28 Cdo 3526/2017-190
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. D.,
zastoupeného JUDr. Davidem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jílovská
1167/71, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o odškodnění a grafické obnovení
západní hranice ovocné aleje, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
18 C 21/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
10. ledna 2017, č. j. 35 Co 488/2016-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2017, č. j. 35 Co 488/2016-157,
potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 9. 2016, č. j. 18 C
21/2013-151, ve výroku I., jímž soud prvního stupně zamítl žádost žalobce o
prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, a změnil je ve výroku II. tak, že
se odvolání žalobce proti témuž usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 11.
2015, č. j. 18 C 21/2013-120, neodmítá.
Usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 35 Co 81/2017-166, následně Městský soud v
Praze řízení o odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 30. 11. 2015, č. j. 18 C 21/2013-120, pro zpětvzetí dotčeného opravného
prostředku zastavil (výrok I.), odmítl odvolání podané proti témuž usnesení
žalobcem dne 27. 4. 2016 (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok III.).
Výslovně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2017, č. j. 35 Co
488/2016-157, podal žalobce doposud zastupující advokát (jenž mu byl pro řízení
ustanoven – srov. usnesení na č. l. 43) bez náležitého zmocnění dne 24. 3. 2017
dovolání, jež bylo prosto konkrétní dovolací argumentace, s tím že bude
doplněno o odůvodnění ve lhůtě jednoho týdne.
Usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 18 C 21/2013-174, vyzval obvodní soud
dovolatele, aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení odstranil nedostatek povinného
právního zastoupení v dovolacím řízení tím, že předloží procesní plnou moc
prokazující zastoupení advokátem, popřípadě doklad o svém právním vzdělání. Dne
15. 5. 2017 dovolatel předložil plnou moc pro JUDr. Davida Jaroše osvědčující
jeho oprávnění jednat za žalobce v dovolacím řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval
jeho projednatelností a přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nicméně dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle
§ 229 odst. 4 o. s. ř.
V § 229 odst. 4 o. s. ř. se uvádí, že žalobou pro zmatečnost může účastník
napadnout mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno
nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten
účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě
kterému bylo tímto rozhodnutím jinak zasaženo do jeho práv. Určujícím je přitom
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen
tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku,
který pro něj odvolací soud mohl svým rozhodnutím založit, a výsledku, jejž
skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná zrušením či změnou
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise
Soudní judikatura pod č. 28/98, či ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004,
ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4448/2016). V souladu s předestřeným je tak třeba dovolání žalobce v části
zpochybňující rozhodnutí odvolacího soudu potud, pokud jím byl změněn odmítavý
výrok usnesení soudu prvního stupně, pokládat za subjektivně nepřípustné,
pročež je Nejvyšší soud odmítl dle § 243c odst. 3, věty první, a § 218 písm. b)
o. s. ř.
Ačkoliv otázka, zda dovolání podal účastník k tomu oprávněný, vždy předchází
posuzování jeho objektivní přípustnosti podle shora uvedených ustanovení (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4370/2010), a jež
bude v nyní projednávané věci nutně zodpovězena záporně, jeví se nad rámec
řečeného vhodným dodat, že dovolání žalobce by bylo v nastíněném rozsahu nutné
považovat též za objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Dovolatel totiž brojí proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, jíž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. odmítajícím odvolání
žalobce pro opožděnost, a napadá tak usnesení, proti němuž se lze bránit toliko
žalobou pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání ve vztahu k části
napadeného usnesení, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I.
zamítajícím žádost žalobce o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
Podle § 240 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a 238a), nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu
trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka
uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli
určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty
o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní
moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Shora uvedeným požadavkům ovšem žalobce zjevně nedostává, neobsahuje-li jeho
dovolání údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí
odvolacího soudu napadá. Jedná se tedy o vadný úkon, jejž je možné doplnit (a
vadu odstranit) toliko do uplynutí lhůty k podání dovolání. Ustanovení § 241b
odst. 3 o. s. ř. zde zamezuje tomu, aby předkládáním tzv. blanketních dovolání
docházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty, jež je lhůtou propadnou.
Jejím marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají
neodstranitelnými (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6.
2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 21/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn.
21 Cdo 1514/2006). Znamená to mimo jiné, že po jejím uplynutí není možné
dovolatele vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací
soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže
přihlédnout. Z vylíčeného důvodu proto nemohl ani Nejvyšší soud zohlednit
doplnění dovolání předložené žalobcem dne 13. 6. 2017. Ze spisu se podává, že
dovoláním napadané rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci (prostřednictvím
advokáta) doručeno dne 24. 1. 2017. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 28. 4. 2017, č. j. 18 C 21/2013-174, jímž byl dovolatel vyzván k odstranění
nedostatku právního zastoupení, byla dovolací lhůta prodloužena ve smyslu §
241b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. o 15 dní od jeho doručení žalobci. Doručeno
mu bylo dne 11. 5. 2017, a lhůta k podání dovolání tak uplynula dnem 26. 5.
2017. Doplnil-li žalobce své dovolání až dne 13. 6. 2017 – tedy po uplynutí
zmiňované lhůty, nelze k tomuto podání přihlížet.
Na řečeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud prvního stupně
žalobce usnesením ze dne 26. 5. 2017, č. j. 18 C 21/2013-182, doručeným
právnímu zástupci žalobce dne 29. 5. 2017 (po uplynutí již prodloužené lhůty k
podání dovolání; určující zde je, že se tak stalo po uplynutí propadné lhůty,
pročež dovolateli nemohla být způsobena jakákoli újma v jeho procesních
právech), vyzval, aby své dovolání ve lhůtě patnácti dnů doplnil, což žalobce
učinil. Podle § 243b o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí ustanovení § 43 o. s.
ř., dle něhož předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo
doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti, a k jeho
opravě nebo doplnění určí lhůtu (k tomu srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2379/2015).
Nadto je záhodno podotknout, že i ve vztahu k dovolání podanému žalobcem proti
potvrzující části výroku usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2017 je
namístě hovořit o nedostatku subjektivní legitimace, neboť odvolací soud
přistoupil k potvrzení zpochybněného prvoinstančního usnesení v části
zamítající návrh na prominutí zmeškání odvolací lhůty toliko proto, že
příslušné odvolání shledal včasným. Za naznačených okolností lze pak jen
obtížně konstruovat pro žalobce příznivější výstup dané části odvolacího
řízení, respektive procesní újmu, jež mu měla v tomto směru rozhodnutím
odvolacího soudu vzniknout.
Konečně není možné přehlédnout fakt, že po vydání napadeného usnesení (na č. l.
157) bylo již městským soudem vydáno rozhodnutí (na č. l. 166), jímž bylo
řízení o odvolání proti usnesení obvodního soudu na č. l. 120 pravomocně
zastaveno, aniž by kterýkoli z účastníků posledně zmíněný akt odvolacího soudu
zpochybnil jakýmkoli opravným prostředkem. Patří se tak dospět k závěru, že je
posuzované dovolání bezpředmětným (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5003/2016).
Se zřetelem ke shora předeslanému Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a navíc je bezpředmětné
(nemluvě o pochybnostech stran legitimace dovolatele k jeho podání), ve
zbývajícím rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, která by jinak měla na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo, v tomto stadiu řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu