28 Cdo 4046/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) K. a.
s., zastoupené advokátem, a 2) P. f. ČR, o určení vlastnictví podle páté části
o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 C 628/2004, k
dovolání žalovaného ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 15. 3. 2007, č. j. 6 Co 3039/2006-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný K., a. s., je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího
řízení 950,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto
řízení.
V řízení podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.) se žalobce
domáhal určení, že je vlastníkem pozemku č. 33/1 v katastrálním území S.
Nesouhlasil s rozhodnutím Ministerstva zemědělství – pozemkového úřadu v P. ze
dne 9. 4. 2004, č. j. 5782/79/92-De, jímž bylo rozhodnuto podle § 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), že vlastníkem uvedeného
pozemku není, což pozemkový úřad odůvodnil tím, že na pozemek je nutno pohlížet
jako na zastavěný rekreačním areálem žalobce.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, č. j. 11 C 628/2004-103,
žalobě vyhověl. Vzal za prokázané, že na předmětném pozemku nestála ke dni 24.
6. 1991 žádná stavba, víceúčelová budova na něm byla postavena na základě
stavebního povolení ze dne 10. 8. 1992 a kolaudována byla 4. 6. 1993. Ke dni
účinnosti zákona o půdě nebyl předmětný pozemek zastavěn ve smyslu § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě, i když byl součástí rekreačního areálu – ten však nelze
sám o sobě považovat za stavbu.
Krajský soud v Českých Budějovicích svým shora uvedeným rozsudkem potvrdil v
odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, jež ani
žalovaný nezpochybňoval, že výstavba na předmětném pozemku byla zahájena až po
vydání stavebního povolení ze dne 10. 8. 1992. Skutečnost, zda ke dni účinnosti
zákona o půdě stála na pozemku jiná stavba, považoval za bezvýznamnou, neboť
pozemek se jejím zánikem stal nezastavěným a teprve následně byl zastavěn novou
stavbou. Zabýval se rovněž námitkou žalovaného, že za stavbu je třeba považovat
celý rekreační areál, a s odkazem na své dřívější rozhodnutí v obdobné věci
vedené mezi týmiž účastníky uzavřel, že takový výklad ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) by byl nepřípustně rozšiřující a s ohledem na charakter zákona o půdě
jako zákona restitučního zásadně nepřípustný. Zákon o půdě v § 11 odst. 1
výslovně, taxativním způsobem, vyloučil některé areály z povinnosti vydat
pozemek s ohledem na způsob jejich využití (hřbitovy, tělovýchovná a sportovní
zařízení, zahrádkové a chatové osady), u ostatních pak s ohledem na rozsáhlou
judikaturu, včetně judikatury Ústavního soudu, vyložil, že na každou nemovitost
je třeba z hlediska její zastavěnosti hledět samostatně.
V dovolání proti tomuto rozsudku prvý žalovaný uplatňuje jeho přípustnost podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Domnívá se, že jde o věc zásadního právního
významu, jež není rozhodována jednotně, a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Za rozhodující
považuje, že podle kolaudačního rozhodnutí z 24. 6. 1971 bylo na parcele č.
853/3 (jejíž část tehdy tvořil i pozemek č. 33, oddělený při výstavbě nové
budovy) kolaudováno rekreační středisko, a stavby na těchto pozemcích patří do
souboru rekreačních budov, které byly povolovány a kolaudovány v různých
časových obdobích, jako modernizace a rozšíření již existujícího rekreačního
areálu. Z nich stavba víceúčelové budovy, jež stojí v současné době na
předmětném pozemku, nahradila vyhořelou jinou stavbu, která na něm stála ještě
před účinností zákona o půdě. Dle dovolatele je nepochybné, že se jedná o
soubor staveb jednoho funkčního a především vlastnického celku sloužícího k
rekreaci, jednotlivé stavby jsou na sebe funkčně vázány, zejména chatky na
budovy se sociálním zařízením, kuchyní, klubovnou atd. Věc měla být posuzována
podle § 73 a násl. tehdy platné vyhlášky č. 83/1976 Sb., upravující režim
staveb pro dočasné ubytování. Soudy se rovněž nezabývaly otázkou, zda v dané
věci veřejný zájem nepřevažuje nad účelem restituce. Konečně je dle něj zřejmé,
že výstavba na parcele č. 33/1 a 853/3 byla vedena jediným stavebním záměrem,
podle něhož na sebe stavby navazují a jsou funkčně propojeny. Takový stav
existoval již i v době účinnosti zákona o půdě, kdy na předmětném pozemku stála
následně vyhořelá jiná stavba a pozemek nelze proto podle § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě vydat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že do toku 1992 na předmětném pozemku
žádná stavba nestála, jednalo se o volnou plochu pozemkové parcely, kterou prvý
žalovaný po uplynutí zákonného časového rámce zastavěl. Rozsudek odvolacího
soudu je správný, je v souladu s výkladem § 11 odst. 1 zákona o půdě, jaký
zastává judikatura. Poukázal na spory dříve vedené u přilehlých pozemcích, v
nichž soudy posuzovaly zastavěnost pozemků s ohledem na charakter jednotlivých
staveb na tom kterém pozemku. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje po formální stránce požadavky stanovené zákonem a dovolací
soud proto zvažoval jeho přípustnost. Dovolatel odůvodňuje zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu tím, že v rozhodovací praxi soudů je otázka
zastavěnosti pozemků z hlediska § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě řešena
rozdílně, přičemž má na mysli problematiku zastavěnosti stavbami vlastnicky a
funkčně propojenými. Dovolací soud se však touto problematikou již opakovaně
zabýval, a dokonce ji řešil ve věci, jež se týkala týchž účastníků a
souvisejících pozemků, včetně pozemku č. 853/3 v Sobědraži, z nějž byl pozemek
č. 33/1 vyčleněn. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1811/2006, zamítl
dovolání žalovaného, jež bylo co do dovolacího důvodu obsahově shodné s
dovoláním v této projednávané věci. Dovolací soud v citovaném rozsudku uzavřel,
že pojem „stavba“, jak je používán v restitučních předpisech, včetně zákona o
půdě, je třeba chápat jako věc z hlediska předpisů práva občanského, nikoli
správního, a že tato judikatura nedoznala změny, přičemž příkladmo odkázal na
svůj rozsudek z 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a na judikaturu
Ústavního soudu. Podrobný právní závěr odvolacího soudu je v souladu s uvedenou
judikaturou. Z obsahu spisu vyplývá, že ke dni uplatnění nároku žalobce na
vydání předmětného pozemku, nebyla na jeho ploše žádná stavba, která by
vyhovovala pojmu „nemovitá věc“ z hlediska občanskoprávního a lze tedy tento
závěr na danou věc plně aplikovat. Dovolací soud tedy neshledal, že by rozsudek
odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam, a nedovodil proto
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání bylo proto
odmítnuto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobce činí při jednom úkonu jeho právního
zástupce a základní sazbě 3.500,- Kč jednu čtvrtinu základní sazby (§ 11, § 15,
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše
odměny za zastupování …) a částku 75,- Kč na hotové výlohy.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu