U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobců a) Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v
Brně, Údolní 5, a b) L. S., za účasti statutárního města Brna se sídlem v Brně,
Dominikánské náměstí 1, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 31 C 189/2006, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 31. října 2013, č. j. 18 Co 81/2013-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. a III.).
Žalobou podanou dle § 244 a násl. o. s. ř. chtěli žalobci zvrátit dopady
rozhodnutí správního orgánu, jenž naznal, že jejich restituční nárok nelze
uspokojit vydáním pozemků, ve vztahu k nimž byl uplatněn, neboť požadované
pozemky je třeba mít za zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku. Soud na základě provedeného dokazování shledal, že jelikož se na
předmětných pozemcích nachází obytný soubor (sídliště) sestávající se z
bytových objektů, komunikací i pozemků bezprostředně souvisejících se stavbami
a nezbytných k zajištění jejich užívání, jež tvoří se stavbami jeden funkční
celek, je na ně třeba pohlížet jako na zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm.
c) zákona č. 229/1991 Sb., pročež rozhodnutí správního orgánu o nevydání
pozemků obstojí jako správné. Žalobu tudíž dle § 250i o. s. ř. zamítnul.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je
rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 18 Co 81/2013-213, potvrdil ve výrocích I.
i II., změnil v nákladovém výroku III. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud s přihlédnutím k důkazům
provedeným v řízení před soudem prvního stupně i v předcházejícím řízení
správním (zejména místnímu šetření, vyjádření úřadu příslušné městské části i
znaleckému posudku, jehož součástí bylo vypracování oddělovacího geometrického
plánu za účelem přesného zjištění, co se nachází na předmětných pozemcích,
podrobná fotodokumentace jednotlivých parcel a dokumentace výstavby sídliště)
shledal, že městský soud náležitě zjistil skutkový stav věci. Za dané situace
pak plně obstojí i navazující závěr o překážce zastavěnosti, pro niž nelze
pozemky vydat a jež spočívá v existenci obytného souboru složeného z bytových
objektů a s nimi souvisejících ploch, které jsou se stavbami funkčně spojeny a
jsou nutné k jejich provozu. Tento soubor bránící zemědělskému či lesnickému
využití pozemků tvoří ve svém souhrnu sídlištní celek, a to včetně obecně
přístupných zelených ploch, jež byly součástí terénních úprav v rámci výstavby
sídliště a jejichž výměra je v přiměřeném poměru vůči ostatním pozemkům v
areálu. Do řešeného funkčního komplexu přitom v souladu se zmíněným náhledem
náleží i pozemky, na nichž se nachází travní porost a jež sousedí s lesem.
Zúčastněná osoba tak unesla svá břemena tvrzení a důkazní ve vztahu k existenci
překážky bránící vydání pozemků, přičemž předestřená interpretace plně
respektuje proporcionalitu mezi zájmem na uspokojení restitučního nároku na
vydání původních pozemků a prosazením veřejného zájmu na zachování vlastnických
poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že v napadeném rozhodnutí
posuzovaná otázka „vydatelnosti“ pozemků dle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. byla
odvolacím soudem řešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Dovolatel zdůraznil, že v řízení nebylo zjištěno, na základě jakého
správního rozhodnutí byly obytné domy na předmětných pozemcích postaveny, když
zúčastněná osoba pouze tvrdila, že sídliště na pozemcích bylo postaveno před
účinností zákona č. 229/1991 Sb., aniž by však uvedla konkrétní údaje o
povolení a průběhu stavby. Nebylo-li doloženo územní rozhodnutí či stavební
povolení, je možno usuzovat, že se jednalo o stavbu černou, jež nemůže být
důvodem pro uplatnění výjimky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. Procesní povinnost doložit ve vztahu ke každému jednotlivému
pozemku naplnění překážky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb. přitom stíhala zúčastněnou osobu. Obecný argument, že pozemek tvoří funkční
celek s blíže nespecifikovanými stavbami, je z procesního hlediska
nedostatečný, přičemž zúčastněná osoba ani neuvádí, z čeho tuto souvislost
dovozuje, což brání soudu v posouzení, jedná-li se vskutku o funkční celek.
Není přitom úkolem soudu postupovat jako vyšetřovací orgán a nahrazovat
nedostatek tvrzení procesní strany. Dovolatel dále označil soudy zaujatý názor
o bezprostřední souvislosti pozemků se stavbami obytných domů za neodůvodněný,
paušalizující a odhlížejí od konkrétních okolností. Soudy nezohlednily ani
odlišnosti mezi parcelou, na níž se nachází komunikace, a parcelou travnaté
plochy či přiměřenost poměru rozlohy pozemků, které měly být vydány, ve vztahu
k ostatním pozemkům areálu. Markantně nesprávné je napadené rozhodnutí zvláště
ve vztahu k parcelám s travnatým povrchem (bez funkční souvislosti s areálem
obytného souboru), jež sousedí s lesem či s jiným pozemkem žalobců. Soudy tak
především nedostály judikaturou (reprezentovanou například rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4153/2009) formulovanému požadavku na důsledné
osvětlení skutkových předpokladů pro aplikaci § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil
návrhem na jeho zrušení a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Zúčastněná osoba ve svém vyjádření zpochybňuje dovolací argumentaci a navrhuje
odmítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že z povahy dovolání jakožto opravného
prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena
jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí
odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z
procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v
jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací
soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým
rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím,
že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise
Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). V souladu s předestřeným je tedy třeba
podané dovolání pokládat za subjektivně nepřípustné v rozsahu, v jakém jím je
zpochybňováno rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku
žalobkyně b).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu k části
zmíněného rozhodnutí, jíž bylo rozhodováno o žalobním žádání žalobce a).
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že při zvažování přípustnosti a důvodnosti dovolání jsou
relevantní toliko námitky právní, aniž by současně bylo možno přihlížet k
výhradám proti závěrům skutkovým. Zhodnocení skutkových zjištění (povahy
staveb, jejich rozsahu i účelu řešeného komplexu) je plně na úvaze soudů
nižších stupňů, na nichž tak spočívá i náležité uvážení funkční provázanosti
jednotlivých pozemků se sídlištním celkem, jež je z podstaty věci dominantně
otázkou konkrétních skutkových okolností. V rovině právní je přitom rozhodnutí
odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
připouštějící, že překážkou vydání pozemků dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. může být též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy že
„pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem je
nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou,
a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Pregnantní postihnutí této funkční souvislosti
se v obecné rovině může jevit poněkud problematické a pro přesné vymezení
kontur zmíněného pojmu lze v závislosti na specifických skutkových okolnostech
řešeného sporu volit odlišné formulace. Ani dovolatelem vzpomínané usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009, pak nepopírá
význam funkční propojenosti pozemků s určitým uceleným komplexem, ale toliko
naznačuje, že pouhá lokalizace pozemků na sídlišti k naplnění negativní
podmínky vydání pozemků dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nepostačuje. Úvahy odvolacího soudu pak co do svého obsahu či podloženosti s
uvedeným rozhodnutím nikterak nekolidují. V tomto směru se rovněž jeví vhodné
poukázat na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu, jíž byla linie
zmiňovaných kontur v podstatě zpřesněna zdůrazněním nutnosti ustoupit od
restituce v naturální formě, vedla-li by k situaci, v níž by restituent
objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky
způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona
č. 229/1991 Sb. (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS
536/14), což opět stvrzuje korektnost závěrů odvolacího soudu. Z logiky věci se
současně podává, že zapojení pozemku do určitého komplexu, v jehož rámci má své
funkční určení, je nutno zvažovat právě ve vztahu k řešenému celku. I v tomto
ohledu je záhodno zmínit judikaturu Ústavního soudu, dle níž předpoklady pro
vydání pozemku je nezbytné posuzovat sice samostatně, ale s přihlédnutím k
širším souvislostem konkrétní věci (srov. například usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14).
Názoru odvolacího soudu, dle nějž
nehledě na charakter jednotlivých pozemků je třeba pro jejich provázanost s
areálem sídliště a nemožnost zemědělského či lesnického využití mít za
naplněnou překážku vydání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb., tak není důvodu cokoliv vytýkat.
Bezpředmětná se jeví i kritika nedostatečné podloženosti skutkových závěrů, a
to nejen s ohledem na absenci jejího provázání s otázkou ve smyslu § 237 o. s.
ř., ale i pro opomenutí odvolacím soudem opětovně vzpomínaného výčtu důkazů, o
nějž se učiněná zjištění opírala a jenž v souladu s § 250e o. s. ř. zahrnoval i
důkazy, které byly původně provedeny ve správním řízení a následně soudem
zopakovány. Tvrzení, že soud při zjišťování rozhodných skutečností nahrazoval
procesní aktivitu účastníka řízení, pak dovolatel nikterak nekonkretizuje a
neodpovídá ani obsahu spisu. Způsob a rozsah zjišťování rozhodných skutečností
soudy nižších stupňů přitom zjevně odpovídá výše připomenuté tezi, dle níž je
při posouzení, zda vydání pozemku brání přináležitost k funkčnímu celku, nutno
zohlednit širší kontext jeho zapojení do řešeného areálu.
Přiléhavá není ani výtka, že v řízení nebyla předložena příslušná rozhodnutí
vážící se k povolení a realizaci výstavby sídliště. Jak totiž Nejvyšší soud
opakovaně zdůraznil, výklad pojmů v restitučních předpisech nelze podřazovat
předpisům veřejnoprávním (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 72/2012), posouzení zastavěnosti pozemků se tak
neodvíjí od doložení příslušného správního rozhodnutí, ale od existence stavby
v občanskoprávním pojetí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 1999 sp. zn. 28 Cdo 572/99, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998,
sp. zn. 33 Cdo 111/98, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 72/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4080/2011), neboli
výsledku stavební činnosti ve smyslu stavebního zákona a jeho prováděcích
předpisů, je-li věcí v právním smyslu, tedy způsobilým předmětem
občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (k tomu srovnej více
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3895/2013, a judikaturu v něm odkazovanou).
Z uvedeného je zřejmé, že se dovolateli nepodařilo vymezit otázku, pro niž by
na podané dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné v rozsahu, v jakém byl
k jeho podání subjektivně legitimován, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c
odst. 1, věty první, a odst. 3 o. s. ř. odmítl v celém rozsahu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně statutárního města Brna, jež by na jejich náhradu mělo v
zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu