28 Cdo 1811/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka, v právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátku, za účasti 1) K.,
a. s., zastoupené advokátem, a 2) Pozemkového fondu České republiky, o určení
vlastnictví v řízení podle páté části o. s. ř., vedené u Okresního soudu v
Písku pod sp. zn. 7 C 1132/2003, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2005, čj. 8 Co
2426/2005-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Účastník K., a. s., je povinen zaplatit žalobci na nákladech
dovolacího řízení 1.825,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně Mgr. H. D., do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.)
se žalobce domáhal určení svého vlastnictví k pozemku č. 853/3 v katastrálním
území S. rozsudkem soudu, jímž by byla nahrazena část rozhodnutí Ministerstva
zemědělství - pozemkového úřadu v P. z 21. 10. 2003, čj. 5782/78/92-De. V této
části svého rozhodnutí pozemkový úřad nevyhověl návrhu žalobce jako oprávněné
osoby na vydání uvedeného pozemku s odůvodněním, že jde o pozemek zastavěný.
Okresní soud v Písku zjistil, že na předmětném pozemku, který byl odňat
původnímu vlastníkovi a v roce 1969 rozhodnutím příslušného orgánu vyňat ze
zemědělské půdy, jsou vybudovány rekreační chatky s vodojemem a umývárnou, a
že všechny tyto stavby jsou stavbami jednoduchými ve smyslu § 2 odst. 1 písm.
f) vyhlášky č. 85/1976 Sb., takže jejich existence nebrání vydání pozemku s
ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen
„zákon o půdě“). Rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, čj. 7 C 1132/2003-84, proto
rozhodl, že žalobce, jako oprávněná osoba podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, je
vlastníkem předmětného pozemku, čímž se nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu.
K odvolání účastníka K. a. s. přezkoumal rozsudek soudu prvního
stupně Krajský soud v Českých Budějovicích, a rozsudkem ze dne 29. 12.
2005, čj. 8 Co 2426/2005-106, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním závěrem. V podrobném výkladu ustanovení §
11 odst. 1 zákona o půdě vysvětlil rozdíl mezi zastavěností pozemku podle
jednotlivých ustanovení zařazených pod jeho písmeny a) až f). Vyložil, že
ustanovení zařazená pod písm. a), d) a e) míří na pozemek jako celek, bez
bližší konkretizace stavby, jde však o druh pozemku jmenovitě charakterizovaný
jako hřbitov, zahrádková a chatová osada a tělovýchovné a sportovní zařízení, s
tím, že takto jmenovitě uvedené stavby nelze extenzivně proti smyslu zákona o
půdě rozšiřovat na stavby další, např. rekreační. Poukázal v tomto směru na
judikaturu Ústavního soudu, podle níž např. nelze takto posuzovat pozemek na
nějž jsou stavby a. Dále vyložil, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě míří na všechny ostatní stavby, je obecné povahy, a obsahuje konkrétní
hlediska, kdy zastavěnost pozemku nebrání stavby na něm zřízené. Jde mj. o
stavby movité, jednoduché, drobné, nebo umístěné pod povrchem země. Z tohoto
hlediska soud prvního stupně správně ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě na danou věc aplikoval, protože podle tohoto ustanovení pozemek lze vydat,
jestliže na něm byly po přechodu na stát postaveny stavby jednoduché, za jaké
je třeba posuzovat nejen chatky, ale i umývárnu s toaletami, a vodojem, který
je stavbou umístěnou pod povrchem země.
Účastník K. a. s. podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Rozsudek odvolacího soudu má podle něj zásadní právní význam, protože řeší
otázku, která není rozhodována jednotně. Jako dovolací důvod uplatňuje
nesprávné právní posouzení věci. Vychází z toho, že podle povolení trvalého
provozu, vydaného v roce 1971, je na pozemku kolaudováno rekreační středisko,
sestávající z hlavní budovy s kuchyní a klubovnou, obytných chatek,
sociálního zařízení, vodovodního řádu, kanalizace včetně septiku a bazénové
plošiny. Navazující stavební povolení z roku 1987 se týká 24 chat, které
nahradily původní opotřebované chaty. Jednalo se o soubor rekreačních budov
jednoho funkčního a především vlastnického celku sloužícího k rekreaci, kdy
jednotlivé stavby jsou na sebe funkčně vázány, a je nutno je posuzovat i ve
vztahu k budovám na pozemku, na němž stojí stavba hájenky a víceúčelová budova.
Stavby na předmětném pozemku tak nemohou být posuzovány jako stavby jednoduché
či drobné. Soudy se měly řídit vyhláškou č. 83/1976 Sb., upravující režim
staveb pro dočasné užívání. Navíc převažuje v daném případě zájem veřejný nad
účelem restituce. Pojem stavba rekreačního areálu či rekreačního střediska
zákon o půdě nezná a nelze mu proto přisuzovat nějaký právní význam. Za
nepřípadný považuje odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 131/96,
spíše se na danou věc vztahuje jeho rozhodnutí zn. II. ÚS 78/98, týkající
se posouzení sportovního areálu. Stavba areálu byla vedena jediným stavebním
záměrem, podle nějž na sebe jednotlivé stavby navazují a jsou propojeny funkčně
a provozně, přičemž takovýto stav existoval před účinností zákona o půdě.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že není rozhodné, jaký byl stav
zastavěnosti na předmětném pozemku v roce 1971, což správně posoudil soud
prvního stupně. Funkční propojenost jednotlivých chat není dána, protože v
případě demolic některé z nich zůstane funkce i způsobilost ostatních chat
zachována. Odvolací soud správně hodnotil objekty zřízené na předmětném pozemku
každý samostatně, v souladu s restitučním předpisem a ustálenou judikaturou,
včetně judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud dle názoru žalobce také
správně objasnil, kdy z důvodu veřejného zájmu je považovat pozemek za
zastavěný jako celek, a to jen v případech výslovně vyjmenovaných v zákonu o
půdě tj. hřbitovy, zahrádkové a chatové osady a
tělovýchovná a sportovní zařízení. O takový případ se v dané věci nejedná.
Rovněž není správné, že by pozemek nemohl sloužit zemědělskému využití, protože
z celkové plochy 13.813 m2 je zastavěno necelých 600 m. Pokud jde o vzájemnou
funkčnost staveb, zmiňuje žalobce rovněž skutečnost, že stavba víceúčelové
budovy byla povolena a zahájena až v roce 1992, tedy po účinnosti zákona o
půdě. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním
řádem (o. s. ř.). Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první
rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v této věci, a dovolání není proto
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací soud však zvážil,
že v zájmu jednotné judikatury má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam, protože v rámci správního řízení podle § 9 zákona o půdě
docházelo i k odlišným rozhodnutím správním i soudním v aplikaci právních
předpisů při posuzování zastavěnosti pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že otázka, zda vydání pozemku
podle druhé části zákona o půdě brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě, má být posuzováno podle předpisů občanského práva hmotného, nebo předpisů
správních, zvláště stavebních, má zásadní právní význam, a z jejího hlediska
považuje dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozsudek
odvolacího soudu proto přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s.
ř. z tohoto hlediska.
Dovolatel namítá, že soud měl stavby na pozemku, který je předmětem
sporu, posuzovat z hlediska jejich určení a vzájemné vázanosti podle vyhlášky
č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, tedy podle
právní normy z oblasti práva správního. Dovolací soud však ve své bohaté
judikatuře vychází z právního závěru, že pojem „stavba“, jak je používán v
restitučních předpisech, stejně jako i pojem „pozemek“, je třeba chápat jako
věc z hlediska předpisů občanskoprávních, nikoli správních, přičemž jde o
judikaturu, která nedoznala změny. V této souvislosti je proto možno příkladmo
uvést rozsudek Nejvyššího soudu z poslední doby, tj. z 28. 2. 2006, sp. zn. 22
Cdo 1118/2005. Uvedená judikatura je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu,
např. s jeho nálezem z 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03. V něm Ústavní soud
vyjádřil, že pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba
vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel, a
rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy
majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů
obsažených v restitučních předpisech proto nelze podřizovat pojmům obsaženým v
jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva, v daném případě práva
stavebního.
Zákon o půdě je nesporně předpisem z oblasti hmotného občanského
práva, a poměrně podrobně v § 11 odst. 1 písm. c) upravuje podmínky,
kdy zastavěný pozemek nelze vydat. Nelze proto ani, s ohledem na výslovnou
právní úpravu, aplikovat jiné předpisy (§ 1 odst. 3 zákona o půdě a contr.),
dovozovat z nich relevanci jiných právních předpisů a uplatňovat kriteria,
která uvedené ustanovení zákona o půdě neobsahuje, např. účelovou propojenost
staveb na pozemku, který má být vydán, se stavbami či pozemky jinými. Je proto
správné rozhodnutí soudu, který shledal, že pozemek - ač částečně zastavěný,
může být vydán oprávněné osobě (resp. rozhodnuto o jejím vlastnickém právu k
pozemku) právě proto, že je naplněna jedna z výjimek v § 11 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě vyjmenovaných, tj. že pozemek je zastavěn jen stavbami
jednoduchými, případně drobnými nebo podzemními. V podrobnostech lze odkázat na
právní závěry, obsažené v rozsudku odvolacího soudu.
Protože tedy dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným,
podle
§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst.1 o. s. ř., podle nichž je dovolatel povinen
uhradit žalobci náklady tohoto řízení. Náklady spočívají v jednom úkonu odměny
advokáta, sníženém o polovinu, tj. 1.750,- Kč (§ 11 a § 18
odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), a z paušální částky hotových výdajů 75,- Kč (§
13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu