatelnost souhlasu kdykoliv i bez udání důvodu a jednoznačné srozumění žalovaných s takovou možností). Vyhovění projednávané žalobě přitom současně nepředstavuje zásah do zvlášť významného zájmu žalovaných (například zajištění bydlení), neboť vodovodní přípojka byla zřízena jako alternativní řešení zásobování vodou rekreační nemovitosti (při nedostatečné kapacitě vlastní studny), v níž žalovaní trvale nebydlí.
Skutečnost, že jde o alternativní zdroj zásobování, svědčí i relativně malá spotřeba vody, jak ji zjistil soud prvního stupně z fakturace vodného a stočného za období od 3. 8. 2020 do 12. 8. 2022. V aplikačních poměrech § 8 o. z. bylo rozhodující pouze to, zda při zjišťování skutkového stavu vyšly najevo mimořádné okolnosti, které by bylo možné kvalifikovat jako zneužití práva. Takovéto okolnosti odvolací soud neshledal a jeho úvahy, které by mohl dovolací soud revidovat jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti, korespondují v individuálních poměrech projednávané věci takovému řešení právní otázky užití korektivu zneužití práva, jak je přijímáno výše připomenutou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; odvolací soud se tudíž při řešení této otázky od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
18. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítají-li proto dovolatelé rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (ve vztahu k otázce dobrých mravů v důsledku čehož měly být žalovanými tvrzené skutečnosti ze strany soudů nižších stupňů bagatelizovány) a současně též vady řízení (výtkami, že soudy nepřipustily navrhované důkazy, týkající se zneužití práva), neuplatnili v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, popřípadě o zákonu odporující způsob provádění důkazů či libovůli soudu při jejich hodnocení. Namítali-li žalovaní v dovolání, že jim soudy obou stupňů svým postupem znemožnily prokázat tvrzené šikanózní jednání žalobce, pro něž by bylo možné soudní ochranu vlastnického práva žalujícímu neposkytnout a za tím účelem neprovedly důkaz obsahem spisů Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 34 C 5/2022, pak dovolací soud nepřehlédl, že k potřebě takový důkazní návrh provést se dostatečně vyjádřil již soud prvního stupně (viz bod 11 odůvodnění prvostupňového rozsudku). Navíc příklady tvrzeného šikanózního jednání žalobce, jež žalovaní zmínili v dovolání (hluk, střelba, prasečí hlavy v bazénu, poškozování domu, opakovaně poškozená pneu u auta, slovní i fyzické ataky), nijak nesouvisejí se změněným postojem žalobce k dalšímu využití jeho pozemku ve prospěch stavby ve vlastnictví žalovaných, a to ani tehdy, pokud by měly reálný základ. Tento postoj je totiž založen na jiné představě vlastníka věci o jejím využití v budoucnu, a sice při vědomí toho, že využití dosavadní - nijak časově neohraničené - může být kdykoliv z jeho rozhodnutí ukončeno.
19. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají, což je i případ projednávané věci, v níž dovolání nebylo shledáno z jiných důvodů přípustným.
20. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalovaných není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání (směřovalo-li proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující věcný výrok první rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Protože dovolatelé výslovně neuvedli, že by rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jen v určitém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku druhém o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku III o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
22. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 9. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu