28 Cdo 2379/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně TAVEGA s.r.o., IČ
284 16 431, se sídlem v Rakovníku, Sídl. Gen. J. Kholla 1669, zastoupené JUDr.
Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti žalované
Richter + Frenzel s.r.o., IČ 618 52 325, se sídlem v Praze 9, U Technoplynu
1572/1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 3,
Jagellonská 6, o zaplacení 477.075 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 409/2012, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2014, č. j. 19 Co 261/2014-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
částku 12.729,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kaisera do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem pro uznání ze dne 8. 4. 2014, č. j. 38 C
409/2012-18, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 477.075 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně svůj
nárok opírala o tvrzení, že je výlučným vlastníkem pozemků v katastrálním území
R., které žalovaná bez právního důvodu užívá jako parkoviště, prostor pro
uskladnění zboží a příjezdovou cestu k přilehlému průmyslovému objektu.
Žalované se tak na úkor žalobkyně dostává bezdůvodného obohacení ve smyslu §
451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů. Soud žalovanou postupem v souladu s § 114b zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů
písemně vyjádřila a případně vylíčila veškeré skutečnosti, na nichž staví svou
obranu, zároveň jí udělil poučení o následcích, které nastanou, pakliže se k
této výzvě bez vážného důvodu nevyjádří. Žalovaná však na výzvu soudu nikterak
nereagovala, podle § 153a odst. 3 o. s. ř. bylo tudíž rozhodnuto rozsudkem pro
uznání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 19 Co 261/2014-37,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že v dané věci byly
splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neb žalovaná poté, co jí
byla doručena výzva dle § 114b o. s. ř., nepodala písemné vyjádření ani soudu
nesdělila, že by jí v tom bránily závažné okolnosti. V odvolacím řízení
žalovaná uplatnila argumenty, kterými brojila proti své pasivní věcné
legitimaci, odvolací soud však svůj přezkum mohl zaměřit toliko na existenci
vad řízení ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., respektive na naplnění
podmínek vydání rozsudku pro uznání, přičemž v tomto ohledu označil postup
soudu prvního stupně za zcela korektní.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který jí byl doručen dne 23. 9. 2014, podala
žalovaná dne 21. 11. 2014 dovolání, v němž namítla, že se žalobkyní není v
žádném právním vztahu, budovu v katastrálním území R. má pronajatu od
společnosti DENEMO s.r.o., krom toho si další pozemky v tomtéž katastrálním
území pronajímá od paní Z. S. Zmíněné nemovitosti užívá v mezích daných
nájemních vztahů a provozuje na nich svou podnikatelskou činnost. Dovolatelka
zdůraznila, že pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení by
měla být nikoli ona, nýbrž společnost DENEMO s.r.o. jako vlastník pronajímané
stavby. Své úvahy pak uzavřela návrhem, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co ji Obvodní
soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 7. 4. 2015, č. j. 38 C 409/2012-50, vyzval k
odstranění vad dovolání, doplnila žalovaná svou argumentaci v podání odevzdaném
k poštovní přepravě dne 23. 4. 2015.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, která Nejvyššímu soudu navrhla, aby je
odmítl, poněvadž se žalované nepodařilo vymezit předpoklady přípustnosti
dovolání ani dovolací důvod.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustným shledáno být nemohlo.
V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 771/2015, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1334/2015, dále srovnej kupř. usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 144/15, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, bod 18). Podle §
241b odst. 3, věty první, o. s. ř. lze dovolání o předepsané náležitosti
doplnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, pročež se uplynutím této
propadné lhůty původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými
(srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1809/2014, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 33
Cdo 4457/2014).
Již fakt, že žalovaná zcela rezignovala na vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání, musel ve světle předeslaného nevyhnutelně vést k odmítnutí tohoto
jejího opravného prostředku pro vady, jež neumožňují v dovolacím řízení
pokračovat. K doplnění dovolání učiněnému dne 23. 4. 2015, tj. po uplynutí
dvouměsíční dovolací lhůty, nemohl Nejvyšší soud přihlížet, na čemž nic nemění
ani skutečnost, že soud prvního stupně dovolatelce chybně (neboť použití § 43
o. s. ř. je v dovolacím řízení ustanovením § 243b o. s. ř. vyloučeno) adresoval
výzvu k odstranění vad dovolání v jím určené soudcovské lhůtě (srovnej obdobně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2137/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1374/2014,
eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo
1589/2015).
Nad rámec řečeného lze podotknout, že samotná dovolací argumentace žalované se
naprosto míjí s odůvodněním napadeného rozsudku. Městský soud, jenž rozhodoval
o odvolání proti rozsudku pro uznání, mohl totiž prvostupňové rozhodnutí
přezkoumat toliko z hlediska důvodů uvedených v § 205b o. s. ř. Zabýval se tedy
výhradně existencí vad řízení uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a
dále naplněním podmínek pro vydání rozsudku pro uznání (srovnej blíže kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1673/2013). Úvahu,
jež odvolací soud vedla k závěru, že v přezkoumávané věci bylo možno rozhodnout
rozsudkem pro uznání, přitom dovolatelka nijak nezpochybňuje, omezujíc svou
argumentaci na rozvíjení právní konstrukce, podle níž není pasivně věcně
legitimována k vydání nárokovaného bezdůvodného obohacení. Jelikož zkoumání
pasivní věcné legitimace nepatří mezi předpoklady vydání rozsudku pro uznání
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3284/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo
2837/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo
2622/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo
2821/2012), jsou tyto její vývody pro posouzení správnosti napadeného rozsudku
zcela irelevantní.
Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud nemohl než postupovat podle § 243c odst.
1, věty první, o. s. ř. a dovolání žalované odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.220 Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
12.729,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu