U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause,
ve věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, za účasti: 1) V. Š., 2) V.
Š., 3) M. Š., , 4) R. Š., 5) Z. B., všech zastoupených advokátem, 6) S. s. hl.
m. P. „v l.“, zastoupeného advokátkou, 7) P. f. Č. r., o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C
638/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
4. 2009, č. j. 24 Co 373/2008 – 73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla
zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že
účastníci 1) až 5) nejsou vlastníky pozemků blíže identifikovaných ve výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně, a aby v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 13. 9. 2007, č. j. PÚ
231/07. Ve výroku II. odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem
a účastníky 1) až 5). Ve výrocích III. a IV. rozhodl odvolací soud o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zabýval především otázkou, která byla i v odvolacím řízení
mezi účastníky sporná, a to zda rozhodnutím správního orgánu vydané pozemky
(dále též „předmětné pozemky“) jsou zastavěny ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991
Sb.“). Odvolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze
dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007 či ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo
821/2007) a z nálezů Ústavního soudu (např. nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 176/2003) a dospěl k závěru, že pojem zastavěnosti je třeba chápat tak,
jak vyplývá z hmotně právních předpisů včetně zvláštního zákona č. 229/1991
Sb., který je třeba aplikovat přednostně, jestliže danou problematiku upravuje.
Za irelevantní je třeba považovat předpisy z oboru práva správního. Základním
předpokladem pro aplikaci § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je, že pozemek
jako věc z hlediska občanskoprávního, tj. určitá část zemského povrchu, je
zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce v
uvedeném ustanovení vyjádřil veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo
původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovy,
tělovýchovnými a sportovními zařízeními, a pozemků, na nichž byla zřízena
zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť
nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání
pozemků nezařadil. Při interpretaci tohoto ustanovení nelze používat extenzivní
výklad pojmu „zastavěný pozemek“. Vůdčím principem při výkladu restitučních
předpisů musí být účel restitučního zákona, přičemž je nutno preferovat vydání
původního pozemku, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03, je v tomto
ohledu nutno považovat za vymykající se ustálené judikatuře Ústavního soudu.
Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s výše uvedenými výkladovými
pravidly, dovodil-li, že předmětné pozemky, na nichž se nachází protihlukový
val, resp. protihluková zeď s protihlukovým valem a parkoviště, nelze z
hlediska § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. považovat za zastavěné.
Změnou v subjektu vlastnického práva v důsledku vydání předmětných pozemků
nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter
pozemků je dán územním plánem, a dochází tak pouze ke změně vlastníka, který je
územním plánem vázán. Okolnost, že na sousedním pozemku byla vybudována
komunikace v rámci sídliště, není důvodem k tomu, aby předmětné pozemky nebyly
vydány oprávněným osobám.
Proti výrokům I., II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a
jeho důvodnost dovozuje z toho, že řízení před odvolacím soudem je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že předmětné pozemky nelze považovat za nezastavěné ve smyslu
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03 se ustálené judikatuře tohoto soudu nevymyká.
Naopak, odvolacím soudem citované nálezy Ústavního soudu řešily případy
skutkově zcela odlišné. Na pozemky, které byly předmětem těchto nálezů, nelze
vztáhnout institut tzv. obecného užívání (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb.). Právě
tento institut vydání předmětných pozemků brání. Vlastník obecně užívaných
pozemků je odpovědný za jejich údržbu a za následky, které případným zanedbáním
údržby vzniknou. Obce jsou podle současné judikatury obecných soudů navíc
povinny vlastníkům obecně užívaných pozemků poskytnout náhradu za jejich
užívání. Vydáním těchto pozemků se stát zbavuje povinnosti poskytnout
oprávněným osobám náhradu, přičemž toto břemeno přenáší na obce. Vydání
pozemků, které jsou trvale užívány jinými, se příčí smyslu a účelu restitučního
zákonodárství. Na jednom z předmětných pozemků se navíc nachází místní
komunikace, která je podle ustálené judikatury samostatnou věci v
občanskoprávním smyslu. I ostatní pozemky jsou součástmi přilehlých komunikací,
a je tedy nutno je považovat za pozemky zastavěné. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník 7) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobce považuje
částečně za důvodné. Parkoviště a protihlukové valy nelze sice považovat za
stavbu, avšak pozemky jsou součástí sídliště, které tvoří jeden urbanistický a
architektonický celek, jehož součástí jsou i místní komunikace a občanská a
technická vybavenost. Jedná se o pozemky uprostřed města a nelze je ani v
budoucnu zemědělsky a lesnicky využít, jak to má na mysli § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se výkladem § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. zabýval ve svých
četných rozhodnutích, v nichž výslovně interpretoval i pojmy jako „zastavěnost“
či „stavba“ upravené tímto ustanovením. Nejvyšší soud konstantně setrvává na
názoru, že uvedené ustanovení je nutno interpretovat restriktivně, neboť
stanovuje výjimky z pravidla, že osobám oprávněným se v zásadě vydávají ty
pozemky, které jim byly za trvání totalitního komunistického režimu odňaty
(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 767/2006,
ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007 nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28
Cdo 2398/2008, všechny veřejnosti dostupné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Tentýž závěr je ostatně zastáván i v judikatuře Ústavního soudu. Tak například
v nálezu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení, svazek č. 31, č. 123, str. 113, veřejnosti dostupném též na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud
zdůraznil: „Rovněž restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten
cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán.“ Podle Ústavního
soudu aplikace § 11 odst. 1 tohoto zákona přichází v úvahu až tehdy, jsou-li
splněny tam uvedené podmínky, a to „beze všech pochybností“. Za zastavěnou část
pozemku se přitom považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou
stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to
zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v
každém jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně zkoumány a vyloženy, a to v
souladu s primárním účelem dotčeného zákona.“
Problematikou pozemků nacházejících se v areálech sídlišť se přitom Nejvyšší
soud výslovně zabýval v již uvedeném rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, v němž
uvedl, že „z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro
aplikaci tohoto ustanovení (rozum. § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991
Sb.) okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část
zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu
občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v § 11 odst. 1 veřejný zájem na nevydání
pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků
zastavěných hřbitovem, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a pozemků, na
nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v
areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované
důvody nevydání pozemku nezařadil.“
Dovolací soud se i v souzeném případě přiklání k této interpretaci dotčeného
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť odpovídá
výkladovým pravidlům obecným, jak byly citovány výše. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu se těmto zásadám nepříčí, naopak vychází z uvedené konstantní
judikatury Nejvyššího soudu a soudu Ústavního.
Jestliže dovolatel poukazuje na to, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 2.
2005, sp. zn. I. ÚS 159/03, řeší obdobný případ rozdílně, pak dovolacímu soudu
nezbývá než souhlasit s názorem soudu odvolacího, že toto rozhodnutí není možno
v porovnání s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu považovat za judikatorně
relevantní. Ústavní soud rozhodl formou usnesení, což je rozhodnutí procesní
povahy, které není založeno na posouzení věci samé, a proto nesplňuje nároky
kladené na rozhodnutí, jímž je usměrňována judikatura v otázce výkladu hmotného
práva.
Co se týče argumentu, že vydání předmětných pozemků brání institut „obecného
užívání“, jež tyto pozemky jakožto veřejná prostranství tíží (§ 34 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích), neshledává dovolací soud, že by taková okolnost byla
zákonem předvídanou překážkou pro vydání pozemků. Vzhledem k výše uvedené
teleologické interpretaci tzv. restitučních právních předpisů nelze ani
dovodit, že by se vydání předmětných pozemků příčilo smyslu a účelu zákona č.
229/1991 Sb. Dovolací soud si je samozřejmě vědom možných dopadů vydání
předmětných pozemků do majetkoprávních vztahů mezi osobami oprávněnými a
žalobcem (případně dalšími subjekty), avšak to samo o sobě nemůže vést k
závěru, že se vydání pozemků příčí smyslu a účelu restitučních právních
předpisů. Ostatně, kterak konstatoval sám dovolatel, i v daném případě zůstane
užívací titul pro obyvatele dotčeného souboru staveb (sídliště) po vydání
předmětných pozemků zachován.
Jestliže dovolatel namítá, že jeden z předmětných pozemků je zastavěn pozemní
komunikací, pak toto jeho tvrzení neodpovídá soudem prvního stupně zjištěným
skutkovým okolnostem. V tomto dovolacím řízení nelze ani přezkoumávat, zda
napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění majícího podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu žalobce výslovně napadá i ve
výrocích I., II. a III., zabýval se dovolací soud dále tím, zda je dovolání
přípustné proti těmto výrokům, v nichž odvolací soud rozhodoval o náhradě
nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v
případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat
z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v
ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, dostupné
též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Přípustnost
dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, §
238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam
taxativně vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud se otázkou, na jejímž zodpovězení je napadené rozhodnutí
založeno, ve svých předchozích rozhodnutích věcně zabýval a odvolací soud
závěry Nejvyšším soudem dovozené respektoval a na daný případ přiléhavě
aplikoval. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí postrádá
zásadní právní významnost, pro niž by bylo možno založit přípustnost žalobcova
dovolání.
Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. a
dovolání jako nepřípustné odmítl, přičemž při rozhodování o náhradě nákladů
řízení vycházel z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuta, nemá na
náhradu nákladů řízení právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu