NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 2088/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, proti žalovaným: 1) B. L. a 2) M. Š., zastoupeným advokátem, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4
C 295/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. června 2001, č. j. 19 Co 1190/2001-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. června 2001,
č. j. 19 Co 1190/2001-192, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 18. dubna 2001, č. j. 4 C 205/2000-158, ve výroku,
jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem domu čp. 71 na parcele č.
114/I díl A o výměře 109 m2 a na parcele č. 114/II o výměře 1018 m2 v obci a
k.ú. K. Ř. s tím, že dům čp. 71 stojí na parcele č. 114/I, a rozhodnuto o
nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem z 18. 4. 2001, č. j. 4 C 205/2000-158, určil, že „Česká republika je
vlastníkem domu čp. 71 na parc. č. 114/I díl A o výměře 109 m2 zastavěná
plocha a na parcele č. 114/II o výměře 1018 m2 v obci a k. ú. K. Ř. (odstavec
I), zamítl návrh, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem části
parcely č. 114/I díl A o výměře 109 m2 zastavěná plocha a parcely č. 114/II o
výměře 1018 m2 v obci a k. ú. K. Ř.“ (odstavec II), a rozhodl o soudním
poplatku a nákladech řízení (odstavce III. a IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že M. K., matka žalovaných,
která zemřela 23. 5. 1982, nepodepsala kupní smlouvu, kterou měla prodat čs. státu - Komunálnímu podniku J. H. dům čp. 71 se stavební plochou č. 114 v kat. území K. Ř., neboť ji podepsala k výzvě pracovníka národního výboru. Na základě
této kupní smlouvy byl stát jako vlastník těchto nemovitostí zapsán v evidenci
nemovitostí. K žalobě podané žalovanými proti obci K. Ř. bylo rozsudkem soudu
prvního stupně z 5. 11. 1992, č. j. 4 C 298/92-29, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 11. 1992, č. j. 6 Co 1416/20-40,
který nabyl právní moci 27. 12. 1992 určeno, že M. K. vlastnila ke dni své
smrti (23. 5. 1982) nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy ze 14. 5. 1976. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze 14. 6. 1994, č. j. D 814/93-38,
bylo potvrzeno, že předmětné nemovitosti nabyly žalované dědictvím po matce M. K. dohodou o vypořádání dědictví každá z poloviny. Podle tohoto rozhodnutí
jsou nyní žalované jako spoluvlastnice nemovitostí zapsány v katastru
nemovitostí. Na základě kupní smlouvy ze 14. 5. 1976 převzal stát nemovitosti
do držby. V roce 1979 dům čp. 71 demoloval. Podle znaleckého posudku Ing. V. P., znalce z oboru inženýrství, specializace stavební konstrukce, zůstaly z
původního domu čp. 71 zachovány dělící stěna u sousedního domu čp. 70 do výšky
podlahy půdy, tj. asi 3,20 m, dělící stěna u sousedního domu čp. 72 do výšky
podlahy půdy, tj. 3, 20 m, části betonových podlah, zbytky základového zdiva z
lomového kamene na hliněnou maltu v úrovni pod nově provedeným zabetonováním
základů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k neplatnosti kupní
smlouvy ze 14. 5. 1976 nemohl stát nabýt vlastnictví k nemovitostem touto
smlouvou převáděným. Původní dům čp. 71 však jako věc ve smyslu práva zanikl. Občanskoprávní teorie vymezuje věc jako ovladatelný hmotný předmět nebo
ovladatelnou přírodní sílu, které slouží potřebám lidí. Znaky pro vymezení věci
jsou tedy dány její ovladatelnosti a použitelností pro potřeby lidí. U budovy
je to nadzemní stavba, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena
obvodovými stěnami a střešní konstrukcí, u rozestavěné budovy jde o budovu v
takovém stupni rozestavěnosti, že je již patrné stavebnětechnické uspořádání a
funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží. S odkazem na znalecký posudek
soud prvního stupně dospěl k závěru, že dům čp. 71 byl v roce 1979-1980 zbořen
do té míry, že již nebylo patrno stavebně technické a funkční uspořádání
prvního nadzemního podlaží. Uvedl, že nepovažoval za nutné doplňovat dokazování
ohledáním stavby, zprávou o tom, jak dlouho A. V. pracoval jako stavební
technik a prováděl projekční činnost a novým znaleckým posudkem, když
„znalecký posudek Ing. P. CSc., který ve věci byl vypracován, je zcela
přesvědčivý a provádění dalšího důkazu je nadbytečné.“ Podle soudu prvního
stupně původní dům čp. 71 jako věc v právním smyslu zanikl a namísto něj
vznikla výstavbou věc – nemovitost nová.
Jejím vlastníkem se stal stavebník –
zpracovatel byl označen jako Okresní podnik bytových služeb, ve stavebním
povolení uveden jako stavebník MNV K. Ř. - tedy stát, přičemž šlo o nemovitost
postavenou za účelem provozování služeb. Soud prvního stupně uzavřel, že
ohledně určení vlastnictví k domu čp. 71 je žaloba po právu, neboť stát nabyl k
němu vlastnictví v roce 1980 jeho výstavbou. Zamítnutí žaloby na určení
vlastnictví k pozemkům odůvodnil soud prvního stupně tím, že stát, který
neplatnou smlouvou ze 14. 5. 1976 pozemky nenabyl, je ani nevydržel, neboť
nebyl jejich oprávněným držitelem.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 18.
6. 2001, č. j. 19 Co 1199/2001-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
odstavci I ve výroku o určení vlastnictví domu čp. 71, v odstavci II ve výroku
o zamítnutí návrhu na určení vlastnictví k parcelám č. 114/I a 114/II s tím, že
dům stojí na parcele č. 114/I, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů a povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, když zamítl návrhy na
doplnění dokazování, jak je žalované navrhovaly před soudem prvního stupně.
Odvolací soud uvedl, že znalec. Ing. V. P. byl soudem prvního stupně
vyslechnut po podání písemného znaleckého posudku a po svědecké výpovědi A. V.,
a vyjádřil se tak i k argumentům tohoto svědka. Vzhledem k obsahu znaleckého
posudku nepovažoval odvolací soud za podstatné námitky žalovaných týkající se
uložení hurdisek na boční zdi, ani to, že část původního zdiva byla po
vybourání znovu na stavbě použita, když připomněl, že podle rozsudku
Nejvyššího soudu z 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdo 1312/96 nemá použití cizího
materiálu na vlastnictví stavby vliv. Odvolací soud dodal, že pro daný případ
by bylo použitelné i rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 1. 2001, sp. zn. 28
Cdo 2355/99. To sice řeší problematiku § 8 odst. l zákona č. 87/1991 Sb. o
mimosoudních rehabilitacích (dále jen „restituční zákon“), nicméně je v něm
obsažen obecný přístup ke změně podstaty nemovité věci jak z hlediska druhu,
obsahu nebo rozsahu nemovitosti. V daném případě došlo ke změně druhu
nemovitosti, neboť z rodinného domku vznikla provozovna Okresního podniku
služeb, přičemž došlo k obměně všech prvků dlouhodobé životnosti stavby, neboť
ani žalované nezpochybňují, že došlo k obměně krovu, stropů, byť s výhradou
bočních polí, masivní obměně zdiva a základů. Odvolací soud v této
souvislosti také zdůraznil, že znalecký posudek Ing. P. není ani v rozporu se
svědeckou výpovědi A. V., který poukazoval na zachování některých prvků stavby,
které ani žalobce nepopíral. Je jen otázkou právního závěru, podpořeného
skutkovým zjištěním, zda rozsah přestavby bude vyhodnocen jako natolik
masivní, že vede ke ztrátě původního stavebnětechnického charakteru stavby a
změně podstaty nemovité věci, resp. v daném případě ke vzniku věci nové.
Odvolací soud proto považoval za věcně správný závěr soudu prvního stupně, že
původní dům čp. 71, náležející M. K. zanikl a vlastníkem nově postaveného domu
je stát. Souhlasil se soudem prvního stupně i v závěru, že stát nenabyl
smlouvou ani vydržením vlastnictví k předmětným pozemkům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, kterým
napadají výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, že žalobce je
vlastníkem předmětného domu, a souvisící výrok o nákladech řízení. Přípustnost
dovolání dovozují z § 237 odst. l písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen
„OSŘ“), a uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.
Vadu řízení spatřují v tom, že se ani odvolací soud nevypořádal s námitkami,
které vznášely proti znaleckému posudku Ing. P. a i odvolací soud postupoval
tak, „jakoby znalecký posudek byl prostě nadřazen nade vše, neposoudil jeho
rozporuplnost, ačkoliv byl v rozporu s objektivní pravdou a se skutkovým
stavem. Vždyť znalec při místním ohledání ničeho neměřil a přesto nepravdivě
tvrdil, že měřil.“ S posouzením stavby odborníkem A. V. se soudy nevypořádaly,
zabývaly se izolovaně jen znaleckým posudkem Ing. P. Žalované však před
vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně navrhly, aby byl proveden důkaz
revizním znaleckým posudkem a odvolací soud učinil jen to, že uvedený návrh
zamítl. Takový postup však neodpovídá občanskému soudnímu řádu, neboť správně
měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Ani znalec Ing. P. nevyvrátil tvrzení A. V.,
že stavba domu čp. 71 by se zřítila, kdyby nebyla postavena na prvcích
dlouhodobé životnosti a byly „evidentně prokázány prvky dlouhodobé životnosti
tj. základové zdivo, dvě boční zdi a uložení stropu a krovu“. Tyto skutečnosti
nebyly vyvráceny a přesto odvolací soud posuzoval stavbu domu čp. 71 jako
stavbu novou, aniž dokazování doplnil podle důkazních návrhů žalovaných.
Hodnocení důkazů soudy obou stupňů neodpovídá § 125 OSŘ. Nesprávný je právní
závěr, že původní dům čp. 71 jako věc zanikl a byla postavena věc nová. Nebere
totiž v úvahu, že bez původních prvků dlouhodobé životnosti původní stavby by
se stavba zřítila, dále že „nic nového se nepromísilo s původními základy ani
bočními zdmi, ale nové bylo pouze přidáno na původní.“ Původní stavba stále
existovala, došlo jen k dílčí přestavbě, neboť „to, co stavbu drží zůstalo
zachováno“. Rozsudek odvolacího soudu žalované považují za rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu, neboť jsou toho názoru, že v dané věci nelze
použít výkladu o zásadní přestavbě stavby ve smyslu § 8 odst. 1 rehabilitačního
zákona, obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2355/99. Pro
uvedený restituční předpis je určující, zda stavba ztratila svůj
stavebnětechnický charakter a pak je namístě posouzení změny podstaty věci, z
hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Tato hlediska však neplatí pro
posouzení otázky, zda vznikla věc nová či nikoli. V této věci jde také o
obecnou ochranu vlastnictví, nikoli o věc restituční. Žalované navrhly, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena
k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ. Dovolací soud
považuje rozsudek odvolacího soudu v napadené části za rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu, neboť otázku nabytí vlastnictví ke stavbě posuzoval
odvolací soud odchylně od judikatury soudu dovolacího.
Problematikou nabytí vlastnictví ke stavbě, resp. změny a zániku stavby
se Nejvyšší soud opakovaně zabýval - k tomu srovnej rozsudek z 30. 9. 1998,
sp. zn. 33 Cdo 11/898, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998 a rozsudek
z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, publikovaný pod C 1524/svazek 21
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck
(dále jen „Soubor rozhodnutí“). Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích uvedl, že
„nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již
patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. U staveb obytných a staveb
občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako
věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např.
obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského
vybavení a ve většině případů i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy
destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím
(obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav
poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby, Z hlediska posouzení
zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných
konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří
součást stavby nové nebo nezanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást
stavby původní. Pro posouzení zániku stavby původní je tedy v těchto případech
významné to, co bylo odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno, přičemž
pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je
rozhodující zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního
nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že
původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit
míru těchto zásahů.“
Pro daný případ není tedy použitelný rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 1.
2001, zn. 28 Cdo 2355/98, publikovaný pod C 20/svazek 1 Souboru rozhodnutí, z
něhož vycházel odvolací soud. Ten se týkal výkladu § 8 odst.1 restitučního
zákona, který stanoví, že se oprávněným osobám nevydávají stavby, které
zásadní přestavbou ztratily svůj stavebnětechnický charakter. Uvedené
rozhodnutí vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu uveřejněného pod R 34/1993
Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, v němž je uvedeno, že o zásadní
přestavbě lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně
podstaty nemovité věci z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitostí … a
že pro závěr o ztrátě stavebnětechnického charakteru stavby je nutné mít
ověřeno, zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho
výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí
daného prvku objektu (srovnej také rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3
Cdo 199/95, publikované pod č. 29 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze sešit č.
3/1994).
Odvolací soud tedy vyložil otázku zániku stavby jako věci ve smyslu
práva odlišně od judikatury soudu dovolacího. V tomto smyslu jde o nesprávné
právní posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ).
Dovolací soud však neshledal dovolání důvodné pokud jde o tvrzenou
vadu řízení. Soud prvního stupně stručně a odvolací soud podrobněji
odůvodnil, proč nepovažoval za potřebné doplnění dokazování revizním znaleckým
posudkem. Totiž proto, že znalec Ing. P. ve znaleckém posudku popsal, co bylo
z původního domu čp. 71 odstraněno, a jak zdůraznil odvolací soud, v tomto
vymezení se znalec neodchýlil od toho, co uvedl svědek A. V. Soud prvního
stupně postupoval v souladu s § 120 odst. 1 OSŘ potud, že z tohoto ustanovení
nevyplývá pro něj povinnost provést všechny účastníky navrhované důkazy, tedy
soud rozhoduje, které důkazy provede. Neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. O takový
důkaz právě šlo. Pokud tedy soud prvního stupně návrh na provedení důkazu
usnesením nezamítl, jde o vadu řízení, která však neměla vliv na správnost
rozhodnutí ve věci. Také se s tím, proč navrhovaný důkaz neprovedl, soud
prvního stupně vypořádal ve smyslu § 157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění svého
rozhodnutí. Rovněž odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku, jak už
uvedeno, k tomu, proč nebylo doplnění dokazování třeba, vyjádřil.
Vzhledem k opodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b ) OSŘ, když dovolací soud neshledal, že by v řízení došlo k vadám
vyjmenovaným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
jakož i k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen a věc byla tomuto
soudu v rozsahu zrušení vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Marie
Rezková,v.r.
předsedkyně
senátu