28 Cdo 5449/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované S. s. M.,
příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o zaplacení 554.861,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 23 C 206/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 42 Co 337/2008 – 210, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2008, č. j. 42 Co 337/2008 –
210, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů
soudního řízení (výroky II., III. a IV.).
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít
opodstatněnost. Soud prvního stupně zcela správně zjistil, že právní předchůdci
žalobce byli vlastníky nemovitostí, které v rozhodném období přešly na stát, a
že pozemek s původním p. č. 876/1 jim v rámci restitučního řízení nebylo možno
vydat pro překážku obsaženou v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), neboť uvedený pozemek
spolu s původní cestou byl zastavěn komunikací. Předmětem tohoto řízení pak
byla náhrada za nevydanou stavbu podle § 14 až 16 citovaného zákona. Žalobce
tvrdil, že stavbu (cestu) vybudovali jeho právní předchůdci, přičemž žalovaný
namítal, že práce, které právní předchůdci žalobce na cestě prováděli, byly
pouze údržbou již existující cesty. Mezi účastníky bylo nesporné, že v době,
kdy právní předchůdci žalobce (manželé R. a A. R.) předmětný pozemek získali v
přídělu, byl tento pozemek zapsán v příslušné evidenci nemovitostí jako cesta.
Rovněž bylo nesporné, že na ní právní předchůdci žalobce prováděli určité
práce. Skutková zjištění ostatně v odvolacím řízení nezpochybňoval ani sám
žalovaný. Mezi účastníky zůstala spornou toliko otázka, zda práce, které na
předmětném pozemku (původně označeném jako p. č. 876/1) prováděli právní
předchůdci žalobce, lze kvalifikovat jako vybudování nové stavby (nové cesty)
nebo pouze jako údržbu, případně zlepšení kvality cesty již existující.
Odvolací soud je toho názoru, že práce, které byly na předmětném pozemku (jenž
nebyl žalobci, resp. jeho právní předchůdkyni vydán pro překážku stanovenou v §
11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) provedeny od roku 1929 do jeho
převzetí státem, nelze kvalifikovat jako provedení nové stavby. I když žalobce
popisoval předmětnou cestu jako pouhý „pozemek“, ani on nezpochybňoval, že
tento pozemek byl jako cesta využíván, a to ještě před tím, než jej v rámci
přídělu obdrželi jeho prarodiče, neboť v té době jiná cesta do Č. nevedla. Po
cestě byl hnán dobytek na jatka, jezdily po něm povozy a cesta sloužila také
majitelům menších statků pro přístup na jejich pole. Práce (srovnání terénu,
navážení kamenů, budování příkopů a navezení dalšího kamení kolem cesty), které
na cestě provedli spolu s majiteli menších pozemků právní předchůdci žalobce,
vedly zcela nepochybně ke zlepšení kvality stávající cesty a později k její
údržbě, což bylo v zájmu všech, kteří tuto cestu používali. Podle názoru
odvolacího soudu však nemohlo jít a nešlo o výstavbu nové cesty. Z tohoto
důvodu nemá žalobce nárok na náhradu za stavbu podle § 14 zákona č. 229/1991
Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodnost spatřuje
v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá též na
nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud dospěl k jinému právnímu
závěru, přičemž však uvedl, že ani po doplnění dokazování „nedošlo ke změně
skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně.“ Klíčovým pro posouzení
uplatněné žaloby zůstalo posouzení, zda právní předchůdci žalobce zbudovali
„jinou stavbu“ ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Citovaný zákon
pojem „jiné stavby“ nedefinuje, lze však vyjít z toho, že každá stavba je
výsledkem určité stavební činnosti. O tom, že určitá stavební činnost proběhla,
nepochybuje ani odvolací soud, pouze tuto činnost kvalifikuje jako vylepšování
a udržování cesty existující. V době přídělu byl pozemek sice evidován jako
cesta, ale jednalo se pouze o nezpracovaný pruh půdy mezi poli, po němž se
jezdilo. Teprve právní předchůdci žalobce provedli stavbu cesty spočívající v
zarovnání a zpevnění pozemku (škvárou, štěrkem, kamením), vybudování příkopů a
vysázení stromů. Právě tím právní předchůdci žalobce vybudovali komunikaci
představující určitou kvalitu pozemku ve smyslu určitého ztvárnění a zpracování
povrchu předmětného pozemku. V důsledku této stavební činnosti vznikla stavba
cesty jako součást pozemku. O vylepšování a udržování existující cesty by se
mohlo jednat pouze tehdy, pokud by již v době přídělu na pozemku nějaká
zpevněná komunikace byla. Závěrem dovolatel poukazuje též na to, že se odvolací
soud nikterak nevypořádal s ustanovením § 150 o. s. ř., podle něhož při
existenci důvodů hodných zvláštního zřetele nemusí soud výjimečně náhradu
nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Dovolatel má za to, že toto
ustanovení mělo být v jeho případě aplikováno, a navrhl, aby Nejvyšší soud
vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje podané dovolání za nedůvodné a zcela se ztotožňuje s právním
závěrem odvolacího soudu, jenž vyhodnotil stavební činnost právních předchůdců
žalobce jako činnost směřující k úpravám a opravám pozemku, nikoliv jako novou
stavební činnost, jejímž výsledkem bylo vybudování nové stavby. Navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel žádné procesní vady ve svém dovolání nenamítá a ze spisu se žádné
zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek
sporu nepodávají. Proto se Nejvyšší soud zabýval přezkumem rozhodnutí
odvolacího soudu z hlediska posouzení věci samé.
Dovolacímu soudu se předkládá otázka, zda v daném případě právní předchůdci
žalobce zbudovali na předmětném pozemku v době od jeho přidělení až do jeho
převzetí státem stavbu charakteru cesty, za níž by žalobci příslušela náhrada
ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., či zda se jednalo pouze o její
údržbu, případně vylepšení. Skutková zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, přitom nebyla účastníky sporována. Odvolací soud ani po doplnění
dokazování nedospěl k závěru, že by na nich bylo třeba čehokoliv měnit, a své
rozhodnutí tak založil na odlišném právním hodnocení pojmu „jiné stavby“,
obsaženého v citovaném ustanovení.
V § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se stanoví, že „oprávněné osobě náleží
náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto
zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není
povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se
podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.“
V judikatuře Nejvyššího soudu bylo dovozeno, že pojem „stavba“, jak je používán
v restitučních předpisech, stejně jako i pojem „pozemek“, je třeba chápat jako
věc z hlediska předpisů občanskoprávních, nikoli správních (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1811/2006, veřejnosti dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, či nález Ústavního
soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení pod č. 96 svazek 34, str. 35, veřejnosti dostupný též na internetových
stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).
Nejen ve výše citovaném nálezu pak Ústavní soud judikoval, že „při interpretaci
a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět
úpravy těchto předpisů“, a že „pojmy a instituty obsažené v restitučních
předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře
dosažen jejich účel.“
Při respektování těchto právních závěrů, s nimiž se ostatně dovolací soud i v
tomto případě ztotožňuje, je třeba posoudit nárok uplatněný žalobcem v souzeném
sporu. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze přehlédnout pro rozhodnutí ve věci
podstatné skutkové okolnosti, k nimž dospěl jak soud prvního stupně, tak po
doplněném dokazování i soud odvolací, a jež zůstaly mezi účastníky řízení
nespornými. V předchozím řízení bylo spolehlivě prokázáno, že právní předchůdci
žalobce získali do svého vlastnictví pozemek, jenž byl v příslušné evidenci
nemovitostí veden jako cesta, a že tento pozemek určitým způsobem upravili.
Bylo rovněž zjištěno, že cesta byla původně pouze vyčleněným pruhem půdy, byla
hlinitá, hrbolatá a bez příkopů. Právní předchůdci žalobce srovnali terén
příslušného pozemku (cesty), odkopali zeminu a nevezli jí do nižších částí
cesty, aby nevedla příliš do kopce, následně naváželi kameny, budovali příkopy
a kolem cesty vysadili břízy. Po roce 1945 došlo z jejich strany k dalším
pracím na cestě směřujícím k jejímu zpevnění, a to návozem dalšího kamení a
štěrku a postupným uválcováním povrchu. K této úpravě bylo přikročeno proto, že
během války jezdila po cestě těžká vojenská technika. Trasa cesty byla po jejím
převzetí státem vyasfaltovaná.
Z uvedeného je podle názoru Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že právní předchůdci
žalobce zásadním způsobem přetvořili povrch specifikovaného pozemku (cesty),
což mělo za následek zcela jinou kvalitu této cesty, bez ohledu na to, jak byl
pozemek charakterizován v příslušné evidenci nemovitostí v době přídělu. Právní
předchůdci žalobce, ať už vlastními silami či s přispěním jiných subjektů, se
zasloužili o to, že z původně pouze „vykolíkovaného pruhu pozemku“ vznikla –
nazíráno z pohledu tehdejších podmínek a standardů – cesta sloužící k pohybu
osob, povozů a dokonce i těžké válečné techniky. To vyplývá mimo jiné i z
vyjádření znalce (č. l. 34), jenž konstatoval, že v době, kdy právní předchůdci
žalobce výše zmíněné práce prováděli, se asfaltové silnice nestavěly a pro
jejich konstrukci se používal toliko drcený kámen.
Nelze ani opomenout, že z pohledu současné judikatury zabývající se výkladem
právního pojmu věci nemovité (§ 119 odst. 2 obč. zák.), je připuštěno, že i
místní komunikace, představující určité ztvárnění zemského povrchu, může být za
určitých okolností stavbou, tedy věcí nemovitou v občanskoprávním smyslu (např.
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 76, ročník 2007, sešit č. 8, veřejnosti též
dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Navíc dovolací soud poukazuje na to, a v tomto ohledu dává též dovolateli
zapravdu, že z § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nelze dovodit podmínku
aplikace tohoto ustanovení spočívající v tom, že „budovy, hospodářské budovy a
jiné stavby“ by musely být vybudovány osobami oprávněnými ve smyslu tohoto
zákona. Jinými slovy řečeno, jestliže oba soudy v daném řízení dospěly k
závěru, že na předmětném pozemku byla v době jeho převzetí státem ve smyslu
restitučních právních předpisů cesta (jakožto jiná stavba), není pro přiznání
nároku podle citovaného ustanovení rozhodné, zda ji osoby podle téhož zákona
oprávněné samy postavily, nebo zda tuto stavbu nabyly společně s příslušným
pozemkem. Z tohoto důvodu se jeví jako nepodstatné úvahy odvolacího soudu o
tom, zda v důsledku prací vykonaných na daném pozemku (cestě) právními
předchůdci žalobce došlo k vybudování jiné stavby či zda se jednalo pouze o
zkvalitňování či udržování cesty stávající. Je jedině rozhodné, zda „jiná
stavba“ (v daném případě cesta) na daném pozemku v době jeho převzetí státem
existovala.
Odvolací soud tedy v souzeném sporu použil správný právní předpis (§ 14 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb.), nesprávně jej však vyložil a na daný případ též
nesprávným způsobem aplikoval. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání
žalobce je důvodné, pročež napadený rozsudek podle § 243b odst. 2, části věty
za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. věc
vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Dovolací soud se již podrobněji nezabýval dalšími námitkami dovolatele, neboť
výrok o náhradě nákladů řízení je výrokem závislým na výroku o věci samé, jenž
byl tímto rozsudkem zrušen, a navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
není dovolání do nákladových výroků přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod R 4/2003, sešit č. 1, veřejnosti dostupné též na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Ohledně označení žalované v záhlaví napadeného rozsudku je třeba připustit, že
v souladu s § 157 odst. 1 o. s. ř. je třeba účastníky řízení označovat
„přesně“, což v případě právnické osoby, která se zapisuje do obchodního
rejstříku, znamená, že bude v záhlaví rozhodnutí identifikována mimo jiné svým
názvem, jehož součástí je i právní forma (to odpovídá i znění § 79 odst. 1 o.
s. ř.). Dovolací soud se nicméně domnívá, že žalovaná byla v napadeném
rozhodnutí označena dostatečně určitě (např. i správným identifikačním číslem).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, druhá věta, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu