28 Cdo 3411/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Hl. m. P., zastoupeného advokátem za účasti 1)
A. P., zastoupené advokátem 2) P. f. ČR, o nahrazení správního rozhodnutí,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 19 C 413/2003, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č. j. 24 Co
437/2007-68, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č. j. 24 Co 437/2007-68, a
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2007, č. j. 19 C 413/2003-50, se
zrušují
a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2003, č. j. PÚ 783/01. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
V napadeném rozhodnutí správního orgánu bylo určeno, že A. P.
a A. F. (jejíž procesní nástupkyní v daném řízení je A. P.) jsou oprávněnými
osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) a § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) a
vlastnicemi v tomto rozhodnutí identifikovaných pozemků.
S ohledem na vznesené námitky žalobce soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na
dotčené pozemky se zákon č. 229/1991 Sb. vztahuje, neboť tyto byly v době
vyvlastnění (odnětí vlastnického práva právní předchůdkyni oprávněných osob)
obhospodařovány způsobem uchovávajícím je ve stavu způsobilém k jejich zařazení
do kategorie pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu. Ačkoliv nyní
tyto pozemky součástí zemědělského půdního fondu nejsou, vztahuje se na ně § 30
citovaného zákona. K námitce žalobce, že tyto pozemky jsou zastavěny (některé
zcela, jiné zčásti) místní komunikací, a tudíž je nelze vydat ve smyslu § 11
odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje
s názorem soudu prvního stupně, že v případě místní komunikace se nejedná o
samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva. Odvolací soud se přiklonil k
názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22
Cdo 52/2002, podle něhož místní komunikace jsou druhem pozemku, představují
určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu a nemohou být současně pozemkem a
současně stavbou v občanskoprávním smyslu jako dvě rozdílné věci. V této
souvislosti upozornil i na právní závěry dovozené v nálezu Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01. K odlišnému pojetí dotčené problematiky
v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo
691/2005 odvolací soud uvedl, že tuto koncepci je třeba chápat jako ojedinělou.
Konstatoval dále, že případné rozpory v soudní judikatuře je třeba vždy řešit v
zájmu restituentů a že výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze
podřazovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech, zvláště pak jsou-li
součástí veřejného práva (v daném případě v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, či stavebních předpisech).
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost vyvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Napadené rozhodnutí podle dovolatele obsahuje právní závěr rozporný s hmotným
právem, přičemž stejná právní otázka je různě posuzována také v jiných
rozhodnutích obecných soudů. Otázku zásadně právně významnou spatřuje dovolatel
v tom, zda se na předmětné pozemky vztahuje režim zákona o půdě a zároveň, zda
pozemky, na nichž se nachází místní komunikace, lze s ohledem na ustanovení §
11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vydat oprávněným osobám. V souzeném
sporu lze považovat za nesporné, že na danou věc nelze aplikovat § 1 odst. 1
písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., neboť nebyl naplněn ani formální, ani
materiální znak pro zahrnutí těchto pozemků do zemědělského půdního fondu;
předmětné pozemky byly ke dni účinnosti citovaného zákona evidovány jako
ostatní plocha, zemědělsky neobhospodařovaná. V řízení nebylo dostatečně
prokázáno, že předmětné pozemky byly v době odnětí původnímu vlastníku skutečně
užívány k účelům zemědělské výroby, když byly v pozemkové knize zapsány jako
zahrada, a není tedy vyloučeno, že byly jako takové užívány k jiným než
zemědělským účelům (mohlo se jednat např. o okrasnou zahradu). Z tohoto důvodu
dovolatel zpochybňuje aplikaci ustanovení § 30 zákona č. 229/1991 Sb. na daný
případ. K doložení této skutečnosti žalobce navrhoval provedení celé řady
důkazů (které v dovolání blíže specifikuje), což soud prvního stupně velmi
strohým způsobem odmítl. Nesouhlasí také se závěrem soudů obou stupňů o tom, že
místní komunikace nebrání vydání předmětných pozemků, když nejde o samostatnou
stavbu ve smyslu občanskoprávním. Místní komunikace je stavbou spojenou se zemí
pevným základem, tedy nemovitou věcí, přičemž se však jedná o nemovitost, která
není předmětem evidence v katastru nemovitostí. Dovolatel má tedy za to, že
předmětné pozemky nelze vydat, neboť tomu brání místní komunikace na těchto
pozemcích umístěná, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i
rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu
řízení.
A. P. ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pokud žalobce tvrdí, že se
nejedná o zemědělskou půdu podle současného stavu, pak je jeho námitka
irelevantní, neboť v „době odnětí to zemědělská půda byla a žalovaná ad 1)
nemůže za jednání státních orgánů, které v mezidobí s pozemky nakládaly.“ Dále
zpochybňuje tvrzení, že dotčené pozemky jsou zastavěny místní komunikací, neboť
vede na pozemku č. 2971, jenž je pozemkem samostatným. Proto navrhuje, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Podle vyjádření P. f. ČR rozhodl soud druhého stupně na podkladě úplně
zjištěných skutkových okolností a věc správně posoudil i po stránce právní.
Souhlasil s názorem, že rozsah zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit ze
zákona č. 53/1966 Sb. Tento zákon vymezil dvě části zemědělského půdního fondu,
a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou, jednak půdu, která byla a má být
nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není a do fondu
náleží. Není tedy rozhodující, zda pozemek byl skutečně využíván k účelům
zemědělské výroby nebo byl případně užíván jako okrasná zahrada, jak opakovaně
argumentuje žalobce.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné, neboť soud odvolací posoudil pro
souzený spor klíčovou právní otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu,
a tím i v rozporu s hmotným právem.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, pročež se
dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že se nezabýval důvodností námitky dovolatele
zpochybňující správnost aplikace § 1 odst. 1 písm. a) č. 229/1991 Sb. na
souzený spor. Dovolatel totiž postavil svoji argumentaci na tom, že závěr soudu
o aplikaci tohoto ustanovení je založen na nedostatečném prokázání skutečnosti,
že „předmětné pozemky byly v době odnětí původnímu vlastníku skutečně užívány k
účelům zemědělské výroby“. Avšak je-li přípustnost dovolání založena podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze přezkoumávat napadené rozhodnutí z důvodu,
že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř. výkladem a
contrario).
Nejvyšší soud však považoval za zásadně právně významnou tu část napadeného
rozhodnutí, v níž se odvolací soud zabýval charakterem místní komunikace jako
možné překážky pro vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. Odvolací soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že „v případě místní
komunikace se nejedná o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva“, a proto
není dána překážka pro vydání dotčeného pozemku osobě oprávněné ve smyslu
citovaného zákonného ustanovení.
Sám odvolací soud poukázal na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající
se otázkou charakteru místní komunikace, avšak z ne zcela přesvědčivých důvodů
se přiklonil k právnímu názoru vyslovenému v rozsudku, jenž byl překonán
rozhodnutím velkého senátu.
Na tomto místě je nutné podotknout, že velké senáty kolegií Nejvyššího soudu
jsou podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, povolány ke sjednocování odlišných právních názorů
vzniknuvších v rozhodování tříčlenných senátů daného kolegia. Jedná se o
reprezentativní orgán složený z více soudců kolegia (§ 19 odst. 3 cit. zákona),
jehož rozhodnutí musí být v další rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu
respektována. Hodlá-li se některý ze tříčlenných senátů ve své rozhodovací
činnosti odchýlit od právního názoru velkého senátu kolegia, musí znovu věc
velkému senátu předložit.
V daném případě je podstatné, že velký senát občanskoprávního kolegia vydal dne
11. 10. 2006 rozsudek, ve věci sp. zn. 31 Cdo 691/2005, v němž zaujal právní
názor, že „místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním
smyslu“. Tento rozsudek byl vydán po postoupení dané věci senátem 22 Cdo, jenž
se hodlal odchýlit od právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, podle něhož
platilo, že „místní komunikace jsou druhem pozemku a představují určité
ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně
stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít
rozdílný právní režim.“
Odvolací soud se však v souzeném případě přiklonil k právnímu názoru
vyslovenému právě v tom rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se citovaný
rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia odchýlil. Odvolací soud přitom
zdůvodnil tento svůj postup jen tím, že „pojetí problematiky v rozhodnutí
velkého senátu občanskoprávního kolegia NS ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31
Cdo 691/2005, je třeba chápat jako ojedinělé.“
nezbývalo než konstatovat, že právní posouzení, na němž je napadený rozsudek
odvolacího soudu založen, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu. K tomu dovolací soud konstatuje, že poukaz odvolacího soudu na nález
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, je nepřípadný, neboť
v něm nebyl posuzován charakter místní komunikace, nýbrž zpevněné asfaltové
plochy – parkoviště, přičemž i v tomto rozhodnutí vycházel Ústavní soud ze
závěrů dovozených v judikatuře Nejvyššího soudu, které byly postaveny právě na
posouzení toho, zda je parkoviště z hlediska občanskoprávního stavbou či
nikoliv. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku velkého senátu dospěl k závěru, že
místní komunikace je zásadně stavbou ve smyslu občanskoprávním. Aplikace tohoto
závěru tak nemůže mít za následek ani jinak judikaturou Ústavního soudu
reprobovaný způsob výkladu pojmů obsažených v restitučních předpisech za užití
pojmů obsažených v jiných právních předpisech či odvětvích práva veřejného.
Z výše uvedených důvodů považoval Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu za
nesprávný, a proto za postupu podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.
s. ř.
a § 243d odst. 1 o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody,
jež dovolací soud vedly ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek podle §
243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu