28 Cdo 2025/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce I., I. a r. k. P. za účasti oprávněných osob 1) L. J., a
2) V. J., zemřelé, jejímiž právními nástupci jsou L. Ř., a Ing. V. J.,
zastoupených advokátem, a 3) Pozemkového fondu České republiky, o určení
vlastnictví k pozemkům podle páté části o. s. ř., vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 267/2004, o dovolání oprávněných osob proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006, č. j. 24 Co 375/2005-69,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2006, č. j. 24 Co
375/2005-69,
s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.) se žalobce domáhal
nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne
26.1.2004, čj. PÚ 1459/03, jímž byly vydány oprávněným osobám L. a V. J. blíže
specifikované pozemky v katastrálním území Ch. Žalobce s tímto rozhodnutím
nesouhlasil, protože dle jeho názoru jde o pozemky zastavěné trvalými stavbami
vzniklými před účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Navrhoval, aby
soud rozhodl, že oprávněné osoby nejsou vlastníky uvedených pozemků.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22.4.2005, čj. 42 C 267/2004-26,
žalobu zamítl, protože neshledal, že by předmětné pozemky byly zastavěny
stavbou. Nachází se na nich parkoviště, jež však podle judikatury Nejvyššího
soudu i Ústavního soudu není považováno za stavbu, a vyslovil názor, že pozemky
nejsou ani za nutné k provozu stavby sídliště.
Odvolatel uplatnil pak další námitku, a to že na sídliště je třeba pohlížet
jako na jednu rozsáhlou stavbu, která zahrnuje nejen samotné panelové domy, ala
i objekty občanské vybavenosti, a plochy, nacházející se mezi těmito objekty,
pokud v rámci sídliště plní nějakou konkrétní funkci. Jedná se o pozemky
bezprostředně související a nezbytně nutné k provozu stavby hlavní, kterou je
samotné sídliště. Odkázal na usnesení Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 159/03, které
z tohoto názoru vycházelo.
Oprávněné osoby ve vyjádření k odvolání uvedly, že takový výklad je třeba
posuzovat jako nepřiměřeně extenzivní, jakož i na to, že zmíněné usnesení
Ústavního soudu nebylo rozhodnutím ve věci, a pro svou nereprezentativnost
nebylo ani uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Pozemkový fond se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně a navrhl jeho
potvrzení.
Městský soud v Praze změnil v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobě vyhověl. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil předmětné
pozemky jako zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože
byly vykoupeny pro stavbu sídliště, tvoří část určitého urbanistického celku,
skládajícího se nejen z obytných objektů, ale i dalších ploch, včetně
zpevněných ploch a zeleně v sídlištní zástavbě, a plní funkci pro obyvatele a
uživatele sídliště. Nález Ústavního soudu, podle nějž parkoviště nemůže být
považováno za stavbu z hlediska restitučního předpisu, odvolací soud
neaplikoval proto, že ve věci projednávané Ústavním soudem se nejednalo o
sídliště, ale o průmyslový podnik. V dané věci je parkoviště součástí obytného
areálu a účel, pro který bylo vybudováno, vyplýval z ustanovení § 21 odst. 2
vyhlášky č. 82/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu.
Oprávněné osoby podaly proti rozsudku odvolacího soudu včasná dovolání, v nichž
uplatnily všechny dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 a 3
o.s.ř. Jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, soudu vytýkají, že žalobci soud přisoudil více, než čeho se žalobou
domáhal, tj. pozemek č. 2336/223, a dále že prolomil zásadu koncentrace řízení
pokud jde o tvrzenou skutečnost, že parkoviště je nezbytné pro sídliště J. M.,
o níž žalobce nenabídl žádný důkaz. Usnesení Ústavního soudu ze dne 17.2.2005,
sp.zn. I ÚS 159/03, o něž se žalobce opírá, nepovažují dovolatelé za
rozhodující, protože nemá charakter důkazního prostředku. Konstatují ostatně,
že toto usnesení nebylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
a nemůže proto plnit v soudcovském rozhodování argumentační úlohu. Nesprávnost
právního posouzení věci spatřují dovolatelé v tom, že soud nesprávně dovodil
nepřípustnost vydávání pozemků oprávněným osobám, jestliže se pozemky
nacházejí v areálu obytného sídliště a nevzal v úvahu zásadní aplikační
přednost restitučního právního předpisu. Vyšel totiž z veřejného zájmu obyvatel
sídliště užívat pozemek na úkor restituentů, což blíže nezdůvodnil. Odvolací
soud se také nevypořádal s hmotněprávním základem věci, když nevyšel při
posuzování zastavěnosti pozemku z pojmu stavba, jak je chápán občanským právem
hmotným, a pozemek považoval za součást komplexu sídliště. Nezdůvodnil rovněž,
proč veřejná zeleň a parkoviště jsou stavbami podle občanskoprávních předpisů a
současně způsobilými předměty občanskoprávních vztahů, což musí být kumulativně
splněno při posouzení překážky vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm.c) zákona
o půdě. Dle dovolatelů nelze zpevněnou plochu parkoviště v restitučních věcech
podle zákona o půdě považovat za stavbu bránící vydání pozemku. Poukazují též
na jiný rozsudek téhož soudu v odvolací věci pod sp.zn. 23 Co 185/2006, jímž
byl pozemek zastavěný parkovištěm oprávněným osobám vydán. Rozdílná
rozhodovací činnost odvolacího soudu způsobila, že pozemek na J. M. byl zčásti
jiným oprávněným osobám vydán, v druhé části – jiným oprávněným osobám –
nikoli. Konečně dovolatelé uplatňují, že soud druhého stupně pochybil, když
přes návrh neprovedl důkaz znaleckým posudkem ohledně jednotlivých stavebních
prvků parkoviště, a nebyl tak dostatečně ověřen stav věci. Dovolatelé uvádějí
argumenty směřující k využívání předmětného pozemku s ohledem na vývoj sídliště
a vytýkají soudu, že vyšel ze skutkového stavu umístění pozemku, aniž provedl
dostatečné důkazy, a nevypořádal se s argumenty, že k provozu sídliště není
nezbytně nutné parkoviště ani zelené plochy. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Pozemkový fond České republiky se k dovolání vyjádřil tak, že souhlasí s
názorem odvolacího soudu, podle něhož parkoviště je nutné k fungování sídliště.
V otázce zastavěnosti pozemku ponechal věc na rozhodnutí soudu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal, že dovolání byla podána včas, splňují formální
náležitosti stanovené zákonem, a jsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. Rozsudek odvolacího soudu proto posoudil z
hlediska dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), přičemž dospěl k závěru, že
dovolání jsou důvodná.
Za rozhodující považuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že pozemek nelze
vydat, protože je ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě zastavěn. Dle dovolacího
soudu odvolací soud nesprávně vyložil pojem zastavěnosti, jak vyplývá z
hmotněprávních předpisů, včetně zvláštního zákona o půdě, který je třeba
aplikovat přednostně, pokud danou problematiku upravuje; za irelevantní je
třeba považovat předpisy z oboru správního. Danou problematikou se dovolací
soud opakovaně zabýval, a dospěl k opačnému závěru, než z jakého vycházel
Městský soud v Praze. Např. v rozsudku ze dne 9. 5. 2007, sp.zn. 28 Cdo
821/2007, vyložil:
„Dovolací soud pokládá za rozhodující dovolací důvod, který se týká správnosti
právního posouzení věci, a to výkladu ustanovení § 11 zákona o půdě,
upravujícího případy, kdy osoba povinná není povinna pozemek vydat osobě
oprávněné. Všechna ustanovení obsažená v § 11 odst. 1 zákona o půdě /s výjimkou
ustanovení pod písmeny a) a f)/ totiž řeší různé situace zastavěnosti; přitom
jde o ustanovení zvláštního zákona, jenž má přednost před jinými předpisy. Z
hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci tohoto
ustanovení okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj.
určitá část zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve
smyslu občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v § 11 odst.1 veřejný zájem na
nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále
pozemků zastavěných hřbitovy, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a konečně
i pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které
se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně
vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil.
Dle názoru dovolacího soudu je proto nutno vykládat ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě tak, jak je vyjádřeno zákonodárcem, a nepoužívat
extenzivního výkladu pojmu „zastavěný pozemek“. V tomto směru existuje již
bohatá judikatura dovolacího soudu, jež je v souladu i s judikaturou Ústavního
soudu. Mimo judikáty, týkající se stavby parkoviště, jež zmínily oba soudy i
účastníci, a podle nichž parkoviště představené jen zpevněnou plochou není
možno považovat za stavbu z hlediska zákona o půdě, je možno zmínit i další
judikáty.
V rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn.28 Cdo 767/2006, Nejvyšší soud např.
vyslovil závěr: „Dovolací soud v prvé řadě vychází z toho, že zákon o půdě je
zákonem speciálním ve vztahu k jiným normám, a to nejen normám správního práva,
ale i hmotného občanského práva (viz § 1 odst. 3 zákona o půdě), všude tam,
pokud tento zákon právní vztah výslovně upravuje. Tak je tomu právě ve
stanovení podmínek, kdy pozemek oprávněné osobě vydat proto, že byl zastavěn.
Rozhodující proto není, zda byl tento pozemek začleněn do jiného pozemku nebo
nově označen, ale okolnost, zda byl jako určitá část zemského povrchu zastavěn
před 24.6.1991, resp. zda k tomuto dni byla na něm stavba alespoň započata.
Otázkou, co je stavba, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval (např. rozsudek ze
dne 11.4.1999, sp.zn. 28 Cdo 572/99, ze dne 28.2.2006, sp.zn. 22 Cdo 1118/2005)
a v již konstantní své judikatuře zastává názor, že stavbou nelze rozumět
pojem dynamický, směřující k uskutečnění díla, ale statický, jako věc v
právním smyslu“. Pokud jde o ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) hovořící o tom,
že nelze vydat část pozemku se stavbou bezprostředně související, jež je
nezbytně nutná pro provoz stavby, v rozsudku se uvádí : „Původní ustanovení §
11 odst. 1písm. c) zákona o půdě takové omezení práva na vydání pozemku
neobsahovalo a bylo do něj vloženo až novelou zákona o půdě, provedenou zákonem
č. 183/1993 Sb., účinným od 1.7.1993. Dovolací soud nepochybuje o tom, že toto
ustanovení, jež omezilo právo na vydání části pozemku, se vztahuje i na
případy, kdy k vydání pozemku ještě ke dni 1.7.1993 nedošlo, nelze je však
aplikovat jinak než ve vztahu k základní větě ustanovení. tj. ke stavbě, která
byla vybudována na původním pozemku před 24.6.1991(v rozsudku je omylem v
důsledku překlepu uvedeno „1993“). Navíc zákonodárce zřejmě tím, že nově
hovořil jen o části původního pozemku, nezastavěného stavbou, ale nezbytně
nutnou pro provoz stavby, se snažil toto omezení minimalizovat. Kdy jde o část
pozemku nezbytně nutnou pro provoz stavby, bude záležet na posouzení
konkrétního případu - jde v prvé řadě nesporně o případy, kdy bylo třeba
obsluhovat budovu, stroje a zařízení a šlo zejména o přístupové cesty,
manipulační plochy a pod.“ .
Závěr, že zastavěnost pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) je třeba vykládat
spíše zužujícím než extenzivním způsobem, je též v souladu s ustálenou
judikaturou Ústavního soudu. Např. v jeho rozhodnutí ze dne 14.7.2004, sp.zn.
IV.ÚS 176/03, v němž se uvádí, že institut překážek ve vydání nemovitostí podle
ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě je institutem stanovujícím výjimku z
účelu restitucí, jehož důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu nebo
práv třetích subjektů, který v konkrétním případě převažuje nad účelem
restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků, a který
by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučoval nebo omezoval využití pozemku
v jiném soukromém vlastnictví. Výklad pojmů obsažených v restitučních
předpisech, jež řeší majetkové právní vztahy, a jsou tedy svou povahou
občanskoprávními předpisy, je třeba provádět v souladu s ohledem na tuto
skutečnost a nikoli výklad těchto pojmů podřizovat pojmům obsaženým ve
veřejnoprávních (stavebních) předpisech. Ústavní soud se zabýval tím, zda
výklad přijatý Městským soudem v Praze, podle něhož jsou zatravněné pozemky
stavbou v nedílném celku ostatních ploch -komunikací a zařízení autobusového
obratiště, která vylučuje jejich vydání oprávněným osobám, není výkladem
příliš extenzivním s ohledem na povahu a účel restitučního předpisu. Přitom
dospěl k závěru, že pozemek, který je samostatnou parcelou, nelze považovat za
součást stavby, která se nachází na jiném pozemku, neboť takový pozemek sám o
sobě není zatížen stavbou a představuje samostatně způsobilý předmět
majetkových vztahů. Nelze tedy tvrdit, že takové pozemky tvoří nedílnou součást
věci jiné. Ústavní soud přitom poukázal na svou konstantní judikaturu, která se
daným problémem zabývala, tj. nálezy sp.zn. I. ÚS 754/1, IV. ÚS 42/01, i
rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1414/97, týkající se stavby parkoviště.
V nálezu sp.zn. I.ÚS 754/01 Ústavní soud zdůraznil, že vůdčím principem při
výkladu restitučních předpisů musí být účel restitučního zákona, při němž je
nutno preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují, a
pokud to zákon nevylučuje. Zákon o půdě totiž v prvé řadě sleduje cíl, aby
původní majetek byl oprávněným osobám vydán a pouze výjimečně, jsou-li beze
všech pochybností splněny předpoklady uvedené v § 11 tohoto zákona, pozemek
vydat nelze. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) nelze vykládat extenzivně tak, že
pozemek nelze vydat, jestliže jde o ucelený rekreační areál, a zpevněnou
asfaltovou plochu parkoviště. Obdobně rozhodl Ústavní soud již ve věci sp.zn.
II. ÚS 131/96, kdy rozhodl, že pozemky, na nichž byly zřízeny autokempy,
nespadají pod režim § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a oprávněné osoby mají
nárok na jejich vydání. Ústavní soud se zde zabývá výjimkami z tohoto
ustanovení včetně výkladu zastavěnosti stavbami jednoduchými a vyslovuje názor,
že pokud by zákonodárce, /jenž v uvedeném ustanovení vyjasnil, které stavby
nebrání vydání pozemku/, měl zájem rozšířit překážky vydání některých dalších
ploch, učinil by tak výslovně.
Z uvedených právních závěrů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tedy vyplývá, že
názor odvolacího soudu, který výslovně neaplikoval v dané věci judikaturu
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, týkající se zastavěnosti pozemku
parkovištěm, představuje extenzivní výklad, jejž v restitučních věcech nelze
připustit.“
Dovolací soud neshledává důvod pro změnu této judikatury, a to ani s
přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu č. 159/03, které je pouze procesním
usnesením a vysloveným názorem se vymyká z ustálené judikatury Ústavního soudu
- ostatně nebylo ani publikováno.
K argumentům shora uvedeným lze dodat, že ani změnou vlastnictví v důsledku
vydání předmětného pozemku nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel
sídliště na existenci parkoviště, protože charakter pozemku jako parkoviště
nebo zelených ploch je dán územním plánem, a dochází pouze ke změně vlastníka,
který je územním plánem vázán.
Ostatní námitky, týkající se vad řízení namítaných dovolateli, nebylo třeba
řešit vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a nápravu lze
sjednat v řízení, které bude před odvolacím soudem pokračovat.
Dovolací soud totiž rozsudek odvolacího soudu zrušil proto, že jej neshledal
správným, a to podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení podle § 243b odst. 3 a 243d odst. 1 o.s.ř. V
dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst. 1, § 226 odst.1 o.s.ř.). Nově též rozhodne o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu