28 Cdo 4080/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce: M. V., zastoupený JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Rytířská 10, za účasti: 1) JUDr. Jiří Slavíček, advokát se sídlem v
Praze 1, Krakovská 20, jako správce konkursní podstaty úpadce Dostihového
závodiště Praha, státního podniku, IČ: 000 17 388, se sídlem v Praze 5, Velká
Chuchle, 2) hlavní město Praha, IČ: 000 64 581, se sídlem v Praze 1 – Staré
Město, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Těšnov 1, a 3) Pozemkový fond České republiky, IČ: 457 97
072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a/1024, o určení vlastnictví oprávněné
osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 240/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011,
č. j. 24 Co 231/2010-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníku ad 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Jansty, advokáta,
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky ad 1) a 3) nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. listopadu 2009,
č.j. 20 C 240/2005-240, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal určení, že jako oprávněná osoba dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vtahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“) je vlastníkem /ve výroku I označených/
pozemků v kat. území V. Ch., žádaje současně, aby rozsudkem soudu bylo
nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne
18. 3. 2005, č.j. PÚ 676/91 (výrok I). Spolu s rozhodnutím ve věci samé byl
rozsudek potvrzen též v nákladových výrocích II až IV (vše výrokem I rozsudku
odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výroky II a III).
Věc soudy projednávaly v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Přitom
vyšly ze zjištění, že o žalobcem uplatněném (restitučním) nároku podle § 9
odst. 4 zákona o půdě již dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným
rozhodnutím z 18. 3. 2005, se závěrem, že žalobce vlastníkem předmětných
pozemků není. I odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně a pozemkový
úřad, dospěl k závěru, že vydání předmětných pozemků žalobci (jenž je dědicem
oprávněné osoby) brání překážky podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) a e)
zákona o půdě. Vzal za prokázané, že vymezené části pozemků, sloučené do
pozemku parc. č. 1206/1 (zapsaného v kat. nemovitostí jako vlastnictví
žalovaného 2/), jsou zastavěny stavbou pozemní komunikace „Strakonická“,
vzniklé v 70. letech minulého století v důsledku rozšíření komunikace
stávající. Na ostatních pozemcích (jež taktéž přešly do vlastnictví státu v
roce 1956 za podmínek naplňujících restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. n/
zákona o půdě) se nachází dostihové závodiště, které je – dle závěru odvolacího
soudu – sportovním zařízením, zřízeným před 1. říjnem 1976.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., co do
důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku, je-li dostihové závodiště nacházející se na předmětných
pozemcích sportovním či tělovýchovným zařízením ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e)
zákona o půdě a zda je překážkou pro vydání pozemků i tehdy, bylo-li zřízeno
před tzv. rozhodným obdobním (zasahuje-li doba jeho zřízení před 25. únor
1948). Výklad podaný odvolacím soudem pokládá žalobce za „nepřípustně
extenzívní“ a má za to, že ani judikatura Nejvyššího soudu v této otázce
jednotná není; v kontradikci k rozsudku ze dne 15. července 2009, sp. zn. 28
Cdo 1939/2007 (jenž reflektoval odvolací soud v dané věci) staví závěry
prezentované zejména v rozsudku ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo
1035/2006. Za nesprávné má i posouzení překážek pro vydání pozemků ve
vlastnictví žalovaného 2) a dovozuje, že ani zastavění těchto pozemků pozemní
komunikací jejich vydání oprávněné osobě nebrání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, pokládá za nepoužitelný ve věcech
restitučních a tvrdí, že předmětná pozemní komunikace „Strakonická“ stavbou ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě není. Navrhl, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) pokládá rozsudek odvolacího soud za správný a navrhl
zamítnutí dovolání.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního potvrzen a nejde
o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a to již
proto, že nyní posuzovaným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o věci samé
shodně jako dříve vydaným rozsudkem ze dne 22. června 2007, č.j. 20 C
240/2005-163, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 24. listopadu
2008, č.j. 24 Co 485/2007-194), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázkou výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, a to
prakticky na totožném skutkovém základě (ve věci restituce pozemků, na nichž se
nachází dostihové závodiště ve Velké Chuchli), se Nejvyšší soud zabýval již v
rozsudku ze dne 15. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 1939/2007. V něm dochází k
jednoznačnému závěru, že i dané dostihové závodiště lze pokládat za „sportovní
zařízení“ ve smyslu cit. ustanovení zákona, současně uzavíraje, že v
případech, v nichž bylo tělovýchovné nebo sportovní zařízení zřízeno na pozemku
před 1. říjnem 1976 (jak se stalo i v dané věci), jsou tato zařízení překážkou
vydání již pro samu svoji existenci na předmětných pozemcích. Tzv. rozhodné
období zákona o půdě (tj. doba od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) stanoví
časovou hranici pouze ve vztahu ke vzniku majetkové křivdy, jež má být
odčiněna, není ji však možné spojovat s aplikací § 11 odst. 1 písm. e) zákona o
půdě. Počáteční lhůtu, k níž by se měl vázat okamžik zřízení sportovního
zařízení, zákon nestanoví.
Kontradikce mezi výše prezentovanými závěry dovolacího soudu a jeho rozsudkem
ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 1035/2006, na který žalobce poukazuje
v dovolání, je vyloučena již proto, že jde o rozhodnutí vybudovaná na odlišných
skutkových základech, přičemž v posléze zmiňovaném rozsudku jde o otázku
výkladu jiného ustanovení zákona, a to sice § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě
(kdy je překážkou pro vydání zřízení zahrádkové či chatové osady, nikoliv
sportovního /tělovýchovného/ zařízení, tvořícího zde nedělitelný funkční
celek).
Výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě zastávaný obecnými soudy
shledává ústavně konformním i Ústavní soud, jenž usnesením ze dne 2. prosince
2010, sp. zn. III. ÚS 2744/09, odmítl ústavní stížnost v části směřující i
proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2009, sp. zn. 28 Cdo
1939/2007. Přitom odkázal též na závěry, které sám již dříve vyslovil v
usnesení ze dne 12. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 342/02, podle nichž
„překážkou vydání pozemků (§ 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) je samotná
existence tělovýchovného nebo sportovního zařízení na předmětných pozemcích“,
argumentuje též tím, že „pokud by měl zákonodárce v úmyslu vymezit počátek doby
jinak, nepochybně by tak učinil, jako tomu je v případě ustanovení § 11 odst. 1
písm. a), b) a c) zákona o půdě“.
V souladu s ustálenou judikaturou jsou též závěry odvolacího soudu vážící se k
výluce podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (spočívající v
zastavěnosti pozemků). Zastavěním pozemku ve smyslu cit. ustanovení zákona je
třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní),
která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití
pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1999, sp. zn.
20 Cdo 1000/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 1999,
nebo již rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 1993, sp.
zn. 15 Ca 46/93, uveřejněný pod č. 70/94 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). O takový případ jde očividně i v dané věci, v níž ony části
předmětných pozemků sloučené v parc. č. 1206/1 byly v 70. letech minulého
století zastavěny pozemní komunikací, která využití pozemku k jakýmkoliv jiným
účelům vylučuje.
Pojem „stavba“, jak je používán v restitučních předpisech, stejně jako i pojem
„pozemek“, je třeba chápat jako věc z hlediska předpisů občanskoprávních,
nikoli správních (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn.
28 Cdo 4046/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2007, sp. zn.
28 Cdo 1811/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn.
IV. ÚS 176/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 96 svazek 34,
str. 35). Proto se i v posuzované věci mohou prosadit závěry, k nimž Nejvyšší
soud dospěl v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 (publikovaném pod č. 76/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž i místní komunikace,
představující určité ztvárnění zemského povrchu, může být za určitých okolností
stavbou, tedy věcí nemovitou v občanskoprávním smyslu (z dalších rozhodnutí
Nejvyššího soudu zabývající se uvedenou problematiku ve věcech restitučních, v
souvislosti s výkladem a aplikací ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o
půdě, srov. např. rozsudek ze dne 21. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008,
nebo rozsudek ze dne 15. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 5449/2008 – všechna
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Okolnosti podřaditelné pod některou z výjimek
uvedených v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, za jejichž splnění lze i
zastavěný pozemek vydat (kdy stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití
pozemku, nebo jde-li o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo
drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země), zde žalobce ani netvrdí a
takové okolnosti byly by ve zřejmém rozporu se soudy učiněnými skutkovými
zjištěními (z nichž dovolací soud vychází).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – v dovoláním označených
otázkách opřený o ustálenou judikaturu, kterou Nejvyšší soud ani v nyní
posuzované věci neopouští – není rozhodnutím po právní stránce zásadně
významným (ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu není tudíž
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř., podle nichž je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen
nahradit ostatním účastníkům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. V
případě žalovaného ad 2) jde o odměnu advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 11
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácenou o 50% (§ 18
odst. 1 téže vyhl.) na částku 5.000,- Kč, spolu s paušální náhradou hotových
výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a částkou 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané
hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), tj. celkem 6.360,- Kč.
Ostatním (oprávněným) účastníkům ad 1) a 3) – jak z obsahu spisu vyplývá – v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu