22 Cdo 2088/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobce I. S., proti žalované J. L., zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené
u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 226/2008, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 25 Co
79/2010-79, ve znění usnesení ze dne 30. dubna 2010, č. j. 25 Co 79/2010-91,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr.
Pavla Marka.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem ve znění
opravného usnesení potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ („soud
prvního stupně“) ze dne 29. května 2009, č. j. 19 C 226/2008-49, kterým byla
zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v rozsudku
uvedených.
Dovolání, které žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal,
není podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále „o. s.
ř.“) přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou a nemá po
právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku dne 11.
července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, a v rozsudku ze dne 19. července 2002,
sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, uveřejněných v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 1309 a C 1637, že žalobce nemá
naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k nemovitosti, pokud
osoby, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, nejsou
účastníky řízení. Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 25. února 1999,
sp. zn. 2 Cdon 848/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 17/2000, že smlouva o převodu nemovitostí není neplatná jen proto,
že převodce převedl stejné nemovitosti na jinou osobu, jestliže ke vkladu
vlastnického práva nedošlo.
Dovolatel sám připouští, že „ve smyslu § 133 odst. 2 občanského zákoníku dosud
není vlastníkem nemovitosti, a to pozemku parc. č. 93/2, a ani z něj oddělených
předmětných nemovitostí.“ Dále uvádí, že „na základě určení, že je vlastníkem
předmětných nemovitostí, by byl katastrálním úřadem podle citované kupní
smlouvy ze dne 18. 12. 2002 proveden vklad vlastnického práva k předmětným
nemovitostem do katastru nemovitostí.“ Přehlíží ovšem, že jeho návrh na vklad
práva podle kupní smlouvy z 18. 12. 2002 byl již katastrálním úřadem zamítnut.
Rozhodnutí soudu podle § 80 písm. c) o. s. ř. o určení vlastnického práva k
nemovitostem není rozhodnutím konstitutivním (vlastnické právo se jím
nezakládá), ale deklaratorním (existence práva se konstatuje), a do katastru
nemovitostí se nezapisuje vkladem práva, ale záznamem (§ 7 zákona odst. 1
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem). Jinak řečeno, nebyl-li proveden vklad do katastru, nemůže být na
základě smlouvy vlastníkem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobcem namítaná vada řízení, která má
spočívat v tom, že mu byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před
soudem, neboť soud prvního stupně nevzal v úvahu omluvu jeho zástupce a dne 29.
května 2009 jednal v jeho nepřítomnosti. Jde tzv. zmatečnostní vadu podle § 229
odst. 3 o. s. ř., kterou lze napadat žalobou pro zmatečnost.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem v částce 5.000,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb., ve
znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. – srov. čl. II této
vyhlášky). Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.300,- Kč. Žalované rovněž náleží
náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj.
1.030,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 6.360,- Kč.
Dovolací soud proto žalobci uložil, aby nahradil žalované náklady dovolacího
řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce (§
149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu